Ročník 1997‎ > ‎0. číslo‎ > ‎

O redukcionismu

Karel Šprunk
'

Problém vzniku nového

Na světě se v průběhu času objevují nové věci: nové prvky, nové sloučeniny, nové planetární soustavy, mění se naše planeta, objevují se nové biologické druhy. Nové je to, co před určitým časovým termínem neexistovalo. Tím je dána otázka, jak toto nové vzniká, jaký je vztah mezi tím, co bylo dříve, a tím, co je nyní. - Ale o novosti lze mluvit nejen v diachronickém smyslu, ale i ve smyslu synchronickém. V tomto případě vycházíme z představy vrstev skutečnosti. Tato myšlenka má původ v metafyzice Nicolaie Hartmanna (1), který rozlišuje čtyři vrstvy: anorganickou - organickou - duševní - duchovní (a pokládá toto rozlišení za bezprostředně evidentní). A. R. Peacocke (2) rozlišuje jemněji: atom - molekula - makromolekula - organely - buňka - mnohobuněčný orgán - živý organismus - populace organismů - ekosystém. Tyto vrstvy existují současně, ale tvoří hierarchii, přinejmenším z hlediska složitosti: od relativně jednoduchých atomových částic až po složitost biologických organismů. I zde lze mluvit o novosti. Jevy na vyšší rovině jsou nové vzhledem k jevům na nižší rovině, např. biologické jevy neexistují na rovině fyzikální, jsou vzhledem k ní nové. Tím je dána otázka, jak toto nové souvisí s tím, co je nižší.

Na otázku vzniku nového existuje v přírodní vědě několik odpovědí. Nejdůležitější jsou redukcionismus, preformacionismus, fulgaracionismus. Chceme se zabývat redukcionismem, ostatními dvěma postupy jen v té míře, jak je to užitečné pro objasnění redukcionismu.

Redukcionismus

Slovo redukcionismus je z latinského reductio, uvedení zpět, přivedení zpět, potom také omezení, zmenšení, převedení. Redukcionismus lze obecně definovat jako názor, podle něhož lze jednu věc převést (redukovat) na jinou. Podle toho, čeho se převádění týká, rozlišuje se trojí redukcionismus: metodologický, epistemologický a ontologický.

a/ Redukcionismus metodologický

Bývá charakterizován různě. Podle Tiplera jde o metodický předpis vždy hledat vysvětlení jevu na rovině, kterou pokládáme za nejzákladnější, nejnižší, dále neredukovatelnou. Pro mnoho přírodovědců je to rovina atomů a molekul. Tipler takový metodický předpis odmítá, a to ve jménu svobody užívat takového popisu jevů, který je v daném případě nejvýhodnější (3).

Avšak metodologický redukcionismus lze chápat volněji, totiž jako metodickou možnost omezit se při popisu skutečnosti pouze na jeden její aspekt, např. při studiu člověka na jeho biologickou stránku (např. medicína) nebo na jeho život ve společnosti (např. sociologie) nebo na kulturní život (teorie kultury). Tento redukcionismus se nazývá metodologický proto, že jde pouze o metodickou abstrakci: odhlíží se (abstrahuje) od jiných aspektů a není tu snaha převést ony jiné aspekty na vybranou stránku reality. Metodologický redukcionismus si je vědom, že nepostihuje celek skutečnosti ani celek dílčí oblasti, kterou zkoumá.

b/ Redukcionismus epistemologický

Můžeme ho charakterizovat jako redukcionismus teorií: Jde o možnost vysvětlit nějakou teorii jinou teorií, tzn. vysvětlit ji jako speciální případ jiné, obecnější teorie. Tak byly Galileiho zákony volného pádu převedeny na Newtonovu gravitační teorii, Newtonova fyzika se stala zvláštním případem Einsteinovy teorie relativity, klasická termodynamika byla redukována na statistickou mechaniku atomů. Je otázkou, zda je možno epistemologicky redukovat teorie různých rovin skutečnosti, jinými slovy, zda lze charakteristické rysy jednoho druhu převést na zcela nepodobné rysy jiného druhu, např. psychologické pojmy na pojmy fyzikální chemie nebo biologické pojmy (zdraví, sexualita) na pojmy atomové fyziky. Zde je nutno rozlišovat: Na jedné straně lze jistě zkoumat vzájemné souvislosti jevů různých rovin (zkoumáme např. vztah mezi teoretickými termíny a empirickou bází, psychologickými jevy a činností mozku). Na druhé straně by nebylo epistemologicky oprávněné, kdybychom tvrdili (a priori) totožnost srovnávaných jevů, kdybychom např. a priori vycházeli z předpokladu, že činnost rozumu a činnost počítačů jsou totožné. To bychom už zastávali pozici ontologického redukcionismu.

c/ Redukcionismus ontologický

Nazývá se ontologický proto, že se týká bytí věcí (řecké on znamená jsoucno) a ne pouze způsobu jejich poznávání. Když např. Tipler (4) říká, že člověk je kvantově mechanický objekt, který může být beze zbytku popsán počítačovým programem, je to ontologický redukcionismus: říká, že člověk není nic jiného než kvantově mechanický objekt.

Ontologický redukcionismus v jeho radikální formě můžeme definovat jako tvrzení, že realita není nic jiného než částice a síly zkoumané fyzikou, jiná skutečnost neexistuje. V obecnější formě je ontologický redukcionismus tvrzení, že jevy jedné (vyšší) roviny jsou v podstatě totožné s jevy jiné (nižší) roviny: např. jevy biologické jsou v podstatě jevy makromolekulární, jevy makromolekulární opět jevy chemické, jevy chemické nejsou nic jiného než jevy fyzikální. Obecně řečeno: Ontologický redukcionismus je názor, podle něhož lze entity jednoho druhu převádět na entity druhého druhu, jež jsou chápány jako základní a dále neredukovatelné (5).

Ontologický redukcionismus bývá také kladen do protikladu k holismu, podle něhož celek není možno vysvětlit z jeho částí a nelze ho na tyto části redukovat. Ontologický redukcionismus tuto možnost tuto možnost připouští.

Ontologický redukcionismus má vysvětlit vznik nového. Ptáme se: jak vzniká z A nějaké B? Ontologický redukcionismus říká, že B ve skutečnosti není nové, je to pouze A, které se nyní jeví jinak, tedy: B = k1.A, a tedy z A se stává k1.A. Příkladem může být vznik aminokyselin z ”prapolévky“ (voda, methan, amoniak aj.) působením elektrických výbojů (Millerův experiment (6)). Vznik nového zde lze vysvětlit - bez ”metafyzických zásahů“ - z daných součástí a toto nové na ně beze zbytku redukovat.

Ontologický redukcionismus se soustřeďuje na A, na počáteční podmínky před vznikem zdánlivě nového a z nich konstruuje B. Redukcionismus tedy argumentuje v podstatě synteticky. Redukce složitosti zdánlivě nového na jednodušší staré se zdařila tím, že z jednoduchého starého bylo sestaveno, syntetizováno nové. Jiné příklady ontologického redukcionismu jsou mnohé nedávné teorie odpovídající na otázky, jak dochází k velkému třesku, jak vznikají přírodní zákony, jak vzniká život, jak vzniká vědomí, jak vzniká mravní život.

Preformacionismus

Ontologický redukcionismus je třeba odlišit od preformacionismu. Ten také vysvětluje vznik nového, ale jinak než redukcionismus. B není ve skutečnosti nové, a to proto, že už je (neviditelně) obsaženo v A: A = k2.B, tedy B vzniká z k2.B. Pozornost preformacionistů se nesoustřeďuje na výchozí podmínky, na stavební součásti, nýbrž na B a na všechny jeho vlastnosti. Preformacionista nekonstruuje B z výchozích podmínek, nýbrž rekonstruuje výchozí podmínky z analýzy hotového produktu: Co muselo být, aby mohlo vzniknout B? Preformacionista tedy argumentuje v podstatě analyticky.

Příkladem rozdílu mezi redukcionismem a preformacionismem může být výklad vzniku života z neživé hmoty. Redukcionista definuje život pomocí ”základních vlastností“ (látková výměna, rozmnožování, schopnost vývoje). Preformacionista u těchto ”základních vlastností“ nezůstává, ale připojuje k nim schopnost vnímání, subjektivitu, svobodu, mravní cítění. Pokládá je za stejně jisté jako přírodní zákony a projektuje výchozí podmínky tak, aby z nich mohly vzniknout všechny vlastnosti - a to bez ”metafyzických“ zásahů. Ptá se: jak je nutno myslet počáteční stav hmoty, aby byl vznik života, subjektivity, svobody vůbec pochopitelný? Potom existují jen dvě možnosti - za předpokladu vývojového procesu: buť připsat tyto vlastnosti v jejich počáteční formě už sub-humánním organismům, resp. neživé hmotě - anebo přijmout tzn. fulguracionismus.

Fulguracionismus

Jde o teorii, jež vysvětluje vznik nového nikoli jako pozvolný a kontinuální vývoj, ale jako proces diskontinuitních a náhlých změn, tzv. emergencí (z lat. emergere, vynořit se) či fulgurací (z lat. fulgor, blesk). B je skutečně nové a ke svému vysvětlení potřebuje ”emergenci“ či ”fulguraci“. B tedy není jen kvantitativně složitější. Konrad Lorenz (1903-1989) píše: ”Spojí-li se např. dva navzájem nezávislé systémy (např. proudový okruh s kondenzátorem a proudový okruh s indukční cívkou), vzniknou tím rázem zcela nové systémové vlastnosti, které předtím neexistovaly, a to ani v náznaku“ - totiž ”oscilační kruh“ (7). Erst Mayr formuluje tuto věc takto: ”Jsou-li dvě entity zkombinovány na vyšší rovině integrace, pak všechny vlastnosti nové entity nejsou nutně logickým a předvidatelným následkem vlastností jednotlivých složek“ (8). Podle fulguracionismu tedy vznikají nové systémové vlastnosti sjednocením subsystémů. Tak se vysvětluje přechod od anorganické roviny k organické, od zvířete k člověku. Zastánci fulguracionismu uvádějí další příklady: Elektricky nabité elementární částice proton a elektron vytvářejí elektricky neutrální atom vodíku. - Plyny vodík a kyslík se spojují v kapalinu voda. - Neškodné látky uhlík a dusík se spojují v silně jedovatou látku C2N2- Pravidla fotbalu nelze aplikovat na jednoho člověka, nýbrž na více hráčů. - Zákonitosti mnohobuněčného organismu jsou složitější než zákonitosti jeho jednotlivých buněk.

Poznámky k redukcionismu

Zdá se, že přírodní vědy pokládají redukcionismus za samozřejmý způsob vysvětlování skutečnosti. Jan Fischer píše (9): ”Vysvětlit mnohé nemnohým, redukovat rozmanité a mnohotvárné přírodní útvary a děje na malý počet útvarů a dějů, to považuje přírodní věda za svůj úkol od svých počátků ve filozofických školách Řecka dodnes. Zkoumání složení hmoty je jedním projevem tohoto úsilí.“ Někdy je obtížné říci, zda jde pouze o redukcionismus metodický. Spíše se zdá, že je tu přinejmenším tendence říkat, že skutečnost není nic více než ..., že tedy jde o redukcionismus ontologický.

To, že redukcionismus připadá přírodovědcům tak samozřejmý, vyplývá podle našeho názoru z toho, že sama přírodní věda jako taková je metodicky redukcionistická. Matematizovaná věda totiž uvažuje o přírodě pouze z hlediska měřitelné kvantity a metodicky abstrahuje od jiných stránek skutečnosti. Tímto přístupem dosáhla věda neobyčejně bohatých výsledků a pomohla k využití přírodního bohatství. Ale je to jediný možný způsob studia přírody? To je ovšem problém filosofický.

René Descartes rozdělil skutečnost na res extensa (věc rozsažná) a res cogitans (věc myslící) neboli na svět hmoty a svět ducha. Jestliže s Descartem uznáme, že podstatou hmoty je kvantita - rozsažnost, pak ke studiu přírody stačí metoda matematicko-empirická, ba je to jediná a nutná a univerzální vědecká metoda. Pak se také otázky, které se netýkají skutečností kvantitativních, jeví jako nesmyslné. Jestliže však uznáme, že materiální skutečnost se nevyčerpává kvantitou, ale má i jiné rysy, pak je ihned patrné, že pro studium přírody mohou existovat i jiné metody. Pak se můžeme ptát nejen na kvantitativní vztahy, ale také co je jsoucno, proč je věc tím, čím je, co je důvodem, že se projevuje právě danými procesy, jaký je její účel atd.
Hmotu pojatou jako rozsažnost můžeme hlouběji poznat tehdy, když budeme hmotu rozkládat na její integrující složky. A tak fyzika 20. století velkolepým vědeckým úsilím odhalila strukturu hmoty, částice, z nichž se skládá, a síly, které zde působí. Protože se tato věda pohybuje stále na jedné a téže rovině kvantity a matematických vztahů, rozdíly mezi matematicko-fyzikálními entitami se snadno jeví jako nepodstatné, zdá se, že je možno je navzájem beze všeho redukovat.

Avšak chceme-li poznat podstatu hmoty, nestačí se odvolávat na její strukturu a substrukturu. Jde totiž o to, jak chápeme vztah částí k celku. Soudíme, že celek složený ze substrukturálních částí v sobě obsahuje více než sumu těchto částí s jejich kvantitativními vztahy. Soubor vztahů, jež existují mezi částmi, nemůže být objasněn bez zřetele k celku. Je to patrné zvláště u živých bytostí. Ale i např. molekula vody nebo soli je více než suma příslušných atomů. I atom určitého prvku je více než suma subatomárních částic. V každém takovém celku totiž pozorujeme odlišný způsob činnosti, charakteristický pro danou a ne jinou molekulu nebo pro daný a ne jiný atom. Vysvětlení celku jeho redukcí na jeho části je nutnou, ne však dostatečnou podmínkou vysvětlení, protože celek (atom, molekula) vykazuje nové, pro sebe charakteristické vlastnosti, které nejsou pouze souborem vlastností jejich složek (10). Jedním z axiomů celkovosti je: Celek je více než části, tj. suma částí ještě není celistvost. K tomu ještě patří uspořádání a členění částí. Alespoň to je nové. Redukcionismus je vlastně sjednocování různého, např. hmoty živé a neživé, činnosti počítačů a činnosti myšlení. Redukcionismus se snaží ukázat, že dvě entity nebo dva jevy se v podstatě neliší. Kritikové redukcionismu poukazují na to, že tvrzení totožnosti (jednoty) věcí A a B často není výsledkem objektivní analýzy A a B, ale že totožnost se předem předpokládá v tom smyslu, že B se jeví jako totožné s A, protože A už bylo před analýzou definováno jako totožné s B. Jako příklad lze uvést studium života: Každé studium vyžaduje určité předporozumění předmětu zkoumání - byť ještě neurčité. Tak je možno vyjít z toho, jak my sami prožíváme život, bez všeho omezení, a ptát se, co je podstatou tohoto života.

Redukcionismus naproti tomu vychází ze zúženého pojetí života a jeho zkoumání pak dospívá k tomu, co předpokládá. Jde tedy o logický kruh. Podrobněji tento postup charakterizují Speamann a Low (11) takto: ”Předpokladem pro každý pokus vyřešit problém přechodu od neživého k živému je definice pojmu života...“ V této definici se rozhoduje o tom, zda se přechod může principiálně podařit nebo ne. Tak Friedrich Engels definoval v 19. století ”život je způsob existence bílkovin“ Anti-During. Pak byla záhada života vyřešena Millerovým pokusem s prapolévkou. Dnes definujeme: ”Systém žije, je-li evolucí schopen mutagenezí.“ Pak lze za odpověď na otázku po vzniku života pokládat Eigenův hypercyklus (Eigen sám to nečinil). Znamená to však opravdu, že řešení problému přechodu závisí na tom, na které definici života se právě shodne většina materialistických biologů? Ti vždy už přizpůsobili definici života stavu svého vědomí tak, že život v posledku ”nežil“. To, co bylo nominalisticky definováno jako život, má sotva co společného s tím, co my původně prožíváme jako život: totiž jako svůj vlastní život. Život samozřejmě užívá toho, co je mechanické, fyzikálně chemické, autoregulace, nakonec dokonce i přírodní vědy jako prostředků ke svým účelům: ale není s tím totožný. Proto ani Eigenův hypercyklus není odpovědí na otázku, jak vznikl život, nýbrž na to, jak možná vznikly v rámci určité pravděpodobnosti za určitých podmínek autoreplikativní struktury. Tyto struktury jsou možná conditiones sine qua non, nutné podmínky pro život, ale nejsou ještě živé. Neboť abychom to mohli tvrdit, museli bychom mít definitivní kritéria pro jev života a ne jen duchaplné definice. Porozumění životu může jít pouze obrácenou cestou: jediným jistým kritériem života je naše prožívání života a analogie tohoto takto v plnosti prožívaného života připisujeme ostatním bytostem... K naší zkušenosti sebe jako živých bytostí však patří jak vědomí této zkušenosti, tak dimenze mravnosti: redukovat ”život“ na prožívání organického v nás znamená už abstrakci, která ovšem může být vědecky (např. v medicíně) velmi užitečná... Nejdřívě žijme a pak můžeme definovat a abstrahovat. Ale těmito úkony nikterak nemůžeme rušit předpoklad vlastního vědomého života.

Podobných případů logického kruhu existuje více.
Analýza redukcionismu snadno ukáže, že 1) redukcionismus nutně uznává skutečnost něčeho nového. Charakterizovali jsme ho sice jako tvrzení, že B ve skutečnosti není nové, je to pouze zastřené A, to však nemůže znamenat úplné popření nového. Kdekoliv je změna, je nutně něco nového a redukcionismus změnu uznává. Z toho je také patrné, že 2) mezi A a B nutně existuje rozdíl, jinak by nebylo možno mluvit o ničem novém. Ale A a B se přesto podle redukcionismu zásadně shodují. To je možné jedině tak, že rozdíl mezi A a B není podstatný, že je pouze povrchní. Jak máme tento nepodstatný rozdíl chápat? K tomu uvažme, s jakými rozdíly mezi věcmi se setkáváme. Skutečnost není nerozlišené kontinuum, ale skládá se z mnoha věcí, které jsou sice ve vzájemných vztazích, ale existují jako samostatné strukturální či ontologické typy: elektron není proton, proton není neutron, lze rozlišit mnoho dalších elementárních částic, buňka je (relativně) samostatný útvar, také jednotlivé orgány a organismy. Ontologické typy se odlišují svými specifickými vlastnostmi (proto je nelze navzájem ztotožňovat).

Mimo rozdíly ve specifických vlastnostech různých ontologických typů je třeba rozlišovat také rozdíly, které bychom mohli nazvat systémové. Jde o vlastnosti, které charakterizují všechny ontologické typy jednoho ze tří systémů (řádů) skutečnosti, nebo také (v evolučním pohledu) jednoho ze tří evolučních stupňů: řád kosmu (neživá hmota), řád života (oživená hmota), řád člověka (s jeho duchovní stránkou a stránkou mravnosti).

Uvedeným rozdílům odpovídají změny, které ve věcech pozorujeme. Změny, jimiž procházejí ontologické typy, jsou různě hluboké. Elektrony mění svůj stav, molekuly plynu se pohybují, organismy dýchají. Chemické prvky vytvářejí sloučeniny, rostliny vadnou. Změny ontologických typů můžeme rozdělit do dvou skupin: změny ”malé“, při nichž se sám ontologický typ nemění, např. běh zajíce, růst stromu, a změny ”velké“, při nichž se mění i ontologický typ, např. potrava se mění v organismus, který potravu přijímá, atomové jádro se rozpadá.

Jak máme charakterizovat evoluční změny? Někteří biologové soudí, že vývoj je sled malých změn bez evolučních skoků, jiní naopak interpretují vývoj jako sled velkých, podstatných změn. Vývoj biologických druhů by znamenal změnu jednoho ontologického typu v druhý. Mnohem hlubší změnou by byla změna neživé hmoty v živou, entit bez vědomí v entity nadané vědomím, změna ze smyslového stupně života v život duševní a mravní.

Redukcionisté neuznávají, že by mezi těmito stupni (systémy) skutečnosti byly podstatné rozdíly. Naproti tomu neredukcionistický způsob myšlení pokládá tyto rozdíly za zásadní a jednotlivé stupně či systémy za neredukovatelné. Redukcionismus by jistě netvrdil, že neživé jsoucno je totéž co živé jsoucno nebo že smyslový život je totéž co život rozumového poznání a chtění. Nechce popřít rozdíly a změny, ale spíše chce z přírody vyloučit všechno, všechny prvky, které nelze redukovat na chemické či fyzikální projevy, ať už jde o zvláštní životní sílu v organismech (vitalismus) nebo o působení mimopřírodních činitelů (Bůh).

Redukcionismus má pravdu v tom, že to nové, co vzniká, se skládá také z hmoty, řídí se také fyzikálními, chemickými, biologickými, psychologickými přírodními zákony. Ale hmota nedostačuje na vysvětlení např. subjektivity a ducha a přírodní zákony nestačí k poznání jednání, mravnosti a svobody. ”Hmota a pravidla hry“ jsou podmínky vzniku nového v empirické oblasti, podmínky nutné, ale ne dostatečné.

Jednu entitu tedy můžeme redukovat na druhou tehdy, když A beze zbytku vysvětluje B (tj. celé B se všemi jeho vlastnostmi). Kterou entitu lze a kterou nelze redukovat na druhou, to je nutno určit speciálním kritickým zkoumáním obou.

Poznámky:

  1. Nicolai Hartmann, Nové cesty ontológie, Bratislava 1976, zvl. pátá kapitola.
  2. A. R. Peacock, Creation and the World of Science, Oxford University Press 1979.
  3. F. J. Tipler, The Physics of Immortality, 1994, str. 297-299.
  4. Ibidem, str. 295.
  5. Srov. Filosofický slovník, FIN Olomouc 1995, heslo Redukcionismus.
  6. Srov. např. Ch. B. Thaxton, Mýtus prebiotické polévky, Universum 10, str. 10-19.
  7. K. Lorenz, Die Ruckseite des Spiegels, Munchen 1973, str. 48. Citováno dle R. Löw, Die neuen Gottesbeweise, Augsburg 1994, str. 137-145.
  8. E. Mayer, Evolution und die Vielfalt des Lebens, Berlin 1979, str. 5. Citováno podle R. Löw, viz pozn. č.7.
  9. Jan Fischer, Atomismus a symetrie v mikrosvětě, Universum 6, str. 7. Srov. N. A. Krapiec OP, Metafyzika, Poznaň 1966, str. 345-356.
    R. Spaemann a R. Löw, Die Frage Wozu, Piper Munchen 1981, str. 254n.