Ročník 1997‎ > ‎0. číslo‎ > ‎

Konzervatismus Franka Meyera

Roman Joch

Jak již samotný název napovídá, jakýkoliv konzervatismus hodlá něco konzervovat, něco uchovat. Otázkou však je co a proč. Rozdílnými odpověďmi na tuto dvouotázku jsou dány rozdíly mezi konzervatismy různých myslitelů, zemí a epoch. Konzervatismus Franka Meyera je výrazně odlišný od konzervatismu zakladatele tohoto ideového proudu, Edmunda Burkea.

Konzervatismus Franka Meyera nehodlal konzervovat konkrétní podobu společnosti, ustálené zvyky a postupy, nýbrž esenci a éthos západní civilizace. Esencí západní civilizace je podle Meyera ”křesťanské chápání přirozenosti a osudu člověka“. Z něho vychází západní éthos ”přijímající existenci absolutní pravdy a dobra a současně uznávající, že lidé jsou stvořeni se svobodnou vůlí tu pravdu a dobro přijímat nebo odmítat“. Proto si ”konzervatismus vyžaduje zápas jak za obhájení pravdy a dobra, tak i za nastolení podmínek, ve kterých mohou jednotlivé osoby svou svobodnou vůli efektivně uplatňovat. ...konzervativci si přejí zachovat a rozvíjet tenzi mezi transcendentními cíly člověka a svobodou, jejimž prostřednictvím je člověk schopen těchto cílů dosahovat, tenzi, kterou západní civilizace vždy vyjadřovala.“ Nejdokonalejším uplatněním západního éthosu v politické oblasti byla americká republika, tak, jak byla pojata Otci-zakladateli, protože jejich ”ústava byla poprvé v lidských dějinách konstruována na zajištění posvátnosti osob a jejich svobody.“

Frank Meyer byl přesvědčen, že právě ”chápání přirozenosti a osudu člověka“ vlastní západní civilizaci je to správné a navíc vznešené, a proto toto chápání - její esenci - hodlal chránit a konzervovat. Byla to právě esence civilizace, civilizační éthos, nikoliv dobové a pomíjivé formy té které společnosti, o co mu šlo především: ”...to, co je konzervativec zavázán zachovávat, není prostě jakákoliv podoba společnosti, jež se shodou okolností za posledních pár let nebo desetiletí ustavila, nýbrž konsensus vlastní civilizace, vlastní země, jak tento konsensus po staletí vyjadřoval pravdu odvozenou se samotné konstituce bytí... Konzervativec... má odpovědnost v nových podmínkách vybudovat ty formy myšlení a institucionálního uspořádání, které budou vyjadřovat pravdu velké tradice Západu.“ Právě zaměření Franka Meyera konzervovat nikoliv konkrétní podobu společnosti, její formu, nýbrž její esenci, její obsah, ho činilo tak odlišným od mnoha jiných konzervativců (především evropských) a nasazovalo jeho filosofii civilizační rozměr.

Frank Meyer byl přesvědčen, že vyjádřením ducha západní civilizace v politické oblasti je řád zaměřený na garanci důstojnosti a svobody jednotlivých lidských osob. Toto byl jeho důvod pro úsilí o zachování americké politické tradice - byl totiž přesvědčen, že ústavní systém USA v původním pojetí Otců-zakladatelů byl prvním záměrným, cílevědomým a doposud nejúspěšnějším pokusem o garanci svobody, kterou považoval za nejvyšší politický cíl.

Předtím, než přejdeme ke specificky Meyerovu konzervatismu, podívejme se, jak vnímal obecný americký konzervativní konsensus, jehož byl jedním z aktérů. Tvrdil, že americká konzervativní pozice je charakterizována těmito šesti body: 1. přesvědčení o existenci objektivního morálního řádu postaveného na ontologických základech, 2. vnímání jednotlivých osob jakožto primárního referenčního bodu politického myšlení i praxe a tudíž odmítnutí kolektivismu, 3. antiutopismus a přesvědčení o zásadní nez dokonalitelnosti člověka a společnosti, 4. úsilí o omezení moci státu za účelem zajištění svobody osob, včetně ekonomické svobody, tj. svobodného tržního hospodářství, 5. loajalita k ústavě v původním pojetí Otců-zakladatelů - jakožto ústavě omezující, rozdělující a federalizující moc státu a odmítající jeho zásahy do hospodářství a životů občanů a konečně, 6. vědomí o skutečnosti, že komunismus je nevážnější hrozbou samotné existence Západu a USA a z něho vycházející pevné odhodlání mu čelit.

Nepochybně těchto šest atributů výborně charakterizovalo hlavní proud amerického konzervativního hnutí, americký konzervatismus jakožto celek. Je to však definice deskriptivní, popisující nejviditelnější charakteristiky intelektuálního a politického proudu, bez vysvětlení jejich vnitřní dynamiky či hierarchie. Lze tvrdit, že v jádru konzervativní americké pozice jsou dva principy, společné všem konzervativním myslitelům v Americe: přesvědčení o nezměnitelné přirozenosti člověka a o objektivním morálním řádu. Současné přesvědčení o pravdivosti obou tvrzení charakterizuje konzervativní pozici - je její nezbytnou a současně dostačující podmínkou. Tj. každý myslitel, který obě tvrzení zastává současně, je v USA konzervativcem, a každý, kdo alespoň jedno z nich nezastával, v Americe konzervativcem není. (Frank Meyer ve svém šestibodovém výčtu je má jako svůj 3. a 1. bod).

Z těch dvou přesvědčení to první je esencí konzervatismu všude v západní civilizaci a to druhé je specificky americkým konzervativním atributem. Zdůvodněním, nejzásadnějším zdůvodněním, vlastně jediným suvérenně přesvědčivým zdůvodněním konzervativní pozice je postřeh, že člověk v dějinách má stálou, neměnnou přirozenost, která není ideálně dobrá, tedy postřeh, který je v křesťanské theologii vyjádřen dogmatem o dědičném hříchu. To znamená, že nedokonalý, omylný a pokušením podléhající člověk je zásadně nezdokonalitelný a rozhodně nezdokonalitelný politickými prostředky. Americký konzervativní myslitel Richard Weaver napsal: ”V mém období prázdného optimismu mi koncept dědičného hříchu připadal archaicky směšný. Nyní, o dvacet let později a po zkušenosti se světovou válkou, neexistuje koncept, který bych považoval za vyjádření hlubšího vhledu do té velké neznámé, kterou je člověk. Dědičný hřích je parabolickým vyjádřením odvěké tendence člověka konat špatně, i když ví, co je dobré.“ Další americký konzervativec, Peter Viereck, dokonce označil konzervatismus za ”politickou sekularizaci doktríny o dědičném hříchu.“ Přesvědčení o nezměnitelné nedokonalosti člověka je tedy ústředním přesvědčením všech konzervatismů v rámci Západu, je tím, co mají společné. Liší se svým dalším zaměřením: např. britský ostrovní konzervatismus je svým filosofickým založením skeptický empirismus. Proto je zaměřen na zachovávání tradice. Jeho společenským cílem je dodržování dekóra. Americký konzervatismus na rozdíl od britského je pravý opak skepticismu, protože je přesvědčen o existenci objektivního morálního řádu. Jeho cílem jsou ctnostní lidé, žijící v souladu s tímto objektivím řádem. V skeptickém britském konzervatismu je evidentní důraz na formu - dekórum. V americkém konzervatismu je nepochybný důraz na obsah - autentické ctnosti. Evropský kontinentální konzervatismus, který věnoval mnohem menší pozornost svobodě osob než oba konzervatismy anglosaské, k přesvědčení o nezměnitelné nedokonalosti lidí přidával důraz na jejich poslušnost v rámci hierarchického společenského řádu, tedy poslušnost vůči vládcům a nadřazeným vrstvám.

Po srovnávací analýze amerického konzervatismu ve vztahu ke konzervatismům ostatním přistupme ke konzervatismu specificky Meyerovu. Nejvýznamnějším pro tento účel je jeho esej Svoboda, tradice a konzervatismus. Nejenže v něm nejpodrobněji předkládá svou koncepci konzervatismu, nýbrž i nastiňuje celou svou politickou filosofii.

Esej vyjadřuje Meyerův koncept nazvaný jako ”fuzionismus“. Má označovat syntézu libertarianismu s tradicionalismem, přesvědčení Franka Meyera, že oba tyto proudy amerického konzervatismu jsou vzájemně slučitelné, protože jsou součástí společné tradice: ”konzervativní pozice“ je rozdělena na ty, co z tradice Západu abstrahují její důraz na svobodu a vrozenou důležitost individuální osoby (můžeme to nazvat jako ”libertariánský“ postoj), a na ty, co vycházejíce ze stejného zdroje, zdůrazňují hodnoty a ctnosti a řád (což můžeme označit jako ”tradicionalistický“ postoj). Avšak zdroj, ze kterého oba proudy čerpají, t.j. pokračující vědomí západní civilizace, se specificky vyznačovalo schopností udržovat oba zdánlivě protichůdné cíle v rovnováze a tenzi ... Bez implicitního uznání absolutního základu hodnot by prvořadost jednotlivce jakožto kritéria politického a společenského myšlení a konání neměla žádný filosofický základ a svoboda by byla pouhou bezvýznamnou excitací a nikdy by se nemohla stát seriozním cílem seriozní politiky. Na straně druhé, víra v ctnosti jakožto cíl lidského bytí implicitně uznává nezbytnost svobody zvolit si tento cíl; v opačném případě by ctnosti nemohly být ničím více než podmíněným tropismem ... Žádná ze stran záměrně, filosoficky, neodmítá cíle, které proklamuje strana druhá. Každá strana spíše tak silně zdůrazňuje ten aspekt velké tradice Západu, který vidí jako rozhodující, tak že dochází k deformaci ... Avšak oba extrémy jsou sebezničující: pravda chřadne, zahyne-li svoboda, bez ohledu na to, jakkoliv spravedlivá byla autorita, která ji zabila; a svobodný individualismus nepoučený o morálních hodnotách se rozkládá ve svém jádru a co nevidět navodí podmínky, které vydláždí cestu ke kapitulaci před tyranií ...“

K tomuto nedorozumění mezi libertarianismem a tradicionalismem přispívají dvě věci: nepochopení vztahu rozumu a tradice a dilema konzervatismu v revolučním věku.

Libertariáni mají tendenci zbožšťovat rozum a zanedbávat tradici, zatímco tradicionalisté vidí v rozumu a principech zpupný racionalismus utopických konstruktérů společnosti po vzoru francouzských revolucionářů. Meyer však píše, že ”dějiny Západu byly dějinami rozumu operujícího v rámci tradice“.

Meyer nepatří k burkeovské konzervativní tradici, která považuje zkušenost za zdroj měřítka na posuzování lidského myšlení a konání, za umožňující sama o sobě vynášet hodnotící soudy, jinými slovy za zdroj, pravdy. Někteří konzervativci, především Russell Kirk a Peter Stanlis, považovali ovšem Edmunda Burkea za subtilního myslitele klasického (tj. antického a středověkého) přirozeného práva - a nikoliv za myslitele pouze v tradici britského ostrovního empirismu a skepticismu, jehož filosofickým podkladem je vposledku David Hume. Toto chápání Burkea je tradiční, většinové a koneckonců na něj navazuje i dvě stě let britského konzervatismu - přes Benjamina Disraeliho v minulém století až po Michaela Oakeshotta a Rogera Scrutona v druhé polovině 20. století. Dokonce i Hayek, který byl nejen naturalizovaným britským občanem, nýbrž i naturalizovaným britským myslitelem, se pohyboval a myslel v rámci této tradice. Je pravdou, že Burke byl nesystematický myslitel, více polemik než filosof, a lze proto v jeho díle nalézt ledacos, myslím však, že Burke, alespoň Burke ”Úvah o revoluci ve Francii“, byl v konečném důsledku empirikem a skeptikem. Konzervatismus Franka Meyera však nestojí na pozici skepticismu a empirismu, nýbrž na pozici absolutní pravdy a univerzálních, metadějinných principů. Tedy v tomto smyslu je mu bližší politická filosofie Leo Strausse, která byla obhajobou schopnosti rozumu nalézt objektivní přirozené právo, byla renesancí klasického politického racionalismu a kritikou historicismu, relativismu a pozitivismu (Meyer se však od straussiánů lišil v dalších klíčových otázkách - názoru na správný rozsah státu, vštěpování ctností občanům státem, pozici svobody v politice a význam křesťanství pro politickou filosofii).

Empirismus jakožto filosofický základ je hodně problematický: totiž zkušenost nemůže být zdrojem hodnot; z toho, co je nebo bylo, vůbec neplyne, co má být, co je ideál. Abychom mohli hodnotit minulost - tj. mohli z ní plynoucí zkušenost použít pro výběr budoucnosti, musíme mít předem absolutní metadějinné měřítko pravdy a dobra - jen tak můžeme vědět, zda-li daný vývoj byl dobrý, nebo zlý, úspěšný, nebo katastrofální. V opačném případě nejsme schopni hodnotit fakta a zkušenost je nepoužitelná. Tedy kritéria pro posuzování dějin a konání musejí být transcendentní. Příklad pro ilustraci: Když empirik tvrdí, že komunismus je špatný, protože zkušenost nás naučila, že jeho experimenty vždy příšerně selhaly, nestaví pouze na zkušenosti, nýbrž i na transcendentním měřítku pravdy a omylu, dobra a zla - předem přijímá za fakt, že masakry, popravy nevinných, zruinování hospodářství, bída, hladomor a utrpení zaviněné lidmi jsou zlé. Kdyby toto absolutní měřítko předem neměl, klidně by mohl tvrdit, jako Pol Pot, že zkušenost komunismus naopak potvrdila, protože masakry a utrpení jsou právě tím báječným a komunismus jich nadělil štědře.

Řešením Meyera je ”rozum operující v rámci tradice“. V tradici je mnohé, avšak rozum, schopný abstrahovat z tradice esenci a éthos vlastní civilizace, je následně schopný formulovat transcendentní a proto objektivní, univerzální a metadějinná kritéria pravdy a dobra, kterými se posuzuje lidské myšlení a konání.

A dále; v revolučním věku je britský, na Burkea navazující přirozený (či situační) konzervatismus nedostačující. Svůj význam a funkci má, když je dobrá politická společnost pod útokem jejích nepřátel. Avšak když již revolucionáři částečně uspěli, konzervace statu quo více či méně znamenala kapitulaci. Proto Frank Meyer mluví o vědomém konzervatismu, o konzervatismu principů a věčných pravd: ”To, co se od nás vyžaduje, je vědomý konzervatismus, jasná, principiální reformulace filosofické a politické pravdy v nových okolnostech.“ V tom se liší americký konzervatismus od britského: zatímco tento druhý je především postoj, konkrétně postoj odporu k rychlým, náhlým nebo radikálním změnám, jež považuje za zhoubné pro společenskou stabilitu, ten první je, jak to hezky vyjádřil Russell Kirk, obhajobou ”permanent things“ (věcí nepomíjivých), tedy krédem s pozitivním obsahem. Není přístupem, postojem, otázkou temperamentu, nýbrž souborem správných hodnot a věčně platných principů. Zde není důraz na to, že určité hodnoty a zvyky jsou tradiční, nýbrž na to, že určité hodnoty a principy jsou pravdivé a správné (Frank Meyer napsal: ”Na konformitě ke správným hodnotám není nic špatného a na konformitě k těm falešným nic správného.“) Vědomý konzervatismus musí použít rozum na rozpoznání toho, co všechno z tradice jsou ”permanent things“. Tradici nelze jednoduše celou uctívat, protože s pokračujícími úspěchy ”revolucionářů 20. století“ se tradicí stává tradice pozitivismu a z řetězů odpoutaného státu. Situační konzervatismus pouze brzdí tempo, nemění však směr, jímž společnost tlačí revolucionáři. Vždy, když se ve společnosti objeví nové a nové radikální hnutí, situační konzervatismus je vtahován na cestu, kterou si sám nevybírá - a s ním i celá společnost. Gilbert Keith Chesterton právě o situačním konzervatismu ve své Orthodoxii napsal: ”...jedním z důvodů uváděných pro pokrokovost je, že svět spěje přirozeně k lepšímu. Ve skutečnosti je však jediným důvodem pro pokrokovost to, že svět spěje přirozeně k horšímu. Že věci podléhají zkáze ... je také jediný argument proti konzervatismu ... Veškerý konzervatismus je založen na zásadě, že nechá-li se něco být, zůstane to takové, jaké to je. Ale není tomu tak. Necháme-li něco být, vydáme to napospas zubu času. Necháme-li bílý sloup bez povšimnutí, brzy z něho bude sloup černý. Chceme-li výslovně, aby byl bílý, musíme jej stále znovu natírat ... Zkrátka, chceme-li mít starý bílý sloup, musíme mít nový bílý sloup. A co platí o neživých předmětech, platí ve zvláštním a strašném smyslu o všem lidském.“

Další výzvou pro konzervatismus 20. století je jeho vztah ke dvěma dominujícím proudům v předsocialistickém období: ”S falešnou antitezí mezi rozumem a tradicí ... úzce souvisí naše historické dědictví zápasu mezi klasickým liberalismem a ... konzervatismem v Evropě devatenáctého století ...“ Konzervatismus 20. století má být podle Franka Meyera ”dědicem toho nejlepšího v obou těchto tragicky rozvětvených směrech západní tradice“, tedy musí čerpat i z liberalismu 19. století i z konzervatismu 19. století. Co má z každého přijmout a co odmítnout?

Jistě, v klasickém liberalismu je toho hodně, co konzervativci musejí odmítnout - jeho filosofické základy, jeho tendenci k utopickým konstrukcím, jeho netečnost k tradici (explicitní, nikoliv však implicitní); jistěže sám klasický liberalismus byl zdrojem mnohého, co odpovídá za mizérii dvacátého století; avšak jeho prosazování svobody a jím rozvinuté politické a ekonomické teorie zaměřené na zajištění svobody, přispěly k našemu dědictví konceptů, které potřebujeme zachovat a rozvíjet právě tak nepochybně, jako potřebujeme odmítnout utilitární etiku a sekulární pokrokářství, jež nám klasický liberalismus rovněž předal.

Konzervatismus devatenáctého století, s veškerým svým chápáním prvořadosti ctností a hodnot, s celou svou pietou k pokračující tradici lidstva, byl příliš povznesený nad požadavky svobody, až příliš ochotný podřídit jednotlivé osoby autoritě státu či společnosti.“

”V tomto smyslu jsme oběťmi tragédie inherentní v historii klasického liberalismu. Poté, co rozvinul ekonomické a politické doktríny omezené moci státu, svobodného tržního hospodářství a svobody jednotlivce, podkopal svým utilitarismem základy víry v organický morální řád. Jenomže jediným možným základem pro respekt k integritě jednotlivých osob a k prvořadé hodnotě jejich svobody, je víra v organický morální řád. Bez takovéto víry se žádná doktrína politické a ekonomické svobody nemůže udržet.“

A nyní, v klimaktické pasáži eseje, Frank Meyer ukazuje, jak jsou libertarianismus a tradicionalismus slučitelné - tím, že ukáže, v jaké sféře jsou požadavky obou proudů platné: ”I když klasický liberál zapomínal - a současný libertariánský konzervativec má někdy tendenci zapomínat - že v morální sféře je svoboda pouze prostředkem, pomocí kterého mohou lidé usilovat o svůj skutečný cíl, kterým jsou ctnosti, přece jenom chápal, že v politické sféře je svoboda cílem primárním.“ Považujeme-li společně s Lordem Actonem ”ustavení svobody pro plnění morálních povinností za cíl občanské společnosti“, tak tradicionalistický konzervativec dneška, žijící v době, kdy svoboda je tou poslední myšlenkou našich politických mentorů, má málo důvodů odmítat příspěvek klasických liberálů k chápání svobody, byť jakkoliv zkažené bylo jejich chápání cílů svobody. Jejich omyl leží převážně v záměně světského s transcendentním. Nebyli schopni rozlišovat mezi autoritářstvím, kterým lidé a instituce potlačují svobodu lidí, a autoritou Boha a pravdy.“

”Na straně druhé, stejný, ale opačný omyl zatížil myšlení konzervativců devatenáctého století. Respektovali autoritu Boha a pravdy sdělenou v tradici, avšak příliš často zahalovali autoritářství lidí a institucí svatozáří božské autority ... Jakkoliv střízlivými byli ohledně podstatných záležitostí lidského bytí, jeho osudu ke ctnosti a jeho odpovědnosti o ní usilovat, ohledně jeho povinností v morálním řádu, přece jenom příliš často nebyli schopni uvědomit si, že politickou podmínkou morálního naplnění je svoboda od donucení ... Vědomi si skutečnosti dědičného hříchu, čehož klasičtí liberálové nebyli, zapomněli, že jeho důsledky nejsou nikdy zhoubnější, než když lidé vládnou neomezenou mocí. Přisuzovali státu prosazování ctností a přitom zapomněli, že moc státu spočívá v rukou lidí stejně vystavených účinkům dědičného hříchu, jako byli i ti ovládaní. Nemohli nebo nechtěli vidět pravdu zřejmou klasickým liberálům: patří-li přirozeně k moci státu, že může bránit své občany před násilím domácím i vnějším, že může mocí vynucovat spravedlnost, a je-li k tomu ještě přidána i pozitivní moc nad hospodářskou a společenskou energií, pak se pokušení k tyranii stane neodolatelným ...“

Frank Meyer na závěr svého eseje dodával, že tato v Evropě v minulém století rozdělená velká tradice Západu byla v Americe udržována v jednotě: ”Jakožto Američané skutečně můžeme navazovat na velkou tradici, ve které rozdělení, rozvětvení evropského myšlení na důraz na ctnosti a hodnoty a řád a na důraz na svobodu a svébytnost jednotlivých osob bylo překonáno a harmonická jednota napjatých pólů západního myšlení v politické teorii a praxi byla dosažena jako nikdy předtím či poté. Muži, kteří založili Republiku, kteří napsali Ústavu a vytvořili ten monument politické moudrosti, Listy federalistů, se mezi sebou lišili tak velikými rozdíly v důrazu ... na nároky jednotlivých osob a nároky řádu, v názorech na vztah ctností ke svobodě. Avšak svou dialektiku udržovali v rámci pokračujícího povědomí o svém společném dědictví. Z této dialektiky vytvořili politickou teorii a politickou strukturu založenou na pochopení, že zatímco pravda a ctnosti jsou metafyzické a morální cíle, pak svoboda usilovat o ně je jejich politickou podmínkou - a že tedy společenská struktura, jež udržuje dělbu mocí, je nenahraditelným prostředkem k tomuto politickému cíli ...“ Což je pochopitelně důvod, proč mají američtí konzervativci konzervovat svou ústavní tradici, jak byla navržena v původním záměru Otců-zakladatelů.

Vidíme, že klíčovým manévrem Meyerova ”fuzionismu“ je vymezení patřičných sfér, ve kterých jsou nároky libertarianismu a tradicionalismu platné. Křesťanské ctnosti, jak jsou sdělené západní tradicí, jsou správným cílem člověka a úsilí o ně správným obsahem jeho života, zatímco svoboda od nátlaku a donucení je nejvyšší politickou hodnotou. Samotné označení ”fuzionismus“ není moc výstižné, protože evokuje kompromis dvou pozic. Ale Frank Meyer žádný kompromis neučinil, on udělal něco docela jiného: odloučil obě pozice, a pak je vystupňoval, vyhnal do krajností, dovedl až k nejzazším mezím nároky obou pozic a pak je proti sobě vrhl - byl to dramatický, dynamický počin, nedošlo však ke srážce, kolize se nekonala, protože obě se zastavily těsně vedle sebe - a paralelně. Takže lepším označením by byl ”kompatibilismus“, vyjádření faktu, že v konzervatismu Franka Meyera jsou svoboda a ctnosti slučitelné, protože obě jsou nejvyššími hodnotami ve dvou rozdílých řádech - ta první v řádu politickém, ta druhá v řádu morálním. (I když jsou svoboda a ctnosti kompatibilní, protože jsou platné v rozdílných řádech, Frank Meyer netvrdil, že jsou na sobě nezávislé, právě naopak, tvrdil, že jsou interdependentní, že v konečném důsledku jedno závisí na druhém, jak esej ”Svoboda, tradice a konzervatismus“ a další jeho díla ukazují.) Ne, o žádnou ”fúzi“ pozic, nešlo, Frank Meyer ponechal čistotu a jasnou sytost barev obou pozic, měl zdravý odpor k vybledlé barvě jejich kompromisu, ponechal obě zvlášť a současně, v dramatickém napětí k sobě navzájem. A proto označení ”tenzionismus“ by bylo vhodnější, jak ještě dále ukáže jeho pojednání o západní civilizaci, pro kterou byl příznačný život jejich příslušníků na vrcholu několika tenzí. Například z tenzí obsažených v křesťanském chápání přirozenosti a osudu člověka: člověk je na jedné straně nezměnitelně nedokonalou bytostí zatíženou dědičným hříchem, která je však schopná poznat dokonalý ideál dobra a pravdy a ctností, o který má morální povinnost usilov at, který však v inherentně nedokonalých pozemských podmínkách nemůže být nikdy realizovaný, což je napětím lidské nedokonalosti a transcendentní dokonalosti. Navíc, člověk má svobodnou vůli - zvolit si úsilí o pravdu, dobro a ctnosti - anebo je i odmítnout, čímž vzniká napětí transcendentní pravdy a lidské svobody.

Proto konzervatismus á la Frank Meyer je zápasem na dvou, respektive třech úrovních. Tím prvním je zápas v duši každé jednotlivé osoby za pravdu a dobro a ctnosti, za to, aby si člověk dobrovolně volil ctnosti a nikoliv neřesti. Jeho souputníkem je intelektuální zápas proti ”deterministickým filosofiím, které ztotožňují pravdu a dobro s čímkoliv, co se historicky prosadilo, a proti relativistickým filosofiím, které samotnou existenci pravdy a dobra popírají.“ Tím druhým je zápas politický, zápas za svobodu jednotlivých osob od státních donucení, tedy zápas za omezení moci a vlivu státu, jejich decentralizaci, zápas proti ”monopolu moci, ... který potlačuje nebo deformuje uplatňování svobodné vůle individuálních osob.“ A tím třetím je zápas proti ozbrojenému mezinárodnímu komunismu, neboť ten hrozil zničit všechno předchozí.

Uvedený článek je upravenou částí kapitoly Konzervatismus v knize, již autor nyní píše. Kniha se bude jmenovat Vzpoura proti revoluci 20. století a bude studií o politické filosofii amerického myslitele a publicisty Franka S. Meyera (1909-72).