Ročník 2018‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Co Církev nikdy neučila

Antonín Steinhauser



1. Úvod
Tímto článkem reaguji na poznámky ze článku "Hilaire Belloc: The Great Heresies" od Jana Petra Kosinky z Distance 1/2017, které se zabývají kritikou nové svátostné disciplíny zavedené apoštolskou exhortací Amoris laetitia.

2. Zapření svatého Petra
Je nejisté, jestli svatý Petr svým zapřením Krista v Kaifášově dvoře spáchal formálně těžký hřích. Církev nikdy neučila, že se jednalo o formálně těžký hřích.
V magisteriu není k problematice subjektivní stránky zapření svatého Petra žádná informace. Ale například Učitel Církve, svatý Hilarius z Poitiers (310–367), k tomuto tématu napsal [1]:
"... Podívejte se pečlivě, za jakých podmínek Petr zapřel Krista, ačkoliv to bylo diskutováno výše. Zaprvé si neuvědomoval, co říká. Zadruhé Krista nedoprovázel. Zatřetí se ho ptal člověk, kterého neznal. Takto téměř bez viny zapřel člověka ten, kdo ho jako první uznal za Syna Božího. Nicméně slabost těla a váhání existují. Proto se také hořce rozplakal, když si vzpomněl, že navzdory varování nebyl schopen předejít hříchu zbabělosti..."
Pokud by sv. Hilarius z Poitiers měl pravdu, tak by zapření svatého Petra bylo nepochybně formálně lehkým hříchem, protože formálně těžký hřích musí být spáchán s rozmyslem – člověk si musí konkrétně uvědomovat, co dělá. To je navíc explicitně zdůrazněno tím tvrzením "téměř bez viny". Netvrdím, že je povinné těmto třem tezím svatého Hilaria z Poitiers věřit, ale kdyby bylo tak jasné, že Zapření svatého Petra bylo formálně těžkým hříchem, tak by stěží tento Učitel Církve mohl učit pravý opak.
V podobném smyslu se vyjádřil i další Učitel Církve, jeden ze tří velkých Církevních Otců Východu, svatý Jan Zlatoústý (347–407) [2]:
"... Ne jednou, ale dvakrát a třikrát zapřel. V krátkém čase, a nikoliv před soudci, protože byl ve dvoře a služka se ho zeptala, až když prošel branou. A tehdy si neuvědomoval svoje selhání. Lukáš říká, že se na Petra Ježíš podíval (Lukáš 22:10), což ukazuje, že ho nejen zapřel, ale ani potom, co zakokrhal kohout, si na to sám od sebe nevzpomněl, takže bylo nutné, aby mu to opět připomněl Učitel: pohled mu přitom posloužil místo hlasu..."

Podle svatého Jana Zlatoústého bylo Petrovo zapření prostou lží, a nikoliv porušením závazku, protože porušení závazku si svatý Petr uvědomil až dodatečně při Kristově pohledu. Prostá lež přitom není těžkým hříchem ani materiálně, pokud nemá škodlivý úmysl ani pohoršující následek a neuvádí adresáta do omylu v něčem, co má adresát právo vědět.
Třetím Učitelem Církve, který popíral formálně těžkou hříšnost zapření svatého Petra, je svatý Ambrož Milánský (340–397), jeden ze čtyř velkých Církevních Otců Západu [3]:
"... Lukáš napsal, že když byl Petr dotázán, zda je jedním z nich, odpověděl na první dotaz: Neznám ho. A správně odpověděl. Bylo by totiž ukvapené tvrdit, že zná toho, koho lidská mysl nedokáže pojmout. Nikdo totiž nezná Syna, jen Otec (Matouš 11:27). Když na druhý dotaz odpověděl podle Lukáše: Nejsem to já. Preferoval zapřít sám sebe a nikoliv Krista. Zapřel pouze svou společnost s ním... Na třetí dotaz odpověděl: Nevím, co říkáš. To je: Neznám Vaše rouhání... Ale jelikož, nikoliv úmyslně, avšak přesto, takto odpovídal, plakal, když si to později uvědomil..."
Jedinou distinktivní indicií pro hypotézu formálně těžké hříšnosti Petrova zapření je Kristovo preemptivní tvrzení: "... až se obrátíš, posiluj své bratry." (Lukáš 22:32). V řeckém originále se pro "obrácení" používá totéž slovo, které je jinde v témže významu použito v Bibli dále pouze v Listu svatého Jakuba 5:20, kde se výslovně týká formálně těžkých hříchů: "Vězte, že ten, kdo obrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti". Pořád to ale ještě nevylučuje, že by nebylo možné tentýž termín používat i pro lehké hříchy. Ostatně i v češtině se termín "obrácení" vztahuje primárně na těžké hříchy, ale lze ho vztáhnout i na lehké. Pokud tedy přinejmenším tři z celkových 36 Učitelů Církve pozitivně zastávali dotyčnou tezi, shodli se na ní nezávislými formulacemi Církevní Otcové z Východu i ze Západu, neexistuje její protidůkaz a v magisteriu není její odsouzení, je potřeba nejen odmítnout tvrzení o její heretické povaze: Je potřeba trvat na tom, že formálně lehká hříšnost Petrova zapření je přímo pravděpodobným míněním, ačkoliv opačné mínění může být kvůli Kristovým slovům o Petrovu obrácení pravděpodobnější.
I kdyby ale z Kristových slov s jistotou plynulo, že Petrovo zapření je formálně těžkým hříchem, tak to vzhledem k nové svátostné disciplíně nic neznamená. Například u dalšího z Dvanácti, Jidáše Iškariotského, je jisté, že se musel dopustit formálně těžkých hříchů a posléze být zavržen, protože o něm Kristus prohlásil, že by pro něho bylo lepší, kdyby se nenarodil (Matouš 26:24, Marek 14:21). A jelikož nenarozené děti nemohou být spasené, tak ani Jidáš nemohl být spasený. To jsou ovšem jednotlivé příklady z dob veřejného zjevení, kdy lidem vševědoucí Bůh neopakovatelně zjevil duchovní stav některých tehdy žijících jednotlivců. Případnou posvěcující milost nebo její absenci u dnešních cizoložníků bohužel není možné takto z veřejného zjevení zjišťovat. Proto je argumentace proti Amoris laetitia skrze údajnou formálně těžkou hříšnost zapření svatého Petra úplně nicotná a zároveň absolutně neplatná.

3. Nejtěžší hříchy
Cizoložství ani zdaleka nepatří mezi nejtěžší hříchy – a to v žádném smyslu. Nejtěžším hříchem je v jistém smyslu nenávist k Bohu, protože ta nejvíce odporuje Boží vůli. V dalším smyslu jsou nejtěžší ty hříchy, které jsou proti Duchu Svatému, protože ty v sobě nesou největší překážku vlastního odstranění. Ve třetím relevantním smyslu je nejtěžším hříchem sebevražda, protože ta poskytuje nejmenší prostor pro vlastní odčinění a lítost. Cizoložství, stejně jako vražda jiného člověka, nemůže být nejtěžším hříchem, protože neimplikuje formální nenávist k Bohu, nedeformuje lidské svědomí takovým způsobem, jakým ho deformují hříchy proti Duchu Svatému, a nevylučuje svou povahou odčinění a lítost - narozdíl od sebevraždy. To se týká i toho nejzávažnějšího cizoložství, které je násilné, a které se děje proti vůli vlastní manželky, jež zachovává manželství. Potom je mnoho dalších stupňů cizoložství, které jsou ještě mnohem méně závažné, a teprve těch se týká nová disciplína papeže Františka.
Cizoložství je toliko jedním z materiálně těžkých hříchů, což je skutečnost, která plyne z přirozenosti člověka a která tudíž platila ještě před založením Církve. Tvrzení, že nejtěžšími hříchy jsou vražda, cizoložství, modloslužba a apostáze, pochází původně z montanistických bludů. Montanisté to odůvodňovali tím, že tyto hříchy jsou "porušeními Božího chrámu": Kristus prý nemůže být hlavou jejich pachatelů, a proto Církev nemá moc tyto hříchy odpouštět [4]. Tyto hříchy ale nikdy nebyly Církví prohlášeny za nejtěžší. Naopak i mezi Učiteli Církve je široká shoda na popření tohoto tvrzení (např. Suma teologická II-II ot. 154 čl. 3 a 12), které je ostatně i rozumem poznatelné, jak vysvětluji v předchozím odstavci. Nejtěžší hříchy jsou ty, které jsou nejvíce proti Boží vůli, nebo nejúčinněji člověka izolují od Boha, což se ani v jednom případě a ani zdaleka netýká cizoložství.

4. Mučednictví Johna Fishera a Thomase Mora
Svatý Jan Fisher ani svatý Tomáš More neprolili krev kvůli žádnému cizoložství, nýbrž kvůli odporu proti anglikánskému schizmatu. Oba toliko tvrdili, že je nutné, aby případnou neplatnost králova manželství deklaroval římský biskup, jak si Církev u panovníků žádala a žádá (dnes kánon 1405, §1, odst. 1 CIC), a aby byl římský biskup předtím korektně informován o všech podstatných okolnostech dotyčné kauzy. Sami si neosobovali právo rozhodovat o platnosti králova manželství (a tedy ani o jeho cizoložství), protože to ostatně vůbec nebylo v jejich kompetenci. Oba byli nakonec popraveni naopak proto, že odmítli složit přísahu, kterou by jinak uznali anglického krále za nejvyšší hlavu anglické církve. Tato přísaha by totiž byla v rozporu s univerzální papežskou jurisdikcí, kterou dnes fakticky anihilují i odpůrci Amoris laetitia.
Svatý Jan Fisher a svatý Tomáš More jsou proto naopak mučedníky papežského primátu, který je falešnými obviněními papežů z údajných herezí podkopáván. Proto je nejen chybné, ale i úplně protismyslné se na jejich mučednictví odvolávat při těchto taženích proti papežům nebo proti pravověrnosti papežských výnosů. Ten, kdo tvrdí, že je papež v herezi, je totiž sám přinejmenším materiálně ve schizmatu – úplně stejně jako anglikáni.

5. Dichotomie těžký versus smrtelný hřích
Pokud se definuje "těžký" hřích jako to, co se podle tradiční terminologie definovalo jako "materiálně těžký a zároveň formálně lehký" hřích a "smrtelný" hřích jako to, co se podle tradiční terminologie definovalo jako "formálně těžký" hřích, tak se jedná pouze o novou terminologii, ale nikoliv o heretické učení. Z hlediska účinku a formy sice existují jen dva druhy hříchu: Ten, který je proti lásce a zbavuje duši posvěcující milosti (formálně těžký hřích), a ten, který není proti lásce a nezbavuje duši posvěcující milosti (všechny ostatní typy hříchů) - podle nové terminologie všechny kromě "smrtelných" hříchů. A z hlediska matérie existují také jen dva druhy hříchu – materiálně lehký (podle nové terminologie "lehký") a materiálně těžký hřích (podle nové terminologie sjednocení "těžkých" a "smrtelných" hříchů).
Nicméně tyto kategorie se částečně překrývají (pouze materiálně lehké hříchy jsou vlastní podmnožinou formálně lehkých, a formálně těžké hříchy jsou vlastní podmnožinou materiálně těžkých), takže jejich kartézským součinem vznikají tři kategorie odpovídající přesně této "nové" terminologii. Vůbec nejsem fanouškem nových terminologií, které kolidují s předchozími terminologiemi. Ta nová terminologie by podle mě vedla jen ke zbytečnému zmatku ohledně těch předefinovaných pojmů ("těžký" hřích a "smrtelný" hřích by pak měly zbytečně nejasný význam podle stáří terminologie), ale opět je potřeba rozlišovat mezi pouze nevhodnou a mezi heretickou terminologií, přičemž kritizovaná terminologie sama o sobě heretická není. Nepochází navíc od papeže Františka, ani jím nebyla schválena, takže i kdyby byla heretická, tak to vůbec nic neznamená.

6. Všemohoucnost a formální těžké hříchy
Člověk nemusí mít absolutní svobodu (všemohoucnost) k tomu, aby mohl spáchat formálně těžký hřích. Člověk totiž nikdy nemá absolutní svobodu, protože je částečně determinován přímo skrze svou přirozenost. Papež František při svém zmiňování psychologického aspektu subjektivní stránky těžkých hříchů také nikdy neučil, že by formální nebo faktickou podmínkou smrtelných hříchů byla všemohoucnost. Z tohoto hlediska nijak neupravoval ani neupřesňoval učení svých předchůdců. Už svatý Jan Pavel II., kterého Jan Petr Kosinka udává za vzor, totiž výslovně konstatoval, že přičitatelnost těžkého hříchu bývá změněna psychologickými důvody, které mohou být navíc velmi komplexní a neprůhledné. Například jeho Apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia (1984):
"Podobně nelze redukovat smrtelný hřích na akt "základní volby" - jak je běžně říkáno dnes – na rozhodnutí proti Bohu, zamýšlející tudíž explicitní a formální pohrdnutí Bohem nebo bližním. Smrtelný hřích nastává také vždycky, když osoba vědomě a úmyslně, z libovolného důvodu, zvolí cokoliv těžce nezřízeného. Takový výběr totiž fakticky zahrnuje pohrdání božským zákonem, odmítnutí božské lásky k lidstvu a ke všemu stvoření; osoba se odvrací od Boha a ztrácí lásku. Ona "základní volba" může být takto radikálně změněna i jednotlivými činy. Jednoznačně se zde vyskytují situace, které jsou z psychologického hlediska velmi komplexní a neprůhledné a které mají vliv na hříšníkovu subjektivní přičitatelnost. Ale z těchto úvah, jež pocházejí z psychologické sféry, nelze pokračovat ke konstrukci teologické kategorie, kterou právě představuje teorie o "základní volbě", rozumějíce ji takovým způsobem, který objektivně mění nebo zpochybňuje tradiční koncept těžkého hříchu."
V téže apoštolské exhortaci Reconciliatio et paenitentia svatý Jan Pavel II. dále potvrzuje církevní učení, že subjektivní stránka formálního těžkého hříchu vyžaduje toliko plné vědomí a uvážlivý souhlas, což je něco úplně jiného než absolutní svoboda a což se také nijak nezměnilo ani s apoštolskou exhortací Amoris laetitia.

7. Prohozený kvantifikátor
Ve svém pokusu o důkaz heretické povahy nové svátostné disciplíny Jan Petr Kosinka prohazuje existenční kvantifikátor s univerzálním. Papež František nikdy nenapsal, že pronásledování MUSÍ snížit přičitatelnost. On napsal ekvivalent ke tvrzení, že MŮŽE snížit přičitatelnost. Tedy může, a také nemusí snížit. Papež František učí, že faktory jako pronásledování ALESPOŇ V JEDNOM PŘÍPADĚ snižují přičitatelnost. Jan Petr Kosinka místo toho úspěšně vyvrací tezi, že pronásledování VE VŠECH PŘÍPADECH snižuje přičitatelnost. Z toho je ovšem zjevné, že vyvrací tvrzení, které jednoduše vůbec nepatří do učení papeže Františka. Vyvrácením kontrárního popření určitého bludu se bez dalšího ještě nevyvrací jeho prostá kontradikce.

8. Neplatná manželství
Trend neplatných manželství je pozorovatelnou skutečností, která plyne ze statistik církevních soudů. Samozřejmě může docházet i k neplatným deklaracím neplatnosti manželství – ať už kvůli podvodu účastníků nebo kvůli chybě soudu – ale součet manželství, která byla platně a neplatně soudem prohlášena za neplatná, je tvrdým faktem, a ne nějakou domněnkou. Jedná se ovšem o fenomén, který se naplno rozjel už za předchozích papežů, a za papeže Františka to pouze kontinuálně pokračuje – bez nějakých velkých zlomů. Proto je opět scestné z tohoto trendu obviňovat papeže Františka a odvolávat se přitom na Benedikta XVI. a na sv. Jana Pavla II. jako na vzory toho, jak to "má být". Z toho, že papež František o této skutečnosti poněkud otevřeněji mluví, také vůbec nijak neplyne, že mu nevadí množství těch, kteří formálně žijí v neplatných manželstvích a reálně v konkubinátech. Obecnou podmínkou řešení každého problému je naopak vědomí o něm.
Co se týká verbálního důrazu papeže Benedikta XVI. na ostražitější posuzování překážek manželského souhlasu v jeho promluvě k soudcům Římské roty v roce 2009, kterou zmiňuje Jan Petr Kosinka, tak je potřeba také dodat, že papež František přednesl velmi podobný důraz k soudcům Římské roty v roce 2016 [5]. Rozdíly mezi rétorikou těchto dvou papežů na toto téma tudíž také nijak nepodkládají tvrzení, že je lze stavět proti sobě, prvního označovat za pilíř pravověrnosti a druhého za heretika.

9. Zdroje

[1] Hilarius Pictaviensis; In Evangelium Matthaei Commentarius:
"Diligenter autem contuendum est, qua conditione Petrus negaverit: quanquam de hoc superius tractatum est. Nam primo ait, non se intelligere quid dicerit: sequenti, non se ei adhaesisse: tertio vero, se hominem non nosse. Et vere prope jam sine piaculo hominem negabat, quem Dei filium primus agnoverat: tamen quia ex infirmitate carnis vel ambiguus extitisset, amarissime flevit, recolens trepidationis istius culpam se nec admonitum potuisse vitare."

[2] Иоанн Златоуст; Беседы на Евангелие от Матфея:
"И не однажды, но и в другой и третий раз отрекается, и в короткое время, и не перед судьями, так как он был во дворе, и служанка спрашивала его тогда, когда он выходил за ворота. Не тотчас почувствовал он и свое падение. Лука говорит, что Иисус воззрел на него (Лук. 22:10), т. е. он не только отрекся, но и тогда, как пел петух, не вспомнил сам по себе, а надобно было, чтоб напомнил ему опять Учитель: взор служил ему вместо голоса."

[3] Sancti Ambrosii mediolanensis episcopi Opera omnia:
"Lucas quoque scripsit Petrum interrogatum utrum ex illis esset, respondisse prima voce: Non novi illum. Et bene dixit. Temerarium quippe erat, ut diceret quia noverat eum, quem mens humana non potest comprehendere. Nemo enim novit Filium, nisi Pater (Matth., xi, 27). Rursus secunda voce, secundum Lucam idem Petrus ait: Non sum ego. Maluit videlicet se negare, quam Christum. Aut quia videbatur negare Christi Societatem, utique se negavit... Tertio quoque interrogatus, ait: Nescio quid dicas. Hoc est, sacrilegia vestra nescio... Et ideo Petrus non de industria sic respondisse inducitur, quia postea recordatus est, et tamen flevit."

[4] Tertullianus, De pudicita:
"Horum ergo erit venia per exoratorem Patris Christum. Sunt autem et contraria istis, ut graviora et exitiosa, quae veniam non capiant, homicidium, idololatria, fraus, negatio, blasphemia, utique et moechia et fornicatio, et si qua alia violatio templi Dei. Horum ultra exorator non erit Christus ; haec non admittet omnino, qui natus ex Deo fuerit, non futurus Dei filius, si admiserit."

[5] https://w2.vatican.va/content/francesco/en/speeches/2016/january/documents/papa-francesco_20160122_anno-giudiziario-rota-romana.html