Ročník 1998‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Evangelia jsou věrohodná

Radomír Malý

Pro 2. číslo letošního AD napsal Jakub Hučín článek s názvem „Žil Ježíš vůbec?“ . Takových provokativních otazníků se v textu vyskytuje celá řada. To by nebylo na škodu, kdyby byl závěr adekvátní. Jenže není. Autor je poplatný racionalistickým výkladům Písma sv. z počátku tohoto století, které se ujaly v protestantských kruzích a jejichž reprezentantem byl právě jím citovaný Bultmann. Tyto pozice jsou dnešní protestantskou exegetikou překonány. Nejnovější výzkumy provedené mladým badatelem z Německa C. P. Thiedem naopak potvrzují historickou věrohodnost evangelií a celého Nového zákona vůbec.

Hučín nekriticky aplikuje metodu literárních forem na Nový zákon. Tato teorie počítá totiž s mýtem jako součástí biblické zvěsti. To je sice správné, jenže otázka zní: je mýtus součástí i novozákonního poselství?

Hučín jednoznačně tvrdí, že ano. Podle něho „událost Proměnění na hoře, některé Ježíšovy zázraky a výroky jsou spíše teologickou reflexí prvních křesťanů než věrným líčením historických událostí“ .

Toto tvrzení je ovšem v přímém rozporu s dogmatickou konstitucí Dei Verbum Druhého vatikánského koncilu, která v článku 19 výslovně říká, že „Svatá matka Církev pevně a vytrvale pokládá za jisté, že čtyři evangelia ... věrně podávají to, co Boží Syn Ježíš ...skutečně konal a učil.“ Zpochybňovat cokoliv ze zázraků nebo výroků Kristových je tedy v rozporu s naukou Církve, což r. 1907 papež sv. Pius X. jasně prohlásil v dekretu Lamentabili . Kromě toho jde též o rozpor s historickou pravdou.

Hučín zpochybňuje, „zda evangelisté znali Ježíše z Nazareta osobně a zda byli svědky jeho činnosti“ . Uvádí, že evangelia vznikla až koncem 1. století. Současné závěry protestanta Thiedeho hovoří ale o něčem jiném: přinejmenším Markovo a Matoušovo evangelium je nutno datovat mnohem dříve, Markovo zcela určitě před r. 68, neboť toho roku, kdy vypukla židovskořímská válka, uschovali eséjci své spisy v kumránských jeskyních. K jejich objevům dochází až v tomto století. Mezi nimi je též značně poškozený spis, obsahující citát z Markova evangelia.

Připusťme ale, že evangelia skutečně vznikla až koncem 1. Století. Co to znamená? Nic víc a nic méně než to, že vznikla za života druhé generace křesťanů, tj. v době, kdy mnozí příslušníci první generace byli ještě naživu. Je nemyslitelné představit si vznik evangelií bez spolupráce křesťanů první generace, respektive bez základu, který právě oni položili. První křesťanská generace byla vesměs očitým svědkem Ježíšova života. Buď šlo o ty, kteří s ním chodili a měli všechno z „první ruky“, další byli svědky jeho zázraků, jiní zase viděli prázdný hrob nebo zmrtvýchvstalého Pána (apoštol Pavel píše v 15. Kapitole 1. Listu Korinťanům o pěti stech bratřích najednou), případně zažili v Jeruzalémě Letnice nebo viděli zázraky apoštolů apod.

Osobní svědectví o těchto událostech z evangelií přímo čiší. V Janově evangeliu je psáno: „To je ten učedník, který o tom všem vydává svědectví a to všechno zaznamenává – a víme, že jeho svědectví je pravdivé.“ (Jan 21,24). Za toto svědectví podstoupili téměř všichni mučednickou smrt nebo ji přinejmenším riskovali. Ne pouze za víru, ale za osobní svědectví, že to, co hlásají slovem i písmem o Ježíši z Nazareta jako Mesiáši, jehož zázraků byli očitými svědky, případně zázraků jeho apoštolů, je pravdivé. Jedná se tedy o svědectví o konkrétních událostech, nikoli o svědectví pro nějaké náboženské přesvědčení. Kvůli tomu šli příslušníci první křesťanské generace na popraviště; Blaise Pascal právem volá: „Svědkům, kteří se pro své svědectví dají usmrtit, rád uvěřím.“

Tvrzení autora, že „evangelia jsou anonymní spisy, teprve raná tradice z počátku druhého století je připisuje Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Janovi...“ , je z vědeckého hlediska neseriózní. Nebere totiž v úvahu pečlivost, s jakou prvotní církev přistupovala k otázce autorství novozákonních spisů. Hučín zapomíná, že v té době kolovala v opisech i jiná evangelia (Tomášovo, Petrovo aj.), která nebyla církevní autoritou uznána za inspirovaná, tedy za pravá. Této pocty se dostalo pouze oněm čtyřem. Proč asi? Zcela jistě zde hrála svou podstatnou roli otázka historické spolehlivosti. V době, kdy Církev prohlásila čtyři evangelia za inspirovaná (za papeže sv. Pia I. kolem r. 140), nebylo ještě od jejich sepsání tak daleko, aby se nedalo spolehlivě určit autorství. Samozřejmě si autorství ve starověku nepředstavujeme podle dnešních měřítek, evangelista nemusel nutně sám všechno slovo od slova napsat, ale zcela jistě byl z titulu reprezentanta církevní autority nebo očitého svědka popisovaných událostí konečným redaktorem textu nebo někým, kdo ručil za jeho pravost a pravdivost. Jinak si nelze vysvětlit, proč raná církev „připsala“ čtyři evangelia těmto mužům a jen je prohlásila za inspirovaná.

Jak může Hučín tak kategoricky tvrdit,: „Je pravda, že například událost Proměnění na hoře, některé Ježíšovy zázraky a výroky jsou spíše teologickou reflexí prvních křesťanů než věrným líčením historických událostí“? Odkud ví, že událost Proměnění a některé zázraky Ježíšovy (které?) jsou „spíše teologickou reflexí prvních křesťanů než věrným líčením historických událostí...“? Připustit toto znamená dělat z prvních křesťanů lháře. Hučínova slova, že jde o „teologickou reflexi“ a nikoli o věrné líčení historických událostí, pouze eufemisticky říkají, že pisatelé Nového zákona lhali. Jinak totiž není možno nazvat vědomé nepravdivé líčení událostí teprve nedávných, a navíc se zaštiťovat osobním svědectvím popisovaných jevů.„Teologická reflexe“ , o níž autor píše, je myslitelná a logická u pisatelů Starého zákona, kteří sdělovali události staré několik století, kdy se opírali o lidové podání, v němž mýtus hrál svoji důležitou roli. Není však přípustná u novozákonních autorů, kteří popisují jevy současné nebo téměř současné. Zde nelze uplatňovat selektivní přístup ve smyslu „co je a co není historickou událostí, co jsou a co nejsou pravdivá slova Ježíšova atd.“ Buď, anebo. Buď novozákonní autoři lhali nebo psali pravdu. Pokud by lhali, museli by být duševně chorými, neboť nikdo se zdravým rozumem nelže proto, aby se dostal na popraviště. Že by všech 8 novozákonních autorů a desítky dalších očitých svědků byli duševně chorými lidmi, to snad se neodváží tvrdit ani ten největší demagog.

Nevylučujeme samozřejmě nepřesnosti, způsobené v novozákonních knihách omezeností lidské paměti, opisovými chybami, překlady apod. Rovněž tak si nemusíme představovat, že všechno Ježíš řekl přesně těmi slovy, jak jsou reprodukována v evangeliu. Zcela určitě však Jeho výroky jsou věrně zaznamenány co do smyslu a obsahu. Totéž se týká i Kristových skutků včetně zázraků. Nemusely se odehrát v tom časovém sledu nebo zcela ve všech detailech přesně podle líčení evangelií, ale nepochybně se udály v hlavních bodech a rysech tak, jak evangelisté popisují.

Hučínova teze, že prý „evangelia nejsou historické dokumenty, ale dokumenty víry...“ je nonsens. Samozřejmě, že evangelia nejsou jen historické dokumenty, že jsou na prvém místě dokumenty víry, ale jak asi může vypadat víra, která se neopírá o spolehlivou historickou informaci obsaženou ve spolehlivých historických dokumentech? Taková víra potom nemůže být považována za objektivní pravdu a činit si na ni nárok. Je pouze subjektivním přesvědčením na stejné úrovni s jinými náboženskými systémy: konfuc ianismem, hinduismem, budhismem atd. V tomto kontextu vyznívá Hučínovo tvrzení jako výzva k relativismu, irenismu a synkretismu.

Tím spíše v této souvislosti vyniknou slova francouzského osvícence J. J. Rousseaua, který, ač proticírkevně orientován, napsal tyto věty: „Evangelia by měla býti smyšlenkou? Příteli můj, tak se nevymýšlí. Činy Sokratovy, o nichž nikdo nepochybuje, nejsou tak prokázány jako činy Ježíšovy. Evangelium nese na sobě pečeť pravdy tak překvapující a nenapodobitelné, že vynálezce byl by tu větší než hrdina.“

Tolik protikatolicky zaměřený osvícenec Rousseau. Jeho víra v pravdivost evangelií je větší než katolíka Hučína a dalších. Smutné.