Ročník 2018‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Dialog politika s filosofem – Část 6.

Jiří Fuchs


P: Nemám důvod pochybovat o tom, že totalita obsahuje: a/ snahu po ovládání relativně celého lidského života; b/ že se přitom nezastaví před žádnou mravní překážkou; c/ že k tomu zneužije politickou moc podle libosti. To všechno k základům totality asi patří, ale přijde mi to pořád moc obecné, málo reálné. Zkušenost s totalitami je přece daleko konkrétnější. Vede k plastičtějším popisům té nelidskosti, kterou totalita přináší. Vaše abstraktní definice totality těmi třemi znaky je matná, málo určitá. Nikoho nepřivede ani k té nevolnosti, kterou život v totalitě skutečně vyvolává, ani nepohne k zásadnímu odporu vůči ní.


F: Pro upřesnění: Uvedené znaky vymezují ideologii – princip totality; k té patří i režim – nástroj realizace ideologických vizí. Chápu, že někdo potřebuje vidět potoky krve, aby si totalitu náležitě zošklivil. Jinému stačí nahlédnout, že totalita nejlíp nastoluje systém právního a mravního nihilismu. My ale hledáme definici totality, ne ty potoky. Že ji definuju příliš obecně? Ale definice má být obecná. Nejde v ní o to, abychom dokola prožívali ponurá dramata totalitních režimů, ale abychom rozuměli, v čem její nelidskost spočívá, čím je dána. Proč se vůbec zabýváme definicí totality?


P: Abychom ukázali, že politika EU není totalitní.


F: To je Váš zájem. Naším společným zájmem však je, abychom objektivně zjistili, jestli EU je či není totalitní.  A k tomu potřebujeme tak obecnou definici, aby ve svém rozsahu zahrnovala všechny minulé, přítomné a budoucí totality – a jen ty. Jaké nároky to na nás klade?


P: Musíme stručně vystihnout všechny nutné znaky totality a nechat přitom stranou znaky nahodilé.


F: Dobře. Když tedy říkáte, že moje definice je moc obecná, tvrdíte, že jsem v ní vynechal nějaké nutné znaky. Jaké?


P: Chybí mi tam zákaz svobody projevu a svobodných voleb, masové mučení a vraždění odpůrců.


F: To jsou nahodilé znaky totality. Jejich povýšením na úroveň znaků konstitutivních zúžíte definici totality. Pak mylně pokládáte za netotalitní ty režimy, které jimi ve skutečnosti jsou. A právě to v reflexi politiky EU děláte. Jsme u jádra našeho sporu.


P: Proč myslíte, že vraždění a zmíněná nesvoboda nedefinují totalitu? Zloba nacismu a komunismu byla koncentrována právě v nich.


F: Nehledáme nejkrutější režimy. V definici totality máme na mušce systém, a tedy i systémové zlo, které nezávisí na míře psychopatie či morálního cynismu diktátorů. Máme ho „koncentrováno“ v druhém (etickém) znaku, jímž jsme definovali totalitní ideologii. Spočívá v koncepčním podřízení celého mravního řádu jejím bombastickým záměrům. Určitá aktuální míra nesvobody či krutosti v zacházení s oponenty však totalitu nedefinuje, protože závisí na měnlivých poměrech ovládané společnosti a na myšlenkově-emočních proměnách vykonavatelů totalitní moci. Kvantifikace restrikcí a represí jsou totiž určitými aspekty faktických realizací jednotlivých totalitních režimů. A taková fakta vždy závisejí na mnoha proměnných, jakými jsou momentálních stavy společnosti či základní strategie a subjektivní stavy vládnoucích elit. Jsou tedy pro totalitu nenutné, a proto nemohou tvořit její obecnou identitu.


P: Už dávno jsem si všiml, že jste v abstrakcích jako doma. Mohl byste to trochu konkretizovat?


F: Návyk na vysokou míru krutosti přivedl některé levičáky k myšlence, že Husákův režim vlastně nebyl totalitní. Jak se Vám to líbí?


P: No, nelíbí.


F: Proč?


P: Byla tu vláda jedné strany, estébácká šikana…


F: Ale nebyla tu taková míra represí, která podle Vás patří k definici totality.


P: To ne.

F: Takže Vaše zařazení krutosti do definice totality vytvořilo pseudoproblém, jestli byl Husákův režim totalitní; rozumnější definice ho vylučuje. Zohledňuje totiž fakt, že i v totalitních režimech dochází k situačnímu utahování a povolování šroubů v závislosti na výše zmíněných proměnných. K definici totality tedy stačí, že má všechny varianty či kvantifikace restrikcí a represí pevně zabudovány ve svém potenciálu.


P: Tohle snad platí jen o totalitní ideologii. Říkal jste ale, že totalitní systém se skládá z ideologie a režimu. A v definici totalitního režimu přece nemůžete abstrahovat od konkrétní reality plné zákazů a krutého násilí.


F: Toť otázka. Co odlišuje totalitní režimy od ostatních tyranií? Počet zákazů a umučených? Nebo to, že realizují totalitní ideologie?


P: Zřejmě to druhé.


F: Tak uvažujme. Jaký může být hlavní požadavek totalitních ideologů vzhledem k politické moci, ne-li ten, aby uskutečňovala jejich megalomanské vize? A právě toto uskutečňování dělá z politického režimu režim totalitní.


P: To mi přijde hodně jednoduché. Chybí specifikace mocenských struktur a institucí, které totalitní programy uskutečňují.


F: Podceňujete praktickou inteligenci totalitních ideologů.


P: Jak to?


F: Jejich bytostným zájmem je mocenská realizace ideologie. K tomu především musejí získat moc. Byli by ale padlí na hlavu, kdyby se přitom (fascinováni Leninem) vázali na revoluční násilí jako na jediný způsob uchopení moci. Kdyby tedy pokládali násilí za nutný znak vzniku totalitního režimu. V takovém případě byste měl vyhráno – politika EU by nebyla totalitní. Ale on by nebyl totalitním ani režim Hitlerův. Prozíraví totalitáři však ve skutečnosti nejenže nevynechají žádnou příležitost k převzetí moci, ale vynalézavě ty příležitosti vytvářejí.


P: Proč tohle říkáte? Vždyť je to triviální.

F: Díky. To, k čemu tím mířím, už tak triviální není. Jako se totiž totalitní ideologové nevážou na jeden model získání moci, tak také nechávají ve hře i četné alternativy při jejím užívání a udržování. V totalitních režimech řídí politiku ideologové. Nesmlouvavě na ní vyžadují realizaci svých programů. Ale čím jsou prozíravější, tím méně svazují politickou praxi nějakými apriorními představami a směrnicemi, jež by politikům předem určovaly, jak mají ideologii realizovat. Prozíraví ideologové totiž dobře vědí, že uvádění idejí do praxe se děje v proměnlivých společensko-politických podmínkách, které vytvářejí různé situace, v nichž se má ideologie uskutečňovat. Vědí tedy, že úspěšná strategie se musí této situační rozmanitosti přizpůsobovat, a proto nedávají politikům žádná apriorní, jednoznačná zadání o způsobech uskutečňování jejich nápadů. Spoléhají na jejich situační pružnost a nechávají jim v tom volnost.

Některé socio-politické situace vyžadují jeden, jiné zase jiný způsob zavádění a prosazování převratných nápadů ideologů. Ti prozíraví proto politikům nediktují, jestli je mají realizovat naráz či postupně, tyransky či spíše v módu intelektuální svůdnosti…

Proto není možné v obecné definici vymezovat totalitní režim nějakou rigidní specifikací či konstelací institucí a struktur moci, jak se domníváte. Nelze ho definovat ani určitými způsoby uskutečňování ideologie a aktuálního ovládání společnosti. Nejen v různých totalitních režimech, ale i v různých fázích téhož režimu jsou tyto konstelace a způsoby realizace různé, a přesto jde pořád o totalitní režimy. Proč? Protože ve společnosti šíří tutéž rakovinu.

Pro totalitní režim tedy není podstatné, jak zde a nyní vládne, ale čemu primárně slouží a co šíří. V realitě totalitního režimu je konstitutivním právě ten samotný fakt mocenského uskutečňování nelidské, smrtící ideologie. Samo uskutečňování ideologie je v totalitním režimu principem nahodilých způsobů jejího prosazování; ty v něm mají základní důvod své existence. Proto je uskutečňování totalitní ideologie specifickou diferencí totalitních režimů čili tím, co je v obecné definici podstatně a dostatečně odlišuje od ostatních režimů. Naproti tomu způsoby mocenského zajišťování realizace totalitní ideologie jsou nejen variabilními, nýbrž také méně výstižnými variantami a odvozenými aspekty základního určení totalitního režimu. Nemohou proto postihovat jeho identitu, nemohou definovat, čím je. Nějaké námitky?


P: Dejte mi čas.


F: Věřím, že příště už budeme zjišťovat, jestli správná definice totality pasuje na to, co předvádí bruselská politika. Těšíte se?