Ročník 2018‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Začalo to preambulí evropské ústavy

Ignác Antonín Hrdina

Motivem napsání tohoto veskrze „nekorektního“ článku bylo poukázat na to, co většina z nás, křesťanů, tuší a cítí, ale co si nechce přiznat nebo se to bojí pojmenovat.

Jeho nadpis ovšem není přesný. Protikřesťanské trendy, které útočí na sám základ křesťanské civilizace, se objevují daleko dříve. V debatě poslanců Evropského parlamentu o preambuli evropské ústavy (totiž zda v ní má být zmínka o Bohu či nikoli), se jim jen (tehdy ještě latentním způsobem) dostalo oficiálního vyjádření. Namísto otevřeného přiznání se ke křesťanským kořenům Evropy, které nelze nijak zpochybňovat, mluví preambule nicneříkajícím způsobem o inspiraci „evropským kulturním, náboženským a humanistickým odkazem“. Evropa se obejde bez Boha křesťanů – se svými ekonomickými nástroji si vystačí sama.

Již předtím se na různých grémiích začaly svévolně rozšiřovat katalogy lidských práv – dnes už se uvnitř nich rozlišují čtyři generace. Ta první (právo na život, svobodu, soukromí…) má nepochybně oporu v právu přirozeném, ať je chápeme jakkoli. Ale postupem doby se začalo mluvit o právu ženy rozhodovat o svém těle – tedy především o právu na potrat (jako by plod byl tělesným orgánem ženy jako třeba děloha nebo žlučník); o právu žen na rovné postavení ve společnosti (proti čemuž zásadně nelze nic namítat), které však zdegenerovalo do podoby současné genderové politiky se všemi jejími výstřelky; o právu osob stejného pohlaví na manželství, popř. i na adopci dětí apod. Půjde-li to takhle dál, ti mladší se zřejmě dočkají „práva“ na eutanazii – to už jsou „lidská práva“, která jsou v přímé kontrapozici k oněm právům první generace. Zavání to kulturou ne života, nýbrž smrti.

Kdo tato „práva“ dává a kdo je garantuje? O tom se zpravidla taktně mlčí a vystačí se s kaceřováním těch, kdo by si dovolili o takovýchto vymoženostech vyslovit pochybnosti. Jedním a evidentně nevýznamnějším takovým subjektem je katolická církev (a jen o ní bude dále řeč). Podívejme se na to trochu blíže, aniž bychom čtenáře zatěžovali vyčerpávajícími odkazy na jednotlivé prameny.

Tak pokud jde o potraty (u nás eufemisticky nazývané „umělé přerušení těhotenství“), církev nikdy nepřestala hájit nenarozený život. První taková norma se objevuje už v 1. stol. po Kristu v tzv. Didaché – Učení dvanácti apoštolů: „Nezabiješ zárodek potratem a nenecháš uhynout novorozeně“. Katechismus katolické církve (dále jen: „KKC“) mluví v této záležitosti zcela zřetelně: „Lidský život musí být absolutně respektován a chráněn již od okamžiku početí“ (čl. 2270 KKC); „...s embryem (zárodkem) se musí od samého početí zacházet jako s osobou…“ (čl. 2273 KKC). Člověk nemusí být ani věřící, aby viděl, že stávající liberální potratová politika není příliš vnitřně koherentní; tak např. počatému, ale ještě nenarozenému dítěti je (alespoň u nás) např. přiznáno právo dědit, pokud se narodí živé. Ale matka ho může o toto právo připravit tím, že ho prostě ještě ve svém lůně nechá zabít…

Katolická církev (na rozdíl např. od četných muslimských komunit, ale i některých moderních států – typicky v některých státech USA ještě v první polovině minulého století) - nikdy neperzekuovala osoby homosexuálně orientované – považovala je v této oblasti spíše za „nenormální“, tj. jinak nastavené, než zní většinová norma přirozeného práva. A tak je tomu i dnes: Podle dokumentu Kongregace pro nauku víry Úvahy ohledně návrhu právního uznání svazku mezi homosexuály (2003) jsou homosexuální vztahy už v Písmu na několika místech odsouzeny jako těžký úpadek, avšak „tento soud Písma nedovoluje dojít k závěru, že všichni, kteří trpí touto anomálií, jsou za ni osobně zodpovědní, ale potvrzuje, že homosexuální skutky se objektivně vymykají řádu“ (čl. 4). Z téhož důvodu se církev staví proti legalizaci homosexuálních svazků: „Manželství je svaté, zatímco homosexuální vztahy jsou v rozporu s přirozeným zákonem“, takže „důsledkem legalizace homosexuálních svazků by proto mohlo být zatemněné vnímání některých základních morálních hodnot a znehodnocení instituce manželství“ (čl. 4 a 6) – v případě povolení adopce dětí homosexuálními partnery i znehodnocení rodiny. Boží stvořitelský plán předpokládal dítě jako přirozený plod lásky muže a ženy, kteří se sobě navzájem neodvolatelně odevzdali, a ne jako umělý vztah osvojence, rodiče č. 1 a  rodiče č. 2.

A konečně Kongregace pro katolickou výchovu v dokumentu s mnohé napovídajícím názvem Instrukce o kritériích pro rozlišování povolání u osob s homosexuálními sklony v souvislosti s jejich přijetím do semináře a připuštěním ke svátosti svěcení (2005) nejprve konstatuje, že „samotná touha stát se knězem není dostačující a neexistuje žádné právo na svátostné svěcení“, načež stanoví, že „vykazuje-li kandidát známky homosexuality nebo se u něho projevují hluboce zakořeněné homosexuální sklony“, je nutno jej od pokračování na cestě ke svěcení ve svědomí odradit. Církev k tomu vedly i smutné zkušenosti se sexuálním zneužíváním nezletilých ze strany některých homosexuálně orientovaných duchovních.

Z jiného důvodu, ale za stejné právní konstanty (absence nároku na přijetí svěcení) odmítá církev udílení kněžství ženám: „Sbor biskupů, s nímž jsou kněží spojeni v kněžství, zpřítomňuje a aktualizuje sbor Dvanácti až do Kristova návratu. Církev si je vědoma závaznosti této volby, kterou vykonal sám Pán. Proto není možné svěcení žen“ (KKS 1577). To neplatí o jáhenkách, které v apoštolské doby byly (stejně jako jáhni) povoláni nikoli k řízení církevních obcí, ale ke službě, zejména potřebným věřícím (diakonia). Současný papež František také dal zkoumat možnosti případného svěcení žen na jáhenky.

Ženy vždycky měly a mají v církvi své nezastupitelné místo (toho si už apoštolové velmi cenili), odlišné od toho, které je spojeno se svátostnou ordinací, a to sice vytvářet „domácí církev“ (ecclesia domestica), v níž „totiž »ryzí víra« přechází z matky na děti a vnoučata, jak se to ukázalo v domácnosti Timoteově“ (Jan Pavel II., Mulieris dignitatem 27). Jde o diskriminaci žen? Jistě – v tom původním, etymologickém slova smyslu (discrimino = lat. rozlišovat, rozeznávat). Církev mezi povoláním ženy a muže v životě církve rozlišuje.

Jinak to byla právě církev, která i v dobách vyznačujících se výrazným patriarchálním pojetím rodiny hájila rovnost práv a povinností (tedy rovno-právnost), vyplývajících z uzavření manželské smlouvy stejně pro muže jako pro ženu; ženu navíc vždy chránila před svévolným zapuzením ze strany manžela, trvajíc na nerozlučitelnosti svátostného manželství. To činí i dnes, kdy rozvod manželství je jinak snad ve všech státech euroatlantické civilizace snadno dosažitelným právním titulem pro zánik manželství.

Půjde-li vývoj dále stejným směrem, ti mladší z nás se ještě dočkají toho, že asistovaná sebevražda, skrývající se pod eufemismem eutanázie, bude vydávána za jedno z lidských práv – lobbystické skupiny už na tom pilně pracují. Ani tady nenaleznou s církví společný jazyk.

Nepochopení církevního odporu vůči eutanázii bohužel napomáhá lékařská praxe většiny civilizovaných států, která (a to nejednou i záměrně – z výzkumných důvodů) dostatečně nerozlišuje či nehodlá rozlišovat mezi (zakázanou) eutanázií a mezi skutečným právem člověka odejít ze světa, když nadejde jeho čas, aniž by mu život (či spíše živoření) byl co nejdéle uměle prodlužován. „Přerušení nákladných, nebezpečných, mimořádných nebo neúměrných léčebných procedur vzhledem k očekávaným výsledkům může být oprávněné. V takovém případě je to odmítnutí léčby »za každou cenu«. Nechce se tím přivodit smrt: Uzná se, že jí nelze zabránit. Rozhodnutí musí udělat pacient, jestliže je k tomu ještě způsobilý a schopný, nebo ti, kteří na to mají podle zákona právo, respektujíce vždy rozumnou vůli a oprávněné zájmy pacienta“ (čl. 2278 KKC). Tudy vede cesta – ne svévolným ukončováním lidského života, jehož jediným pánem je jeho dárce – Bůh.

Toto všechno, co církev hájí, je ovšem ve větším či menším v rozporu s bruselskými trendy a někdy už i normami (a ono by se takových třecích ploch našlo více). Otázka zní, jak dlouho si to nechá unijní vedení líbit? A víme, že k prosazení svých zájmů dokáže oponujícím subjektům Evropská komise docela tvrdě a bezohledně vyhrožovat – tak např. státům, které nechtěly akceptovat vnucované jim imigrační kvóty, se má hrozit velmi citelným finančním postihem. Jestliže dnes se hrozí za porušování unijních předpisů o ochraně osobních údajů (GDPR) drakonickými sankcemi, proč by taková nebo ještě vyšší sankce nemohla hrozit i církvi např. za porušování práv žen (v přístupu ke svátosti svěcení) nebo osob homosexuálně orientovaných (v přístupu ke svátosti manželství) apod. Ale církev přece nemůže „pružně“ reagovat na změny ve společenském vědomí, jde-li o věci kryté Božím zákonem – ať přirozeným, nebo (což je většinový případ) i pozitivním.

Snad si někdo řekne: Něco takového nehrozí – vždyť u nás je demokracie, svoboda projevu apod. Pokud jde o tu naši současnou demokracii, nemohou mne v této souvislosti nenapadnout slova, která napsal roku 1761 ve svém díle O společenské smlouvě (kap. XV.) Jean Jacques Rousseau na adresu Angličanů, ale ono by to dobře platilo i na nás: „Anglický lid si myslí, že je svobodný, ale velice se mýlí. Je jím během volby členů parlamentu; jakmile jsou zvoleni, je otrokem, není ničím…“ (ale i tento „zotročený“ anglický lid nedávno dostal možnost v referendu se rozhodnout pro vystoupení z Evropské unie).

A svoboda projevu u nás existuje jen v hranicích vytyčených (kdoví pod čí taktovkou?) tzv. mainstreamovými médii. A když z těchto hranic vybočíte a věci – při vší možné taktnosti – nazvete pravými jmény, dostanete nálepku člověka nedemokratického (protože nejste demokratický „po bruselsku“), dehonestují vás jako individuum nekorektní, homofobní, xenofobní, islamofobní a nevím jaké ještě. K tomu poslednímu: Foboumai je řecky bát se, fobía znamená strach. Já jsem tedy skutečně islamofobní - potud a poté, co pravidelně čtu o vraždění křesťanů a vypalování jejich kostelů muslimy v zemích třetího světa ve jménu Alláha, o nenávistné protikřesťanské kampani provozované v řadě mešit (i těch evropských!), o nepředstavitelném útisku křesťanů ve většině zemí tzv. islámského práva atd.

Kolik misionářů položilo své životy, aby naplnili Ježíšův misijní příkaz „Jděte, učte všechny národy…“? Kolik křesťanských vojáků vykrvácelo při několik staletí trvající obraně Evropy před tureckými nájezdy? To nikdo nespočítá. A dnes se musejí z nebe dívat na to, jak ekonomicky nejsilnější státy Evropy pod záminkou jakéhosi multikulturalismu doširoka otevírají její brány expanzi islámu, který nás, křesťany, otevřeně označuje za nevěřící; to přirozeně nemá nic společného s pomocí skutečným ubožákům, prchajícím před válečnými útrapami v jejich vlasti – těch prý však v zástupech migrantů nebývá mnoho…

Ale běda vyslovovat to moc nahlas – to by se mohlo našich muslimských spoluobčanů (nebo budoucích spoluobčanů) dotknout. Jen Ježíše Krista a jeho církev lze beztrestně urážet – z nejnovější doby můžeme myslet na nedávno i u nás v Brně dávanou divadelní hru Olivera Frljiće Naše násilí a vaše násilí.  Za „vzpomínku“ stojí také, jak tehdejší předseda vlády a nynější prezident Miloš Zeman v roce 2000 v parlamentu veřejně nařkl svatého Václava z ohnuté páteře, kolaborace a servility; dodnes se za to (alespoň pokud vím) neomluvil.

A tak se my, křesťané, nebojme plavat proti proudu, protože možná není daleko doba zkoušky, kdy i na obecnou, katolickou církev budou platit slova určená v Apokalypse svatého apoštola Jana původně jen filadelfskému biskupovi: „Protože jsi zachoval mé slovo a vytrval, zachovám tě i v hodině zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země (…). Drž se toho, co máš, aby tě nikdo nepřipravil o vavřín vítěze“ (Zj. 3, 10n). A nic si nepřeji více, než abych se v této své prognóze mýlil.


Podzim 2018


Autor prof. JUDr. Ignác Antonín Hrdina, DrSc., O. Praem., katolický kněz a strahovský premonstrát, je předsedou Metropolitního církevního soudu Arcidiecéze pražské a přednáší kanonické právo na Katolické teologické fakultě UK v Praze.