Ročník 2018‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Panpsychismus a panenteismus

Václav Wolf


Podle názoru některých tzv. progresivních katolických myslitelů jsme se dostali do éry charakterizované potížemi, které prý působí klasické pojetí Boha jako Stvořitele světa. Proto tito myslitelé navrhli naši současnost nazývat érou post-teistickou1) a tradiční monoteismus nahradit panpsychickou a panenteistickou teorií. Touto problematikou se zabýval mezinárodní kongres svolaný Společenstvím německy mluvících filosofů do akademie ve Schwerte u Dortmundu v únoru 2018.

Podstatou panpsychismu (z řečtiny: PAN = všechno + PSYCHÉ=duše) je názor, že duševno není vlastností pouze jsoucen čiře duchových anebo lidských, ale všech existujících jsoucen vůbec. Panpsychické rysy se objevují již u předsokratiků (Thales, Anaxagoras, Pythagoras) a vyskytují se v dalším průběhu dějin myšlení (Nikolaus von Kues, Spinoza, Hegel, Goethe) až do současnosti.

Hlavním znakem moderních písemností má být demytologizační trend. Čili snaha zbavit filosofické a teologické spisy pohádkových rysů; přitom soudobý preferovaný panpsychismus jde opačným směrem – a kupodivu to progresivním autorům vůbec nevadí, ač panpsychismus vyvolává zcela logicky pohádkové představy mluvících stromů, vtipných zvířátek a podobných námětů z knížek pro děti. Pochopitelně jsou tyto pohádkové motivy oblečeny do vědeckého roucha odborných kategorií. Tak např. renomovaný vědec Muhammad Iqbal (1877-1938), odchovanec univerzit v Cambridge, Heidelbergu a Lipsku, vážně tvrdí, že hmota vzniká nahromaděním mnoha Eg a že dokonce i každý atom má sílu k sebeuvědomění.2)

Profesor Claremontské univerzity v USA Philip Clayton uvedl svůj výklad panpsychismu svéráznou větou: „Panpsychismus není těhotenství."3) Chtěl tím vyjádřit skutečnost, že zatímco žena buď je, nebo není těhotná, panpsychismus takto jednoznačný není. Připouští se totiž zde rozličnost kvalit, záměrů, mentálních stavů, odstupňovaného poznání a vědomí. Podle Claytona tedy existuje více druhů panpsychických teorií. Zastánci panpsychismu pluralistického se domnívají, že každý předmět má svou individuální mysl. Sem názorově patří A. N. Whitehead (1861-1947) se svým panexperimentalismem, podle něhož existuje nesmírné množství aktuálních entit, z nich každá má své vlastní centrum zkušenostního sebepoznání. Jinou formou pluralistického panpsychismu je panpsychismus emergentistický (Godehard Brüntrump), který považuje mysl jednotlivin za produkt vývoje jednobuněčných organismů, z nichž se ona mysl vynořuje. Mysl jednotlivých jsoucen je co do své hodnoty odstupňována podle míry své dokonalosti. Gradace mysli postupuje od svého nejméně dokonalého stupně mikrofyzikálních jsoucen až k nejsložitějšímu stupni vědomí v člověku.

Druhá skupina zastánců panpsychismu hájí monistickou koncepci. V hodnocení stále stoupající dokonalosti mysli se tito panpsychisté nezastavují na úrovni člověka, ale vystupují dále až k jediné univerzální mysli, jejímž nositelem je Bůh, nebo Absolutno, nebo kosmická Duše. Tímto způsobem vzniká z panpsychismu panenteismus. Z řečtiny: PAN=všechno + En=v + THEOS=Bůh. Tento panenteismus se liší od panteismu, který učí, že Bůh je všechno. Naproti tomu učí panenteismus, že Bůh sice není všechno, ale je ve všem. Toto odmítnutí panteismu je důvodem, proč se někteří panenteisté domnívají, že jejich názor je slučitelný s požadavky katolické věrouky. Poukazují zejména na to, že takto mluví i Skutky apoštolské, kde se tvrdí, že v Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme (Sk 17,29). K tomu je však třeba připomenout, že učení o Boží všudypřítomnosti je dokonce článkem víry.4) Avšak Boží přítomnost ve všem není Boží totožností se vším, jak tomu rozumí panenteisté, podle nichž všechno, co se děje, děje se jako součást Boží podstaty.

Zde nepomůže ani tvrzení Paola Gamberiniho, že věci tohoto světa odpovídají na stvořitelskou lásku Boží, které jsou si vědomy. Gamberini se přitom neprávem odvolává na Tomáše Akvinského. Pokud totiž se Tomáš v Teologické sumě zmiňuje o jednotě Boží stvořitelské činnosti s Boží podstatou, týká se tato unie spojení božské a lidské přirozenosti v osobě Ježíše Krista, nikoliv všeobecné stvořitelské činnosti Boží.5) Bůh přece neuzavírá se svými tvory hypostatické spojení, a nelze tedy souhlasit s Gamberiniho argumentací o radikální vztahovosti a vydanosti (Bezogenheit, Hingabe) všech, i nevědomých věcí vůči Bohu. Mylné je i dovolávání se pojetí Boha jakožto actus purus. Actus není totéž, co actio!! Aktem je ve filosofii míněno začlenění jsoucna do přechodu ze stavu možnosti do stavu uskutečnění (potentia →actus). Takže tím není myšlena Boží stvořitelská činnost. Nelze tedy ztotožňovat Boží podstatu ani panenteisticky se stvořitelskými úkony (je zde virtuální rozdíl) ani panteisticky se stvořitelskými produkty (je zde reálný rozdíl).6)

Prokázaná mylnost argumentace panteistické, panenteistické i panpsychické po stránce filosofické i teologické má své důsledky i pro celé procesuální myšlení.7) Je obecně rozšířeným názorem, že se dějiny filosofie od předsokratických dob odvíjejí ve dvou tradičních liniích: „statické", pocházející od Parmenida z řecké kolonie Elea, a „dynamické", jejímž prapůvodcem je Herakleitos z Efesu. Jednou ze současných větví herakleitovské linie je právě již zmíněný procesualismus ve filosofickém nebo teologickém rouchu. Kromě uvedeného Alfreda Whiteheada jsou procesualistickými názory známi: Charles Hartshorne (1802-1865), William James (1842-1910), John Dewey (1859-1952), Peter F. Strawson (1919-2006), Nicholas Rescher (nar. 1928), John B. Cobb (nar. 1925) aj. Společným defektem procesualistů je nepřípustný posun v aristotelských kategoriích, provedený převedením akcidentální kategorie dění pod substanciální kategorii podstaty.

Žádná podoba dění (fieri, werden) nemůže totiž být nositelem (bearer, hypokeimenon) bytí (Sein). Věta „Ono se děje" nemůže být odpovědí na otázku: „Co se to děje?" Nositelem dění je vždy nějaká podstata, byť spojená se svými případky.

V poslední době jsou zvláště slyšitelné hlasy panpsychistů, kteří vycházejí z monistického panpsychismu Bertranda Russella (1872-1970).8) Tito monisté budují své panpsychické konstrukce buď na bázi fyzikálních mikročástic (smallist panpsychism), anebo na bázi celku Univerza (priority monist panpsychism). Tito monističtí panpsychisté vědí sice dobře, že existuje teistické řešení ovládání fyzikálního a nahodilého Univerza nehmotným a nutným Božím jsoucnem. Tento teismus však odmítají s poukazem na mnohá světová zla, za nimiž by musela stát moc absolutně dobrého Boha. Uchylují se proto buď k vícefaktorové variantě panpsychismu (multiverse hypothesis), vyžadující k psychické činnosti nesmírný počet pro nás nepozorovatelných činitelů, anebo přijímají hypotézu o schopnosti celého Univerza, aby se silou vlastního mnohaletého vývoje vyšvihlo k duševnímu a duchovnímu životu (agentive cosmopsychism). Tuto hypotézu ještě doplňují o taktéž hypotetickou schopnost Univerza správně odhadnout budoucí potřebné trendy.9)

Odmítavý postoj zastánců teismu k těmto panpsychickým teoriím má více důvodů: Především jsou snahy obejít Boha a individuální duchovou duši zcela zbytečné. Existence fyzického a morálního zla v kosmu nesvědčí o zlobě Stvořitele, ale je důsledkem metafyzické nemožnosti, aby absolutní Bytí stvořilo další absolutní bytí. V diferenci mezi absolutním a relativním bytím tkví důvod, proč nic stvořeného nemůže být tak dokonalé jako Bůh a proč tedy může docházet k různým privacím bytí, což je právě podstatou zla. Dalším faktem, svědčícím v neprospěch kosmopsychismu, je tzv. Fine-Tuning Problem10), spočívající v nutnosti „jemného dotažení" neboli podrobné harmonii mikrofaktorů, aby mohlo docházet k poznávacím a volním procesům živých organismů. Z řady příkladů těchto skutečností vybírá Anthony Goff11) tato zjištění: Kdyby masa d-quarku byla větší než faktor 3, existoval by v kosmu pouze vodík. Nebo kdyby masa elektronu byla větší než faktor 2,5, obsahovalo by Univerzum pouze neutrony. Nemohl by existovat žádný atom ani žádná chemická reakce, které jsou nutné pro životní procesy. Univerzum by tedy muselo mít vlastnosti Boží. Muselo by být vševědoucí, všemohoucí a dobrotivé, a přitom by nemohlo být věčné a metafyzicky nutné. Nebudilo by žádnou božskou úctu ani mystické vztahy.

Nakonec by stejně každá forma panenteismu vyústila v obyčejný panteismus, který je nepřijatelný z důvodů filosofických i teologických. Vadnost panpsychismu i panenteismu spočívá filosoficky v popření principu kontradikce, psychologicky ve schizoidních závěrech, a teologicky v rozporu s Boží revelací.

Zastáncům teistického řešení vzniku duševna byl na kongresu ve Schwerte nabídnut kompromis v podobě tzv. otevřeného teismu. Tento přístup uznává Boží suverenitu nad živými bytostmi a jejich duševními schopnostmi, avšak od klasického teismu se liší tento „otevřený teismus" tvrzením, převzatým od holandského metodistického teologa Jakuba Arminia (1560-1609): Má-li být člověk svobodný, pak Bůh nemůže vědět, jak se dotyčný svobodně rozhodne zítra.12) V kritickém pohledu není však třeba, aby se teisté uchylovali k tomuto nepřijatelnému pojetí teismu, který popírá Boží vševědoucnost. Řešení problému spočívá v zahrnutí Boží věčnosti do argumentace. Věčnost Boží je nad časem. Boží „dnes" platí pro

naše „včera", „dnes" i „zítra". Tedy i pro naše svobodná zítřejší rozhodnutí.

Po zvážení argumentů tohoto článku je možno si s úlevou vydechnout, když si uvědomíme, že nejsme náhodnými výtvory mikro – nebo makrosvěta. Ale že v sobě neseme živou jiskru Božího obrazu, schopnou rozhoření v plameni nekonečné lásky.

Článek je součástí Programu rozvoje vědních oborů na Univerzitě Karlově (PROGRES Q23): Dějiny univerzitní vědy a vzdělanosti. (Prof. Dr. Václav Wolf, Ústav dějin Univerzity Karlovy v Praze)

Notes


  1. nachtheistisch 

  2. ANSGAR Paus: Muhamad Iqbál, In: Salzburger Jahrbuch für Philosophie XXXV 1990, str. 68 pozn.: „…in every atom slumbers the might of the self…(Materie is)…a colony of egos of a lower order out of which emerges the ego of higher order." 

  3. CLAYTON Philip: Varieties of Panpsychism. Akta kongresu 2018: „Panpsychism is not Like Pregnancy." 

  4. I. VATIKÁNSKÝ KONCIL, Enchiridion symbolorum 3001: De immensitate Dei. 

  5. TOMÁŠ AKVINSKÝ: Summa theol. III, q. 2 a. 7. 

  6. GAMBERINI Paolo SJ: Der christliche Glaube in nachtheistischer Perspektive. Acta kongresu 2018. 

  7. SEIBT Johanna: Process Philosophy. SEP 2017. 

  8. RUSSELL Bernard: The Analysis of Matter. London 1927. 

  9. GRÜNTRUMP G.- JASKOLA L.: Panpsychismus. Oxford University Press 2017. 

  10. FRIEDERICH Simon: Fine-Tuning. SEP 2017. 

  11. GOFF Anthony: Can Panpsychism Solve the Fine-Tuning Problem? Acta of Congress 2018. 

  12. GRÖSSL Johannes: Die Freiheit des Menschen als Risiko Gottes. Aschendorf Verlag Münster 2015, str. 296n.:"Gott weiss nicht, was wir morgen aus freiem Willen tun."