Ročník 1998‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Gnostické evangelium podle I. Diviše

Jiří Suchánek

1 - Co je moderní moralita?

Svého času mne zaujala otázka, za kterou vděčím Martinu C. Putnovi a jeho kritice díla básníka Ivana Diviše. Putnova otázka zněla: ”Jak to, že stát uděluje cenu někomu, kdo mu říká do očí, že je státem kryptokomunistickým, a zlými mocnostmi nejinak prolezlým?“ (Literární noviny 47/1995) Na tuto otázku jsem se pokusil odpovědět dokonce dvěma články: Sen šíleného pojišťováka (Proglas) a Hoďte se rybám (Tvar).

Ivan Diviš však může sloužit za příklad jisté tendence, kterou má se svým kritikem společnou. Shodneme-li se s Putnou ve skeptickém názoru na Divišovy ”psanice“ (tak neuctivě některé z nich nazval Václav Černý), určitě se neshodují příčiny naší kritiky, protože rozcestí hodnotových východisek najdeme už v klíčové větě Putnova článku, kde tvrdí, že ”Divišovo dílo je esteticky sporné a má-li jaký smysl, pak jedině jako moderní moralita“.

Předem upozorňuji, že estetické hodnocení Divišovy tvorby milerád přenechám estétům. Co mne však zajímá už delší dobu, je genetické spříznění tzv. moderní morality či radikálního humanismu s prastarým gnosticismem, a Diviš má tu smůlu, že může sloužit za příklad. Můj nesouhlas vyprovokovala právě ”moderní moralita“, která se Putnovi zřejmě zamlouvá. Jsme zde dokonce svědky jejich názorového souznění, protože i Diviš spatřuje smysl své tvorby v moderní moralitě, výslovně ji připomíná a v Teorii spolehlivosti si stěžuje:

”Byl jsem povolán k nesoustředěné činnosti za nepřetržitého chvatu ... I v tom, i tak se snad může zrodit dílo, ale jen jako křeč, jen jako varování, co býti nemá. Může to být dokonce dílo esteticky oslnivé, ale nepatrné v dosahu ve smyslu moderní morality.“ (TS 10)

Jenže - co je to vlastně, ta moderní moralita? Nemá-li zůstat jen prázdným pojmem, měla by se moralita s přívlastkem moderní něčím podstatným odlišovat od morality nemoderní, jinak řečeno tradiční. Protože moralita je více či méně umělecky ztvárněná představa o dobru a zlu, jedná se prostě o morálku, v našem případě o rozdíl mezi morálkou moderní a tradiční.

Rozdíl je patrný na první pohled: Moderní moralisté si kladou za cíl neustálý růst blaha, svobody, lidských práv a dalších skvělých vymožeností moderního věku, kdežto tradiční morálka staví na autoritě a svobodu omezuje systémem všelijakých tabuizovaných cavyků, takže nezbývá než přiznat, že je už ze své podstaty autoritářská, netolerantní, zkostnatělá a vůbec hanebně reakční. Spor moderní morality s tradiční morálkou je tudíž už předem rozhodnut, neboť je sporem pokroku se zpátečnictvím, a proto je vítěz každému jasný. Nebo snad může s moderní moralitou soutěžit něco tak zoufale staromódního, jako je Desatero?

O Desateru je známo, že znásilňuje naši svobodu už nejméně tři tisíce let a navíc je plné zákazů, jež nám byly nadiktovány shora, bez přihlédnutí k opozičním názorům, bez lidového referenda, bez jakékoliv demokratické diskuse, prostě flagrantní případ rozhodování o nás bez nás. Ke všemu ještě rozbor textu Desatera prozrazuje paternalistické sklony, a pokud byl jeho autorem skutečně Bůh Otec, tím hůř pro něho, neboť Vševědoucí by měl o demokracii něco vědět. Nebo ne?

Už ten autoritářsky odsekávaný styl: Nezabiješ - tečka. Nesesmilníš - tečka. Nepokradeš - tečka. A s tím se máme spokojit? Dovedete si představit, jak poutavé čtení by z Desatera zhotovil každý moderní moralista? Tak třeba přikázání Nesesmilníš - určitě by tuto ožehavou problematiku rozkryl svrchovaně umělecky, zároveň však také objektivně, citlivě a s naléhavou přesvědčivostí, aby se při tom dalo i onanovat.

V tom se totiž skrývá tajemství úspěchu moderní morality: rochnit se v tzv. společenských zlořádech takovým způsobem, že údajná kritika nakonec vyzní jako reklama. Metoda je to spolehlivá a ověřená, ostatně legraci si z ní dělal už Karel Čapek:

”Poněkud šprýmovnější konvence pornografie je řádu morálního: ty knížky dost často tvrdí o sobě, že Čnemilosrdně odhalujíÇ nebo Čneúprosně zrcadlíÇ mravní zkaženost své doby, načež to provádějí opravdu nesmiřitelně a neúprosně, neodpouštějíce si žádnou zkaženost své doby.“

Dnes už bohužel nejde jen o pornografii. Zeptejte se kteréhokoli z věhlasných moderních moralistů z umělecké branže na jeho motivaci, odpověď bude až únavně stejná: On nás svými šokujícími prostředky burcuje. Pokud to ještě nevíte, pak vězte, že ušlechtilým cílem umělce politizujího je neúprosné odhalování života prohnilé měšťácké společnosti, kdežto v případě intelektuálního fajnšmekra se jedná o tvůrčí vyjádření existenciální trýzně. Výsledek vyjde nastejno: pravdivost v jejich pojetí znamená pravdu na řeznickém háku. Ve svrchovaných mozkovnách většiny těchto rozhořčených moralistů se uhnízdila zvláštní logika: Svět prý je hnusný - a to je pro ně důvod k sofistikované výrobě hnusu vlastního, k jeho násobení, detailně zálibnému rozpatlávání a dokonce i k jeho estetizaci. (”Rituální mord jako umělecké dílo“ - zvěstuje titulek, lákající na rockový koncert. ”Žádný akord není dostatečně odporný, aby mohl komentovat ohavnosti, které vláda naším jménem vykonává,“ - Frank Zappa.) Všechen ten mediální vřískot, čvachtání v krvi a čenichání výkalů je prostě moderní moralita. A protože tak obrovské množství detailně zobrazované ”kritiky zlořádů“, jakou nás média dnes a denně masírují, dějiny dosud nepoznaly, žádoucí výsledek se nepochybně dostaví. Po tak usilovné péči o burcování našich mravů koňskými dávkami Čneúprosného odhalováníÇ se určitě dřív nebo později staneme bělostně okřídlenými cherubíny. Nebo ne?

Bohužel ne. Kupodivu je účinek přesně opačný. Přesto můžeme výsledky moderní morality nazvat epochálními, protože ovlivnily naši epochu mnohem víc, než jsou moderní moralisté ochotni přiznat. V tom punktu projevují až neuvěřitelnou skromnost a zdá se, že jisté souvislosti opravdu nevnímají. Pokrok už ovšem pokročil, což nám umožňuje srovnávat. Vítězné skóre moderní morality nad tradiční morálkou už můžeme poměrně přesně vypočítat, protože čísla z novin jsou výmluvná až dost:

Ano, není důvod k panice, vraždilo se vždycky. Snad jen to, že dnes se ve srovnání s předválečnými lety vraždí zhruba sedmkrát tolik. Policejní záznamy zachytily v roce 1938 celkem 43 vražd. Za loňský rok napočítali statistikové na území České republiky vražd 277 (Lidové noviny, 27.1.1996).

Může za současnou zločinnost bída? Že by se vychrtlost proletářů od roku 1938 sedmkrát znásobila? Nemá to na svědomí spíš změněná morálka moderní doby - a pokud k ní došlo, jsou moderní moralisté bez viny? Kde berou tu odvahu spílat televizi NOVA za totéž, co celé století opěvovali u svých uměleckých idolů Čdráždících měšťákaÇ? Vždyť došlo jen k tomu, co si avantgardní přátelé lidu přáli - etika i estetika obdivovatelů ”božského markýze de Sade“, Zpěvů Maldororových, a podobných opusů se stala majetkem mas. Proč se tedy pohrobci avantgardy tváří jako hnízdo vyoraných myší?

Poučení? Nevěřte vědcům, kteří vám chtějí namluvit, že perpetuum mobile nemůže existovat. Moderní moralisté s ním pracují běžně: Stačí jen detailní a sugestivní popis nějaké zajímavé zvrhlosti ozdobit střapečkem morálního rozhořčení a dál už všechno klape samo a vyrábí další důvody k rozhořčení. Záminek ke hřímání nad zlým světem se najde vždycky habaděj - rozčilujte se nad zkažeností světa dost barvitě a dlouho, a zkažený svět se stane každodenní normou, reprodukující sebe sama - krásný příklad proroctví, které se opakováním samo naplňuje.

2 - Dumka o nesvéprávnosti

Z textu kapitoly Co je moderní moralita je doufám zřejmé, že nad pojmem moderní morality nejásám. V zájmu objektivity však musím uznat, že její ideové východisko není jen tak ledajaké - je vpravdě filosofické, neboť odpovídá na základní filosofickou otázku ”co je člověk“ a snaží se o to na vědecké úrovni. Bohužel, představa vědeckosti nabyla u radikálních humanistů poněkud kuriózní podoby radikálního materialismu, již kterýsi dadaista vyjádřil následovně: ”K duši lze proniknout jedině tělesnými otvory.“

Z toho můžeme v závěru dvacátého století vyvodit potěšitelné zjištění, že jsme své duši věnovali víc pozornosti než všechny generace předcházející, jelikož zájem o pronikání tělesnými otvory je v naší době skutečně nebývalý. Současná mediální kultura je bez toho nemyslitelná a specifický způsob pronikání tělesnými otvory u homosexuálů se dokonce stal nezadatelným lidským právem, za něž správný humanista nepochybně položí i život. Ostatně ani vražda není zpravidla nic jiného než nějaký ten tělesný otvor navíc, proto nikoho neudiví, že radikální humanisté na filosofickou otázku ”co je člověk“ odpovídají popisem člověka v podélném průřezu.

Proto si umělecká avantgarda za své apoštoly zvolila autory s poněkud řeznickou fantazií, jako byl ”božský markýz“ de Sade a Lautréamont, a po nich už se s moderními moralisty, kteří se předhánějí v umění hnusu, roztrhl pytel. Hnus se stal nejen uměním, za něž je možné obdržet státní cenu, ale i filosofií. O to se postaral Sartre.

Nicméně čeho je moc, toho je příliš a dokonce i hnus se zhnusí. Řečeno dialektem dialektiků, změna kvantity mění kvalitu, takže i nejfanatičtější derviši materialismu se v procesu stárnutí stávají hejnem platoniků. Před duševní kocovinou nejsou uchráněni ani radikální humanisté, proto je v pozdní době pronásleduje pocit, jedním z nich štítivě nazvaný ”blivnost z biologična a jeho stupidních principů“ (Egon Bondy). Z tohoto pocitu se logicky vynořuje touha odpreparovat nežádoucí biologično od žádoucího intelektuálna. (Bondyho ”intelektuálno“ je sice totéž co duchovno, takové slovo však ”marxist levý“ vysloví jen když si při tom uplivne.) Moderní moralisté, kteří se v člověčině hrabali jak vepři v pomyjích už příliš dlouho, posléze zařazují zpátečku a rádi by naopak vynalezli nějaký šikovný trik, kterým by z hmoty vyloupli krásného ducha, aby tu ošklivou hmotu mohli zahodit. V té chvíli již není jejich ušlechtilým cílem ”syrová pravda“, ale naopak destilované ”intelektuálno“, duch nezasviněný životní realitou, spiritus čirý a opojný jako špiritus. Moderní moralisté jaksi zapomínají, že jediný způsob k oddělení ducha od hmoty je smrt.

Tento způsob je jistý, dokonce tak jistý, že není nic jistějšího, jenže smrt jako životní cíl je málo populární. Naštěstí je v platónské jeskyni idejí k dispozici jeden zachovalý ismus, pro moderní moralisty jako stvořený. Tím ideologickým dranžírákem k oddělování ducha od hmoty je gnosticismus. Domnívám se, že tady někde se skrývá ono příslovečné jádro pudla.

Sledujeme-li myšlenkové zákruty moderních moralistů, obvykle zjistíme, že údajná modernost jejich radikálního humanismu připomíná fosilní gnosticismus. A zde musím ocenit otevřenost básníka Ivana Diviše, protože na rozdíl od jiných radikálů svého druhu se ke gnosticismu hlásí a bezostyšně s ním předvádí laciné, ale působivé efekty. Bůh hraje v jeho díle stejnou roli, jakou mu přisoudili staří gnostici - roli fackovacího panáka. Básník tak znovu objevil jeden z šikovných gnostických triků, jak si dopřát mravních poklesků i nevinnosti zároveň: ZLO JSME MY! hřímá Diviš velkými písmeny - ovšem může za to Stvořitel. Neměl nás stvořit.

Není to mazané? Ačkoli jsme tak strašlivé ZLO, že se to ani nedá napsat malými písmeny, jsme v tom vlastně nevinně, protože svět třeskuté humanity je světem dětské nevinnosti. Moderní moralita nám umožňuje moralizovat, současně se chovat nemorálně, a nakonec zůstat nevinní jako ta jezulátka. Zdá se to nemožné? Zdá, ale zdání klame. To jenom zaostalý zpátečník omezuje lidskou svobodu svým předpotopním buď - anebo. S tímhle metafyzickým tmářstvím jsme už dávno skoncovali. Dialektika moderní morality nám umožňuje s klidným svědomím říkat současně ano i ne: ANO, opravdu se chováme jako prasata - ale pozor! Zároveň říkáme NE, protože za své prasárny nemůžeme!

Každý vzdělanec dnes přece ví, že za všechno může ”systém“. My jsme jen bezbranné oběti odcizení, mocenské manipulace, establishmentu, sociálních poměrů, byrokratické zvůle, dědičnosti, frustrujících zážitků v dětství, postavení planet v hodině narození, skvrn na slunci, ba i přehmatů evoluce při polidštění, prostě čehokoli; jenom jedinec, svrchované individuum, stvořené k Božímu obrazu, trčí uprostřed toho nadělení nevinné a spravedlivě rozhořčené nad bohatým rejstříkem křivd a lumpáren, které mu zlý svět uchystal. S masochistickou vášní zjišťujeme, že jsme vlastně nesvéprávní, což je právo dětí a vymoženost blbců. A jestliže jsme blbí, je to nejspíš proto, že máme málo jódu v potravě, takže i v tom jsme nevinně. Věk třeskuté humanity je věkem nevinnosti. Diviš to ve své Teorii spolehlivosti zvěstuje s ponurou okázalostí, jak to umí prodat jen on, a možná ještě kdysi patriarcha gnostiků, Šimon Mág:

A představte si tlustého chrobáka, jemuž od krovek, nožek, tykadel a trupu vedou kamsi vzhůru po úhelnatých, našikmených tečnách neviditelné nitky: dostanete obraz jedince, manipulovaného oním strašlivým zařízením, oním nepochopitelným monstrem, jemuž se říká lidská společnost... Za žádný sebepodlejší čin nelze již nikoho zažalovat, neboť pachatel je pouhý stín struktur, jež se vybudovaly popřením a zapřením svobodné vůle napřed jednotlivců, pak skupin, pak národů, posléze fotbalových davů - a zcela terminálně chámských smeček, z nichž se při bližším nepředsudečném popatření skládá lidstvo ... Jsme bezpodmínečně, všude a ve všem, vydáni v cizí neúčastné ruce, ve všem všudy odvislí od druhých, jejich vůle a zvůle, nálad, zaujatosti, nevědomosti ... Člověkova autonomnost je prakticky rovna nule ...

Jak vidno, písnička moderní morality má velmi jednoduchou notu, abychom ji mohli zpívat všichni, a také ji všichni zpíváme. Sotva se mezi námi vyskytuje člověk, který si takto nikdy nezahořekoval, neboť je to názor pohodlný a levný, bohužel až příliš levný. Z kafkování - přesněji řečeno sartrování, protože všichni zpíváme, že peklo jsou ti druzí - se stal lidový folklór a všeobecné alibi. Ani si neuvědomujeme, že při všem tom halekání o lidských právech je naší nejmilejší písničkou Dumka o nesvéprávnosti, trapné napodobování věku dětské nevinnosti. Výsledkem je obecná infantilizace.

Naskýtá se ale otázka: Existuje ve věku infantilní nevinnosti pocit viny? Zajisté existuje, je to však vina střižená na míru moderní moralitě. Také Ivan Diviš píše o vině - tu příležitost ke krocanímu hudrování si ujít nenechá - avšak v jeho pojetí je vina existencialistický špás, připomínající všelidové vlastnictví, protože se rozprostírá od pólu k pólu: ”Existence je eo ipso provinění...“ (TS 136)

Výsledek nemůže být jiný než dialektický, to jest efektní, ale k ničemu: Jako při všelidovém vlastnictví lidé nic nevlastní, stejně dialektické je to i s proviněním: jestliže je proviněním všechno, není proviněním nic.

Divišova kouzla s pojmem viny měla samozřejmě i své vývojové fáze. Ještě v roce 1966 si básník zakoketuje dokonce s vlastní vinou, avšak Dumka o nesvéprávnosti se už klube na svět:

”Co jsem volil, to byla moje vina. Ale to rovněž není volba, ale naopak danost. Z toho by se zdálo, že nejsme za nic odpovědni. Skoro je tomu tak. Bez vůle hozeni do hry, bez viny vinni, dáni a přece zodpovědni, toť unfair.“ (TS 54)

Diviše prostě u žádné konkrétní viny nenachytáte. Je ovšem nevinný hlavně proto, že z hlediska moderní morality jsme takoví všichni - včetně zločinců. Ve světě třeskuté humanity se jednou dočkáme doby, kdy soudní tribunál nebude zločince trestat, ale určovat jim výši odškodného podle jednoduché formule: čím otřesnější zločin, tím vyšší odškodné zločinec obdrží, protože velikost zločinu bude jen měřítkem, jak velice se na zločinci provinilo ”ono nepochopitelné monstrum, jemuž se říká lidská společnost“. Řečeno slovy básníka a moderního moralisty, ”za žádný sebepodlejší čin již nelze nikoho zažalovat, neboť pachatel je pouhý stín struktur ...“ Není to báječná zpráva pro pachatele? Je to dobré poselství, čili evangelium. Evangelium moderní morality podle Diviše.

3 - Dialektické mlaskání

Jedno mají všichni myslitelé třeskuté humanity společné - hypertrofovanou schopnost odmýšlet. Každý z nich ví, bez čeho a bez koho by svět byl lepší, a dokáže to skvěle odůvodnit, kdybychom se však jejich radami opravdu řídili, nestačili bychom se divit: ”Jsi bledý had, světe, naditý sračkami, nic jiného nejsi, byl bys obstojný a pozorováníhodný bez lidí,“ praví se v Teorii spolehlivosti od Ivana Diviše na straně 189. Nejdůslednější však byli staří humanisté gnostičtí, kteří dospěli k poznání, že nejkrásnější je svět bez světa - bez veškeré jeho hmotné podoby. Jinak řečno, hnusil se jim svět reálný, neboť si vystačili s nereálným, s tím, co si vycucali z palce.

Také Diviš znamenitě ovládá schopnost odmýšlet a bere to hopem, ale vůbec mu nedochází, jak by svět po takových čistkách vypadal. Na to je jeho básnická múza jaksi nedovyvinutá. On pouze ví, co Bůh neměl dopustit, a toho je tolik, že po Divišově gnostickém kádrování by pozemská krajina připomínala krajinu měsíční:

Někde v zastrkově

obrovské naše slunce odstříklo

tuto zeměkouli.

Po dvaceti milionech let

vytvořily se oceány a v nich

zvláštní točitá molekula.

Už to jsi neměl dopustit!

Zakrátko z vody lezli červi ...

Tyto verše najdeme v Divišově básni, uveřejněné v Literárních novinách 45/1995. Autor jí dal název Rozjímka, přesnější by však bylo Gnostické evangelium podle Diviše. Z tohoto evangelia jsem se dozvěděl, že Stvořitel učinil chybu už tehdy, když stvořil život, a básník mu za to neváhá vynadat. Podle básníka se s životem nemělo vůbec začínat, protože stejně umřeme a mnozí z nás dokonce násilnou smrtí, jak nám to připomněl zlověstnými jmény koncentráků. Důkazem špatně stvořeného světa jsme především my lidé, protože jsme zlí.

Na tomto způsobu uvažování je ale podivuhodná jedna věc: za všemi argumenty čouhá hermeneutika podezření, že hlavním hříchem Stvořitele není sama existence zlých lidí, ale až teprve konec jejich existence. Ocitujme si na to téma několik úryvků:

”Zeměkoule, živý život na ní, zejména život lidský, zdá se být nedorozuměním v kosmu, trapností, nekonečným týráním. Přece si nemohu při rozvrhu koncepce tak velkolepé, jakým je kosmos, myslet a rozvádět, že Bůh si z rozmaru na vteřinu oblékl maškarní kostým Satana a porafičil to tak, aby vše živé zde na zemi spělo k neodvratnému zániku, v prach se obrátivši ... (575) Anebo jsou snad všechny tyto nekonečné hrůzy jen odpad, akcidens pro Veleducha, který má plné ruce jiné práce? Pak ale proč nám poslal Jeho? Kristus je desavuován, a to samým Otcem? To je pak ovšem skandál! (600) Ale jestliže onen Veleduch připouští u nás, v nejodlehlejší právě tak jako v nejaktuálnější části kosmu, vraždění dětí a mučení lidí, genocidy a sexuální prasáctví ve zpovědnicích, pak já mám právo říci, že celá tato struktura je právě tak velkolepá jako skandální.“ (613)

Co k tomu spravedlivému rozhořčení dodat? Nepochybně má dnes každý právo strkat nos pod vrata Absolutna a odtud po způsobu voříšků oštěkávat Boha, dokonce má právo slibovat, jak skvělý svět by stvořil on, kdyby to uměl, každý má právo na cokoli, neboť na práva jsme ve věku třeskuté humanity machři - a já mám zase právo říci, co si o tom myslím.

Je třeba vědět, že rozmanité verze gnostického skuhrání jsou patrně nejoblíbenějším bludem lidí, bloudících v oblasti ducha. Kdejaký smrkola, který si nějakým nedopatřením vzpomene na Boha, obvykle během několika minut dospěje k úžasnému filosofickému objevu, že když Bůh dopustí, abychom se zabíjeli, tak buď není vůbec, anebo není Bohem. Tento myšlenkový výkon většinu lidí tak vyčerpá, že si s ním vystačí na celý život, ale vyčítat jim mělkost úsudku nemá smysl, protože existuje dost mudrců, kteří se mudrováním živí, a přesto se na víc nezmohli. Na Bohu jsme si vytrucovali svobodnou vůli, abychom si mohli občas zaflámovat v pekle, kdykoli se však ukáže, jak drahý je to špás, posíláme účty do nebe. Ve věku třeskuté humanity se stalo pravidlem považovat Boha za chůvičku, která nás musí chránit před důsledky našich činů. Text Otčenáše se zřejmě dočká revize, protože z Otce se ponenáhlu stává Mamka. Otec na nás kladl přílišné nároky, kdežto na Mamku klademe nároky my. V tom totiž spočívá základní rozdíl mezi morálkou tradiční, jež kladla nároky na jedince, zatímco moderní moralita klade nároky na všechno - kromě jedince.

Poněkud enigmaticky tuto epochální proměnu naznačil už Albert Camus: ”Moderní senzibilita se odlišuje od senzibility klasické tím, že klasická senzibilita je živena morálními problémy. Kdežto ta moderní problémy metafyzickými“ (Mýtus o Sisyfovi).

Pokud měla moderní senzibilita (a s ní i moralita) touto změnou získat jakousi spirituální úroveň, pak výsledek je bohužel opačný než úmysl, protože své morální problémy zametáme pod metafyzický koberec. Zatímco jsme vždy ochotni zhotovit brilantní metafyzickou úvahu o tom, jak je svět zlý, Bůh krutý a společnost nemorální, uvažovat o své vlastní morálce (například o tom nemožně archaickém pojmu cti) nás ani nenapadne. Přesněji řečeno napadne, ale jen v té souvislosti, že za naše zhovadilosti mohou například peníze.

Tento způsob uvažování se týká dokonce i smrti. Diviš přesvědčuje své čtenáře, že svět byl stvořen fušersky a Bůh je ”nadvelegrázl“, protože existuje smrt, a v citovaných výňatcích to dokonce dvakrát označuje za skandál. Zde zřejmě básník dopřává své invenci šlofíka, protože slogan ”smrt je skandál“ (La mort, cŐest un scandale) dávno před Divišem uvedl ve známost Francois Mauriac. Z hlediska moderní morality tím ovšem dochází k revolučnímu obratu, jelikož smrt už není přírodní danost a všeobecný zákon, jak jsme se až dosud domnívali (Lex universa est quae iubet nasci et mori), ale všechno je radikálně a poněkud paranoidně jinak.

Výrokem o smrti jako skandálu nám moderní moralisté sdělují, že její existence je něco jako Protokoly siónských mudrců - výsledek zlovůle, mravního selhání anebo spiknutí, prostě lumpárna, která se nemusela stát. Tudíž je třeba odhalit toho lumpa, který ji zavinil. V našem případě je lumpem Stvořitel, neboť se o něm traduje, že stvořil mimo jiné i život. A protože máme empiricky zjištěno, že zabít je možné jen toho, kdo žije, a umřít můžeme jen tehdy, když jsme napřed žili, z logiky věci nad slunce jasně vysvítá, že naše vzájemné vraždění má na svědomí Bůh. Vždyť kdyby nebyl život, nebyla by ani smrt, a tedy ani největší ostuda lidstva, nacistické tábory smrti. Troufá si někdo zpochybnit tak očividnou pravdu?

Železné logice této pravdy nelze nic vytknout, až na tu maličkost, že jde o ”pravdu, která se zbláznila“, což je Chestertonova definice bludu. Divišův výkřik ”Už to jsi neměl dopustit!“ je výronem právě takového myšlení. Jenže i blud může mít úctyhodnou tradici pod vznešeným jménem gnose, a tam najdeme Divišovy pradědečky. Například v gnostickém Evangeliu Egypťanů se táže Salome Ježíše: ”Jak dlouho zachová smrt svou moc?“ Odpověď gnostického Spasitele zní, jako by mu napovídal Diviš: ”Tak dlouho, dokud vy ženy budete roditi.“

Není to logické? Je to pravda, která svou logikou směřuje do blázince, její kroky však doprovází zajímavá ozvěna. Proto doporučuji zopakovat si tuto moudrost nahlas, a poté se na vteřinku zaposlouchat, co to udělá. Tak tedy: Smrti se zbavíme tím, že nebudeme žít. Slyšíte to mlaskání? To zase jednou hoduje dialektika.

Gnostická dialektika Ivana Diviše hlásá, že náš pozemský, biologický život je zavrženíhodný, avšak nejčastěji uváděným příkladem špatnosti života je smrt. Náš svět je nejhorší ze všech možných světů - a důkaz všech důkazů spočívá v tom, že se jen velmi neradi loučíme se světem. Není to zvláštní? Gnostik své zajetí v odporné tělesnosti považuje za ukrutné zlo, což dokládá faktem, že toto zlo můžeme sfouknout stejně snadno jako plamen svíčky. Diviš je vězeň, dokazující nesnesitelnost svého vězení tím, že z něho může být kdykoli vysvobozen. Je vůbec možné neslyšet to dialektické mlaskání?

4 - Apokalyptický pupík

Dialektika se v době zrání generace básníka Ivana Diviše ujímala vlády nad intelektuály a její hadovité vlnění v amplitudě protikladů pomotalo hlavu kdekomu. Nelze se tedy divit, že liturgickou formuli na uctění jejího majestátu najdeme i v básníkově Teorii spolehlivosti:

”Částice - antičástice. Rození hvězd - neutronové hvězdy. Hmota - antihmota. To vše jsou ovšemže jen lidská slova, lidská, ale geniální ve smyslu tušení základu, který je dialektický. Bůh - Satan. Dobro - Zlo.“ (TS 612)

Kam čert nemůže, nastrčí bábu, a to samé dělá marxismus s dialektikou. Nastrkuje ji tam, kam zrovna nemůže, má-li napilno jinde. Svého času měl napilno v Kambodži, kde jistý Pol Pot splnil odvěký sen všech idealisticky materialistických dušiček a zrušil peníze. Západ se tehdy musel spokojit s marxistickou dialektikou na věhlasných univerzitách, což bylo některým vzdělancům málo. Záviděli, že nejsou při zrodu onoho báječného stavu lidské existence, jemuž se od Marxových dob říká beztřídní společnost.

Beztřídní společnost je patrně nejtypičtejším pojmem z arzenálu levicových dobráků, protože už svou předponou prozrazuje podstatu myšlení mudrců třeskuté humanity: Svět prý bude hezčí BEZ peněz, BEZ společenských tříd a třeba i BEZ lidí, jak jsme se dozvěděli od básníka Diviše. Při troše básnické invence tedy může existovat i Kambodža bez Kambodžanů, k něčemu podobnému ostatně ten báječný experiment směřoval. Kupodivu se ukázalo, že tam, kde se neplatí penězi, platí se lidskými životy. Radikálním humanistům se do jejich ideálů opět vloudila chybička, nicméně idea světa BEZ - v tomto případě bez ošklivého mamonu - taková idea je krásná a řeší problémy z gruntu, čili radikálně. A co s tím má společného Ivan Diviš? Právě ten radikalismus:

”Tři dny po šťastné volbě prezidenta měly být zahájeny represálie, zřízeno v celé zemi dvě stě, tři sta pracovních táborů (neřekl jsem táborů koncentračních) a tam nahnány smečky těch, kteří měli v popisu práce ničit svým bližním život. (...) Když je revoluce, tak revoluce, a musí téci krev. Krev, ta zvláštní látka, jak se ráčil uříci ten zhýčkaný parvenu Goethe“ (Respekt 1993/40).

To je básníkův scénář řešení situace po 17. listopadu 1989. Naštěstí ho uveřejnil až v roce 1993, kdy už byly sovětské divize mimo naše území, takže žádnou škodu nenadělal. Po bitvě může být generálem i básník Diviš. To v Africe jsou zřejmě radikální básníci pohotovější, a snad proto Afričané své revoluce neodbývají. Krve, té zvláštní látky, vyteklo nedávno ve Rwandě tolik, že by to možná uspokojilo i Diviše. V tomtéž památném rozhovoru pro Respekt stojí za pozornost ještě odpověď na otázku, proč nazývá Číňany zbolševizovanými makaky. Z podivuhodné myšlenkové přesmyčky se dozvíme, že básník je ochoten k velkorysému kompromisu: přestane Číňanům nadávat do zbolševizovaných makaků, když se začnou chovat jako bolševici. Posuďte sami:

”Až dojde v Číně k pravé, tj. krvavé revoluci, až se tam změní režim, až se došikují miliónové armády a budou invadovat severovýchodní Sibiř a celou ji zaberou, pak o nich začnu - možná - smýšlet jinak. Jsem člověk krvežíznivý a pomstychtivý a doufám, že se dočkám.“

Poučeni těmito ukázkami moderní morality už můžeme přistoupit k určité bilanci, jakými dary ducha nás moderní moralista Diviš obohatil. Protože bilance je úkon početní, a jako takový nesnáší kudrlinky, budu stručný: Poznali jsme dialektické myšlení, revoluční radikalismus a apokalyptické vidiny. Ať to počítám zepředu nebo zezadu, součet těchto veličin se nepříjemně podobá ideologii Komunistického manifestu. Ty věrné dušičky, jež v Divišovi vidí Božího bojovníka proti bolševismu, budou nepochybně protestovat, těžko však mohou popřít, že jejich oblíbenec klouže až překvapivě hladce po stejné linii apokalyptické utopie, jejímž výlupkem je právě bolševismus.

Dokonce i v těch vzácných případech, kdy Diviš čtenáře navnadí příslibem naděje, dočkáme se čehosi velmi podivného v podobě ”vypáčení a výmyků“:

”Na zlotřilou, zhovadilou povahu světa lze ukazovat donekonečna, je to málo platné a sklízí to nakonec výsměch. Daleko obtížnější je označit naději. Ukazovat zlotřilost světa, toť traktát, označit naději, toť čin.“ (TS 17)

Až potud není důvod nesouhlasit, protože slova o naději jsou nadějná - jak jinak taky, že ano. Bohužel, z dalšího textu seznáme, že Divišova naděje vypadá velmi beznadějně: ”Naději zakládá pouze výmyk z horizontály, vypáčení obzoru, tj. zničení všeho dosavadního.“ (TS 17)

Přiznám se, že tahle naděje ve mně vyvolává poněkud nechutné asociace. Mám z toho pocit, jako by Diviš žvýkal žvanec, který si už dávno před ním podávali z huby do huby ruští revolucionáři. Nelze si totiž nevzpomenout na truchlivé panoptikum, jež zvěčnil Dostojevskij v Běsech, protože tihle vytřeštěnci toužili stejně jako Diviš po ”zničení všeho dosavadního.“ Pro moje gusto je prostě Divišova naděje příliš bolševická.

Za básníkovo působení ve Svobodné Evropě se sluší poděkovat, nicméně gnostický kontext posunuje smysl jeho uměleckého díla jinam, než jsem se domníval v době rušiček a malin nezralých. Dnes vím, že Diviš při svém spílání světu i Bohu nevynechá ani bolševiky hlavně z toho důvodu, že je to působivá nadávka. Pro náležitý efekt je schopen nazvat bolševikem i Hospodina, a navíc ho poučí, že si za to může sám. Diviš se přece Stvořitele o své stvoření neprosil. Správný gnostik se cítí ukřivděn už tím, že byl odstřižen od pupeční šňůry:

”Naší poslední opravdovou komunikací na tomto světě je naše komunikace první, tj. pupeční šňůra, kterou nám vzápětí odstřihují. A tak první, co nám svět dává, je odstřih, odnětí, odloučení - a z toho pochodící jizvu. Až do smrti pak nekonáme nic jiného, než že se střídavě rozjizvujeme a zajizvujeme, respektive pokoušíme se znovu a znovu rozjizvit se či zajizvit.“ (TS 87)

I když je pupík bezpochyby jizvou, přiznávám, že jeho souvislost s tragikou lidského údělu mi dosud unikala. Zvláště při pohledu na dívčí pupíček se mi svět jeví pěkný a utěšený, prostě báječné místo k narození. Pupík coby symbol existencialistického krákorání, to je představa, jež by možná rozveselila i Franze Kafku. Pupeční šňůra však dobře poslouží k potvrzení duchovní spřízněnosti a kontinuity.

Duchovní pupeční šňůra vedoucí k apokalyptickému pupíku Ivana Diviše je dlouhá dva tisíce let. Vede od starověkých gnostiků Karpokrata a Šimona Mága a najdeme na ní uzlíky jurodivých pseudomesiášků středověku, uzlíky čističů světa s pomocí gilotiny, ale i řádně vyboulený uzel eschatologického Marxe, šturmujícího nebesa. Hadími sliby ”budete jako bohové“, ukradenými gnostické sektě Ofitů, zanechal po sobě uzlíček i radikální humanista Erich Fromm.

Gnostická štítivost nad hnusným světem a apokalyptické vidiny se u Diviše opakují tak často, až je to únavné, zejména pro pamětníky hulákání, že poslední bitva vzplála a nechť zhyne starý podlý svět. Navíc je smutnou skutečností, že tyhle krvelačné zvuky, při nichž se bolševikům zapalovala lýtka, básníka Diviše vzrušují dodneška. Poučí nás o tom jeho názor na českou hymnu:

”Naše národní hymna. Průser! Jakby ne! Poslyšte Marseillaisu! Jste Francouzi? Nejste? Ale vstává vám pyj a kunda se jemně opocuje! Dokonce Internacionála, píseň, za níž číhá naše otrávená nenávist, dodneška vzrušuje a vzbuzuje zdání, že snad přece to je možné, že snad... Člověk bezděky stojí v haptáku. (TS 542)

Možná tím Diviše zklamu, ale zdaleka ne každý stojí v haptáku. Pro mne je Internacionála hlavně připomínkou, že lidská blbost nezná hranice a jistí lidé zůstanou nedospělí až do smrti. Vraťme se však k Divišově psanici:

”Ale naše hymna, česká? Přesně jsme si ji vyvolili! Škroupova loulačka ublebená a uslzená, tahle hymna má někam národ vést a dovést?“

Přesně tak - básník má naprostou pravdu. Komu se stýská po krysařově píšťale, jež dokáže národ někam vést a dovést - například pod gilotinu nebo na Sibiř - ten musí být naší hymnou zklamán. V určitém smyslu je zoufale nepraktická, protože se při ní špatně bubnuje a nedá se ani řvát při útoku na Zimní palác. Přesto mi tento nedostatek nevadí, ba dokonce ho považuji za přednost. Vlastně bych měl Divišovi poděkovat, neboť teprve díky jeho prskání jsem si uvědomil skutečnou hodnotu české hymny.

Jak už jsem jednou napsal, estetickou stránku Divišova díla rád přenechám estétům. Zajímá mne pouze starý gnosticismus hopsající v nových teniskách třeskuté humanity. Jako zdroj ukázek jsem nejčastěji použil jeho Teorii spolehlivosti, bylo by však hloupé nepřiznat, že v té knize najdeme i místa až neuvěřitelně jasnozřivá. Neuvěřitelně proto, že čtenář žasne dvojnásob - nad pronikavostí kritického náhledu, ale i nad mírou autorovy neschopnosti uvidět břevno v oku svém. Některé texty si zasluhují odlít do zvonoviny a velmi hlasitě s nimi zvonit - avšak vzápětí k nim přidat ono biblické: ”Toto ať mi učiní Bůh a toto přidá, že sám proti sobě mluvil řeč tuto.“

”Časosběrný“ charakter Divišova konvolutu je krutý především k autorovi, neboť chtě nechtě svědčí o skluzu. Sledujeme momentky duševního rozpoložení, jednotlivá filmová políčka dlouhého myšlenkového procesu, který byl zpočátku pouhou mládeneckou koketérií se světobolem, posléze s módním hnusem Sartrova existencialismu, a nakonec zabydlováním ve škarohlídství, až se z bydliště stala šnečí ulita, dokonale srostlá se svým obyvatelem. Básník se stal mrzoutem z povolání. Nakonec připomenu jednu z jasnozřivých vět Teorie spolehlivosti, a je mi líto, že nezvonila v uších svému autorovi: ”Ukazovat zlotřilost světa, toť traktát, označit naději, toť čin.“ Od Diviše znám bohužel jen gnostické traktáty.