Ročník 1998‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Filosofický spor v pozadí polarizace církve

Tomáš Machula

V nultém čísle časopisu Distance se Jiří Fuchs svým komentářem vrací k pražské teologické fakultě, resp. k diskusi nad kvalitou studia a personální otázkou pedagogického sboru, bývalým děkanem počínaje (Jiří Fuchs: O fakultě jinak, Distance č. 0/97, str. 57). Upozorňuje, že mediální prezentace byla velmi jednostranná. Věcnou kritiku mediálních odpůrců současného stavu fakulty (O. Štampach, J. JaNdourek, M. C. Putna) zasazuje do – podle vlastního mínění – správných souvislostí, kterými je boj dvou diametrálně rozdílných filosofií. Domnívám se, že zde Fuchs dopustil určitého zjednodušení, které není stejně spravedlivé pro obě strany.

Na úvod poznamenávám, že se nepočítám mezi bezvýhradné příznivce ani jedné ze stran konfliktu. Celý problém je příliš složitý, zapletený (vedle udávaných objektivních důvodů je ve hře celá řada důvodů subjektivních, např. osobní vztahy některých aktérů), „církevně politicky“ do značné míry ututlaný amediálně zamlžený na to, aby člověk, který postrádá informace a prostředky k rozkrytí jemného přediva, z něhož je celá kauza utkána, mohl vynášet kategorické soudy. Nejde mi tedy o komentář k celému nešťastnému případu „fakulta“, ale o některé body Fuchsova textu, díky kterým ve svém celku vyznívá ne jako nezůčastněná analýza, ale jako další z jednostranných mediálních přestřelek v zákopovém boji o fakultu.

Skutečné jádro celého případu vidí Fuchs, jak už bylo řečeno, ve sporu dvou odlišných filosofických východisek, zjednodušeně řečeno: Wolfova neoscholastického realismu a neomodernistické orientace jeho mediálních odpůrců. Do značné míry je to asi pravda, ale vše se nedá redukovat na spor dvou filosofiských škol. Ve hře je také přístup akademické obce fakulty k samotnému chodu této instituce a k formaci studentů teologie, z nichž velkou část představují budoucí kněží. To vyplývá i z názvu kritizovaného Putnova v Lidových novinách (Sekta se sídlem na teologické fakultě), který dává znát, že jeho autorovi nejde jen o přístup filosofický (slovy T. Halíka: na fakultě se učí „teologie minulého století“), ale i sociologický (ve zkratce: fakulta je uzavřená sama do sebe, nekomunikuje příliš s okolím, staví se proti biskupovi). Na tuto námitku lze možná odpovědět poukazem na fakt, že základní filosofická orientace významně orientuje nejen teologické závěry, ale i celkové vidění světa, tzn. onu sociologickou rovinu problému. Ano, ovlivňuje. Ale není jediným faktorem. Rozhodně neplatí, že každý zástupce klasického realismu musí automaticky souhlasit s Wolfovým stylem výkonu funkce děkana. I mezi těmi, kteří stojí na pozicích konzervativních, se najdou kritikové fakulty. Přimlouval bych se proto za větší rozlišování jednotlivých rovin problému.

Jak už jsem řekl, nemyslím si, že by se dala kauza fakulty nazírat pouze optikou boje filosofických pozic. Je to však jedna z nejdůležitějších rovin celého problému. Přistupme tedy na tento úhel pohledu a zaměřme se na Fuchsovu kritiku tří progresivních autorů. Dala by se shrnout do této jednoduché formulace: jde o spor rozdílných filosofií. Než začne někdo kritizovat a odsuzovat druhého za nepřijatelné filosofické (a z toho vyrůstající teologické) postoje, měl by nejdříve sám obhájit pozice vlastní. Fuchs přímo píše: „Má-li tedy teolog, zúčastněný v tomto sporu, uspokojivě vysvětlit, proč dává přednost té či oné orientaci, pak bude muset nejdříve poctivě odůvodnit, obhájit, zkrátka umět přivést k zřejmosti ty filosofické předpoklady, které jeho teologickou orientaci zakládají. Jestliže svým filosofickým autoritám jen uvěřil, jestliže např. vsadil na jejich rétoriku či úspěšnost v naději, že snáze osloví, pak jistě získá souhlas podobně naladěných či spřízněných duší, které jsou filosoficky stejně pasivní, ale kritického čtenáře nepřesvědčí.“ Nad tímto názorem lze než zajásat, ale uplatňujme ho na všechny zúčastněné strany. Souhlasím s Fuchsem, že ani jeden ze tří jmenovaných progresistů zatím podobnou filosofickou fundaci svých postojů nepředložil. Ale předložil ji prof. Wolf? Je také teologem a v tomto sporu zúčastněný. Fuchsova citovaná výzva by tedy měla platit i pro něj. Publikační činnost prof. Wolfa, pokud vím, také nikdo nezaznamenal, což je u univerzitního profesora velmi netradiční. Nepatří náhodou „konzervativní profesoři teologie“ často také k myslitelům, kteří bez kritické reflexe pouze pasivně přijali filosofický základ, který se jim hodil? Sám Fuchs ve svých učebnicích filosofie tento přístup dogmaticky pojímané učebnicové filosofie teologických fakult kritizuje. Proč tedy teď uplatňuje svou chvályhodnou zásadu pouze na jednu ze stran sporu?

Vraťme se ještě k východisku Fuchsovi úvahy, tj. k filosofickému pozadí křesťanské názorové polarizace. V Perspektivách 1/97 (Nová evangelizace, str. 4) Fuchs uplatňuje tuto myšlenku i na současné rozporuplné pohledy na ekumenismus. Mimo jiné tvrdí, že nejde jen o ornáty, ale o filosofické pozadí zůčastněných teologů, a kritizuje postoj středu, protože mezi pravdou a omylem žádný smysluplný a žádoucí střed nelze zastávat. Má pravdu, vždyť kdo by se chtěl hlásit k takovému středu, který je vlastně polopravdou či pololží? Jde-li o pravdu, nelze zůstat v půli cesty. Má to ovšem zase malý háček. Skutečně nejde o Fuchsem zmiňované „ornáty“? Vychází každá názorová odlišnost pouze z filosofického postoje? Domnívám se, že taková generalizace je nepatřičná. Věřím, že Fuchs zajisté uznává, že ne všechny, ale pouze některé z církevních „buď – anebo“ se k sobě mají jako pravda a lež. Vedle těchto zásadních dichotomií určitě připouští i ty banální (?) spory o „ornáty“. Hlásí-li se teolog ke středové pozici, mělo by se nejprve vyjasnit, o jaký střed se jedná. Rozdíl mezi kritizovaným bezbřehým ekumenismem a trváním na jisté výlučnosti katolicismu je úplně jiné povahy než rozdíl mezi zastánci latiny a domácího jazyka při liturgii. V druhém případě je principiálně možný obojí extrém, ale dost dobře představitelným je i postoj středový. Řekl bych, že se dokonce zdá být optimální. Zaujímá ho v konstituci o liturgii i poslední koncil. Plošná kritika zastánců středu však podobné rozdíly pomíjí, a je proto nespravedlivá.

Problém je však ještě složitější. Zmínil jsme rozdíl mezi bezbřehým ekumenismem a trváním na jisté katolické výlučnosti. Zde skutečně středová pozice představuje kompromis mezi pravdou a omylem. Je toto ale jediné možné dilema ekumenismu? Zajisté si lze názorové extrémy předložit i jinak, například položit jako alternativu ke jmenovanému neomezenému ekumenismu zatvrzelý postoj bazírující na sebemenších drobnostech vlastní praxe. V dějinách máme dost příkladů podobného rigidního konzervatismu, např. vzájemné odsuzování východní a západní církve kvůli používaní kvašeného či nekvašeného chleba při eucharisti. Takto postavený problém po středovém postoji přímo volá. Samotný střed spočívá v uznání legitimních rozdílů a v odmítnutí omylů.

Přestože souhlasím s podstatou zmíněných Fuchsových textů, nemohu se ztotožnit se způsobem prezentace. Při kritickém postoji k názorovým oponentům je vhodné přesně vymezit předmět kritiky. Paušální odmítání, ať už jde o kritiky teologické fakulty, nebo o teology hlásící se ke středové pozici, rozhodně žádoucímu vyjasnění nepřispívá. A kdo jiný by si měl dávat práci s přesným rozlišováním, než filosof?