Korespondenční teorie pravdy

Lukáš Novák

Dvě kritické připomínky

V článku Korespondenční teorie pravdy v prvním letošním čísle Distance se David Černý, jak bývá jeho zvykem, kriticky vyrovnává s některými současnými pojetími korespondenční teorie, a předkládá pojetí vlastní, podstatně založené na pojetí Jiřího Fuchse. Domnívám se, že jeho výklad je přinejmenším ve dvou bodech nesprávný, proto jsem se rozhodl zareagovat na výzvu v závěru článku a nabídnout mu následující kritické připomínky.

1) ČERNÉHO POJETÍ PREDIKACE

Na straně 17 vykládá David Černý své pojetí soudu a predikace, na kterém staví svoji teorii pravdy, následovně:

„Kategorickým soudem budeme rozumět výsledek (opus) imateriálního aktu mysli, vztahující vůči sobě dva pojmy: subjekt a predikát. Subjektem soudu je rozumu přímo zprostředkováno určité jsoucno - subjekt tedy reprezentuje realitu - zatímco predikát reprezentuje poznání reality. Pokud je vztažení pojmů v jejich objektivních aspektech odpovídající, tj. obsahem predikátu je nějaká část obsahu pojmu v subjektu, dochází k respektování identity subjektu, a tudíž ke shodě mezi poznáním a realitou. .. Jestliže subjektu přidělujeme v kategorickém soudu obsah predikátu, mohou nastat jen dvě situace: celý obsah predikátu se realizuje v obsahu pojmu v subjektu, a nebo ne. Kvalita soudu, ve kterém nastává shoda, se označuje jako pravda.“

Ačkoliv v zásadě souhlasím s tzv. interiorizačním pojetím korespondenční teorie, které po vzoru Jiřího Fuchse Černý hájí, domnívám se, že poslední dvě citované věty prozrazují závažný omyl v jeho pojetí predikace, který ve svém důsledku podkopává celou teorii. O jaký omyl jde? David Černý se domnívá, že vztah „respektování identity“, který je definiens pravdy, je třeba klást mezi obsah subjektu a obsah predikátu: a to v tom smyslu, že pojmový obsah predikátu respektuje identitu subjektu právě tehdy, je-li obsažen v pojmovém obsahu subjektu. Predikace pak není podle Černého ničím jiným, než myšlenkovým vztažením dvou obsahů k sobě navzájem (vztažení obsahu predikátu k obsahu subjektu), a pravda je tím redukována na prostý vztah inkluze pojmů. Zkrátka, jde o verzi tzv. intenzionálního pojetí predikace, dobře známého z dějin filosofie především od Leibnize.

Tvrdím, že toto pojetí je v rozporu s korespondenční teorií pravdy: tj. s teorií, která chápe pravdu jako shodu myšlení a skutečnosti, nikoliv jako shodu dvou složek myšlení mezi sebou. A protože, jak se mnou David Černý jistě bude souhlasit, takovou korespondenci implicitně nárokuje každý soud, teorie, která takto pojatou korespondenci popírá, je sporná.

Kromě tohoto zásadního důvodu existují však ještě jiné: takovéto pojetí predikace a pravdy je především silně neintuitivní. Vyplývá z něj totiž, že všechny pravdivé soudy jsou analytické, tj. de dicto nutné, a v důsledku toho a priori dokazatelné. Ten, kdo rozlišuje modality de re de dicto (rozdíl lépe než výklad osvětlí příklad: soud „Každý kominík je kominík“ je nutný de dicto - to znamená, že musí být pravdivý za všech možných okolností - ale nikoliv de re , tj. v tom smyslu, že by žádný kominík neměl jinou volbu zaměstnání, že by byl ke kominictví determinován), sice nemusí v tomto důsledku vidět hrozbu determinismu, jako například zmíněný Leibniz, který vyvinul nesmírné úsilí, aby zachránil svobodu a kontingenci ve světě - vždyť nutnost de dicto , jak ukazuje příklad, takové důsledky do ontologie nemá. Přesto se však můžeme podivit, proč by mělo být nutné např. v soudu „Caesar překročil Rubicon“ myslet Caesara takovým pojmem, který pojem predikátu už obsahuje, aby byl tento soud pravdivý. Pokud odpovíme, že je to nutné proto, že pojem „ten, kdo překročil Rubicon“ je v pojmu Caesara nutně implikován, již jsme upadli do determinismu, protože nutnost implikace znaku v pojmu není dána ničím jiným, než nutností, s níž je implikována příslušná vlastnost v realitě - totiž reálnou de re nutností. Kdybychom naopak tuto odpověď odmítli podat a trvali na tom, že všechny pojmy pravdivě predikovatelné o Caesarovi jsou v jeho pojmu sice obsaženy, nikoliv však všechny s nutností (tj. jakožto implikované), nýbrž ty, jejichž možnost pravdivého vypovídání o Caesarovi závisí např. na svobodném Caesarově rozhodnutí, pouze jakožto patřící Caesarovi nahodile, pak z toho plyne, že od nich pojem Caesara může bez problémů abstrahovat, tj. vyloučit je ze svého obsahu, a otázka, proč je v něm tedy přesto musíme myslet, pokud se stane subjektem soudu, se za těchto okolností stává značně naléhavou.

Zdá se mi, že David Černý by se přiklonil k první možnosti - a to pro to, co říká o rozdílu mezi různými pojmy s tímtéž rozsahem. Podle Davida Černého se takové pojmy liší pouze poměrem aktuálních a virtuálních znaků (str.16). Z toho se zdá, jako by se Černý domníval, že v pojmu každého jsoucna jsou nutně obsaženy všechny znaky, které jsoucno vykazuje - pouze některé z nich jsou virtuální, tj. jejich přítomnost v pojmu si aktuálně neuvědomujeme. Ale kdyby tomu skutečně bylo tak, že předmět pojmu si vynucuje přítomnost všech svých vlastností jakožto znaků ve svém pojmu, pak by nebyla možná (totální) abstrakce: neboť ta spočívá nikoliv v tom, že se z aktuálních znaků stanou virtuální (i virtuální znaky jsou totiž v širokém smyslu aktuální součástí pojmového obsahu), nýbrž že jsou některé znaky z obsahu pojmu zcela vyloučeny: nejsou přítomny ani aktuálně, ani virtuálně.

Jak tedy správně chápat predikaci, a s ní spojenou případnou korespondenci? Východiskem nám musí být nezpochybnitelný předpoklad, že korespondence, o niž nám jde, musí být korespondencí mezi myšlením (poznáním) a skutečností - přesněji vyjádřeno, musí být identitou mezi skutečností jakožto poznanou skutečností o sobě , tak jak je nezávisle na našem poznání (jen tak dojde k tomu, že to, co je poznáno, je opravdu skutečností). Z tohoto předpokladu již lze snadno dedukovat, jaké povahy musí být akt, v němž se může taková korespondence uskutečnit. Musí jít o akt ztotožnění těchto dvou aspektů skutečnosti, akt ztotožnění skutečnosti jakožto poznané se skutečností jakožto reálně jsoucí. Skutečnost jakožto poznaná je tím, čemu říkáme pojmový obsah , pojmový obsah je tedy to, co je při predikaci přisuzováno, ztotožňováno s realitou.

Jak se však do soudu dostane realita sama? Protože soud je aktem myšlení, není zřejmě jiná možnost, než tak, že bude myšlena. A myšlena může být realita jedině nějakým pojmem. I na straně subjektu soudu je tedy pojem? Není to snad pojetí, které jsem právě u Černého kritizoval?

Nikoliv. Podstatný rozdíl je tento: Zatímco pojmový obsah predikátu vstupuje do soudu skutečně jakožto pojmový obsah, jakožto to, jako co je věc naším myšlením určena, pojmový obsah subjektu má podstatně jinou funkci: není sám o sobě tím,čemu je predikováno (jako je pojmový obsah predikátu tím, co je predikováno), nýbrž tím, co „to, čemu je predikováno“ teprve pro myšlení zpřítomňuje - to je totiž funkce pojmu: svým obsahem zpřítomňovat myslícímu skutečnost. To, čemu je ve skutečnosti predikováno, s čím je ztotožňován obsah predikátu, není tedy obsah subjektu, nýbrž to, co je tímto obsahem zpřítomněno . To však, co je zpřítomněno pojmovým obsahem, jsou členy rozsahu pojmu. V kategorickém soudu se tedy ztotožňuje pojmový obsah predikátu se členy rozsahu subjektu.

V čem tedy spočívá klíčová kvalita korespondence? Nikoliv v obsaženosti pojmu predikátu v pojmu subjektu, nýbrž v tom, že pojem predikátu je uskutečněn ve členech rozsahu subjektu. Pravdivý soud je takový, v němž realita jakožto myšlená (obsah predikátu) je totožná s realitou jakožto jsoucí (členy rozsahu subjektu). Přitom naprosto nezáleží na tom, jakým pojmem je předmět myšlení, tj. subjekt soudu, pro soud zpřítomněn, a zda je predikát soudu obsažen v tomto pojmu. Mohu např. ve zmíněném soudu o Caesarovi myslet Caesara pouze pojmem „ten, koho zabil Brutus v Senátu“, a přesto tento soud bude pravdivý, neboť predikát „ten, kdo překročil Rubicon“, je ve skutečném Caesarovi v příslušném čase realizován, i když není ani aktuálně, ani virtuálně obsažen v pojmu „ten, koho zabil Brutus v Senátu“.

David Černý ve svém článku sice také přisuzuje predikátu vztah k poznání a subjektu vztah k realitě: „Subjektem soudu je rozumu přímo zprostředkováno určité jsoucno - subjekt tedy reprezentuje realitu - zatímco predikát reprezentuje poznání reality.“ Ale jeho pojetí je zmatené. Predikát především není tím, co reprezentuje (zpřítomňuje) poznání reality, nýbrž právě tímto poznáním reality samým (tím, jakožto co je realita poznána). To, co predikát zpřítomňuje, jsou, stejně jako u subjektu a každého jiného pojmu, členy jeho rozsahu (ale ty jsou pro soud u predikátu zcela irelevantní). Rozdíl mezi subjektem a predikátem není v tom, co reprezentují, ale jak jsou v soudu použity: zatímco obsah predikátu je to, co se přisuzuje, obsah subjektu je to, co zpřítomňuje (reprezentuje), to, čemu se přisuzuje.

David Černý po Fuchsově vzoru říká, že se pojmy v soudu k sobě vztahují „v objektivním aspektu“ - to však dále chápe tak, že se ztotožňují svými obsahy. Ve skutečnosti lze objektivní aspekt pojmu rozlišit dvojí, stejně jako lze rozlišit i dvojí objekt neboli předmět pojmu s hlediska toho, zda jej uvažujeme jakožto myšlený či o sobě: totiž předmět formální a materiální. Materiální předmět pojmu je sama realita, tak jak je, zatímco formálním předmětem pojmu je realita, nakolik je poznána: je to tedy (zhruba řečeno) pojmový obsah, zatímco materiální předměty pojmu tvoří jeho rozsah. Tak můžeme připustit chápání soudu jako „ztotožňování pojmů v objektivním aspektu“, s tím ovšem, že je třeba dále objasnit, o objektivní aspekt v jakém smyslu se v případě každého z obou pojmů jedná.

2) PARADOX LHÁŘE

Na konci svého článku se David Černý pouští do tvrdého oříšku: pokouší se pomocí své teorie soudu a pravdy o řešení notorického problému analytické filosofie, který představuje paradox lháře, tj. problému určení pravdivostní hodnoty soudu „já lžu“. Abych řekl pravdu, Černého argumentace mne nemile překvapila: zdá se mi totiž, že problém nijak neřeší.

Černý píše: „Esencí soudu je vztažení dvou pojmů v aspektu identity subjektu (přesněji řečeno v aspektu objektivního pojmového obsahu subjektu), ze které jako proprium vyplývá respektování či nerespektování této identity. Respektuje- li obsah predikátu obsah subjektu, nazýváme tuto shodu pravdou. V našem případě je subjektem soudu osoba, která daný soud pronáší, tj. např. 'já'.“ Smysl citovaných řádků se zdá zatím jasný: Černý jen aplikuje svoji teorii na daný případ (můžeme si všimnout, že pravda podle Černého skutečně není shoda myšlení a reality, nýbrž shoda obsahu s obsahem - destruktivní intenzionální pojetí predikace je zde zcela zřejmé). Další Černého postup je pro mne však nesrozumitelný:

“V soudu já lžu je subjektem soudu osoba, která v okamžiku pronášení soudu lže; obsahem konotativního predikátu je 'ten, který lže', nikoli vztah k pronášenému soudu. Co vlastně znamená lhát? Jistě to není udílet pravdivostní hodnotu soudu, protože ta je dána vztahem dvou pojmů a na postoji soudícího subjektu nezávisí. Jestli lež definujeme jako locutio contra mentem, pak soud já lžu je pravdivý, protože mě správně ztotožňuje s tím, kdo lže.“

Nerozumím už první citované větě: Jak to Černý myslí, že subjektem soudu já lžu je osoba, která v okamžiku pronášení soudu lže? Pokud má na mysli obsah subjektu , pak se mýlí: obsahem subjektu je, jak Černý výše správně napsal, „ten, kdo je autorem tohoto soudu“. Nebo má Černý na mysli (navzdory svému chápání soudu) opravdu reálný subjekt, jsoucno, jemuž se predikuje? Jak ale potom může předem vědět, že tato osoba lže? Jak na to vůbec David Černý přišel? Na tomto základě, tj. prostém tvrzení, spočívá jeho „řešení“ paradoxu odhalením soudu „já lžu“ jako pravdivého, poněvadž respektujícího identitu pojmu subjektu?

Černý má pravdu v tom, že obsahem predikátu, který opravdu je konotativní (nechápu, jaký to má význam pro problém), je „ten, který lže“ - nikdo přece netvrdí, že je to nějaký vztah k pronášenému soudu. Rovněž má Černý pravdu v tom, že lhát neznamená udílet pravdivostní hodnotu soudu - opět mi však uniká, jaký význam to má pro řešení paradoxu. Nic takového přece paradox nepředpokládá. Nevím, co Černý myslí definicí lži jako locutio contra mentem - snad to, že lež je pronášení soudu, o kterém se autor domnívá, že je nepravdivý. Ale autoři paradoxu přece evidentně používají slovo „lhát“ prostě ve smyslu „tvořit nepravdivý soud“, a paradoxu se nezbavíme tím, že vymyslíme jiný neparadoxní soud, který lze vyjádřit stejnými slovy (skutečně se mi zdá, že v tom je jádro Černého řešení). Ale ať už přijmeme jednu nebo druhou definici, stále mi není zřejmé, na jakém základě Černý tvrdí, že soud „já lžu“ je pravdivý!

Tento soud mě sice skutečně ztotožňuje s tím, kdo lže. Ale toto ztotožnění je pravdivé podle Černého jen tehdy, jeli pojem „ten, kdo v okamžiku pronášení tohoto soudu lže“ obsažen v pojmu mě samého. Což zaprvé Černý nijak nedokazuje, za druhé to, platí-li druhá definice lži, vede právě k onomu paradoxu: neboť jsem-li já ten, kdo lže, pak soud, který tvořím, není pravdivý, je tedy nepravdivý, tedy jeho predikát nerespektuje identitu pojmu mě samého, tedy nelžu, tj. netvořím nepravdivý soud, atd. Totéž platí i za předpokladu teorie soudu, kterou hájím já (pouze porovnáváme predikát nikoliv s pojmem mě samého, ale s jeho (materiálním) předmětem - mnou). Paradox vzniká naprosto bez uvažování jakýchkoliv postojů soudícího subjektu, je závislý pouze na obsahu použitých pojmů a pojem lži přitom neznamená „udílet pravdivostní hodnotu“, ale prostě „tvořit nepravdivý soud“. Černý tedy křivdí moderním filosofům, když tvrdí, že paradox vyplývá z neodůvodněného přenášení predikátu pravdy do sféry jazyka a z předpokladu, že pravdivostní hodnota je soudu udílena aktem verifikace či pragmatickým postojem mluvčího. Ani jedno z toho není nutnou podmínkou vzniku paradoxu.

Je tedy tento paradox skutečně bez rozlišení jazykových rovin neřešitelný? Přiznám se, že nevím. Řešení paradoxů selfreference, ke kterému jsem se přikláněl dříve a které spočívalo v popření, že vůbec jde o soud, a to na základě toho, že problematické soudy nesplňují esenciální znak soudu, totiž vystihovat povahu něčeho od sebe odlišného, se mi nyní zdá nedostatečné: neboť je možné jej plausibilně aplikovat na soud „tento soud je nepravdivý“, snad i na soud „já lžu“, pokud jej pochopíme jako převedení soudu předešlého z abstraktních do konkrétních pojmů (mezi prvním a druhým soudem by byl podobný vztah jako mezi soudy „bělost je barva“ a „bílé je barevné“), avšak lze utvořit paradoxy, kde takové kritérium selže: například subjekt soudu „já lžu“ je jistě možné z principu pojmově zpřítomnit i bez použití odkazu k pronášenému soudu - například udáním časoprostorových souřadnic nebo jiného jedinečného určení („osoba nalézající se na místě tvoří v okamžiku nepravdivý soud“ - zde je dokonce paradoxnost soudu závislá pouze na nahodilém faktu, zda osobou na místě mv čase je autor tohoto soudu, a není daná a priori obsahem použitých pojmů, jako v případě soudu „já lžu“). Kromě toho lze konstruovat paradox i z více soudů, které samy o sobě selfreferenci neobsahují: např. v tomtéž okamžiku Petr soudí „Pavel právě tvoří mylný soud“ a Pavel soudí „Petr právě tvoří pravdivý soud“. Paradox zde opět vzniká nahodile, prostým faktem časového souběhu obou aktů souzení - bez tohoto souběhu by bylo možné oba soudy bez problémů pravdivostně vyhodnotit, nelze je tedy a priori zamítnout jako chybně utvořené.

Byl bych proto sám velmi zvědavý na nějaké řešení v rámci realistické teorie predikace, která je mi blízká. Domnívám se však, že pokus Davida Černého byl neúspěšný.

Na závěr svého příspěvku si dovolím ještě krátkou poznámku ke stylu článků Davida Černého obecně.

Jako stoupenec klasické realistické metafyziky velmi vítám snahu Davida Černého konfrontovat ji s konkurenčními názory ze strany analytické filosofie. O to víc mě však mrzí, že se často nemohu ztotožnit se způsobem, kterým to provádí: totiž se sebejistě nadřazeným a někdy až k oponentům výsměšným postojem, který je cítit z jeho článků, i když tomu ve skutečnosti kvalita podané argumentace často neodpovídá - na klíčových místech výkladu (kde se těším na nějaký přesvědčivý důkaz) má Černého text spíše charakter citace autority (Fuchs, Tomáš), než argumentace. Prosím, ať je mi rozuměno: nemám naprosto nic proti rozhodnému hájení vlastního názoru. Právě naopak. Ale i tehdy, když jsem si naprosto jistý omylem oponenta, mohu vést diskusi s úctou k němu, bez útočných nebo výsměšných poznámek na jeho adresu. Předpokládám, že cílem článků Davida Černého je pomoci oponentům najít pravdu, a ne jim ukázat, jak jsou hloupí. Tomu ale tímto způsobem vedení diskuse přece nepomůže - i když bude mít třeba pravdu, tak způsob jejího podání spíše zabrání tomu, aby ji oponent přijal (pokud nepůjde o mimořádně pokorného člověka), a pokud se někdy zmýlí, odradí jeho styl od diskuse někoho, kdo by mohl zase třeba jemu pomoci pravdu najít.

Dlouho jsem váhal, zda mám tento dovětek ke své věcné kritice připojovat. Nakonec jsem se rozhodl, že ano, a to hlavně proto, že já sám jsem byl za podobné upozornění jednou velmi vděčný, a z vlastní zkušenosti tedy vím, jak člověk přesvědčený o své pravdě do tohoto nešvaru snadno a takřka nevědomky sklouzává. Prosím proto Davida Černého, aby moji kritiku přijal v dobrém, jako pokus přispět ke zdaru věci, o níž nám jistě oběma jde: totiž o kvalitní a pravdivou filosofii na úrovni.