Idea Distance

1. Potřeba nového časopisu

Omyl, ten věrný průvodce lidského myšlení, nahlas sice všemi odmítaný, ale v převlecích uctívaný a milovaný. Někdy budí neklid, vyvolává zaslouženou reakci. Mnohdy však své nositele uspává a ovládá pak nadlouho kulturu, v níž se mu daří: udržuje ji v klamu o sobě i o ní samé. Trvá-li to několik století, může nakonec klidně strhnout masku - a hle: už neodpuzuje, neprovokuje k nápravě, ke korektuře, je docela snesitelný, přijatelný, ne-li dokonce vítaný. Nechte ho být, nebraňte mu! Varujte se diskriminace! Chraňte mnohost názorů! Nepodvazujte kreativitu! Nebo snad chcete rozpoutat nové hony ve jménu té vaší jediné, absolutní pravdy? Jste si tak jisti, že zrovna ta vaše pravda má mít přednost? Odložte tedy zavilé úsilí po pravdě a učte se pluralitě. Zbavte se černobílého vidění, zrušte či alespoň odstavte hledisko pravda - omyl. Na prahu třetího tisíciletí známe lepší hodnoty (pravdivě?), : svobodu - toleranci - co nás spojuje - lásku (bez pravdy?).

Ano, na prahu třetího tisíciletí určuje tón postmoderní myšlení, bezpečně ovládané omylem o pravdě i o omylu samém. Postmoderní kultura se s tímto zlem intelektu bez zábran sžívá u vědomí skromnějšího, zralejšího pojímání lidských věcí a možností. Novověcí strůjci a protagonisté vývoje okcidentální kultury by patrně žasli nad vyústěním, kterému dali základ a určili směr. Jejich ještě naivní, nepoučená snaha o vyhranění, o rekonstrukci poznání či pravdivé zachycení základů a struktur skutečnosti pochází ovšem z nižšího stupně vývoje. Dnes už přece víme, že každý názor, každá kultura či náboženství mají stejnou hodnotu. Upřednostňování jednoho před druhým prozrazuje mocenskou ambici či nedostatek ekumenického smýšlení.

Tento skepticko-relativistický styl myšlení se odvolává na bohatou zkušenost - osobní i tu, kterou zprostředkovaly dějiny filosofie. Odpovídá soudobému intelektuálnímu pocitu, který se ustálil standardizovaným filosofickým vzděláním a lehce prochází všemi vrstvami intelektuálního života; osvojují si ho už i teologové. Máme snad zálibu v morbidnostech? Jedná se tu z naší strany o psychosplodiny z dětství? Ocitáme se tímto pesimistickým líčením stavu soudobého myšlení mimo realitu? Nevolejme honem psychoterapeuty, nechme v závorkách jejich zaručené šablony z vývojové psychologie. Ostatně věhlasní terapeuti nejsou imunní vůči převládajícím agnosticko-relativistickým trendům, zvláště když se nechají zlákat k filosofičtějším tématům. V potřebném odstupu se totiž dá poměrně snadno ověřit, že soudobou kulturou provládá silná tendence relativizujícího myšlení, které nepřináší nic dobrého. Pronikavějšímu filosofickému pohledu neunikají ani genetické souvislosti tohoto stavu; u zrodu nachází špatné řešení problému pravdy.

Nuže, dejme tomu, že nám dnes úspěšné relativistické směry a proudy zrovna neimponují. Možná jsme i otřeseni nepoměrem, který stále častěji spatřujeme mezi snadností, s jakou se tyto směry prosazují, a myšlenkovou chudobou, jíž jsou neseny. Pro ilustraci: Nedávno jeden náš uznávaný postmoderní buditel zaujatě vykládal, že pravda není, dobro není ... a odvolával se přitom na Nietzscheho. Na otázku, jak se to má v tomto ohledu s jeho (či Nietzscheovými) výklady, po chvilce zaváhání dodal, že ani on nemá pravdu. Na tom nezarážela nesmyslnost jeho výroků, ale právě ta neuvěřitelná povrchnost, s jakou se pouštěl do svých okázalých negací. Nebylo za nimi ani minimum potřebné reflexe, ani náznak alespoň sofistického manévru. Jen emotivní vzdor, podněcovaný patrně faktem, že se ve jménu pravdy také vraždilo. Tento hlasatel postmoderní moudrosti má ovšem široký okruh recipientů a značný intelektuální vliv.

Jestliže nás tedy přínos a způsob postmoderního myšlení neuspokojuje, jestliže cítíme potřebu nezbytného odstupu, pak už není daleko k ideji časopisu, který by kriticky reflektoval nedobrý stav a úroveň soudobého myšlení. Takový je spontánní motiv založení Distance. Následná úvaha, která by soustředila důvody ve prospěch založení, v podstatě gravituje kolem tohoto motivu.

Aby však byla reakce na současnou krizi pravdy odpovídající a třeba i účinná, měla by mít dostatečný odstup od jejích zdrojů a zároveň i hlubší záběr. Oba tyto požadavky by mohly být naplněny v rámci filosofie klasického realismu, který je v základním ohledu protipólem novověké filosofie. řešení základních problémů filosofie a života je tu diametrálně odlišné od koncepcí, které zakládají a definují filosofický vývoj novověku. Filosofičnost by tu tedy měla zjednat dostatečnou hloubku, realistická orientace může zajistit potřebný odstup od kriticky reflektovaných pozic. Šíře mnohovrstevnatého výskytu omylů a normalizovaných předsudků zase odůvodňuje kritický akcent časopisu. Obojí pak vysvětluje neomezovanou náročnost, s níž se chceme vybraným tématům věnovat. Tyto znaky odpovídají na námitku o zbytečnosti zakládání nového časopisu.

Ptejme se tedy, zda náš záměr odpovídá nějaké skutečné potřebě. Faktická krize pravdy snižuje úroveň základních úvah o člověku a tím přispívá k dezorientaci v otázkách dobra a zla, k faktickému vychylování lidských životů ze směru přirozeného řádu, k atrofii lidskosti. Kdo ale určuje vzdělanostně-kulturní klima? Intelektuál. čím jsou formovány jeho základní postoje, názory, hodnotící vzorce? Zcela jistě (přímo či zprostředkovaně) filosofií. Jaká filosofická orientace se dnes u nás nastupující generaci intelektuálů nabízí? Postmoderně-moderní. Je na této úrovni nějaká kompenzace, alternativa? Nikoli. Co z toho tedy plyne o naléhavosti potřeby realisticky zaměřeného - kritického - náročného časopisu? Tyto tři znaky u nás nejsou sjednoceny v žádném časopise. Teoretičtější periodika většinou stojí ve stínu novověkých postulátů skepse, agnosticismu, relativismu, fideismu, iracionalismu, dialektiky a dějinného myšlení. Pokud se snad opírají o přijatelnější filosofické zázemí, mají but nízký strop náročnosti, nebo manko kritičnosti, příp. jsou úzce specializované. Zdá se tedy, že Distance reaguje na potřebu, jež je nejen reálná, ale zřejmě i akutní a která přitom zůstává v našem prostoru bez odezvy. Zamysleme se nyní nad jednotlivými znaky, které spoluustavují ideu Distance.

2. Charakteristické znaky Distance

a) Realistické zaměření

Intelektuálně chceme časopis orientovat na klasický realismus, který má východisko v aristotelském myšlení. Návaznost bude ovšem volnější a nedogmatická. V klasickém myšlení lze jistě mnohé korigovat a precizovat, ale jeho základna se zdá být daleko spolehlivější než soustavně selhávající východiska zakladatelů novověké filosofie. A je tu ještě jedna nepopiratelná přednost. Klasické myšlení tak protismyslně neomezuje možnosti filosofického poznání. Uchovává metafyzickou dimenzi a tím i možnost celostního přístupu a vyváženého pohledu na realitu lidského života, která by neměla být tak násilně redukována na empirické fragmenty, jak je dnes nejen zvykem, ale i pravidlem.

Filosofické úsilí se koncentruje a zhodnocuje ve výkladu lidského bytí. Novověká bilance není v tomto ohledu příznivá. Agnostická limitace filosofie způsobila, že vědečtěji založení myslitelé vypovídají o člověku na úrovni biologie či jazyka. Zjevná nedostatečnost takového záběru pak v rámci novověkého myšlení vyprovokovala mnohé filosofy dvacátého století k okázalému odmítání tzv. racionalismu a logického myšlení o člověku. Přitom jim uniklo, že reagují jen na pokleslý racionalismus novověku, v němž byla autentická racionalita ochromena agnostickými restrikcemi. Jsme tedy svědky záplavy fideisticko-iracionalistického povídání o úběžnících, horizontech, bytostných údělech, tragice či absurditě lidského pobývání.

Antropologické reflexe tedy upadly v novověkém vyústění do pasti dilematu: but se snaží uplatnit seriózní myšlení, ale pak zůstávají na okraji tématu, nebo sice aktualizují podstatné problémy člověka, ale maří je libovolnostmi nevázaného, programově alogického myšlení. Výhodou klasické metafyzické reflexe je, že ani v antropologických tematizacích netrpí těmito novověkými privacemi: agnostickou reglementaci kriticky odmítá. Proto nemusí filosofování o člověku striktně vázat na empirii, nemusí ho redukovat na problematické pokusy psychologů a sociologů. Metafyzika o člověku může poskytnout daleko obsažnější, metaempirické a přitom spolehlivé, logicko-kritickým způsobem získané vědění o struktuře a dimenzích, smyslu a řádu lidského života, jako rezultát soustavného, metodickými předsudky nezúženého zkoumání.

Spor o metafyzickou antropologii se ovšem rozhoduje v otázce pravdy. Logické řazení témat tedy vyžaduje, abychom se i v časopise realistického zaměření věnovali nejprve filosofické problematice pravdy. Odtud se mohou stát spletité souvislosti filosofického tématu přehlednější a mnohé záhady srozumitelnější.

b) Kritičnost

Jestliže časopis vzniká z potřeby reagovat na stav soudobého myšlení o lidských věcech, pak je jasné, že musí mít i jakousi diagnostickou funkci. Musí tedy mapovat nejen symptomy, ale i principy ustálených předsudků a normalizovaných omylů, které korumpují soudobé myšlení na široké ploše výpovědí o člověku, o jeho životním určení, postavení a smyslu. Mnohé převládající představy humanity se po kritickém přezkoumání ukazují jako konsekvence velice sporných předpokladů. Kritické zkoumání tedy bude programovým určením Distance. Tento výrazně kritický náboj ovšem vyvolá nepříznivou odezvu nejen mezi etablovanými autory, závislými na svém postavení. Kategorická hodnocení a jednoznačná kritická odmítnutí, zvláště filosofických myšlenek, odporují všeobecné intelektuální náladě. Vzhledem k ní může kritickou intenci Distance ospravedlnit už jen zájem o pravdu. Není nutné na něj předčasně, konformisticky rezignovat. Všichni velcí myslitelé minulých staletí pokládali za samozřejmé, že usilují o pravdivá řešení problémů. Ti prozíravější také věděli, že solidní myšlení, které jediné může obtížné filosofické problémy zvládnout, se realizuje jen v těsném kontaktu s oponenty. Kritické vyrovnávání se s alternativami bylo aspoň teoreticky považováno za nutný prostředek, jímž se tříbí filosofické myšlení.

Jak mohl vzít tento nepopiratelný atribut kvalifikovaného filosofování na sklonku 20. století za své? Jak je možné, že masy intelektuálů se dnes cítí pohoršeny samotným pokusem o kritickou falzifikaci určitého filosofického směru či principu? Skutečně nahlédly permanentní rozkolísanost jako bytostný úděl intelektu? Spíše propadly nezadržitelnému novověkému vývoji, který je předurčen hlubinnou skepsí, tj. nevyřešením možností jisté, s definitivní platností poznané pravdy. Tato intelektuální labilita v základech podlamuje každý jednoznačný postoj a důrazně připomíná, že v základech každého přesvědčení je jen víra, takže není důvod nadřazovat vlastní víru jiné víře. Odtud vychází dnes probuzený a oslavovaný smysl pro neomezenou pluralitu se souvztažným pohrdáním každým nárokem na jistotu, na apodiktickou platnost.

Z této noetické nouze tedy těží postmoderní mentalita, o ní opírá své odmítání pravdy jako ústředního motivu filosofování a hlavního kritéria přijatelnosti filosofických myšlenek. Z těchto zdrojů také čerpá vědomí poctivosti a vysoké mravní úrovně ten nepochopitelný postoj lhostejnosti k pravdě, v němž se dnešní intelektuál cítí z hloubi uražen, když někdo důsledně argumentuje v neprospěch nějaké filosofické pozice. K nepřirozené marginalizaci pravdy přispěla i stejně protipřirozená dominance dějin filosofie ve filosofickém vzdělání. Samo filosofování zdegenerovalo v nekonečných interpretacích velikánů lidského myšlení - a nejen jich. Není to troufalé, chtít mezi nimi rozhodovat, hodnotově rozlišovat? Smysl pro autentické filosofování v tomto oficializovaném prostředí zcela otupěl, přirozený zájem o filosofickou pravdu se stal podezřelým a kritika je tu vnímána jako nesnesitelná nadutost a nezralost. Když se k tomu po záhadných cestách přidruží křestanské motivy lásky, smířlivosti a jednoty, stává se už prostor pro kritické myšlení neprůchodným. Pochybujeme snad o těchto výsostných hodnotách života? Nikoli. Odmítáme jen jejich nerozlišující používání v daném problému. Nebo se snad má láska týkat i omylu? Představuje snad syntéza pravdy s omylem nějakou vyšší jednotu? Potíž je v tom, že mnozí teologové participují na takovém filosofickém vzdělání, jehož jsou postmoderní kolize s pravdou pouhým a nevyhnutelným důsledkem. Proto jsou intelektuálně docela srozumněni s postmoderním relativismem, i když jejich křestanská víra protestuje.

Z těchto vnitřních intelektuálních konfliktů pak často vycházejí podivné dialektické novotvary, diplomatické figury a mimo jiné i neadekvátní aplikace či zneužíváni křestanských hodnot k tolerování nejen mýlících se, ale i omylů. V tomto neuvěřitelném, protismyslném postoji jsou teologové utvrzováni komplexem z dějin, tj. z častého násilného prosazování pravdy na podkladě nepochopení svobody. Bylo by tedy třeba rozkrýt tyto soudobé konfuze v pojímání a hodnocení kritičnosti až do samotných základů. I bez hlubších analýz by však mohlo být zřejmé, že pouhé předkládání tezí, bez kritického zohlednění antitezí, nemůže být v dnešním pluralitním klimatu skutečně přesvědčivé.

c) Náročnost

Filosofický fundament a akcent kritičnosti naznačují, že se Distance nebude vyhýbat náročným textům. časopisy často bývají všelijak limitovány: texty nesmějí být příliš dlouhé, musí být aktuální, nesmějí nudit, obtěžovat složitostí a subtilitami. Takové požadavky pochopitelně autory tlačí k náhradním prostředkům získávání přesvědčivosti, k rétorice, k zjednodušujícím zkratkám, k povrchnosti. Distance chce být prostorem ozřejmování. Přitom se chce přednostně věnovat tématům, která podstatně sou visejí s lidským sebepochopením a která už svým nejrozmanitějším zpracováním v dějinách myšlení prozrazují svou složitost a obtížnost.

Bude-li tedy problém vyžadovat subtilní logické analýzy a náročnější reflexe, necht jsou realizovány. Ostatně poctivé promýšlení otázek pravdy, svobody, duše, mravnosti, Boží existence atd. samo uvádí do hloubek, v nichž se spolehlivé řešení rodí jen velmi nesnadno. Proto je neštastné, když se zkoumání omezuje nevěcnými motivy a vedlejšími ohledy, když to, co má sloužit, vládne, když prostředek určuje cíl.

Odstup od základů novověkého myšlení, terapeutický důraz na kritičnost a neomezování náročnosti textů - tyto konstitutivní znaky ideje Distance - jsou podle našeho přesvědčení odvozeny z požadavků kvalifikovaného myšlení, jímž se nezastupitelně realizuje vlastní hodnota intelektu, tj. pravda o člověku, o jeho bytostném a životním určení.

3. Orientačně-technické poznámky

Jaká je tedy představa o náplni Distance? časopis bude založen filosoficky, ale nechceme se omezovat na filosofickou problematiku. Rozsah témat bude dán základní potřebou, z níž Distance vychází: Všude tam, kde jde o vážné, fixované omyly, které mají negativní antropologický dopad a škodí životní orientaci, je třeba reagovat. A tato potřeba odůvodní případné zařazení příspěvku, at už se jedná o abstraktní, zdánlivě odtažité filosofické otázky, v nichž se ale základně rozhoduje o pojímání lidského bytí, nebo o témata z oblasti teologie, psychologie, historie, politologie či jiných kulturně vědních oborů.

Kritériem výběru rozhodně nebude zdánlivá aktuálnost, daná frekvencí soudobých tematizací. Dnešní nápadné soustředění na otázky, které jsou svou povahou okrajové, je také jedním z výrazů krize myšlení. Tedy nikoli portréty z dějin filosofie a přilehlých oborů, nikoli interpretační spory, jazykolamy a kuriozity lingvistiky, povýšené na filosofii. Existují závažnější problémy, z jejichž neřešení, špatného uchopení či mylného řešení pochází soudobá intelektuální dezorientace, která nepochybně korumpuje i faktické lidské životy - at už pouhým kultem zkušenosti, materialismem či ztrátou dělící čáry mezi dobrem a zlem. Pokud jde o styl, chceme preferovat texty kritické, logicky kultivované, z nichž je zřejmý smysl pro argumentační povinnost. Tedy nikoli myšlení, které nahrazuje odůvodňování relevantních tezí pouhým výrazem či kumulováním informací, které si chce zjednat přesvědčivost jinými než logicko-kritickými prostředky. Nebudeme se pochopitelně vyhýbat polemikám, ale chceme respektovat podmínky jejich smysluplnosti: aby zůstaly věcné, aby zachovaly dynamiku (vývoj problému) a byly i mravně únosné. Naší ctižádostí je, aby se Distance postupně stávala školou filosofického myšlení.

Chceme dát také příležitost začínajícím autorům, nezatíženým stereotypy pokleslého hyperspisování na objednávku, vypočítaného na efekt či neseného rutinou. Z textů by mělo být patrné zaujetí pro věc. Přednost tedy budou mít autoři, kteří píší z vnitřní nutnosti (nikoli proto, že se to od nich očekává), kterým není věc pravdy lhostejná a kteří netrpí fóbií z nepříznivého ohlasu v oficiálním intelektuálním světě. Diplomaticky určovanou "vyváženost" neobdivujeme a pouhé rutině či rétorickým cvičením také nechceme dávat prostor.

Komu je Distance určena? Přemýšlivým čtenářům, kteří zcela neztratili smysl pro kritický odstup od soudobých myšlenkových schémat, jež se tak samozřejmě, vytrvale a úspěšně nabízejí. Bez iluzí a velkého očekávání chceme podpořit ostrůvky nekonformního myšlení a přispět k jeho rezistenci. Naši milí odpůrci to nazvou kruhovou obranou, ghettizací a kdoví jak ještě. Ale až vyplýtvají osvědčené nálepky, měli by přistoupit k věcnému dokazování případných chyb. Tehdy by to mohlo začít být zajímavé. My jsme zatím přesvědčeni, že o smysluplnosti a potřebnosti takové vize lze rozumně pochybovat jen metodicky.

Šéfredaktor