Ročník 2018‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Se Svobodou k nesvobodě

Jiří Fuchs


1. Navození


Na moje předvolební zamyšlení v Monitoru stihli ještě před volbami zareagovat dva přední lidovečtí Pavlové – Bělobrádek a Svoboda. Snažili se minimalizovat škody, které můj článek lidovcům zřejmě napáchal. Předložil jsem v něm otázku, kterou (když už předvolební hektika opadla) hodili zřejmě do koše jako pseudoproblém. Pro naše politiky je to ale problém klíčový. Spočívá v nepříjemné otázce, jestli se i lidovci svou oddaností bruselské politice neřadí mezi služebníky totalitní ideologie.

Kdo reflektuje politiku EU bez politické korektnosti a s potřebnou znalostí, ví, že se stala účinným nástrojem ideologie. Té ideologie, která se projevuje multikulturalismem, politickou korektností a dalšími skvosty z dílny kulturních marxistů. Tím získává dost důvodů, aby zkoumal, jestli tato ideologie neobsahuje všechny znaky esenciální definice totalitního projektu; jestli není totalitní. Poučená odpověď je jednoznačná: Žijeme v režimu měkké totality.

V článku jsem chtěl voliče na tento problém upozornit, neboť původ, pravá povaha i cíle zákeřné neomarxistické ideologie jsou u nás už celé čtvrtstoletí ochočenými médii hlavního proudu mistrně maskovány. Politiky už ale mohlo trknout, že možná „v dobré víře“, leč se zoufale špatnou znalostí věci, pomáhají na svět ideologickým zlotřilostem totalitního ražení.

Problém tedy nekončí sečtením volebních lístků. Bylo by skvělé, kdyby ho lidovci vzali vážně. Podnětů k tomu mohou najít dost a budou přibývat. Stačí jen odložit brýle politické korektnosti, vystoupit z bubliny mainstreamového pseudosvěta a nechat oči otevřené.

Mnozí si všimli, že Bělobrádek se ve své reakci klíčovému problému úspěšně vyhnul; spokojil se s výčtem zásluh. P. Svoboda projevil (aspoň na pohled) větší intelektuální aktivitu, když zvolil hledisko kritérií racionálního myšlení. Vybral z mého textu pár myšlenek a snažil se ukázat, že před lidovci nemohou obstát. Problému participace lidovců na totalitní ideologii se ale dotkl jen okrajově; v podstatě před ním uhnul také – asi ho pokládá za absurdní.  Svoboda mě tituluje jako zastánce racionality, což ho zřejmě ponouklo, aby se obsadil do role jejího arbitra. Nezbývá, než tu hozenou rukavici zvednout a zjišťovat, jak moc je jeho soudcovský výkon racionální; tím se text nutně rozšíří. Chci ale čtenáře ujistit, že se obsah klíčového problému neutopí v logických hrátkách. Ty by naopak mohly přispět k lepší orientaci.


2. Nejasnosti kolem východiska


Svoboda začal logicky. Soustředil se na východisko mé úvahy a zjistil, že zůstalo nedokázáno. Navíc ho zpochybnil nespornými fakty. To pro mě nevypadá moc nadějně. Je-li už východisko vratké, zač potom může stát celá úvaha?  Však také Svoboda nakonec uzavírá kritiku konstatováním, že jsem extremista. O jaké východisko tu běží? Je jím myšlenka, že hlavním tématem voleb v zemích EU je jejich islamizace. Svoboda namítá:

a/ že v zemích se silnou muslimskou komunitou, např. ve Francii a v Německu, nebyla islamizace hlavním tématem voleb; b/ že žádná analýza, kterou viděl, nezmiňuje islamizaci jako volební téma; c/ že ačkoli Merkelová hlásá, že islám patří k Německu, volby vyhrála, takže islamizace zřejmě hlavním tématem těchto voleb nebyla.

Uznávám, že jsem své východisko v článku nedokazoval. Jakou racionální hodnotu ale mají Svobodovy námitky? Posouvají vyvíjení problému směrem k řešení? Proti tvrdému faktu, že islamizace nebyla v Německu a ve Francii považována za hlavní téma voleb, nelze rozumně namítat. Přitom se zdá, že tento fakt bohatě stačí k vyvrácení mé výchozí myšlenky, neboť je její kontradiktorní antitezí – aspoň jak ji Svoboda interpretoval.  Podle Svobody jsem totiž chtěl říct, že většina voličů, kandidátů i komentátorů v Německu a ve Francii považovala islamizaci za hlavní téma voleb. Opravdu mě má za takového ignoranta? Mohu ho naopak ujistit, že mi ignorování hrozby islamizace západními voliči jen potvrdilo, jak hluboce neomarxistická indoktrinace multikulturalismem a politickou korektností západní společnosti zasáhla.

Tezi o islamizaci jakožto hlavním tématu v zemích EU je možné chápat dvojím způsobem. Jednak jako tvrzení, které vzešlo ze statisticko-behaviorálního pozorování voličů, politiků a novinářů; tak ji (pro usnadnění své kritiky?) pojal Svoboda. S přihlédnutím ke kontextu je však možné ji vzít inteligentněji: Totiž tak, že islamizace je hlavním tématem voleb v EU z hlediska rozumného, prozíravého rozhodování voličů. No a právě v tomhle objektivním smyslu byla teze myšlena. Tedy bez ohledu na to, jak o islamizaci Evropy subjektivně smýšlejí ideologicky zkažení politici či novináři a jimi zmanipulovaní občané. Nechce se věřit, že by to při troše dobré vůle přesahovalo intelektuální kapacitu vysoce postaveného právníka ve strukturách EU.

Svoboda si tedy dezinterpretací mého východiska kritiku zjednodušil. Mohu klidně uznat jeho tvrdý kontra-fakt a logicky na východisku trvat dál; namítá totiž proti něčemu, co netvrdím. Přitom náš arbitr racionálního myšlení mezi svými kritérii uvádí i kvalitu „vidět věci v kontextu“. Evidentně ho tu nesplnil. Proto se mýlí, když říká, že východisko mého článku padá.


3. Ve stínu politické korektnosti


Následující body „b“ a „c“ jsou pro změnu zajímavé věcně. Patří totiž k těm pasážím Svobodova textu, které dokumentují slepotu lidovců (a nejen jich) k politické realitě EU.

V bodě „b“ Svoboda říká, že v žádné analýze, kterou viděl, islamizace jako téma nefiguruje. Je ale otázkou, kde ty analýzy hledal. V mainstreamovém světě politické korektnosti? Pak mohl vědět dopředu, že v nich problém islamizace nenajde. Vždyť přece v umělém světě politické korektnosti je samotný pojem „islamizace Evropy“ skandální. Jeho užití je tu striktně omezeno na situace, v nichž je třeba usvědčovat z údajného šíření nenávisti extremisty a islamofoby, kteří jen vyvolávají strach. V případné replice by nás Svoboda nejspíš poučil, že islám je mírumilovný, jak o tom ujišťují na slovo vzatí odborníci. Jací? Politicky korektní? Není to protimluv?

Kdyby se ale Svoboda potajmu odvážil poohlédnout po jiných analýzách, mohl při troše samostatnosti zjistit, že mu cosi podstatného uniká: Na prvním místě samotný fakt postupné islamizace Evropy. Kdyby ho vzal vážně, rychle by pochopil, že bez ohledu na to, co o tom soudí oficiálně masírovaná veřejnost, nastoluje volební problém jako hrom. A pak by mu mohlo svitnout, že moje východisko mělo tento objektivní smysl. Především by mu ale taková odvaha k objektivitě přinesla sice nepříjemné, ale osvobozující nahlédnutí, že se stal v krunýři politické korektnosti také obětí systémového manipulování s fakty.  Že v něm tedy ztratil kontakt s realitou, takže se s ní míjejí i ty stupidní řeči o islamofobech či o vyvolávání strachu a nenávisti. Takové prozření je sice existenčně náročné, ale existenciálně k nezaplacení.

V bodě „b“ tedy na sebe Svoboda bezelstně prozradil, jak moc se pohybuje v začarovaném myšlenkovém okruhu, kde je realita z ideologických důvodů apriori deformovaná politickou korektností. A přesně to vytýkám lidovcům: Že jsou ke skutečnosti dobrovolně slepí, že jen trapně papouškují myšlenkové šablony, jazykolamy a prefabrikované argumenty svých ideologických mentorů.

O několik odstavců dál sice Svoboda také bůhvíproč souhlasí s odmítáním politické korektnosti či multikulti; ovšem jen verbálně. Možná účelově, možná ani pořádně neví, o čem mluví. Ve skutečnosti však těmto Sirénám neomarxistů poctivě naslouchá. Ostatně jeho kritické poznámky jsou až na tu nevěrohodnou verbální distanci zcela ve stylu politické korektnosti a zcela v mezích multikulti citlivosti. Na ideologicky nenakažených školách by mohly sloužit jako učební text k odhalování politicky korektních vět; lezou v nich do dvouciferných čísel. Ani jedna jeho myšlenka tu v horkém tématu dobývání Evropy muslimy nekoliduje s příkazy a zákazy politické korektnosti. A nejen tady.

V diskusi s Robejškem Svoboda například koktavě uváděl politicky nekorektní názory partnera na správnou míru.  Stálo by za to také porovnat jeho hlasování v evropském parlamentu s hlasováním politickou korektností nezatížených „fašistů“ P. Macha a N. Farage.

Svoboda řadí mezi kritéria racionality také požadavek nemanipulovat fakty. Respektuje ho sám? Vždyť jeho kritika je evidentně nesena politickou korektností. A zrovna manipulování s fakty přivedla politická korektnost k dokonalosti. Patří mezi nejúspěšnější systémy manipulace v dějinách; je totiž manipulačním nástrojem totalitní ideologie a následné revoluční praxe v době nejdokonalejších komunikačních technologií. Její uskutečňování přitom vychází z té nejjednodušší morální zásady zločinců: Správné, dobré, a tudíž i podpory hodné je to, co slouží zájmům revoluce; co jim odporuje, je naopak falešné, zlé a zničení hodné. Chudák realita. Z toho je zřejmé, proč musí být politická korektnost z podstaty a systémově prolhaná jakožto nástroj ideologie těch falešných proroků, které dnes známe jako kulturní marxisty.

Ve srovnání se zdravým rozumem a s racionálním myšlením je tedy politická korektnost na opačném pólu; je to polarita kritického a rigidně dogmatického, agresivního způsobu myšlení. Jako taková je i motorem expanze systémového bezpráví, jímž se fanaticky zvýhodňují subverzivní menšiny. Dennodenně na všech úrovních veřejné komunikace o nich političtí korektoři profesionálně zamlčují fakta ideologicky nevhodná a fabulují „fakta“ příznivá. Ani v tomto ohledu se tedy nedá říct, že by byl Svoboda na straně racionality.  


3. 1 Ve škole primadony vítací kultury

Naznačenou diskrepanci proklamací a činů lidovci zřejmě odkoukali od svého velkého vzoru, od Merkelové. Svoboda sám proti logice své argumentace v jiném odstavci připomíná její vrcholný majstrštyk zmíněného nesouladu. Že prý jsem nezmínil kancléřčin památný výrok z roku 2010 o selhávajícím multikulturalismu, protože se mi nehodil do krámu. Svatá prostoto! Vždyť mi ho naopak nabídl jako housku na krámě – jako na smeč. Co ho to jenom napadlo vytáhnout takový příklad korelace nevěrohodného tlachání a věrolomného jednání politiků – i těch křesťanských? Zrovna ve chvíli, kdy lítá vzduchem pochybnost o věrohodnosti lidoveckého odporu ke kvótám! Jak mu tedy máme věřit, že opravdu odmítá politickou korektnost a multikulti, když mu není právě v této souvislosti trapné připomínat zrovna sestru Merkelovou?

Velká kancléřka se ve slabé chvilce verbálně vymezila vůči multikulturalismu, aby za pár let svou vítací kulturou uskutečnila jako dosud nikdo z politiků jeho hlavní záměr: Rozbít civilizačně-kulturní identitu západních států a dokonale tak naplnit osvícenské ideály planetárně sjednoceného Lidstva. Kolik obětí a utrpení budou ještě muset rodilí Němci přinést na oltář této utopii a sebeobrazu mravní velikosti své Vůdkyně?  

Podobně se i učenlivý Svoboda verbálně distancuje od politické korektnosti a multikulti, aby pak bez uzardění myslel a konal v intencích těchto nelidských šíleností.  Jistě přitom dokáže odříkat Ústavu i teze o základních funkcích státu pozpátku. Ale o proradné politice kancléřky mluví s mainstreamovou samozřejmostí pozitivně. Přitom ta nešťastnice bezohledně nadřadila ideologické zájmy multikulturalistů právnímu řádu a bezpečnosti země, což by poctivého právníka nemělo nechat v klidu. On však pod povrchem vypočítavého situačního odmítání ideologických zvráceností neomarxistů sdílí jejich přesvědčení o vyšší humanitě ideologie „lidských práv“, multikulti a politické korektnosti. Kdyby myslel odmítnutí jejich perverzit vážně, nemohl by být takovým eurohujerem.   

Přes všechno ujišťování tedy patří i Svoboda k těm, kdo chlácholí profesní svědomí politickou korektností. V jejím režimu je mimo jiné přísně zakázáno už jen v duchu připustit, natožpak do světa vypustit pravdu o tom, že za fasádou formálních struktur demoliberálních režimů dnes kontinuálně působí reálný a důsledný tlak ideologicky akreditovaných expertů na „lidská práva“. Ti se rekrutují z řad neomarxismem zpitých osmašedesátníků a stejnou chorobou nakažených absolventů humanitních oborů. Nesmlouvavý tlak tu vychází z programů, v nichž se v jedenadvacátém století na různých konferencích (maskovaných ušlechtilými či aspoň neutrálními názvy) rozpracovávají a konkretizují základní intence totalitní ideologie kulturních marxistů. Dikce výstupů je tu stejně panovačná, apodiktická, jako byla v teoretických reflexích multikulturalistů a feministek druhé poloviny minulého století: Státy musejí přijmout, prosazovat, vytvořit, zajistit, chránit, potlačovat, zakázat, trestat a především dát všechna stávající právní ustanovení na druhou kolej, pokud kolidují s ideologicky odhalovanými „lidskými právy“.                                                                                                                                                                                    

Monitorovací výbory a nátlakové skupiny nevolených aktivistů z dobře placených politických neziskovek to pohlídají. Zčásti indoktrinovaní, zčásti zbabělí legislativci, soudci a právníci se pak učí nové, vyšší revoluční spravedlnosti. Protestovali snad veřejně Svoboda či Merkelová proti těmto podlým praktikám naddemokracie?

Také tzv. křesťanští politici se poznají po ovoci. V trvalém předklonu před mocenským centrem totalitních ideologů se podílejí na jejich likvidačních programech, aniž prohlédli jejich nelidskost. Neomarxisté pojali čirou a horoucí nenávist k civilizaci „bílého muže“. Vykreslili ho do podoby bezkonkurenčního Utlačovatele a rozjeli rasismus naruby. Zamýšleným cílem této totalitní „obnovy spravedlnosti“ je dějinné pokoření bílé rasy a zničení její civilizace i národů. V šedesátých letech brali tyto fantasmagorie vážně jen morálně nezralí, případně zkažení exoti. Dnes jim horlivě slouží křesťanští intelektuálové a politici s rozkolísaným až úpadkovým myšlením, jehož drtivý vývoj se nezastavil ani před branami církve. Proto tak snadno padají za oběť politické korektnosti, jejíž podstatou je systémová lež.


4. Pohotový objev nelogičnosti


Že prý jsem jako zastánce racionality nelogicky přeskočil meziotázku, která měla logicky následovat: Jestli totiž má být islamizace tématem voleb také u nás. Nad tím se zase logicky nabízí otázka, proč by neměla, když se výchozí otázka týkala islamizace Evropy. Nebo snad už nejsme součástí Evropy? Jakápak tedy „meziotázka“? Ostatně pan europoslanec sám na jiném místě významně zdůrazňuje, že jsme členy EU. Z toho bych soudil, že patříme do Evropy. Jak je ta logika někdy spletitá...

Tohle malicherné poměřování logických svalů by nestálo za řeč, kdyby z něj zase nečouhalo Svobodovo politicky korektní myšlení, které naopak za řeč stojí. Zdravému rozumu je hned jasné, že to, co se teď děje v západních městech, bude za pár let i u nás, budou-li naši politici kopírovat věrolomnost svých západních vzorů a kolegů. Brusel nás jistě nebude chtít o to muslimské nadělení připravit.

Politickou korektností spoutaný rozum našich multikulturalistů se však uchyluje k primitivním argumentům: Že tu máme muslimů pět a půl, a že k nám k naší velké hanbě ani nechtějí, takže populisté tu jen účelové vyvolávají strach a nenávist. Proč jen tyhle úžasné logiky zvláštního ražení ani nenapadne, co jim namítne obyčejný člověk i po třech pivech: Že když všechno poběží jako dosud, budeme mít u nás v dohledné době s náboženstvím míru stejné problémy, jaké už mají v Londýně, Paříži, Římě či Berlíně. Nebo snad má náš práskaný právník v záloze vystoupení z EU, až udeří hodina islamizace naostro? Hyperkorektností zvadlé myšlení našich buditelů a mravokárců zase nezklamalo.

Není to asi nejlepší Svobodův výkon, když už první dva odstavce textu, který měl podle jeho autora vnést do sporu jas racionality, obsahují tolik prohřešků proti racionálnímu myšlení. Chápu, že logická neohrabanost tu jde částečně na vrub „potřebě chvíle“. Svoboda to psal těsně před volbami s evidentní snahou oslabit vliv mé kritiky na voliče. Pro větší efekt zvolil roli arbitra racionality, aby publiku odhalil v mém textu její deficit. Myšlenková neobratnost ho však hned zkraje deklasovala do role zloděje, který křičí „chyťte zloděje.“ V celém jeho textu je patrné, že potřeba shodit můj článek předběhla solidní uvažování. Volbou racionality jako kritického hlediska si vzal velké sousto.


5. Myšlenkový kolaps na čtyři doby


Stejně nešikovně vyznívají i následující čtyři body, v nichž Svoboda reaguje na moji pochybnost o tom, že zásadně prounijní postoj mainstreamových stran na straně jedné a předvolební odpor ke kvótám na straně druhé mohou společně garantovat povolební rezistenci lidovců vůči islamizaci.

V prvním bodě Svoboda udivuje mimoběžnými banalitami (problém islamizace nelze zúžit na kvóty a že kvóty nejsou jen pro muslimy) a mimo problém směřující naivitou (že naše bezpečnostní orgány migranty beztak prověřují.) Jistě, elity EU, jimž na islamizaci tolik záleží, mají i jiné cesty k prosazení svých nemravných, likvidačních záměrů. Tato Svobodova poznámka spíše posiluje obavy z islamizace a z poddajnosti našich politiků. Uvítal bych, kdyby to prověřování migrantů bezpečnostními orgány myslel pan poslanec ironicky; on ho ale myslí vážně. Je privilegiem ideologických fanatiků a „vysokých komisařů“ přehlížet nepříjemnou realitu. Kromě nich totiž všichni vědí, že hyperkorektností podvázaná výkonnost bezpečnostních orgánů EU je v případech kriminálního chování migrantů ostatnímu světu pro smích. Podle oficiálních dokumentů Vám to ale, pane poslanče, určitě všechno klape.

V druhém bodě Svoboda vytýká, že se předstírání odporu politiků ke kvótám nenamáhám dokazovat. Když už má tak rád logiku, mohl si všimnout, že mluvím pouze o důvodném podezření, že to na voliče jen hrají. Netvrdím: Je pravda, že to na voliče hrají. Nemám tedy povinnost dokazovat, že tomu tak skutečně je. Ale jejich (eufemisticky řečeno) nejednoznačný postoj k přijímání „uprchlíků“, jejich teoretická i praktická (zase eufemisticky řečeno) netečnost k zákeřné ideologii a šílené praxi multikulturalismu či jejich povinné, politicky korektní předsudky o mírumilovném islámu, vyvolávají velké pochybnosti. Opravdu jsou za těchto povážlivých okolností schopni pevných postojů vůči tlaku Bruselu na zaplavení naší vlasti muslimskými dobyvateli, který jeho elity pod falešnými hesly deviantní humanitaristické morálky a celoevropské solidarity vyvíjejí? Takové postoje totiž předpokládají vědění o skutečné povaze unijní politiky a z něj vycházející odvahy k vytrvalému odporu. Ani jedno však v arzenálu našich „konzervativních“ či „křesťanských“ politiků evidentně nenacházíme.

Když se Svoboda dušuje, že odpor lidovců ke kvótám je dlouhodobý, měl by si znovu v klidu přečíst můj článek. Naznačil jsem v něm dost důvodů, proč je jejich odpor nevěrohodný, proč se na něj nedá spolehnout. Teď se ostatně v Bruselu peče zákon, který uloží státům EU povinnost přijímat migranty v počtech, které určí svévole bruselského politbyra. Bude zajímavé, jak se k tomu postaví europoslanec Svoboda. Bude to dvoufázový test jeho odolnosti a opravdovosti jeho odporu.  Už jednou hlasoval pro nějakou špatnost – tuším, že šlo zrovna o kvóty – a vytáčel se, že s nimi sice nesouhlasil, ale protože byla v balíku plném ušlechtilostí, zvedl pro něj ruku. Ale i kdyby hlasoval proti, pak všechno záleží na tom, jak se zachová, až bruselské politbyro rebely převálcuje. Rád bych se mýlil, ale rezistenci Maďarů a Poláků, jediných, kdo s totalitní zlovůlí EU skutečně bojují (o zdravý rozum, o pravdu, o svobodu a spravedlnost), u něj nepředpokládám.

No a co se mezitím nestalo: Ve své kritice Svoboda píše: „Alespoň v KDU-ČSL vím, že odpor ke kvótám je dlouhodobý postoj.“ Neuběhly ani dva měsíce od voleb a týž Svoboda se v reakci na žalobu eurokomisařů kvůli odmítnutí kvót vyjádřil: „Česká republika měla prokázat aspoň minimální účast a solidaritu, a ne se hned proti kvótám takto radikálně vymezovat…Víme, že kvóty nejsou ideální řešení, ale nikdo nic jiného a lepšího nevymyslel.“

Takže: a/odpor lidovců ke kvótám je dlouhodobý; b/ nikdo nic lepšího než kóty nevymyslel. Takové rozpory a hraní na obě strany jsou u politiků, kteří onemocněli politickou korektností, běžné; její podstatou je přece lež. Proto se může Svoboda stokrát zaklínat, že ji spolu s multikulturalismem odmítá. Věřte mu to, když zároveň v intencích odmítaného tvrdí, že nic lepšího než kvóty nebylo vymyšleno. To přece může platit jen v rámci falešného multikulti myšlení. Vůbec mě netěší, jak si tu Svoboda naběhl, když tak pohotově potvrdil mé podezření a předpoklady o nevěrohodnosti jeho předvolebních postojů ke kvótám; vždyť je to trapné. Stačilo, aby Brusel lehce zadupal a náš hrdina se jako jeden z prvních podělal. Nesoulad slov a činů nebyl nikdy pro ideologicky zkažené politiky problémem.

Stojí za povšimnutí, jak Svoboda automaticky užívá slovník a způsob myšlení politických korektorů, když souvislosti s islamizací Evropy mluví o solidaritě. Zřejmě ho oslovilo i Junckerovo plkání, že prý ani nespí, když pomyslí na nebohé uprchlíky. Ano, je to solidarita, ale těch, kdo v režii multikulturalistů, posedlých nenávistí k Západu, pracují na jeho likvidaci a na zničení evropských národů. V normální řeči je to solidarita vlastizrádců v páchání zločinu etnocidy, jímž se „překonávají“ ústavy všech evropských států; právníka Svobodu to nevzrušuje. Jenže o tohle v,posledku běží, milí, nepoučitelní politici. Ano, postoj našich předních lidovců k Bruselu je žulový, „až do těch hrdel a statků“. Stal se pro ně také kritériem všech ostatních politických postojů. Ty vypočítavé, pragmatické postoje už tak pevné zřejmě nebudou.  

Třetí bod je sadou reprezentativních probruselských dogmat: a/ naše příslušnost k EU nemá rozumnou alternativu; b/ vystoupení z EU není rozumné; c/ čím méně Bruselu, tím více Kremlu; d/ vzhledem k postavení katolíků a důstojnosti člověka v Rusku nemůže být Rusko pro českého katolíka rozumnou alternativou.

Kromě těchto dogmat Svoboda zase oslňuje neotřelou logikou: nenavrhuju alternativu, tedy ji neznám; kdybych ji prý znal, uvedu ji. Vytýkám mu tedy postoj, k němuž prý nemám protiargument. Co když ale účel článku nevyžadoval a jeho rozsah nedovoloval, abych se v něm rozepisoval o své představě naší budoucnosti? Ale i kdybych neměl představu o tom, čím nahradit EU, může tu být protiargumentem důkaz, že bruselský režim je měkkou totalitou a totalita je nejhorším myslitelným způsobem vládnutí. Svobodova dedukce je tu tedy dvojnásob chybná. Nyní ke zmíněným čtyřem dogmatům:

Ad a) Opravdu neexistuje rozumná alternativa k Bruselu? Položil si vůbec arbitr racionality tuto otázku vážně? To znamená stranou stereotypů všednodenního politického myšlení i mimo dosah husté sítě propagandistických předsudků a manipulací? Tady by Svoboda musel nejprve otevřít problém netotalitní povahy EU. Musel by odolat pokušení odbýt ho jako nekultivovaný projev pouličního extremismu. Musel by si ho položit v režimu metodického pochybování, jež je nutnou podmínkou skutečně racionálního myšlení. Toho se sice Svoboda okázale dovolává, ale moc ho neosvědčil.  

Vzít problém podstaty bruselské politiky vážně tedy vyžaduje, aby byla s chladnou hlavou zvážena hypotéza o jejím totalitním charakteru. Podněty by mohl Svoboda najít i ve svém proklamativním nesouhlasu s politickou korektností, multikulturalismem či zmutovanými lidskými právy. Kdyby ho jen lehkovážně nevyslovil, jistě by se víc zabýval důvody svých výhrad, a pak by nemohl tuto hypotézu vynechat. To už by ale v bodech od „a“ po „d“ nebyl tak suverénní. Zatím opírá své sebevědomí jen o status čelního lidovce, europoslance a konsenzus ideově spřízněných. Takže nesouhlas s jednotlivými skvosty totality kulturních marxistů tu bude spíše jen situačně lokálním konjukturalismem s velmi omezenou platností.  

Věrní služebníci bruselské politiky si pochybnost o její podstatě radši zakazují. Jsou-li křesťany, berou ji stejně, jako berou ortodoxní katolíci články víry; pochybnost tu zřejmě mají za ďábelské pokušení. Teologický guru našich předních lidovců, T. Halík, sice hlásá o pochybnosti ve víře něco jiného, ale zůstává pravdou, že když se jedná o pravdy víry, které nejsou dostupné racionální evidenci, je u věřícího katolíka pochybnost o nich neadekvátní a protismyslná. Na druhé straně je pro racionální myšlení stejně nepřijatelná neochvějná víra v EU; je už sama v sobě nerozumným dogmatem. A vzhledem k tomu, že se politiky EU zmocnili intelektuální mrzáci a morální analfabeti neomarxistického ražení, je uhlířská víra v EU přinejmenším politováníhodnou hloupostí; nejen u křesťanů.

Ad b/ Je-li politika EU nástrojem totalitní ideologie, je euroskepticismus povinností. Že takovým nástrojem není, mohou naši politici rozumně tvrdit až poté, co se budou problémem vážně zabývat a až tu přesvědčivě odůvodní své dosavadní přesvědčení. Něco takového se od dobře naobědvaných a v myšlenkových stereotypech zakletých politiků očekávat moc nedá.

Ad c/ Jedním z takových stereotypů je i axiom černobílého vidění: Buď Brusel, nebo Kreml. Kolik mentorských lekcí si museli kritici moderní filosofie, soudobých světonázorů či oficiálního humanitního vzdělání vyslechnout od pokrokových intelektuálů! Rigidní fundamentalismus absolutních nároků, černobílé vidění a vytváření obrazu nepřítele patřilo k nejoblíbenějším floskulím těchto světlonošů. Když jde ale o jejich myšlení, dopřávají si zakázaného ovoce dosyta. Ostatně právě takový paradox má moderní myšlení ve svých filosofických genech.

Co si tedy můžeme slibovat od intelektuálně splavných politiků, kteří se bezstarostně vezou na vlnách vzdělanostního mainstreamu? Není divu, že houfně naskakují na rigidní fundamentalismus neomarxistického, luxusně baleného myšlení, které dělí svět na osvícené revolucionáře a „třídní“ nepřátele; s těmi je třeba zatočit. Tahle výchozí simplifikace černobílé optiky totalitářů se promítá i do chápání Ruska. To po Jelcinovi odmítlo západní „lidsko-právní“ osvětu a rázem se stalo „hrozbou“. Navíc se při komplikacích s hlubší integrací členů EU jejím elitám náramně hodí vytvořit z Ruska strašáka.

Po zkušenostech se SSSR má taková strategie úspěch zaručený, zvláště když plynule navazuje na filosofickou negramotnost soudobého politického myšlení. Existuje dost vzdělaných prounijních voličů, kteří Rusko pořád reflektují jako Sovětský svaz. Většinou přitom nepostřehli, že pádem komunismu ztratilo Rusko důležitý zdroj expanzionismu – totalitní ideologii. Ta se naopak přesunula do kolébky totalitních ideologií – na Západ. Že světová politika takto přepólovala, nejsou ale schopni ani ochotni připustit. Přesto zůstává tvrdým faktem, že Rusko potřebu poučovat svět o pervertovaných lidských právech a vnucovat mu nelidskou morálku nemá. Je pro sousedy potenciálně nebezpečný jako každá velmoc; nic víc.

Nabízet Brusel jako ochranné dubisko před Ruskem je průhledná propaganda. Nebyla Evropa před vznikem EU chráněna před totalitním, expanzivním SSSR? Je tedy EU skutečně nutnou podmínkou obrany před netotalitním Ruskem, jak pateticky deklamuje s celou řadou „zasvěcenců“ Svoboda? Strůjci i oběti účelové, uměle vyvolávané ruské hysterie cedí Putina a polykají muslima. Kdo to odmítá, nemusí být ještě ruským agentem, jak pohotově vyvozuje pokleslé myšlení výrobců nálepek.

Ad d/ O postavení katolíků v Rusku toho moc nevím. Zato vím, že intelektuální a politické elity Západu, které už celá desetiletí úspěšně pracují na jeho autodestrukci, jsou infikované neomarxistickou nenávistí ke všemu, čím k vývoji západní civilizace přispělo křesťanství, najmě katolické. Ani nevídaná vstřícnost nejlevicovějšího papeže v historii na tom nic nemění. Při srovnávání Bruselu a Kremlu z hlediska postavení katolíků bych tedy byl opatrnější.

Ohledně důstojnosti člověka v Rusku a v měkké totalitě musím pana poslance upozornit, že má zase před sebou ten nelehký úkol: Vyjasnění pojmu totality. Kdyby ho vyjasněný měl, viděl by to podstatně jinak. Tedy: Napřed rozumné řešení problému definice totality a pak teprve otázka, zda dostává lidská důstojnost víc na frak v totalitní EU, nebo v netotalitním Rusku. Taková, je pane poslanče, logika tématu – bez ohledu na to, v jakých iluzích o svobodném Západě žijete. Také jsem si nevšiml, že by v Rusku řádila originálně sebezničující morálka, která na postmoderním Západě rozvrací identitu osobnostní, národní i civilizační. Možná ale máme na samotnou důstojnost člověka odlišný pohled.   

Ve čtvrtém bodě vychází Svoboda z dogmatu, že vzhledem k EU pro nás neexistuje alternativa a logicky dospívá k defétismu. Buď budeme přetvářet naše zájmy v zájem EU, nebo jako demokraté přijmeme přehlasování – případně se pokusíme hledat spojence ke změně pravidel. Kdyby chtěl někdo dokumentovat, jak jsou čelní politici mimo realitu, může si posloužit touto Svobodovou sentencí.  Kromě naivity o našem postavení v hierarchii bruselské politiky totiž obsahuje i úžasně perspektivní disjunkci. Představa, že by se daly naše opravdové zájmy přetvořit v zájmy bruselských elit, hraničí s kontradikcí. Leda bychom prahli po degradaci našeho státu na úroveň kraje a po rozpuštění národa v přívalech afro-arabských nájezdníků. Pokud by první člen Svobodovy disjunkce nevyšel, nezbývá prý než demokraticky spáchat harakiri.

Politici Svobodova ražení ignorují, že jsme referendem vlezli do pasti totality. Netušili jsme, jaká rakovina zhruba od šedesátých let svobodný Západ napadla; byla perfektně skrytá. Jen pár věci znalých a prozíravých lidí o ní tehdy vědělo. Stydím se, že jsem mezi ně nepatřil. Sice jsem instinktivně hlasoval proti vstupu, ale hlouběji jsem se tím nezabýval. Vážím si těch, kdo už tehdy věděli, oč běží. Pokud ale nejsou naši politici zaprodaní, nechápu, jak mohou být tak slepí ještě dnes. Nebo jsou spolu se Svobodou takovými fatalisty, že když jednou naletíme rafinovanému nepříteli, je to pro ně na věčné časy? Ano, ti k nelidskosti zvrácení neomarxisté jsou skutečnými nepřáteli naší civilizace, kultury, přirozené mravnosti i křesťanství. A Svoboda, ani neví, nebo prostě nechce vědět, že svou ideologií opanovali Západ. Co s takovými politiky?

Za co tedy může stát Svobodova verbální distance od politické korektnosti (která systémově ordinuje život ve lži), od multikulturalismu (který ordinuje podrobení nábožensky „nadřazeným“ fanatikům) a od zmutovaných lidských práv (která vytvářejí pokryteckou, prudérní pseudomorálku), když její autor  zároveň fatalisticky tvrdí, že zakletí v bruselské totalitě nemá alternativu? S jeho politickým přesvědčením ta distance evidentně nesouvisí.


6. Záměna příčiny s následkem


V souvislosti s nevěrohodným odmítáním multikulti et cetera Svoboda říká, že by byla lež přičítat tyto fenomény jen EU. Na první pohled se zdá, že by nikdo takovou hloupost netvrdil. Rozsah této nákazy se kryje s rozsahem zhoubného vlivu levicových intelektuálů, který přece není omezen na EU. Jeho původ pak hledejme mezi marxistickými intelektuály dvacátých let minulého století. Ale vzdělaný právník se do takových „spekulací“ nepouští; možná mu zavánějí konspirací. Zůstává tedy na zemi a domnívá se, že realizaci neblahých projektů multikulti, genderismu či „lidských práv“ nelze svádět jen na EU. Ta prý nemůže být v tomto ohledu lepší než členské státy, z nichž sestává. Neobrací se tím ale kauzální souvislost? Jak se to vezme. Musejí se rozlišit dvě roviny kauzality a určit, která z nich je ve sporu aktualizovaná.

Členové bruselského politbyra jistě pocházejí z jednotlivých států. Bruselské centrum moci vzniklo v době, kdy už neomarxisté měli potřebné intelektuální a mocenské posty na svobodném Západě dávno obsazené. Byli by tedy na hlavu padlí, kdyby nevzali vizi jednotné Evropy za svou a nepřetvořili ji ke svému obrazu. Takové mocenské centrum, které pod maskou humanistických ideálů a politicko-ekonomických výhod nejvíc umožňuje akceleraci a expanzi kulturní revoluce, jim spadlo do klína jako dějinné požehnání.

Svoboda má tedy pravdu, že se ten ideologický sajrajt neomarxistů do bruselského aparátu přelil z až příliš „vyspělých“ zemí západní Evropy. Zastírá však, oč ve sporu běží. Jde přece o to, že se Brusel stal jakožto mocenské centrum EU hlavní silou prosazování těch ideologických absurdit, které on naoko odmítá. A jako taková síla zla se stává pro Evropany zdravého rozumu předmětem legitimního odporu, podobně jako jím byla někdejší komunistická Moskva. Dá se tedy předpokládat, že pád Bruselu by v Evropě nepřežila ani ta nelidská ideologie, které lidovci tak zaslepeně slouží.     

Své zúžené vidění kauzálních vztahů Centrum-státy jistí Svoboda bonmotem: Prý se tvářím, jako by v Bruselu přistáli ideologičtí marťani. Tím nasadil svému „mimoňství“ korunu. Bylo už bezpočtukrát prokázáno, že a jak EU neomarxisté-osmašedesátníci ovládli. Ti svým pověstným pochodem institucemi dobyli za pasivního přihlížení nelevicových elit humanitní univerzity, mocenská centra i redakce hlavního proudu. Odtud v horkých tématech s příkladnou kooperací určují bruselskou politiku v ideologicky horkých tématech, která sami politicky nastolují, konkretizují a dávkují a jež ostatní většinou už jen tupě konzumují. Zdalipak pan europoslanec při své přízemní úřednické perspektivě nepřiletěl náhodou z Marsu sám? Nebyl to tedy Mars, ale Marx, kdo nám nadělil tu virulentní ideologii, která z Bruselu přikazuje, co máme myslet a co smíme mluvit, koho máme milovat a koho nenávidět.

Ve prospěch exkulpace Bruselu uvádí Svoboda důvody:

a/ Koncepci liberální rodinné politiky z dílny ministryně Marksové prý nelze přičítat Bruselu. Opravdu? Nevypracovala ji snad naše zasloužilá feministka podle bruselských notiček? Nebo to snad byla ona, kdo vynalezl genderismus? Byla to ona s Dienstbierem, kdo instalovali gender mainstreaming mezi hlavní strategie bruselské politiky, kdo učinil z OSN a EU mocné aktéry a účinné nástroje kulturní revoluce neomarxistů? Nechci Marksové křivdit, ale až tak velké zásluhy zase nemá. Ona je jen horlivou údernicí v řadě bezejmenných, která taky přiložila ručku k boji za lepší svět. Svoboda připomíná, že jí lidovci tu koncepci zatrhli. Chtělo by se říct „všechna čest“, ale ono to dost dobře nejde, když na druhé straně tak neochvějně podporují praštěné koncepce EU. Hle paradox lidovců, který zatvrzele odmítají vzít na vědomí! Vědí, že krajem obchází zloděj, nechtějí být okradeni, ale dveře pro jistotu nechávají dokořán.

b/ Svoboda triumfuje tvrdými právnickými fakty: Ve Smlouvě o EU je zmínka o náboženských kořenech a o povinnosti vést s církvemi dialog, zatímco v české ústavě nic takového není. Svůj triumf také náležitě vytěžuje: Kdo koho tedy brzdí v křesťanském rozletu? EU nás, nebo my EU? Nic lepšího Svoboda ke své apologii Bruselu nemá? Je sice nesmírně potěšující, že se unijní elity laskavě ráčily na papíře zmínit, ale těšit to může jen sofistikou práskané právníky a sluníčka. Ty ostatní zajímá realita. Na papír se toho vejde (rovnost před zákonem, svoboda projevu…), ale v režimech, které jsou centrálně ovládané vyžadovačnou ideologií, se potřebné adaptace a modifikace vždycky hravě prosadí; třeba i legislativně. Co všechno musí Svoboda zamlčet, aby mu tahle pokleslá právničina aspoň ve vlastních očích prošla jako argument?

Proč už není křesťanský politik a elitní právník schopen rozpoznat skutečné nepřátele křesťanství? Proč je raději hledá v našich bezvýznamných ateistech pozitivisticko-komunistického ražení než v ideologicky a nábožensky sjednocených protikřesťanských silách? Jeden jejich mohutný proud představují na různých stupních vzdělanostních a politicko – mediálních systémů organizovaní stoupenci kulturního marxismu; likvidují křesťanské povědomí Evropanů zevnitř. Muslimové připravují dechristianizaci Evropy zvnějšku. A křesťanští politici, zkažení politickou korektností intelektuálně i mravně, opakují po pokrokových teolozích mýtus mírumilovného islámu a „svádějí“ zhůvěřilosti neomarxistů na „ideologické marťany“.   

Z téže kategorie sofistického zamlčování reality selektivními právnickými argumenty je i poukaz na to, že otázky manželství, eutanazie a potratů jsou řešeny legislativou členských států. EU prý dává jen nezávazná doporučení. Jenže realita je dramatičtější než nudné, čistě právní údaje. V logice měkké totality přichází ke slovu salámová metoda postupného omezování státní, potažmo legislativní suverenity. Dávkování přitom bývá prozíravě přizpůsobováno stavu společnosti tak, aby např. zaostalejší východní země nebyly vystaveny šokovým skokům. Pro snazší stravitelnost se tlaky ideologické zlovůle balí do rétoriky lidských práv. Všelijaké nátlakové skupiny, monitorovací výbory a politické neziskovky pak zajišťují, aby se politici členských států cítili spíše jako úředníci, vykonávající humanizovanou Vůli politbyra. Nebo jsme si snad diktát politické korektnosti a šikanování rasismem, xenofobií, islamofobií, homofobií pod hlavičkou zparchantěných lidských práv vymysleli také my? Tyhle mechanismy přece po celé Evropě fungují pod taktovkou bruselských elit.

Zdůrazňováním naší legislativní autonomie v (prý) eticky nejcitlivější oblasti, v rodinném právu, se Svoboda snaží vyvolat dojem, že se nás bruselský gender-mainstreaming netýká, že jsme vůči němu imunní. Jako by tu argumentačně pochybným máváním lejstry současné legislativy a abstrahováním od blízké budoucnosti jen hrál o čas ve stylu: zatím nás pohroma míjí; po nás potopa. Jenže stejně eticky citlivá je i oblast bezpečnosti státu a národně-civilizační identity. A tady už multikulti soudruzi vyvoláním migrační krize evidentně přestřelili. Tlak už nemohou jen rafinovaně dávkovat. Musejí přitlačit.  

Tlak Bruselu na přijetí miliónů muslimských nájezdníků je ohrožením státu a národa, za jejichž existenci se vždy a všude bojovalo. Bruselem organizovaná „výměna vlastního obyvatelstva“ tedy vyvolává odpor, na nějž už dosavadní salámová metoda nestačí. V Bruselu se proto chystá super-legislativa, vedle níž upadnou ústavy členských států do bezvýznamnosti. Svobodou přiživovaná iluze naší legislativní autonomie tedy touto lákavou vyhlídkou taky bere zasvé.

Celou tuto logiku měkké totality Svoboda úzkostlivě přehlíží, ale ona se prosazuje reálnými účinky, které směřují k pádu evropských států a k rozpuštění jejich národů. Jakou legislativou se bude Svoboda ohánět potom? Sice křečovitě přesvědčuje sebe i druhé, že jde jen o populistické vyvolávání strachu, ale sám přece v jiném kontextu zároveň přesvědčuje o opaku, když říká, že „více Bruselu je méně Kremlu.“ Tvrdit obojí současně může jen ideologický manipulátor, nebo hlupák. Na chování bruselských elit v migrační krizi se tedy nejlépe ukazuje reálná povaha vztahu Centra k jednotlivým členům EU. Je to vztah jednoznačné subordinace, ne nepodobný někdejšímu vztahu Moskva-satelity.


7. Jan PaveI II. a EU


Pro lepší orientaci lidovců jsem zmínil výrok Jana Pavla druhého o současné ideologii Zla, která opanovala EU. Svoboda kontruje jeho pozitivními výroky o EU a žádá vysvětlení tohoto rozporu. Nejpovolanějším interpretem by tu byl jistě jejich autor sám, ale s trochou dobré vůle se dá rozpor odstranit poukazem na to, že papežovy výroky vznikaly v jiných kontextech a v jiném čase. Protože měkká totalita vyjevuje svou ohyzdnou podobu postupně, vyvíjí se postupně i naše poznání její pravé podstaty. Lze tedy mít za málo pravděpodobné, že by papež v době, kdy identifikoval hlavní princip bruselské politiky jako ideologii Zla, zároveň vyzýval k budování Evropy v intencích této ideologie. Ostatně jeho diplomatické řeči o EU, které mohou někdy evokovat taktické mlčení druhého vatikánského koncilu o zločinném komunismu, se nedají co do významu či orientační a výpovědní hodnoty srovnat s jeho kritikou současné ideologie Zla.


8. Očekávané vyústění


Zjevně spokojený se svou kritikou vybízí Svoboda čtenáře, aby zbytek mého článku nechali podle jeho návodu projít testem racionality. Je přesvědčený, že by museli dojít ke stejnému závěru, k němuž dospěl ve svých několika bodech i on: Fuchs je extremista. Aby nebylo pochyb, přidává Svoboda kompro: Ano, německá AfD má skutečně mé sympatie. Je podle mě politickou oázou zdravého rozumu a přirozeného mravního cítění v moři dekadentního levičáckého běsnění. Svoboda však na ni vytahuje ve stylu propagandy Rudého práva ty nejtěžší hříchy: Z jejích řad prý zazněl rasismus a chvála Wehrmachtu. Divím se, že u nich nezaslechl také popírání holocaustu.

Jak to, že rigorózní racionalista najednou zapomněl na kritéria racionality? Je to snad oficiální stanovisko AfD? Jak to, že nezapochyboval o tom, jestli nejsou ty výkřiky dílem provokatérů? Nebo nechce vědět, pod jakým odporným tlakem ze strany pokrokových demokratických sil ta strana byla? Že čelila atakům zdivočelé Antify a podobných úderných oddílů levice za současného blahosklonného přihlížení úřadů? Že byli všemožně diskriminováni a demagogicky zostouzeni médii pod dohledem pohůnků velké kancléřky? Ještě schází, aby tyto skutečnosti prohlásil za „imperialistické lži“, a vybaví se nezapomenutelný bolševický agitátor Kojzar. Svobodovo závěrečné vynesení trumfu ukazuje, v jak pokročilém stádiu bujení politické korektnosti se jeho duše nachází.

Co ještě se tedy musí u nás stát, aby Svoboda s prounijními souvěrci pochopil svůj kolosální omyl o EU a začal rozumně uvažovat o alternativě? Musejí také u nás nestoudně parazitovat státem hanebně chránění migranti a páchat beztrestně násilí na státem hanebně opouštěných občanech? Musejí tady zřizovat své no-go zóny, vytvářet paralelní struktury a bez odporu vnucovat svou nadřazenost, své právo a svůj způsob života? Musejí v takto vytvořeném zázemí vystupňovat teror, aby konečně i Svoboda pochopil, že něco jiného je umírněné chování jednotlivého muslima a něco jiného je jeho chování v agresory ovládaném davu? Nebo snad musí doplatit na to úžasné soužití s narůstajícími komunitami dobyvatelů někdo z jeho blízkých?


9. Závěrečné zhodnocení


Svoboda si předsevzal pozvednout reflexi daného tématu na racionální úroveň. Mezi její kritéria uvedl: Vidět věci v kontextu, nemanipulovat s fakty, postupovat logicky a dokazovat. Co z toho v textu splnil? Zhola nic. Jak to vysvětlit? Nejlépe poplatností vládnoucí ideologii. Až na vzácné výjimky (a Svoboda jí není) myslí dnes politici během celé své kariéry tak, „jak se dnes v lepší společnosti myslí“. Tento modus myšlení je kanonizován a vyznačuje se povinným ctěním základních ideologických dogmat. Pochybnost je tu těžkým hříchem, který vrhá pachatele mezi politicky vyloučené. Pochybování je však nezbytností pro kritické myšlení, které zase konstituuje racionalitu. Svobodovo ideologizované myšlení se tedy s racionalitou v příslušných otázkách bytostně nesnáší. Proto jsou u něj úroveň a užití racionality srovnatelné třeba s úrovní a užitím racionality ve vědeckém ateismu: Úroveň mizerná, termín „racionalita“ zneužitý na efekt. Racionalita se tu redukuje na umění sugesce a její prostředky jsou nahrazovány obvyklými sofistickými triky dogmatiků – demagogů.

Sofismaty se to ve Svobodově kritice jen hemží: Obrácená kauzalita v relaci Brusel-členské státy; špatné zastírání specifických svěžích ataků Bruselu vůči křesťanství generickým vyšeptalým ateismem Čechů či reálného bruselského diktátu abstraktní selektivní právničinou; propadáme islamofobii a muslimů tu máme pět a půl; islám není téma voleb, protože to tak voliči na Západě necítili; neznám alternativu, protože jsem ji neuvedl atd.

V socio-politické praxi je humanistika současné ideologie fixována a šířena politickou korektností. Je to ďábelský vynález, v němž se ideologická lež úspěšně prodává v líbivém balení jedině možných správností a všemožných ušlechtilostí; pochopitelně s mravním patosem neúprosných kazatelů „dobra“. Dennodenním užíváním systémově prolhané politické korektnosti se u jejích ctitelů vytváří silný návyk proměňovat skutečnost ve virtuální realitu a naopak; je srovnatelný s drogovou závislostí. U Svobody se ten návyk projevil:

a/Nedostatkem smyslu pro realitu. Ten v textu kulminuje „ideologickými marťany v Bruselu“, když se autor snaží vydávat realitu frankfurtské školy, pochodu jejích exponentů institucemi či ideologicky diktovaného politického kartelu konzervativní pravice s revoluční levicí za konspirační fantasmagorii.

b/ Nedostatkem argumentačního smyslu. Ten v textu vyvrcholil mentorským zdůrazněním hlášky Merkelové o selhávajícím multikulturalismu, ačkoliv ona sama poté spustila jeho etnocidní pochod v rozsahu, který by jistě ocenila i taková esa mocenského triumfalismu, jakými byli Hitler a Stalin.

c/ Nedostatkem morálního smyslu pro soulad politických proklamací a činů, který autor korunoval bryskním obratem od odporu ke kvótám k ujišťování, že v migrační krizi nikdo nic lepšího nevymyslel – samozřejmě v posvátném rámci multikulti dogmatiky; mimo něj přece existují jen populisti/extremisti.

Extremismus se dnes ale identifikuje až podezřele jednoduše: Kdo vybočuje z hlavního proudu, schytává tu odpudivou nálepku okamžitě. O pravdě se ale nehlasuje. Extrémní názory či postoje jsou pak ty, které jsou krajně vzdáleny skutečnosti a jejímu řádu. Jejich identifikace je zvláště dnes náročnější. Ideologicky zfetovaní intelektuálové, politici a novináři totiž vytvořili falešný dojem, že oni jsou těmi konstruktivními, pozitivními, nad extrémy povýšenými nositeli pravdy, lásky či autentické humanity. Ve skutečnosti participují na filosofickém, ideologickém či politickém extremismu a negativismu a většinou o tom vůbec nevědí: Třeba tím, jak horlivě spolupracují na programech, které obracejí někdejší kolonialismus v kolektivní vinu dnešních bělochů. S ideologicky živenou, pubertální (sebe)nenávistí se mstí za hříchy předků s vědomím, že konají dějinnou spravedlnost, když je vydávají napospas barbarům, kteří zase fanaticky věří, že jsou Bohem určeni být pány světa.  

Prozradím Svobodovi v náznaku kauzalitu extremismu. Extrémní novověké řešení filosofických problémů poznání a obecné struktury reality se promítlo do mnohonásobné výkladové redukce lidského bytí, z níž dnes v etickém myšlení těží dominantní relativismus. Tři totality dvacátého století (z nichž ta třetí právě úspěšně ničí vše lidské) nespadly z nebe. Půdu těmto viditelným extrémům připravily méně viditelné extrémy filosofické. Ty však zůstávají extrémy, přestože je vzdělanostní mainstream už několik století pokládá za grandiózní pokrok v sebepoznání lidstva. Tragédie nastává, když tito vzdělaní, dobře situovaní extremisté propadnou sebeklamu, že jsou povoláni vést lidstvo, učit ho moudrému pohledu na svět a školit ostatní v životní moudrosti.

Podobně pokládá svůj aktivismus za výkonný motor vývoje humanity i politicko-mediální maistream – navzdory tomu zůstává aktivismem extremistů. Ve světě ideologicky pokřiveného vidění to sice zní neuvěřitelně, ale skutečné role jsou právě opačné: Ti první jsou posledními…