Ročník 2018‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Dialog politika s filosofem – Část 4.

Jiří Fuchs


P: Tak kde jsme skončili?


F: Připravujeme Vaše prozření, že žijete v totalitě, aniž byste o tom věděl; pro politika nic lichotivého. A neříkejte, že máte problém totality EU solidně vyřešený.


P: Jak víte, že nemám?


F: Takové řešení vyžaduje odpovědi na otázky, jež jste si vůbec nepoložil. Jde především o obecnou definici totality, která vyjadřuje, čím totalitní systémy jsou. Bez ní snadno považujeme za totalitní ty systémy, které jimi nejsou, a ty, které jimi jsou, jako totalitní nechápeme. To je taky důsledek dnešní chronické krize filosofického myšlení.


P: Co Vám na ten chronický pesimismus říkají doktoři?


F: Nevěřím, že by je jejich odbornost uschopňovala k hodnocení nominalistického popírání objektivity obecných pojmů a definic. Nominalistická subjektivizace obsahů obecnin i její dominance v soudobém myšlení jsou však smutnou realitou. Jakýpak tedy chorobný pesimismus?


P: Jak to souvisí s identifikací totalitních režimů?


F: Obecná definice totality musí obsahovat jen nutné znaky definovaných objektů; jinak není obecná. Nominalisté je však z našeho myšlení vyloučili. Zbývají tedy jen libovolné souhrny znaků, v nichž se nerozlišují nutné od pouze nahodilých. Spolehlivá identifikace konkrétních totalit je tím znemožněna.  


P: Chcete říct, že vlivem nominalismu nejsme schopni poznat ani totalitní povahu komunismu?


F: Ze zkušenosti jeho totalitu nějak poznáváme. Ale je to poznání spíše pocitové, dané fenomény masivního zneužívání moci. Náš problém však klade vyšší nároky: Vyžaduje, abychom otázku povahy politiky EU řešili racionálně, bez předsudků, povrchnosti a vášní. K tomu potřebujeme odůvodněnou definici totality. Podívejte se, jak se dnes i lidé vzdělaní v problému orientují. Většinou je přesvědčuje, že EU není totalitní, protože se v ní nevraždí odpůrci a máme svobodné volby. Dokonce i eso našeho politického myšlení, Roman Joch, argumentuje tímto prvoplánovým způsobem. Přitom taky vynechal otázku, jestli jsou uvedená fakta skutečně nutnými znaky totality, jak v argumentaci předpokládá. Když mu ji položíte, buď mlčí, nebo se rozpovídá o něčem jiném. O to horlivěji pak všechny přesvědčuje, že EU není totalitní. I u něj si to vysvětluji silným předpojetím, povrchním přístupem a vášní. Otázkou adekvátní definice totality se nezabýval; navyklý diskurz nezpochybnil ani metodicky. Stejně jako Vy.


P: A k čemu jste svým metodickým pochybováním dospěl?


F: Při takovém pochybování se ptáme, jestli vláda jedné strany či vysoká míra krutosti a nesvobody nejsou jen nahodilými projevy určitých totalitních režimů. Nutí nás to hledat takové znaky, o nichž můžeme odůvodněně říct, že jsou pro totalitu nezbytné. Jen jimi totiž můžeme zachytit identitu totality i její základní určení, z něhož lze vyvodit další konstitutivní znaky totality.


P: Totalita je obecně vnímána jako nejhorší režim. Jeho zloba tedy spočívá v nejkrutější tyranii.


F: Jak ale poznáte, který režim byl v historii nejkrutější? Přesný výčet hrůz té které tyranie není v našich silách. Kdybyste je přesto exaktně spočítal, znamenalo by to, že existuje jen jeden totalitní režim. Ten by navíc přestal být totalitním, kdyby se v budoucnu objevil ještě krutější režim.  

V hledání definice totality ale nejde o kvantifikaci zločinnosti jednotlivých historických režimů, problém nás situuje do obecné roviny. Hledáme to, co je společné všem totalitním režimům; co konstituuje totalitní režim jako takový. Definujeme tedy obecný systém, nikoli jeho konkrétní realizace v různých režimech. To znamená, že musíme rozlišit, co totalita je, od toho, jak se v různých režimech různě realizuje.  


P: Obecným kritériem by tedy mohla být určitá mez krutosti. Její dosažení by konstituovalo totalitu a odlišovalo by ji od netotalitních režimů, které jí nedosáhly.


F: To už je logičtější. Jak byste ale chtěl tu mez stanovit? Nezapomeňte, že v dobré filosofii je měřítkem poznání samotná poznávaná realita; nekonstruujeme v ní hypotetické modely. Zajímají nás reálné, specificky určité politické systémy, takže se na ně musíme ptát reality samé. Co je například vlastní komunismu a nacismu? Jaký specifický způsob zloby vlastně představují, a proč ho v takové míře produkují?


P: Jsem zvědav, s čím převratným přijdete.


F: Totalitní praxe vychází z totalitní ideologie. Právě tou se liší totalita od všech ostatních nelidských režimů. V její struktuře tedy nacházíme dvě složky: řídící ideologii a režim, který její programy uskutečňuje.


P: To ví přece každý.


F: Pak tedy jistě také víte, že se při definování totality musíme soustředit na její ideologii.


P: Proč? Režim je přece realitou, zatímco ideologie je pouhou ideou. Totalitu tedy daleko lépe reprezentuje režim, který je bezprostředně evidentní.


F: Jistě. Ale my hledáme obecnou definici, nikoli lákavé popisy různých totalitních režimů. Chceme přece totalitě porozumět v její podstatě. Nebo ne?


P: Jo.


F: Pak se tedy musíme zaměřit na to, co se za totalitními režimy skrývá, co je jejich určujícím principem. Jenom on vysvětluje, proč se tak nelidsky chovají. První znak totalitní ideologie, který základně určuje její povahu, spočívá v nároku na relativně všestranné ovládání soukromí občanů a na relativně celoplošné ovládnutí společnosti. Intuice tohoto hlavního znaku jakožto „vše-nároku“ zřejmě také přispěla k zavedení termínu „totalita“.


P: To zní rozumně. Konečně jste o totalitě řekl něco určitého a hned je zřejmé, že EU není totalitou. Copak ovládá v osobním a společenském životě občanů Evropy úplně všechno? Proberte se.


F: Ta idea dokonale sjednocené Evropy Vás asi fascinuje, když už s předstihem mluvíte o jejích občanech. Taky vyznáváte to svěží pořadí: napřed Evropan, potom člověk, a nakonec narozený v civilizačně kulturním pravěku jako Čech? Že by i tady srdce předbíhalo rozum?


P: Ale, ale, padla první vážnější námitka a sebevědomého filosofa zaskočila natolik, že musí odvádět pozornost nejapným tlacháním?


F: Tak k věci. První definiční znak totality mluví o relativně všerozsáhlém ovládání. Vy ale ve své pohotové námitce předpokládáte jeho absolutní nerozsáhlost.


P: Slovíčkařením to nezachráníte. Co myslíte tou relativní všerozsáhlostí?


F: Třeba vztah k okolnostem, které faktické ovládání režírují a umožňují.


P: Takže nějaké aspekty života občanů nemusejí být totalitou ovládnuty, protože to jakési okolnosti neumožňují?


F: No vida, už jste zase nastartoval rozum.


P: Jenže rozum mi také napovídá, že slovo „totalita“ značí celost, úplnost, takže implikuje absolutně všestranné ovládání. Tím, že ho relativizujete závislostí na nějakých okolnostech, vytváříte vlastně rozporný pojem „neúplné totality“, neboli netotalitní totality.


F: Bravo, tohle už má filosofickou úroveň. Udržme ji tedy a ptejme se, co je vlastně měřítkem správnosti definování reálných objektů. Jsou to snad doslovné významy užitých slov, nebo sama definovaná realita? Máme pochopit, čím reálné totality jsou. Definice totality se proto musí řídit její reálnou strukturou, již má vystihnout. Protože je totalita složena z ideologie, která obsahuje plán, a z režimu, který ho realizuje, můžeme ji pochopit především z toho, oč jí jde – z cíle. Může být ale takovým cílem úplné, detailní reformování doslova všech aspektů lidského života, jak vyvozujete z významu latinského slova „totus – celý“?


P: Proč ne?


F: Protože pak by žádná totalita nemohla existovat. Naprosté znásilnění člověka ve všech ohledech není ani možné, ani není v zájmu totalitářů. Totalitní ideologie obsahuje záměr ovládnout vše, co překáží dosahování jejích cílů; proto relativní všerozsáhlost. Význam slova „totus“ tedy nemůže být kritériem definování totality; absolutně všestranné ovládání je nemožné. Relativně všerozsáhlým ovládáním člověka tedy rozpor v definici totality nevzniká.

A ještě jedno zpřesnění termínu „všerozsáhlé ovládání“: vše-nárokem je tu myšlena snaha o relativně všestranné ovládání. To znamená, že žádný aspekt lidského života není imunní před totalitní deformací; o každém z nich v totalitě platí, že může být znásilněn. Nejde tedy nutně o okamžité aktuální ovládnutí všeho, co překáží. Koncepční snaha je směrnicí pro režim, který ji uskutečňuje procesuálně, a tedy i situačně, v závislosti na stavu společnosti – více méně naráz či postupně. Všestranné ovládání je tu tedy myšleno ve smyslu potenciálním, nikoli aktuálním.


P: Tyhle distinkce působí dost vyumělkovaně, účelově.


F: Tušíte správně; ukazují totalitu v novém světle. Odhalují, že běžné charakteristiky totality (vysoká míra represí či nesvobody) nejsou na úrovni její obecné definice. To ovšem musí stoupence EU zneklidňovat. Co když v ní uctívají totalitu?