Ročník 1998‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Křesťanské alternativy v politice

Jan Šmíd

Přibližně v polovině loňského roku se na našem knižním trhu objevil sborník studií Křesťanské alternativy v politice. Knihu vydalo brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury s podporou Nadace Konrada Adenauera. Cílem publikace je podle slov editora Petra Fialy přispět k odstranění nedostatku prací zabývajících se politickou dimenzí křesťanství vědecky a tím přispět i k rozvinutí důkladnější odborné diskuse k tomuto tématu.

Kniha si nečiní nárok na komplexní zvládnutí dané problematiky. Snaží se spíše v jednotlivých studiích zpracovat určitá témata. Je rozdělena do dvou částí; první jsou Filosofická a teologická východiska křesťanské politiky, druhou Realizace křesťanské politiky.

První část obsahuje studii Pavla Barši Křesťanský personalismus proti liberalismu a totalitarismu (Francouzští katoličtí intelektuálové a revue Esprit ve 30. a 40. letech). Ta seznamuje čtenáře s okolnostmi vzniku a fungování revue Esprit na pozadí líčení rozsáhlých reálií francouzského intelektuálního života od přelomu století do konce 40. let. Studie zcela jistě zajímavá pro historiky a historiky idejí bohužel zklame toho, kdo by čekal skutečné hlubší seznámení s filosofickými východisky křesťanské politiky. Otázky spojené s politickou interpretací křesťanství Barša nerozebírá příliš do hloubky, slouží mu většinou spíše pro vysvětlení příčin vření mezi francouzskými křesťanskými intelektuály.

Také studie Jiřího Hanuše Politická teologie: pokus o společenské pojetí křesťanské naděje si ”neklade za cíl rozebírat jednotlivé teologické problémy, vyvolané v život politickou teologií, má účel pouze informativně historický“. Navzdory tomu se Hanušovi daří vylíčit nejen některé okolnosti vzniku a dalšího vývoje politické teologie. Studie postihuje, co vlastně politická teologie je, její důležité kategorie i její přínosy a nedostatky. Pro českého čtenáře může být navíc zajímavý uvedený příklad české politické teologie, jímž je dílo evangelického teologa Jakuba Trojana.

Druhá část, Realizace křesťanské politiky, obsahuje studii Maxmiliána Strmisky Křesťanská demokracie a její alternativy (Křesťanský centrismus a populismus v italském kontextu 1945 - 1996), která se zabývá především popisem vývoje italských křesťanských sil, a studii Petra Fialy a M. Strmisky Katolicismus a současný nacionalismus. Jako první je ovšem zařazena studie Petra Fialy Identita křesťanských politických stran (Proměny ideově-politické a strukturální pozice evropské křesťanské demokracie) zabývající se nesporně zajímavou a i v dnešním kontextu aktuální problematikou.

Fiala, který se snaží najít určující znaky zakládající identitu křesťanských stran, sám přiznává, že tato identifikace je, vzhledem k politickým procesům poslední doby, velmi složitá. Snaží se proto nepodlehnout zjednodušujícím konceptům identifikace křesťanských stran, které již přestávají plnit svou funkci. Odlišení většiny křesťansko-demokratických stran od občanských na základě analýzy aktuální pozice v jednotlivých politických systémech je totiž téměř nemožné, navíc může být velmi zavádějící. Role jednotlivých tzv. křesťansko-demokratických stran totiž odpovídá různosti jejich programů i politických systémů.

Fiala ve studii uvádí, že ”jediná možnost, jak takového přesného rozlišení dosáhnout, je zohlednit také historické hledisko a považovat za křesťanské strany ty, které vycházejí z tradičního křesťanského politického tábora a to i za cenu, že původní charakter historicky definované strany již v mnoha případech fakticky neexistuje“ (str. 74). To ovšem neznamená vyřešení problému identifikace, nýbrž jen jeho odsunutí zpět do minulosti. Křesťanské strany nemohou svou identitu získat prostě ”vydržením“ na základě toho, že ji několik desetiletí nikdo zásadně nezpochybnil. Nelze se vyhnout nutnosti vymezení onoho ”tradičně křesťanského politického tábora“, ze kterého vzešly, což znamená v podstatě učinit totéž rozlišení jako u stran. A konečně, jestliže ”původní charakter historicky definované strany již v mnoha případech fakticky neexistuje“, je třeba se ptát vůbec po smyslu takového rozlišování.

Fiala se v zásadě hlásí k principu rozlišování politických stran na komunistické, krajně pravicové, zelené, sociálně demokratické a občanské, a v rámci občanských stran potom ”rozlišovat strany konzervativní, liberální a křesťansko-demokratické na základě jejich ideových východisek a historické geneze“ (str. 75). Ovšem právě kvůli favorizování historického hlediska bohužel například chybně identifikuje německé CDU/CSU jako bez větších pochybností křesťanské strany. Přitom právě tyto strany jsou často uváděny jako příklad úspěšného přeřazení (realignment) z jednoho politického štěpení (ideologického projektu) do druhého. Přestože jsou CDU/CSU svou minulostí, názvem i proklamovanými východisky ”křesťanské“, jejich hlavní politická témata i způsob jejich řešení odpovídají mnohem více klasickým liberálně konservativním stranám (což se markantně ukazuje při řešení takových postmateriálních politických otázek, jakou je např. umělé ukončení těhotenství).

Nedostatky Fialovy identifikace pramení především z neochoty přijmout nebo adekvátně aplikovat kritérium shody ideových principů jednotlivých stran s alespoň elementárními hodnotami, které lze z křesťanství pro oblast politiky odvodit. To pochopitelně předpokládá náročnou diskusi, které hodnoty to jsou. Jistě by se nemusel rozejít s představou, že křesťanská politika může mít více podob, nicméně by z křesťanské identifikace vypadly některé strany, které jinak dosud plní sociálněvědní kritéria ”křesťanských“ stran.

Přesto lze knihu skutečně hodnotit jako příspěvek k diskusi o politické dimenzi křesťanství, též proto, že některé její nedostatky upozorňují na potřebu vést tuto diskusi na mnohem širší bázi.