Ročník 1997‎ > ‎0. číslo‎ > ‎

Mediální ekumenismus

Michal Semín

Po skončení jednoho z letních televizních Křesťanských magazínů jsem se utvrdil v přesvědčení, že nouze o kritické glosy na stránkách Distance nebude. Diskutující svedl ke společnému stolu zájem o ekumenismus a jeho stav v Čechách. Za katolickou stranu se debaty zúčastnil jako moderátor šéfredaktor Katolického týdeníku P. Norbert Badal O.P. a jako diskutující biskup Václav Malý a P. Odilo Štampach O.P. A výsledek? Církev je již ve skutečnosti jednotná, zbývá pouze si to přiznat. Katolicismus a protestantismus jsou jen jiné, historicky vyjádřené tradice křesťanské církve. Získávat nekatolického křesťana pro katolickou víru je nadále nepřípustné, neboť bychom tím ohrozili jeho identitu. Je zapotřebí přijmout jej jako bratra ve víře, jehož náboženské sebevyjádření nemůže být hodnoceno z pozic příslušníka jiného náboženství. Společný ”stůl Páně“ - o zpřítomnění Kristovy oběti na kříži jako hlavní události při slavení Mše sv. posluchač neslyšel nic - nemá stát jako cíl, ke kterému dospějeme ve chvíli oficiálního potvrzení jednoty křesťanů, ale jako prostředek, a je proto nanejvýš vhodné k této praxi přistoupit již dnes. Nebyl jsem překvapen podporou tohoto pojetí ekumenismu ze strany doc. Štampacha, značné rozpaky však ve mně vzbudil biskup Malý. Nejen že debatu neusměrnil a věcně neodlišil přijatelné od nepřijatelného, ale naopak se plně postavil za doc. Štampacha. Pro nekatolické čtenáře a pro konvertity z posledních desetiletí podotýkám, že podstatným úkolem biskupa katolické církve je úkol pastýřský, tedy vést svěřený lid k pravé víře a chránit jej před omyly a duchovními zmatky. Jaké závěry pro přemýšlejícího posluchače, bez ohledu na jeho náboženské přesvědčení, z této debaty plynou?

Není již z hlediska pravd víry podstatné, je-li někdo katolíkem či protestantem. O jiných náboženských vyznáních se v této debatě nehovořilo, v logice takto pojaté ekumeny však snadno dospějeme i mimo hranice křesťanství. Katolické a protestantské vyznání víry - dá-li se v případě protestantismu vůbec hovořit o společném Krédu - se však v některých zásadních bodech liší, a to dokonce do té míry, že se navzájem vylučují (pojetí svátostí, Církve, kritéria výkladu zjevení atd.). Tuto odlišnost však musíme přijmout jako dar, jako něco, co nás poučí, že pravdu v hrsti nemáme my, ale ona nás (alespoň tak se to v učených českých kruzích říká). Rozporné postoje v jednotlivých otázkách tedy nezakládají důvod k nejednotě. Pokusme se o krátké zhodnocení. Je-li možné do obsahu víry vtěsnat protikladná tvrzení, identita obsahu víry se rozpadá. Nutným důsledkem je náboženský subjektivismus, tedy svévolný výklad zjevení. Zjevení však svou povahou vyžaduje závaznou interpretaci, neboť se jedná o pravdy, které nejsou přímo dostupné přirozenému rozumu. Navíc se jedná o pravdy, jejichž závažnost pro lidský život je nesouměřitelná s jinými. Ve hře je poslední cíl člověka a křesťané věří, že tímto posledním cílem je spása. Omyly v takto závažných otázkách však jsou s to vést k zaujetí takových životních postojů, které možnost spásy mohou přinejmenším značně zkomplikovat, ne-li přímo vyloučit.

Společným jmenovatelem výše uvedeného názoru je náboženský indiferentismus. Není podstatné, v co věříš, hlavně když věříš. Předmět víry může být libovolný a může se situačně měnit. Teologové tohoto ražení si vytvářejí náboženství ke svému vlastnímu obrazu, podle svého vlastního vkusu. Štampach tomu říká evangelijní svoboda. Spíše však jde o svobodu zneužitou, neboť neodpovídá omezením daným povahou zjevených pravd. Následuje slovo do vlastních (katolických) řad: takovéto pojetí ekumenismu není Církvi vlastní, nikdy nepatřilo a nadále nepatří k jejímu učení. Nepopírám, že se mu v dnešní době daří více než kdykoliv předtím. Není to však zásluhou údajné změny v učení Církve, spíše je to dáno rostoucí konfuzí v řadách modernistického kléru a vlivných laiků stejné orientace. Pod jejich vlivem ztrácí Církev svůj evangelizační elán, a není proto divu, že v posledních desetiletích došlo k masovému úbytku počtu věřících. Některé statistiky ukazují, že v prvních desetiletích příštího tisíciletí budou některé země západní Evropy vykazovat početní rovnováhu mezi katolíky a muslimy. Katolická církev je neo-modernisty vnímána pouze jako jedna z mnoha křesťanských denominací (tradic) a jako taková je vybízena k tomu, aby ve spolupráci s těmito jinými denominacemi směřovala k centru, které je vně jejích struktur. Z hlediska katolické eklesiologie jde o popření dogmatu plné přítomnosti prostředků spásy v katolické církvi

Vzpomínám si na upřímný a zároveň hořký výrok francouzského spisovatele Juliena Greena, že dnes by se katolíkem z největší pravděpodobností nestal. Nenašel by totiž ve svém okolí nikoho, kdo by ho o potřebě takového kroku přesvědčoval (”proč opustit jedno náboženství pro druhé, když mezi nimi není podstatného rozdílu?“). Každé náboženství údajně manifestuje latentně přítomného Krista a podle názoru nejpokrokovějších z pokrokových platí totéž o nitru každého člověka, ať už myslí a žije jakkoliv. Tím se však stírá podstatný rozdíl mezi přirozeností a nadpřirozenými účinky působení svátostí zprostředkovaných Církví.

Problémů v současném úsilí o sjednocení křesťanů je celá řada a Distance se jim nebude vyhýbat. Prozatím tuto krátkou úvahu uzavřeme tvrzením, že takto pojímaný ekumenismus se utápí ve vlastních rozporech. Nejedná se totiž o nic jiného než o náboženské vyjádření problému obecnější povahy, totiž v současném myšlení stále vlivného subjektivismu a relativismu.