Ročník 2021‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Fobofobie: symptomatika, prevence a terapie

Miloš Mrázek


Řekové jim říkali „aidós“ a „fóbos“, ostýchavá úcta a strach. Bez vlády těchto dvou citů se neobejde žádná lidská společnost, dokud v ní bude potřebí přemáhat to, čemu se říká egoismus. 

                          František Novotný1)



Na termíny jako jsou „xenofobie“, „homofobie či „islamofobie“ apod. jsme si asi už všichni zvykli. Denně je používají novináři, politici, učitelé i diskutující na fórech online i offline (tedy na ulici, v hospodách, kavárnách či čajovnách), kdy konverzace často začíná uvedením „Nejsem žádný xenofob (či jiný „-fob“), ale…“, jelikož se má za to, že tato slova označují něco neslušného. Stále více se objevují i další neustále vznikající deriváty jako „afrofobie“, „sinofobie“, „transfobie“, „bifobie“, „lesbofobie“, „pedofobie“ (což – zatím – znamená jen „fobie z dětí nebo dětství“2)) atd., atd. Zvykli jsme si i na výskyt těchto termínů v akademickém prostředí. Vyhledávač Google Scholar, jenž nabízí výsledky pouze z odborných publikací, předkládá 21 500 výsledků na dotaz „transphobia“, 58 300 na dotaz „islamophobia“, 173 000 na „homophobia“ a 190 000 na „xenophobia“.3) „Pedophobia“ tento server našel jen 122krát, ale o to více je zajímavé a příznačné, jak rozmanitě je tento pojem definován – proto bude užitečné se k jeho používání ještě vrátit. 

V následujícím textu ke všem zmíněným i nezmíněným fóbiím chceme přidat další, a sice fobofobii, jelikož si naši pozornost jistě také zaslouží, i když Scholar Google nevyhledá na tento dotaz zatím žádný výsledek.


Kdo je kompetentní určit diagnózu?


V roce 2008 publikoval francouzský medievalista Sylvain Gouguenheim studii4), v níž předložil argumenty pro tvrzení, že Aristotelovy spisy byly do arabštiny (z níž pak byly pořízené středověké latinské překlady, které na dlouho dobu zásadním způsobem ovlivnily evropské myšlení) přeložené nikoliv muslimy, nýbrž syrskými křesťany. Za starých dobrých časů byly odborné práce publikovány pro to, aby teze v nich obsažené vyvolaly diskusi mezi kompetentními odborníky, kteří poté předkládali své argumenty pro et contra. Na základě kvality takových odborně relevantních argumentů pak byla teze potvrzena, nebo vyvrácena. Ne tak v době fobofobie. Gouguenheimovi akademičtí kolegové spolu se studenty, a to i oborů filosofii a dějinám středověku vzdálených, zahájili mediální kampaň a sepsali dokonce i petici, aby byl za svůj počin (ba zločin) nějak postižen. Důvod? Jeho zjevná „xenofobie“ a „islamofobie“.5) 

I toto je je jeden ze symptomů fobofobie, k nimž se ještě vrátíme. Nyní se však věnujme otázce, kde se všechny tyto něco-fobie vzaly. Jisté je, že se nápadně podobají označením jistých psychických poruch, jakou jsou sociální a specifické fobie, z nich nejčastější jsou klaustrofobie, aerofobie nebo fobie z určitých živočichů (např. ofidiofobie, arachnofobie); jejich seznam je dlouhý a patrně nikdy uzavřený (bibliofobie, pyrofobie, karcinofobie, hemofobie, akrofobie, batrachofobie ...). Specifické fóbie se projevují tak, že osoba, jež jí trpí, ve styku s dotyčným objektem či v dotyčné situaci pociťuje menší či větší míru neklidu, někdy i nepřekonatelný odpor. K charakteristickým symptomům, které pomáhají určit diagnózu, patří zrychlený tep, obtížné dýchání, třes, závrať apod.6)

Určení a posléze léčba takovéto diagnózy patří bezpochyby do kompetence psychiatrů nebo klinických psychologů, kteří ji řadí k tzv. úzkostným poruchám. Termín je odvozen od řeckého slova fobos, což znamená strach. Jde přitom o strach patologický, iracionální, který podle míry závažnosti více či méně komplikuje pacientům život. Někdy stačí vyhýbání se předmětu. (Říká se, že koumpounofobii – tedy fobii z knoflíků a tlačítek a vůbec malých kulatých předmětů – Steva Jobse vděčí za svůj vznik dotykové displeje; jindy je třeba psychoterapeutická intervence (účinná je kognitivně-behaviorální terapie nebo léčba pomocí hypnózy).

I když pobouření kolegové profesora Gouguenheima termín „islamofobie“ užili v jiném než medicínském smyslu, lze si dobře představit diagnózu poruchy, kdy se u člověka projeví zrychlený tep, obtížné dýchání, třes, závrať atd., když např. uslyší muezzina, spatří ženu v burce nebo jde kolem halal kebabárny (ve vážnějších případech i ne-halal). Psychiatři se skutečně setkali s případy, kdy podobně lidé reagují na křesťanské či jiné symboly a hovoří v této souvislosti o hierofobii či eklesiofobii (nemyslí tím tedy ty, kteří beztrestně nosí trička s nápisem „Burn Your Local Church“). Vždy pak zkoumají, kde takovéto reakce mají své kořeny, aby mohli nastavit účinnou léčbu. Může např. jít o následek nějakého vědomého nebo zapomenutého traumatu. Takový, jakým např. trpěli američtí veteráni z korejské a vietnamské války. Někteří z nich skutečně projevovali typické fobické reakce při setkání s lidmi asijského vzezření, což může být příklad klinické xenofobie jako jedné ze specifických fobií.7) Takoví lidé nemají být odsuzováni jako rasisté, ale pacienti vyžadující léčbu. 

Příkladem může být rozsudek Nejvyššího soudu USA z roku 1991 v kauze Colorcraft Corp., Fuqua Industries, Inc. v. Jandrucko. Ženě bylo přiznáno odškodné, když nemohla vykonávat svou práci v oddělení péče o zákazníky, protože měla podmínku, že nebude služebně přicházet do styku s Afroameričany. Hájila se tím, že u ní vznikla posttraumatická stresová porucha poté, co byla při služební obchůzce v terénu přepadena a vážně zraněna černým mužem. U soudu dokázala, že nejde o rasismus, ale „negrofobii“, tedy postižení, které se sama snažila překonat pomocí psychoterapie.8) Klinická islamofobie by pak mohla být posttramatickou reakcí člověka, který např. přežil teroristický útok spáchaný islamisty.9) Víme však, že se termínu „islamofobie“ užívá v jiném významu – resp. v jiných významech, protože jednotná definice neexistuje – a ani existovat nemůže. 


Terminus technicus, nebo bojový pokřik?


Nyní bude užitečné podívat se na samotné počátky používání slov se sufixem „-fobie“ v jiném než klinickém smyslu. Termín „xenofobie“ se podle slovníku Merriam-Webster poprvé objevil jako žurnalistický neologismus v roce 1880.10) Kořeny slova však zřejmě sahají ještě hlouběji, a sice do doby americké občanské války. Abolicionisté tehdy jižanské otrokáře označovali za „barvofoby“ (colorphobes) a „negrofoby“. V té době však nešlo o variaci na nějakou úzkostnou poruchu, ale na – vzteklinu. Název „vzteklina“ (stejně jako anglické „rabies“) odkazuje k tomu, že nemocný v posledku zešílí a je velmi agresivní.  Dalším ze symptomů tohoto onemocnění je neschopnost přijímat tekutiny, což nemoci dalo druhé pojmenování: „hydrofobie“. Jak ukázal americký filolog Don J. McLaughlin,11) právě toto označení obávané infekční nemoci s fatálními následky (neexistovala ještě vakcína) a hrozivými symptomy bylo použito pro vytvoření novotvaru, jež měl označovat stoupence „sociálního šílenství“ v podobě držení černošských otroků. Jednalo se o „politickou zbraň“, která měla působit na emoce.12) Šlo tedy doslova o bojový pokřik, což je jistě překážkou, aby se slovo dalo využít jako terminus technicus sociálních věd. Proto vůbec nevadilo, že z ligvistického hlediska se jedná o nesmysl, na který upozorňovali v dané době i někteří abolicionisté.13) 


Potíž s definováním těchto pojmů však netkví v jejich etymologii. Politický filosof Eric Voegelin si kdysi posteskl, že studenti politologie (ba i jejich učitelé) nechápou, že vědec nemůže definovat „fašismus“ či jiný „-ismus“, jímž se označuje nějaké aktivistické hnutí, jelikož sama tato definice je součástí předmětu (je součástí jeho „symbolismu“), který vědec (politolog, filosof) zkoumá. Nemůže tedy být nástrojem, kterým tento předmět uchopuje.14) Vždy je potřeba se ptát, kde má termín svůj původ a domov. Přistoupit na definici pocházející od těch, jejichž myšlení a skutky jsou objektem zkoumání, znamená nechat se do něj vtáhnout, stát se jeho součástí a tím rezignovat na objektivitu. A právě to je jedním ze základních problémů mnohých dnešních humanitních a společenských vědců, kteří nechtějí skutečnost zkoumat, ale měnit.     

Navíc, jak si povšiml např. Jiří Suchánek, slova „fašismus“ se v dnešní veřejné diskusi užívá spíše jako citoslovce než jako podstatného jména.15) To dobře vystihuje i slova s příponou „-fobie“, s nimiž se roztrhl pytel v době kulturní revoluce šedesátých let. Nejdříve to bylo slovo „homofobie“. S ním jako první přišli homosexuální aktivisté a partněři Jack Nichols a Lige Clarke v pornografickém (!) časopise Screw v roce 1969 a označili jím lidi, kteří mají hrůzu z toho, že by sami mohli být homosexuální. Termínu (či spíše nadávky) se o něco později ujal George Weinberg, který jej doslova zpopularizoval.16) Weinberg byl sice psychiatr, ale rovněž (a především) obhájce agendy homosexuálních aktivistů, který napomohl tomu, že homosexualita byla vyškrtnuta ze seznamu nemocí.17) Naopak se zasazoval o to, aby za psychickou poruchu byla uznána právě homofobie. Nikoliv jako panická hrůza z homosexuálů a vlastní homosexuality, ale nenávist a diskriminace sexuálních menšin: „Slovo v sobě nese význam, že to nejsou gayové, kdo trpí emocionálními problémy, ale jejich utlačovatelé.“18) Opět tedy nešlo o terminus technicus medicíny ani sociálních věd, nýbrž o bojový pokřik na barikádách kulturních válek. Vzhledem k tomu, že nikdy nešlo o jasně definovaný pojem, ba o pojem vůbec, nic nebránilo, aby vznikaly další a další variace na téma „psychopatologizace ideových nepřátel“. 

Obhájci termínů „islamofobie“ (a dalších takovýchto fóbií) jej hájí tím, že jde vlastně jen o ekvivalent termínu „antisemitismus“, který tímto defektem netrpí.19) Ani to ovšem není přesné, jelikož termín „judeofobie“ skutečně existoval a stále jej někteří používají.20) Novotvar pochází už z konce 19. stol, kdy se jej pokusil zavést lékař aktivní v sionistickém hnutí Leon Pinsker, podle něhož bylo nepřátelství k židovskému národu svébytnou nemocí. Současný židovský autor Šlomo Avineri k tomu uvádí: „Pinksner byl lékař, a proto mu zřejmě takové kvazimedicínské vysvětlení připadalo lákavé, ovšem terminologie, k níž se uchýlil, vyžaduje objasnění. Říká-li, že judeofobie je příčinou nenávisti k Židům, ve skutečnosti tvrdí, že nežidé se bojí Židů, protože trpí chorobou, jejíž hlavním symptomem je strach ze Židů. Takové vysvětlení není uspokojivé a zároveň postrádá historický rozměr.“21)                                                                          


Symptomatika fobofobie

 

Shrňme si, k čemu jsme při hledání příznaků fobofobie zatím dospěli. 


(1) Prvním symptomem je terminologická konfuznost. Není vždy jasné, zda je daný novotvar s příponou „-fobie“ používán jako terminus technicus psychopatologie, sociálních věd, nebo jde o heslo aktivistického hnutí. Platí to vlastně o všech zmíněných „předsudečných fóbiích“. Výše jsme zaznamenali dva různé významy slova „negrofobie“, různé nakládání se slovem „homofobie“, ale týká se to snad všech „předsudečných fobií“. Vzpomeňme na v úvodu zmíněnou pedofobii. Mezi těmi 122 články, které vyhledá Google Scholar, najdete jak pojednání o pedofobii coby psychopatologickém problému, který s sebou nese odmítání mít děti, i články obhájců „práv dětí“, tedy dva naprosto nesouvisející významy.22) Nemusí se jednat o nedůslednost, ale o záměrné matení pojmů, které brání ideologický jazyk před racionální diskusí, a zároveň budí zdání vědeckosti. 

                                                                                                   

(2) S tím souvisí i druhý příznak: Novotvar není ve skutečnosti slovo, za nímž je nějaký pojem, které reflektuje objektivní realitu a přirozenost věcí. Naopak – je zde k tomu, aby samo realitu vytvářelo. Historik filosofie by jistě mohl hledat kořeny ve středověkém nominalismu, a ještě hlouběji ve starověké sofistice, a patrně jsme skutečně svědky dovedení myšlenky, že jazykem realitu konstruujeme, ad absurdum.


(3) Třetím příznakem fobofobie pak je potřeba eliminovat ty, kteří tuto vykonstruovanou a od přirozenosti „osvobozenou“ skutečnost nechtějí akceptovat. Novotvary jsou používány ne jako pojmy, ale jako zbraň. Abdur-Rahman Muhammad, bývalý imám a člen muslimské vzdělávací instituce International Institute for Islamic Thought, nyní kritik islamismu a odpůrce islamizace z pozice „umírněného islámu“, o slovu „islamofobie“ říká: „Tento odporný pojem není nic jiného než klišé omezující myšlení, které bylo počato v útrobách muslimských think-tanků jako klacek na kritiky.23) Mnozí v této souvislosti připomínají newspeak z románu G. Orwella. Za všechny zmiňme R. Scrutona, podle něhož tato slova s příponou „-fobie“ neoznačují realitu, nýbrž ideozločiny, které je třeba trestat. Jsou to podle něj kameny, které se háží na obětního beránka, aniž by se obvinění muselo jakkoliv obhajovat. Jsi prostě „homofob“/“islamofob“, a to se netoleruje.24) 


(4) Anglický filosof, který v dobách normalizace podporoval české disidenty, hovoří z vlastní zkušenosti. Sám byl před časem takto „kamenován“ poté, co poskytl rozhovor levicovému novináři, jenž jeho slova prokazatelně úmyslně překroutil a pak se chlubil „skalpem tohoto ‚rasisty‘ a ‚homofoba‘“25). To dobře ukazuje na další příznak fobofobie: Jedná se o nástroj zastrašování. Nejde jen o strach být označen jako nemocný vzteklinou či psychickou poruchou. Jde o skutečný teror, jehož cílem je vyloučit z veřejného prostoru všechny, kteří nesouhlasí s novým obrazem světa. Vzpomeňme na příklad profesora Gouguenheima. Rod Dreher ve své nové knize uvádí spoustu příkladů profesionálů, kteří z obav o zaměstnání svá přesvědčení tají, nebo o místo skutečně přišli. Nejde jen o profesory na humanitních katedrách, ale dále třeba o lékaře, kteří nesmějí pacientovi, který si sám (!) určil diagnózu „genderové distrofie“, rozmlouvat úmysl změnit si pohlaví a vést léčbu jiným směrem, i když by ji považoval za efektivnější.26) Dreher, který dále uvádí příklad novinářů, IT specialistů,27) učitelek v mateřinkách, majitelů pizzerií atd., v této souvislosti hovoří o „měkké totalitě“, jíž newspeak slouží.


(5) Totalitní rozměr fobofobie je dalším z jejích symptomů. Sledované termíny jsou součástí jazyka, který je využíván ideologií, jež chce opět uskutečnit ráj na zemi. Každá totalitní ideologie se začíná šířit propagandou, kdy jazyk neslouží ke komunikaci (o) skutečnosti, ale k jejímu ovládnutí, aby byla nahrazena „pseudorealitou“28), a snaží se regulovat jazyk těch, kteří jí zatím ještě nepodlehli.29)


(6) Především se však jedná skutečně o strach. O strach z reality, kterou nevytváříme, ale jíž jsme součástí. Fobofobie je vlastně ontofobie, odmítání toho, jak věci ve skutečnosti jsou. Respektovat realitu předpokládá pokoru. Odmítání reality, přirozenosti věcí, je symptomem pýchy, a tou je rovněž fobofobie, která popírá právě i přirozenost strachu. Mít strach z něčeho, co ohrožuje existenci, je přirozené.  Je přirozené mít např. strach z nemoci, popírat její existenci (považovat nemoc za konstrukt) je bláznovství, lež, pýcha, či vše dohromady. (Jistě také není náhodou, že vytváření fobofobické reality jde ruku v ruce s životem ve „šťastné“ realitě virtuální, již zprostředkovávají moderní masmédia, technologie a vše prostupující zábavní průmysl. To však je již jiné téma.) 


 Prevence a terapie 


Představili jsme si fobofobii jako závažný sociální problém. Jak jí však předcházet a jak se jí bránit? Prevence a terapie jdou ruku v ruce. Základem je kultivace jazyka, který respektuje objektivní skutečnost. Tedy návrat k realistickému pojetí jazyka, podle nějž je možný pouze takový jazyk, který vypovídá o skutečnosti. „Hovořit můžeme pouze o realitě, o ničem jiném,“ říká Josef Pieper. Skutečná konverzace předpokládá snahu zprostředkovat druhému realitu. V opačném případě jde o manipulaci, která je zneužitím jazyka za účelem druhého ovládnout. Komu nejde o realitu, „může pronášet krásné projevy, ale nemůže vstoupit do konverzace, nemůže vést dialog.“30) Fobofob skutečně neumí vést dialog, i když o něm dokáže vést dlouhé monology (což bychom mohli přidat do našeho seznamu symptomů výše). V okamžiku, kdy s vámi nesouhlasí, zakřičí „xenofob“ (“homofob“, „islamofob“ atd.), a končí diskuse. Fobofob je rovněž bytostně netolerantní, i když je ochoten na oltář tolerance přinášet oběti. Jsou to ovšem oběti v podobě celopalů ideových protivníků i jeho vlastních chráněnců, jelikož mu v posledku nejde o jejich dobro, ale o prosazování jeho vlastní ideologie.31)

Léčba realitou rovněž vylučuje přistoupení na fobofobní diskurs, alespoň ve vážně míněné konverzaci. Nemá např. žádný smysl bránit se nařčení z homofobie tím, že budeme hájit práva „heterosexuálů“, protože není vhodné nechat si tento termín vnutit. Pojem „heterosexualita“ totiž dává smysl pouze ve vztahu k homosexualitě (podobně jako „offline“ má smysl pouze ve vztahu k „online“), a není překvapivé, že poprvé byly oba termíny použity společně. Stalo se tak ve spise o homosexualitě maďarského bohéma Karla M. Kertbennyho (1869). Jde tedy vlastně také o konstrukt, který vytváří pseudorealitu, v níž sexualita není vázána na vztah dvou pohlaví a reprodukční aktivitu. Podobně nesmyslný (protože bez vazby na realitu/přirozenost) je termín „sexuální orientace“ – jako by sex v celé přírodě ze své přirozené podstaty nebyl orientací k opačnému pohlaví s cílem reprodukce pomocí k tomu určených tělesných orgánů. V tomto fiktivním světě je pak už možné vše, i tvrdit, že neexistují dvě pohlaví, nýbrž že jich je pět, dvacet sedm nebo třeba vůbec žádné. Nejde o to, jak se věci mají, ale jakou moc máte, abyste svou vizi skutečnosti prosadili. 

Rovněž není vhodné rozšiřovat seznam „předsudečných fóbií“ o další, byť v dobré víře, že tím chráníme sebe či jinou část reality. Vezměme si např. termín „christofobie“, který je někdy používán těmi, kteří chtějí poukázat na perzekuci a diskriminaci křesťanů. Jako nadsázka či výsměch fobofobické terminologii snad může plnit jistou funkci, ale pokud jsou všechny fobie tohoto druhu „klackem“, kdo jiný než křesťan by měl dávat pozor na pokyn „neoplácejte zlo zlým“? Nejde o to, čí klacek je silnější, ale vůbec na toto kolbiště nevstupovat, nepřistupovat na tento diskurs, protože je falešný.

Skutečně nejde o mlácení oponentů – klackem, slovy ani argumenty. I když to zní pateticky, skutečnou terapií pacientů trpících fobofobií je skutečná pravda a láska – dávkované současně. (Kdosi moudrý pravil, že pravda bez lásky je fanatismem, láska bez pravdy povrchním sentimentem.) Jak už jsme uvedli, od reality odtržený jazyk politické korektnosti není projevem lásky k bližnímu, a není ve své podstatě vůbec jazykem, nýbrž sofistickým „úlisným lahoděním“. To, jak ve svém komentáři k Platónovu dialogu Gorgiás říká Josef Pieper, ani neslouží ke konverzaci. Ten, o němž či k němuž takto hovořím, „přestává být partnerem“ a stává se pouhým „objektem manipulace“, jenž má pro rétora hodnotu prostředku k dosažení vlastního cíle.32) 

Objektem terapie není nemoc či její symptomy, nýbrž člověk, který je svou přirozeností nasměrován k pravdě. Pokud k ní nekráčí, je to kvůli překážkám na cestě. A patrně není překážka větší, než je ideologický jazyk, který svou podstatou člověka od reality odklání. Pravá láska spočívá v doprovázení druhého na této cestě, snaha pomoci mu překážky překonávat. Jistě je zde na místě připomenout si moudrá slova Dominika Pecky: „Nestačí být kritikem, který palcátem logiky rozbíjí hlavy protivníkům, nýbrž je potřeba ukazovati jim Boha tím, že ho necháme vyzařovati z duše, kde žije. I když v zásadách nikdy nemůžeme ustupovati a získávati odpůrce smlouváním a zamlčováním, musíme vždy a všude jim projevovati krajní laskavost a shovívavost na důkaz, že přesvědčení, které zastáváme, jest hybnou silou pravé lásky k bližnímu.33)  

                                                                                                                   


Závěr


Používejme tedy jazyk tomu, k čemu je bytostně určený: ke komunikování pravdy z lásky ke druhému. Pravdy, jež jediná osvobozuje a zbavuje strachu. 



POZNÁMKY:


1. Antické státy a náboženství, Praha 1925, s. 32.

2. Viz např. heslo „Fear of children“ na anglické Wikipedii, kde se je definována jako „emocionální stav strachu z dětí“ i „“předsudky vůči dětem“. 

3. K datu 14. 12. 2020. 

4. Aristote au Mont-Saint-Michel. Les racines grecques de l’Europe chrétienne, Paris – Éditions du Seuil.

5. Viz např. Douglas Murray, The Strange Death of Europe, London 2008, s. 106; nebo Michelle Mazel, „Forgotten Paths to Knowledge?“, Jewish Political Studies Review 20:3-4 (2008), dostupné online <jcpa.org/article/michelle-mazel-on-aristote-au-mont-saint-michel-by-sylvain-gougenheim/>, [staženo 15. 12. 2020]. 

6. Viz. např.: J. Praško, J. Prašková a H. Prašková, Specifické fobie, Praha: Portál, 2008, s. 39.

7. „Xenophobia,“ in All About Counseling. [staženo 1. 10. 2016] URL: www.allaboutcounseling.com/library/xenophobia/

8. Viz J. M. Casey, From Agoraphobia to Xenophobia: Phobias and Other Anxiety Disorders Under the Americans with Disabilities Act, 17 Seatle University of Law, 1994, s. 408 a 413. 

9. O pojmu „islamofobie“ viz: M. Mrázek: „The Word ‚Islamophobia‘ As a Terminus Technicus of Social Sciences? , Central European Journal of Contemporary Religion 2 (2017),  s. 19-28.

10. Viz heslo dostupné z URL: www.merriam-webster.com/words-at-play/a-short-history-of-xenophobia.

1. „The Anti-Slavery Roots of Today’s “-Phobia” Obsession,“ The New Republic, 29. 1. 2026, dostupné z URL: https://newrepublic.com/article/128719/anti-slavery-roots-todays-phobia-obsession, [Staženo 12. 12. 2020]. 

2. „Armed with these neologisms, abolitionists developed a vocabulary that not only contested the slave system, but also unearthed an emotional basis for slavery’s persistence.“ Ibid.

3. Např. Charles Swift v roce 1862 napsal, že pokud mají otrokáři z něčeho strach, nejsou to barvy ani černoši, ale rovnost, a proto by se mělo hovořit spíše o „negro-equality-phobia”. Cit. dle ibid. 

4. „[Ne]jednou jsem musel překvapeného tazatele, který se při svém vysokoškolském studiu podle všeho nějak dostal k představě, že věda je zásobárnou slovníkových definicí, ujistit, že se vůbec necítím povinen zabývat se takovými definicemi, protože podobná hnutí – a spolu s nimi jejich symbolismy – jsou součástí skutečnosti, že definovat lze jen pojmy, nikoliv skutečnost, a že je nanejvýš pochybné, zda by vůbec bylo možné tyto jazykové symboly kriticky objasnit do té míry, aby měly ve vědě nějaké kognitivní užití.“ E. Voegelin, Nová věda o politice, Brno: CDK, 2000, s 31.   

5. Jiří Suchánek, Kdyby se Václav Havel zbláznil, Brno: Petrov, 1999, s. 18.

6. Prvně slovo použil v roce 1971 homosexuálním časopise Gay, o rok později ve své slavné knize Society and the Healthy Homosexual

7. G. Kuby, Globální sexuální revoluce, Brno 2014, s. 164n.

8. G. Weinberg, „Homophobia: Don’t Ban the Word — Put It in the Index of Mental Disorders,“ The Huffington Post, 12.6.2012, URL: http://www.huffingtonpost.com/george-weinberg/homophobia-dont-ban-the-w_b_2253328.html, [Staženo 12. 1. 2016]. Citovaná slova pronesl v reakci na skutečnost, že agentura Associated Press oficiálně přestala používat slova s příponou – phobia v jiném než medicínském smyslu.

9. Viz např. Islamophobia – A Challenge for Us All, The Runnymede Trust, 1997.

20. Viz např. P. A. Taguieff, La Judéophobie des Modernes, Paris 2008. 

2. Š. Avineri, Zrození moderního sionismu, Praha: Sefer, 2001, s. 81.

22. Stejně zmatené je příslušné heslo na Wikipedii, viz pozn. 2.

23. „Whether or not Ground Zero mosque is built, U.S. Muslims have access to the American Dream,“ NY Daily News, 

5. 9.  2010, dostupné z URL: https://www.investigativeproject.org/2164/whether-or-not-ground-zero-mosque-is-built-us, [Staženo 10. 12. 2016]. 

24. „What do they [„homophobia“, „islamophobia“], on earth mean? And then everyone can join in throwing of electronic stones at the scapegoat and never be held to account for it, because you don‘t have to prove the accusation.“ R. Scruton v rozhovoru s R. Dreherem: Live Not By Lies, NY: Sentinel 2020, s. 57.

25. Ibid.

26. Ibid., s. 41.

27. Zmiňuje případ Brendana Eicha, autora programovacího jazyka JavaScript a spoluzakladatel Mozilla Corporation, v jejímž čele stál. V roce 2014 čelil nátlaku ze strany zaměstnanců a uživatelů prohlížeče Mozila Firefox, protože vyšla najevo skutečnost, že ze svých soukromých peněz věnoval ticíc doilarů na kampaň hájící instituci tradiční rodiny. Ibid., s. 40.

28. Viz např. J. Pieper, Abuse of Language – Abuse of Power, San Francisco: Ignatius Press, 1992, s. 34. 

29. V. Belling, „Ideologie politické korektnosti a západní civilizace,“ Distance 3 (2005), s. 7-8. 

30. J. Pieper, op. cit., s. 17.

31. Viz např. svědectví Walta Heyera v knize Odvrácená tvář transgenderu (Praha: Klika, 2020), kde uvádí příběhy lidí, kteří prošli operativní změnou pohlaví. Ti, co je utvrzovali v jejich právu nakládat s jejich tělem podle vlastních pocitů, se od nich odvrátili, když svého kroku začali litovat.  

32. J. Pieper, op. cit., s. 22-23.

33. D. Pecka, Umění žíti, Praha: Vyšehrad 1947, s. 288.