Ročník 1997‎ > ‎0. číslo‎ > ‎

O fakultě jinak

Jiří Fuchs

Jestliže se nyní vracím k rok staré kauze pražské teologické fakulty, má prodlení jediný důvod: v našem demokratickém, pluralitním, svobodomyslném tisku měla prostor jen jedna strana. Chci si tedy aspoň dodatečně všimnout jedné nesrovnalosti, která si podle mého soudu zaslouží pozornost.

Tři pokrokoví katoličtí publicisté se vyslovili s neskrývaným opovržením o vzdělanostní a osobnostní úrovni těch studentů, kteří se v kauze nezachovali podle jejich představ. O. Štampach si ve svém Snění v plné bdělosti (CDK, Brno 1997, str. 145) stěžuje, že studenti většinou podpořili konzervativního profesora Wolfa. Jejich postoje prý dávají chmurný výhled. Štampach dokonce vyslovuje obavy o budoucnost katolické církve v Čechách a to právě v souvislosti s jejich názory a postoji k vědě, um ění a vzdělanosti.

Také J. Jandourek se děsí toho, že stovky duchovních ponesou pochodeň prof. Wolfa a budou stiženi nedůvěrou k západním myšlenkovým proudům (viz čl. Teologická fakulta je slepou uličkou církve v MF Dnes). V Lidových novinách se pod nadpisemSekta se sídlem na teologické fakultě zase podivuje M. C. Putna tomu, že se tak velký počet mladých mužů, univerzitních studentů a budoucích kněží postavil na stranu Wolfa. Putna si to vysvětluje jejich strachem ze složitosti světa a intelektuálních problémů, touhou po vůdci a jednoduchých receptech.

Jsou tato hodnocení dotyčných studentů pravdivá? Jsou spravedlivá? Zdá se, že byla většinou přijata se stejnou samozřejmostí, s jakou byla zmíněnými autory vystavena. Přihlédneme-li však k věci blíže, nevidíme nic tak evidentního, co by ospravedlňovalo to nemilosrdné, dehonestující známkování ”neosvícených“ studentů. Necháme-li stranou osobní vztahy a právní nuance, které by asi zproblematizovaly pohotové nálepkování Wolfa jako vzpurného kněze, pak vyjde snáze najevo, že se v samotné kauze konkretizoval spor dvou protichůdných teologických koncepcí. Protagonista pokrokového směru a vytrvalý kritik úrovně fakulty, T. Halík, zpřítomnil spor v působivé žurnalistické zkratce: Wolf učí teologii minulého století. Letitý konflikt dvou diametrálně odlišných orientací teologického myšlení evidentně propůjčoval kauze dynamiku. Však se také stoupenci obou směrů rychle zorientovali; mlžení je nezmátlo.

Zúčastnění také většinou aspoň tuší, že v pozadí sporu konzervativců a progresistů je radikálně různá filosofie. Filosofický fundament teologického myšlení podstatně spoluurčuje jeho obsahy, hodnotu, styl i rozpětí. Různost až protichůdnost filosofických základů a postojů katolických teologů se především projevuje ve vztahu k novověkým filosofickým směrům, které se nabízejí k teologickému vytěžení. Konzervativní teologové dávají přednost klasickému realismu, a proto v zásadě odmítají soudobé proudy filosofického myšlení. Progresisté v nich naopak nacházejí principy a inspiraci pro svou teologii.

Má-li tedy teolog, zúčastněný v tomto sporu, uspokojivě vysvětlit, proč dává přednost té či oné orientaci, pak bude muset nejprve poctivě odůvodnit, obhájit, zkrátka umět přivést k zřejmosti ty filosofické předpoklady, které jeho teologickou orientaci zakládají. Jestliže svým filosofickým autoritám jen uvěřil, jestliže např. vsadil na jejich rétoriku či úspěšnost v naději, že snáze osloví, pak jistě získá souhlas podobně naladěných či spřízněných duší, které jsou filosoficky stejně pasivní, ale kritického čtenáře nepřesvědčí. Ten naopak bude zneklidňovat jeho svědomí permanentním poukazem na disproporci mezi filosofickou povrchností až nevzdělaností a vehemencí, s jakou se pouští do teologických sporů a následných strategických her, v nichž je pak nucen uplatňovat náhradní prostředky přesvědčivosti či jiného prosazování, když se mu evidence stala v důsledku filosofické zanedbanosti nedostupnou. Jestliže se tedy podíváme na Štampachovu, Jandourkovu a Putnovu kritiku studentů z tohoto podstatného hlediska, můžeme jen žasnout. Tito kritici v našem prostoru zatím nepředvedli nic, co by je opravňovalo k takovému suverénnímu známkování. V jejich dosavadním spisování není žádný samostatný filosofický záběr, neřku-li výkon, který by ozřejmoval přednosti jejich neomodernistické orientace. Zatím nepřesvědčili, že by na základě kritického promýšlení pochopili hodnotu filosofických základů soudobého progresivního myšlení, které tak samozřejmě a zaníceně - v protějšku k ”obskurantům“ - propagují. Z jejich spisování je naopak patrné, že si takové otázky vůbec nekladou, že jen snaživě rozšiřují, co jiní promysleli a čemu oni uvěřili.

V takovém případě by ale byla namístě jistá zdrženlivost ve sporu, který hýbe katolickou inteligencí a má evidentně filosofické pozadí. Naši kritici však s energií buditelů přinášejí do našich zaostalých poměrů osvětu západního progresistického myšlení, jako by se samo sebou rozuměla jeho nepopiratelná kvalita a vývojová superiorita. Jako se ale teologická kvalita neměří počtem slov, plynule odříkaných před kamerou, tak se ani teologická pravda nutně nevyskytuje v těch dílech, o nichž se dnes v intelektuálních kruzích mluví s uznáním, která získávají ocenění a jsou doporučována etablovanými, vzájemně se oslavujícími ”odborníky“.

Být na úrovni doby neznamená ve filosofii, potažmo v teologii totéž, co ve fyzice či v genetice. Proto je velice žádoucí, aby působení pokrokových teologů nemělo u nás tak snadnou půdu, aby jejich vlivy procházely kritickým filtrem. Tím spíše nelze nechat bez povšimnutí, když jsou rezistentní studenti tak arogantně deklasováni na nevzdělance, ”závisláky“ a zbabělce. Těžko se umlčuje otázka, co vedlo kritiky k takové nespravedlnosti, co vyvolalo takové pohrdání. Na základě čeho jsou si tak jist i svou modernistickou pravdou, že se musí snižovat k evidentně nepodloženému odepisování lidí, kteří se jistě s vážností připravují na své poslání a mají možná dobré filosofické důvody nebýt tak intelektuálně konformističtí jako jejich kritici? Já si naopak na základě své dílčí zkušenosti dovedu představit, že by se ve veřejné diskusi se studenty jejich kritici pořádně zapotili. Skóre by rozhodně nebylo tak jednoznačné, jak sugeruje jejich povýšená kritika.

Když tedy Štampach pejorativně poukazuje na prostředí, z něhož kritizovaní studenti pocházejí, pak si v kontextu teoretického sporu, který je primárně ve hře, můžeme domyslet, že se u nich četl spíše Maritain než Ricoeur či Egon Bondy, spíše Ratzinger než Panikkar či Küng. Aby studenti mohli eventuálně pochopit, že a proč to nebylo šťastné, musel by Štampach začít přilehlé problémy pečlivě analyzovat, musel by se snažit odůvodňovat své filosofické předpoklady souvztažně s poctivým odhalováním omylů tradičního myšlení.

Přitom by ovšem Štampach také musel opustit svou emocionální logiku, kterou u něho nacházíme např. v tomto případě: Jistý mladý dominikán si dovolil říci, že Häring už vlastně není katolík. Štampachovi to stačí k tomu, aby ho zařadil mezi novopečené inkvizitory, kteří by s nadšením zapalovali nové hranice (cit. d., str. 135-6). Dejme tomu, že se onen dominikán o Häringově víře třeba i mýlil. Jak však z jeho konstatování plyne onen fanatismus, to zůstává záhadou. Opravdu si Štampach nedovede představit, že se onen mladý dominikán možná denně modlí za Häringovu víru nebo že by mohl mít poměr pravdy a svobody natolik ujasněný, aby mu konstatování ztráty víry nebránilo být hotov kdykoli dotyčnému s láskou posloužit?

Vyslovuje-li tedy Štampach v souvislosti s kritizovanými studenty obavy o budoucnost církve v Čechách, lze v tom naopak spatřovat naději. Záleží na filosofickém východisku a následné teologické orientaci. Nejprve by bylo třeba na tomto poli důkladně zapracovat a pak by teprve mohlo být věrohodné to naléhavé varování před škodlivým vlivem oponentů. Jinak se ve sporu konzervativců s modernisty pohybujeme na úrovni ideologů.

Podobně i Jandourkovo hodnocení Wolfa (napáchal prý škody společnosti a církvi) závisí vposledku na nereflektovaných filosofických předpojetích kritika. Z hlediska realistické filosofie, kterou zatím nevyvrátil ani P. Jandourek, by se naopak dalo mluvit o škodách, které páše svým spisováním on. A to tím spíše, že si jako ideolog počíná docela chytře. Čtenářům MF Dnes se představuje jako sociolog, takže si nezasvěcený čtenář snadno pomyslí, že čte objektivní komentář, zatímco je k žádoucím názorům manipulován na naše poměry krajně progresistickým knězem.

Závěrečná pesimistická prognóza P. Jandourka už hraničí se sofismatem. Nebozí studenti prý budou stiženi nedůvěrou k svobodnému myšlení, k demokratické společnosti a k západním myšlenkovým proudům. Ke škodě společnosti a církve. Jandourek dal vtipně do jedné řady svobodu myšlení, demokracii a západní myšlenkové proudy. Tím se sugeruje hodnota těchto proudů. Jako by nedůvěra k nim byla stejně neblahá jako odmítání nepopiratelných hodnot svobody myšlení a demokracie. Lze však konzistentně akceptovat tyto hodnoty a odmítat přitom hlubinnou skepsi, agnosticismus, relativismus, fideismus, iracionalismus, procesualismus, monismus, které dominují v doporučovaných směrech západního myšlení a vposledku ohrožují i svobodu myšlení a demokracii, protože jsou mocny rozmetat samotný mravní řád.

Příležitost přisadit si, když se jedná o upřímně nenáviděný novotomismus, nezmařil ani M. C. Putna. Ten, který ve své nedávné knize sprostě spílá kardinálovi, najednou projevuje dojemnou péči o respektování autority - bez rozlišení. Je možné nepoužít v této souvislosti termín pokrytectví? Někdo poukazuje na Putnovo obrácení. Tomu by však odpovídala dlouhá pauza, kterou by si měl po předchozích výkonech uložit. On ale dál suverénně a zmateně vykládá o věcech, kterým nerozumí (progresismus-konzervatismus), a posuzuje lidi s nenucenou samozřejmostí, ačkoli je z jeho knih více než patrné, že má dost co dělat sám se sebou. Nedovedu si dost dobře představit, jak by se mohl po té hloupé ”psychoanalýze“ podívat kritizovaným studentům do očí. Vím totiž, že mnozí z nich jsou na tom filosoficky daleko lépe než Putna. Podsouvat jim nechuť k těžkým intelektuálním otázkám je prostě nehoráznost.

Pokud jde o Putnovy názorové zvraty, obávám se, že v jeho případě zatím bohužel nejsou tak důležité samotné názory, jako spíš jejich nositel.