Ročník 2018‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Dialog politika s filosofem – Část 5.

Jiří Fuchs



F: Připomeňme si první definující znak totalitní ideologie. Spočívá v nároku na relativně všestranné ovládání soukromí občanů a na relativně celoplošné ovládnutí společnosti.  „Relativní všerozsáhlost“ totalitního ovládání si vyžádala dvojí upřesnění. Především v něm nejde o ovládání doslova všeho, nýbrž jen toho, co je potřeba k úspěšné realizaci záměrů totalitní ideologie v praxi. Zadruhé ten znak neznamená aktuální ovládnutí všeho, co její realizaci překáží. Vyjadřuje jen snahu o odstraňování takových překážek. Jejich faktické odklízení totiž závisí na proměnlivých aktuálních poměrech, z nichž musí mocenská strategie při jejich odstraňování vždy vycházet. Obecná definice však proměnné vylučuje.


P: Takové nároky má ale přece jakýkoli režim, který se řídí nějakou ideou politického uspořádání státu. Abyste odlišil totalitu, budete tedy muset vzít na vědomí i ty mimořádně drsné způsoby totalitních režimů. Vy však o nich tvrdíte, že jsou jen nahodilé a že proto totalitu definovat nemohou.


F: Myslíte? Totalitní ideologie není jen jednou z řady řídících idejí politiky státu. Jako plán mocenských procesů je specifikována cílem. A cíle totalitářů jsou dramaticky odlišné od ostatních politických koncepcí.


P: Jak to? Všem jde přece o prosazení nějakých představ a vizí.


F: Jistě. Ale jakých? Totalitní ideologové nejsou žádní troškaři. Jejich vize jsou na úrovni radikálních změn hodnotových systémů, člověka a společnosti. Totalitní ideologie je totiž ucelená, konzistentní koncepce, která reaguje na změnu světonázorového paradigmatu ve společnosti. Uvádí tedy nový světonázor do společenské praxe a těží z jeho potenciálu neobvyklou razanci. Stala se sekulární alternativou náboženství a výraznou odpovědí na moderní potřebu prakticky uživotnit pokrokové chápání člověka.


P: O čem to proboha mluvíte? Jaké nové světonázory a alternativy? Jaké radikální změny?


F: Vezměte obě totality, které umíte identifikovat, a uvažte jejich světonázorové pozadí. Křesťanství už nějakou dobu před jejich nástupem ztrácelo na Západě přesvědčivost a do popředí se dostával materialistický světonázor. Logicky zaujal, neboť korespondoval s obecnější ideou antropocentrismu, která se prosadila v osvícenství; to byl bod světonázorového obratu.


P: Co rozumíte tím antropocentrismem?


F: Podle něj je člověk středem svého života a mírou všeho, co s ním souvisí. Nezodpovídá se nějakému Bohu. Svůj život a společenské poměry uspořádává jako jejich suverén. Sám si tedy určuje i zákony dobrého života.  


P: To není špatná filosofie. Zřejmě pomohla na svět soudobému humanismu, jehož hodnoty dnes musí každý rozumný člověk uznat.


F: Skutečně? V jiných dobách by musel rozumný člověk tytéž hodnoty a zákony také uznat? Když řeknete ano, připouštíte nějaký univerzální mravní zákon, který je dán tím, že je člověk člověkem. To ovšem nezávisí na žádném člověku; žádný člověk nestvořil člověka. Takže určování zákona dobrého života tu není v kompetenci člověka.


P: Dneska už ale máme vědecky dokázáno, že každé době odpovídají jiné rozumné zákony a hodnoty, které stanoví výjimeční lidé své doby.


F: Ach tak, vědecky. Takže v jedné době ti vyvolenci rozhodnou, že každý člověk má lidská práva, zatímco v jiné době musejí rozumní lidé akceptovat, že některé skupiny lidí taková práva nemají, takže je legitimní zacházet s nimi podle zájmů či rozmarů mocných. V které z nich byste chtěl žít?


P: Hm.


F: Takže ta absolutní etická suverenita člověka asi není žádnou výhrou a antropocentrismus asi nebude dobrou filosofií. A dnešní sekulární humanismus, který z něj vychází, asi také nebude tím nejlepším řešením morálních problémů. Ono totiž povýšení člověka na suverénního zákonodárce je cestou do pekel. Vytváří prostor neomezené mocenské svévole v zacházení s člověkem a ten, jak dobře víte, obsadily nejlépe totalitní režimy.  


P: O co tedy totalitním ideologům konkrétně jde?


F: Bezprostředně o takovou hodnotovou reorganizaci života, která by odpovídala post-křesťanskému světonázoru. V praxi totiž pořád přežívají „stereotypy“ tradiční obecně lidské morálky, která revolučním změnám neskutečně překáží. Ty změny totiž mají za cíl vymýtit dosavadní historické zlo a spasit lidstvo podle jejich utopických představ.


P: Proč utopických, když odstraňují zlo?


F: Protože se zásadně rozcházejí se skutečnou podstatou člověka. To Vám ale teď nebudu vysvětlovat. Prozatím se spokojte s faktem, že pro tyto ideology není bezmezná mocenská svévole žádným problémem. A tu asi nepokládáte za lék na zlo. Proč si ji tedy dopřávají? Zřejmě pro nějaký velkolepý, spásonosný cíl, který ospravedlní jakékoli prostředky, vraždění nevyjímaje. Takové amorálnosti dobře slouží představa, že Celek (Lidstvo, Společnost, Stát) je víc než jedinec; tento omyl kolektivistů je zdrojem systémové nespravedlnosti v zacházení s občany.

V základech totalitního běsnění je pak oživený gnostický mýtus o zápasu Dobra se Zlem. Stávající stav je prý prosáklý Zlem a zasvěcenci jsou povoláni ho rozpoznat a zničit. Proto si architekti totality – ti samozvaní napravovatelé společnosti – s nesnesitelnou samozřejmostí a arogancí namlouvají, že jen oni vědí, kde je Dobro, a že jen oni jsou zcela na jeho straně. Neomylně tedy vytipují úhlavního nepřítele (kapitalistu, Žida, bílého muže), který musí být pro spásu Světa a Lidstva zneškodněn.

Právě mesianismus této sekulární mystiky vysvětluje snahu totalitních ideologů o relativně všezahrnující opanování lidské reality, o níž jsme mluvili při prvním znaku totality. Makro-rozměry vše-nároku jsou úměrné bombastickému Cíli, který totalitu jako proces primárně specifikuje a odlišuje od ostatních režimů. Této logice finální vize všenápravy je podřízen i deontický svět norem. Nabývá v něm podoby revoluční morálky a revolučního práva, které v té vizi mají i své ospravedlnění. Naprostá instrumentalizace zákonů je vše-nárokem vražedné ideologie také implikována.   

P: Pokud je to tak, jak říkáte, vyvstává otázka, jak je vůbec možné, že k takovým zvratům v jinak veskrze pozitivním vývoji novověkého Západu došlo.


F: Třeba nebyl tak veskrze pozitivní, jak nás o tom odborníci ujišťují.  Dobří filosofové naopak vědí, že čím více se novověké výklady lidských věcí dotýkají podstaty člověka, tím jsou problematičtější. Ale o tom jindy. Teď sledujme návaznost dalších dvou definičních znaků totality. Zkusil byste je odhadnout? Dají se vyvodit z prvního znaku, jak jsem ho na začátku formuloval.


P: Jedním z nich by mohl být vysoký stupeň amorálnosti, který představuje takové zneužití moci, jakým je mučení a vraždění disidentů. Další znak bych pak viděl v upevnění moci, kterou už nelze zvrátit standardními politickými prostředky.


F: To není úplně mimo. Identitu obecně pojatého systému totality skutečně spolutvoří až na dřeň jdoucí kolize s přirozeným řádem mravnosti; v tom také spočívá její obludná nelidskost. Přitom to není prostá negace mravnosti, nýbrž její alternativní model. Proto můžeme druhý definiční znak totality vyjádřit jako koncepční (potenciálně) všerozsáhlou destrukci mravnosti, která je v podobě určité pseudomorálky (rasové, třídní, multikulturní…) absolutně nadřazena všem neideologickým normám jednání. Všerozsáhlost tu zase znamená jen to, že každá skutečná mravní norma může být „legálně“ zrušena, pokud odporuje ideologickým zájmům.


P: Počkejte, to jen tak beze všeho chcete do definice totality vpašovat i multikulturalismus, abyste pak mohl mluvit o EU jako o totalitě?


F: Chytré, ne? Ale klid, to byl pouze příklad pro srozuměné. Vám měl jen připomenout naše hlavní téma. Třetí znak se týká praktického uskutečňování programů totalitní ideologie, které je svěřeno etatisticky nadsazené státní moci. Spočívá tedy ve snaze o potenciálně neomezenou pravomoc a následnou beztrestnost vykonavatelů ideologické zlovůle.


P: Mohl byste tu definici shrnout?


F: Dospěli jsme ke třem znakům, které definují totalitní ideologii v její podstatě, a jsou proto pro pochopení totality rozhodující. První znak je ontologický. To znamená, že vyjadřuje její základní určení, první určující princip; je duší té obludy zvané totalita. Spočívá v mimořádně zkažené ideologické vůli, která se konkretizuje plánem na ovládnutí každého aspektu lidských životů, pokud si to vyžádá realizace revolučního ideálu. A dlužno dodat, že takový ideál v totalitě vždycky obsahuje zásadní hodnotovou reorganizaci společnosti, jež se zase neobejde bez zásadní převýchovy jejích členů.

Druhý znak je etický. Vyjadřuje záměr zničit od základu přirozený řád mravnosti a nahradit ho ideologicky koncipovanou pseudomorálkou za účelem hladkého průběhu uskutečňování revolučního ideálu. Vynáší tedy na světlo ten nejvíce nelidský záměr, který je implicitně obsažený v prvním znaku.

Třetí znak je politický. Vyjadřuje nárok na vybavení politické moci neomezenými pravomocemi pro uskutečňování revolučního ideálu.


P: Ten etický znak mi přijde příliš povšechný, vágní. Měl by být víc prokreslený.


F: Proč myslíte?  


P: Protože takovou nelidskost nacházíme u všech tyranů. Ti se také nerozpakují ignorovat pro své egoistické cíle elementární mravnost. Krom toho myslím, že už jsem také prohlédl Vaši strategii. Vy se v definici totality záměrně vyhýbáte konkrétním krutostem totalitářů, abyste mohl tvrdit, že je EU totalitní, i když nepáchá taková zvěrstva, jaká mají na svém kontě skutečné totality. Podobnou vyhýbavost vidím i u politického znaku. Skutečná totalita přece drží moc pevně. Nenechá si ji ohrožovat svobodnými volbami.


F: To jsou dvě námitky. První si žádá rozlišení nelidskosti běžných tyranů od tyranů totalitních. Nelidskost totality se liší od ostatních nelidských režimů především svou intenzitou. Klasičtí tyrani jednali bez ohledu na přirozený mravní řád, ale jeho zásady nepopírali; věděli, že jednají špatně. Totalitní tyrani však díky své ideologii posunuli kolizi s přirozenou mravností o řád výš. Využili k tomu příznivé relativistické klima doby a předefinovali mravní dobro. V ideologickém zanícení pak snadno posvětili zlo. Od základu zfalšovali mravní vědomí, protože vize cílového blaha byla u nich silnější než silně problematizované přirozené mravní instinkty.


P: Pořád si kladu otázku, jak jim to mohlo u tak kulturního národa, jakým Němci bezesporu byli, projít.


F: Umělecká vyspělost nejde vždycky ruku v ruce s vyspělostí morální.


P: Kulturní vyspělost je ale přece dána také vzděláním. A německý národ dal světu takové velikány myšlení, jakými byli Kant a Hegel.


F: No právě. Kdybyste pohlédl filosofické pravdě do očí, s hrůzou byste zjistil, že zrovna tito dva obři stáli u zdroje zhroucení etického myšlení na Západě.


P: Co to říkáte? Četl jste jejich etické spisy? Kantova koncepce nepodmíněné mravnosti je přece příkladná.


F: Ten kolaps se jmenuje etický relativismus. Je přímým důsledkem popření obecné lidské přirozenosti, k jehož úspěchu přispěli Kant a Hegel jako žádný jiný z moderních filosofů. Bez obecné lidské přirozenosti směřují etické výklady k relativizaci mravních norem a hodnot s logickou neúprosností.

Hlavní teze relativistů říká, že neexistuje žádná obecně lidská morálka, která by s platností pro všechny doby rozlišila, jaké svobodné činy v člověku lidství rozvíjejí, a jaké ho naopak odlidšťují. Všechny alternativy jednání jsou podle nich rovnocenné. O tom, co je dobré a zlé tedy nakonec rozhoduje člověk; samozřejmě „s prstem na tepu doby“. A protože kritéria spravedlnosti určuje vítěz (bitvy, voleb, zákulisních intrik), vybírá Dějinami povolaný génius „morálku“, jak se mu zrovna jeví či hodí.

A pokud jde o kulturní vyspělost bělochů? Kdejaká absolventka humanitních studií by Vás dnes vyškolila, že nejsou lepší a horší kultury. A měl byste kliku, kdyby Vás přitom nenařkla z rasismu; nemusel byste to politicky přežít.


P: Vraťme se radši k mým námitkám.


F: Před-totalitní tyrani tedy páchali nespravedlnost a umlčovali přitom hlas svědomí, který se však mohl sem tam ozývat.  Machiavelli sice přirozenou morálku v politice suspendoval, ale jinak ji ještě nepopíral. Ve srovnání s mistry totality byl pouhým učněm. Ti přirozený hlas svědomí rovnou vyměnili. Kanonizovaný relativismus přímo vybízí, aby si vybrali, co chtějí pokládat za dobré a zlé. Ve společenském životě to pak prosazují svůdnou rétorikou a propagandou, v níž se to „humanistickými hodnotami“ jen hemží. Komunikační instituce a techniky hravě vytvářejí i demokratický konsenzus pro lecjakou špatnost. Krom toho jsou totalitní tyrani, na rozdíl od čistě egoistických tyranů, oddáni nadosobnímu ideálu, takže je v jejich revolučním počínání nějaká výčitka svědomí jen tak nepřepadne.  

Nelidskost totality se liší od ostatních nelidských režimů i extenzivně. Velkorysý záběr je dán totalitní ideologií. Její plán sjednocuje kádry přes hranice generací; počítá s velkou životností. Z ideologických pseudomorálek vyrůstají vždy nové humanismy osvobozených, blahem zalitých společností. Musejí však být do těch rájů osvícenými revolucionáři dokopány.  


P: To se zdá být přijatelné. Za předpokladu, že měřítko nelidskosti je primárně morální, bude asi nelidskost totality obludnější než v jiných tyraniích. Co ale řeknete na druhou námitku?


F: Ta je pro náš problém klíčová. Vyžaduje totiž odůvodnění, proč uvedené tři konstitutivní znaky totality stačí k její definici. Pokusím se ukázat, proč tu nejsou potřebné další specifikace, jako třeba kruté zacházení s odpůrci, upevněná moc vlády jedné strany či svobodné volby. Že tedy ty tři znaky vystihují obecnou definici totality jakožto kompozita ideologie a ji uskutečňujícího režimu dostatečně.


P: Nuže?


F: Mohl byste si vážit chudáka, který žije v hmotné bídě?


P: Samozřejmě. Často je lepším člověkem než zbohatlík.


F: A co mrzáka? Odpusťte, zapomněl jsem, jak se mu má korektně říkat.


P: To samé.


F: A co třeba člověka s průměrnou inteligencí, ale poctivého?

P: Měl bych ho radši než přemoudřelého náfuku či grázla.


F: Takže se shodneme, že člověka nejvíc znetvořuje morální bída?


P: Ovšem.


F: Víme, že totalita je nejhorší politický systém. Však se také vy politici bojíte i jen pomyslet, že by EU mohla být totalitní, ačkoli jste otázku totality hlouběji nepromýšleli; říká se tomu autocenzura.

Nejhorší systém je tedy nejvíc nelidský, protože je nejvíc mravně zvrhlý. Taková zvrhlost je význakem totality; je jejím nejodpudivějším fenoménem. Víme, že fenomén vrcholné nelidskosti totality vyplývá z toho, že si v ní člověk nemůže být v žádném aspektu osobního či společenského života jistý před ideologickým atakem; zvlášť když ho jistí politická moc. A máte tu v kostce vše potřebné pro konstituci totality.

Přeloženo do filosofického jazyka: Konstitutivní znaky – ontologický, etický a politický – dostatečně vymezují politický systém, který je svým potenciálem nastaven ke všem způsobům nespravedlivého zacházení s občany. Nejde tu o jednotlivé hrůzy, páchané jednotlivými tyranskými režimy. V definici totality hledáme příčiny největšího systémového zla, a ty jsou dány:

1: Nárokem na ovládnutí všeho, co vyžadují megalomanské, lidské realitě radikálně odporující čili utopické vize a cíle.

2: Radikální pseudomorálkou, vymyšlenou na troskách přirozené mravnosti.

3: Vybavením etatisticky pojatého státu neomezenými pravomocemi pro nelidské ideologické účely.

Jestliže tedy tyto tři konstitutivní znaky udílejí totalitě zaměření k systémově neomezené zločinnosti, pak jejich logické sjednocení dostatečně vymezuje totalitní systém jako nejhorší myslitelný systém společensko-politického zla. Všechno myslitelné zlo je v jeho principech a v jeho zaměření zahrnuto jako možné. Všimněte si, že kritériem pro identifikaci konstitutivních znaků totality se stala jejich nezbytnost pro nastolení na maximum vyšponované systémové nelidskosti.