Ročník 1998‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Humanistický kocour

Jiří Suchánek

Měli jsme kdysi krásného černého kocoura, jemuž jsme říkali Ámos. I když své jméno po učiteli národů dostal z čiré legrace už jako hloupoučké kotě, ve zralém věku dokázal, že si je zaslouží. Věřte nebo ne, ale vypadal tak moudře, že jsem se před ním ostýchal užívat neslušná slova. Když jsme si ve chvílích lenošení hledívali s porozuměním do očí a oba jsme předli blahem, často mě napadla otázka, proč vlastně tak inteligentní tvor nemluví. Určitě by měl co říci, jen chtít. Zřejmě nechtěl - ale proč?

Dnes už si na tu otázku umím odpovědět: Náš kocour nemluvil, protože byl humanista. To ovšem vyžaduje vysvětlení.

Laskavému čtenáři jistě neušlo, že roste počet Evropanů, kteří evropské civilizaci nemohou přijít na jméno. Není jim dost humanistická a zvláště se stydí za její krutou historii. Nějak jim nedochází, že ty dvě věci spolu souvisí - aby se západní civilizace mohla dnes hemžit ušlechtilými idealisty, kteří nemají nic jiného na práci než mudrovat o humanismu, museli se jejich předkové k tomuto bohulibému stavu proválčit a prodřít - takříkajíc provykořisťovat. Evropa bohužel není kontinent, kde stačí ležet pod palmou a čekat, až nám z ní některá z našich manželek shodí svačinu. V základech leckteré staroslavné univerzity, pyšnící se oslnivým světlem pokroku, humanismu a tolerance, bychom našli (nejen obrazně, ale i doslova) rozdrcené kosti obětí tohoto oslnivého pokroku. Evropští humanisté však z jakéhosi prapodivného důvodu nejsou ochotni svým předkům odpustit jejich odvahu riskovat v dalekých zemích život, aby sebe a své děti vymanili z podmínek, v jakých ještě dnes žije velká část ostatního světa.

Proto se poznávacím znakem současného vzdělance stává připravenost kdykoli své předky pomluvit za jejich krutost. Naši humanisté nemohou svým otcům odpustit, že v dobách, kdy se v Evropě množili a umírali jako myšičky, migrovali do světa, bojovali o místo na slunci a dokonce vítězili. Obzvlášť trapné divadlo předvádějí třeskutí humanisté na amerických kampusech, o nichž se dá říci, že svým předkům vlastně vyčítají svou existenci - kdyby totiž jejich otcové ve svém krutém existenčním boji nezvítězili, jejich potomci by nedřepěli v klimatizovaných posluchárnách, protože by vůbec nežili. Nejpodivnější je skutečnost, že toto plivání na hroby vlastních předků si říká humanismus.

Čtenář si však nepochybně klade otázku, co to má společného s nějakým kocourem. Společný je stejný druh humanismu. Dostalo se mi totiž poučení, že mimoevropské civilizace jsou bytostně humanističtější. Jistý Aimé Cesaire, martinický básník, vynalezl spolehlivé měřítko, jak posoudit humanistické kvality rozličných kultur a civilizací. Jeho metoda spočívá ve známé a praxí ověřené pravdě, že kdo nic nedělá, nic nepokazí, z čehož vyplývá, že vítězí ta kultura, která toho udělala a vynalezla co nejméně. Jistě nikoho nepřekvapí, že autorovi z jeho hodnocení vyšla nejlépe kultura vlastní, to jest kultura černošská. Chcete důkaz? Tady ho máte: bytostně humanistická kvalita černochovy kultury se spatřuje například v tom, že nevynalezl atomovou bombu.

A zde jsme u jádra pudla, v našem případě kocoura. Tohle skvělé měřítko humanistické kvality kultur a ras má bohužel malou chybičku, jelikož v něm i toho nejhumanističtějšího člověka předčí každý kocour. Kočky totiž nevynalezly ani artikulovanou řeč, a proto se nemohou dopouštět ani sprostých nadávek, natožpak šíření ideologií, včetně těch, které jsou podle litery zákona trestné. Kdybych však z tohoto faktu usoudil, že náš kocour byl lepším humanistou než Nelson Mandela, asi bych se humanistům nezavděčil. Není vyloučeno, že bych byl nakonec podezříván z šíření nenávistné ideologie, i když jen logicky domýšlím ideologii, jež byla svými tvůrci nazvána négritude.

Naštěstí je mi známo, že v symfonii člověčenstva má své nezastupitelné poslání každý z nás. Například Evropané přispěli do pokladnice všelidských hodnot dvěma tisíci let civilizačního vývoje, na jehož základě byla vytvořena nejen atomová bomba, ale i průmysl masové zábavy, který vyvrcholil videoklipy. A v tom okamžiku nastupují se svým kulturním vkladem afroameričtí chlapci a děvčata, aby obstarali to, co je na videoklipech nejdůležitější: rytmické natřásání hýžděmi. Tady vidíme, jak do sebe všechno harmonicky zapadá, všechno má v řádu všehomíra hluboký smysl a příhodnou chvíli, vzdělaně řečeno kairos, a můžeme tedy radostně konstatovat, že lépe to dopadnout ani nemohlo. Nebo snad ano?

* * *

Optimistické vyznění vzpomínky na humanistického kocoura je vhodným úvodem k radostnému konstatování, že nám už uhynul starý podlý bipolární svět. Žijeme v éře postbipolaristické, jelikož s rozpadem sovětského bloku jsme se zbavili nenávistné konfrontace Západ - Východ, a máme se už rádi. Dlouho se však mít rádi nebudeme, protože ke slovu do pranice se hlásí myslitelé, kteří si přes všechny řeči o pluralismu představují dějiny jako džihád za gnostické Jedno s velkým J. Říkají tomu globalizace. Vždyť je to tak prosté: pokud se všichni shodneme na jediném rytmu - samozřejmě na tom jejich - pak bude na světě mír a všeobjímající globalizace. Takže spolu s Predátory a Terminátory v popkultuře nastupují Globalizátoři ve filosofii.

Svou nedočkavostí se globalizátoři podobají bývalým nadšencům pro vznešenou ideu komunismu - také jeho vyznavači se opírali o ”vítr dějin v zádech“, jak s oblibou psával jistý psavec. Na rozdíl od komunismu se zdá, že globalizace skutečně patří mezi nezvratné procesy - což pro mne ještě neznamená důvod k souhlasu a radostnému hopsání. Entropie je rovněž nezvratný proces a přesto vím, že není o co stát. Tím se liším od každého správného levicového intelektuála, který je schopen ”podporovat pokrok“ i v případě entropie, pakliže si v moudrých knihách přečte, že entropii patří budoucnost. To má totiž entropie společné s nejoblíbenějším sloganem levičáků, po celé dvacáté století nadšeně hýkajících, že ”levici patří budoucnost“.

Z nedočkavých globalizátorů domácího původu je u nás nejznámější profesor Václav Bělohradský. Ten si od konce bipolární éry sliboval globální demokracii růžovou jako hejno plameňáků, dočkal se však trpkého zklamání. Podle něj se globalizační”vítr dějin v zádech“ v poslední době jaksi zadrhává.

Cituji: Naděje v globální demokracii končí, rozšiřuje se NATO, zbrojařské koncerny okupují území, o jehož budoucnost disidenti vedli své filosoficko-eticko-teologické spory. (V.B: Demokracie bez apokalypsy, LtN 1997/17)

Příčinou Bělohradského zklamání je intelektuální sklon k sebeklamům. Za jeden z nich považuji obecně rozšířený blud, že skončil bipolární svět - jenže ten nikdy neskončil a neskončí, dokud budeme existovat, protože je do našeho vnímání světa neodstranitelně zabudován. Jednáme tak, jak myslíme, a naše představy o světě, způsob myšlení o všem, co nás obklopuje a ovlivňuje a co se snažíme ovlivnit, je beznadějně bipolární. Proto je nevykořenitelná rovněž naše bipolarita myšlení ”my a oni“- můžeme ji tutlat, utloukat nebo mašlit jak chceme, stejně se odněkud vynoří.

Filosof například prohlásí, že bipolarita s pádem berlínské zdi skončila a svět se stal opět složitým. Snad, jenže tentýž filosof hned nabízí únik ze složitosti: svou vlastní verzi bipolarity, tentokrát centra a ex-centra. V jeho ideové nabídce je kladným pólem světa periferie a záporný je střed. Svět podle Bělohradského je natolik bipolární, že jiný než excentrický považuje za špatný a tomu také přizpůsobuje metafory: opačný pól reprezentují ”staří němečtí démoni“. Démon je metafora zla a zlo se proto musí samozřejmě potírat.

Jedná se tedy pouze o jinak nazvanou bipolaritu zla a dobra, kdy podle utkvělé představy levicových avantgard je dobrem všechno nové, moderní a ”excentrické“, a zlem je všechno staré, nemoderní, reakční, co samozřejmě nemá právo na existenci. Podle Bělohradského například tradiční kříže na bavorských školách. Předchůdci těchto pokrokářů to říkali méně pokrytecky: Svět bude rájem, až poslední papež bude oběšen na střevech posledního krále. Že ”démoni reakce“ pouze reagují na takové sliby, na globální nároky ”nového“, a že například ”fašismus“ v uvozovkách i fašismus skutečný se pravidelně vynořuje až tehdy, když arogance ”nového“ samolibě předvádí svá internacionální a globální vítězství, na poznání této skutečnosti patrně levicovým intelektuálům schází intelekt.

Dnes je ovšem už zřejmé, že budoucí osudy světa určí jiná bipolarita. Ještě ani nestačila pořádně zaklepat bačkorama bipolarita Východ-Západ, a v údajně postbipolaristické době začíná vyrážet do šlahounů bipolarita možná nebezpečnější než byla ta minulá: všichni dobráci z povolání už houfují své šiky do svaté války za práva ukřivděného Jihu proti sobeckému Severu. Globalizátoři, vždy ochotní následovat ”světové trendy“ a vítr dějin v zádech, nasáli do nozder vanutí zvané multikulturalismus. Jde přece o módní a pokrokový trend - komu by vadilo, že důsledně uplatňovaný multikulturalismus je protimluvem globalizace? Ať už si vzpomenem na čínskou ”Říši středu“ nebo ”Rapa nui“ Velikonočního ostrova, skutečně respektovat podstatu každé kultury znamená vyrovnat se s faktem, že všechny se považují za pupek světa. A kolik pupků světa se vejde do hlavičky jednoho globalizátora? Proto jediné, na co se multikulturní globalizátor zmůže, je nová bipolarita, v níž je tentokrát záporným pólem vlastní kultura. Globalizátor se vyžívá v masochistickém ”odhalování“, že naše kultura má sklon považovat se za pupek světa, aniž by poctivě přiznal, že takové jsou všechny kultury. Největší hřích, jehož se evropská kultura dopustila, byl fakt, že v jisté době skutečně pupkem světa byla.

Proto je realita multikulturalismu tak protichůdná své sličné humanistické teorii - je v intencích žánru, že v tomto tažení uplatňují své verbířské vlohy především veteráni mediálního humbuku, kteří v šedesátých a sedmdesátých letech hromadně bučeli Ho-ho-ho-či-Min a prskali na americké imperialisty. Kupodivu se tomu mezi vzdělanci říká výchova k multikulturní toleranci - v praxi to znamená, že národnostní či rasová nenávist se údajně likviduje změnou ve výběru opovrženíhodného národa anebo rasy. Svým mudrováním o ”hloupém bílém muži“ s touto bipolaritou koketuje také Václav Bělohradský.

Jistě nikoho nepřekvapí, že módní multikulturalismus se velvyslanci relativismu líbí, jelikož údajně ”relativizuje hlediska bělošského establishmentu“. Multikulturní relativista však navíc okázale opovrhuje ”hloupým bílým mužem“, takže esesák Priebke byl zloduchem nikoli proto, že byl esesák, nýbrž proto, že byl logickým vyústěním evropského vývoje ”hloupého bílého muže“. Tudíž si Bělohradský dává záležet na cvičení našich podmíněných reflexů a slova ”hloupý bílý muž“ u něj vždy znamenají prototyp masového vraha, mezi něž řadí i americké letce, kteří nad Hirošimou ukončili druhou světovou válku. Bělohradskému dnes vadí nejen konzervativní pravice, ale i věda - je totiž rovněž produktem hloupého bílého muže:

Věda byla největším parazitem studené války. Fakt, že věda jako instituce toto parazitování na nukleárním zbrojení nikdy nepodrobila radikální kritice, ukazuje, jak hluboké je propojení rozumu a násilí v západní civilizaci. Ostatně ekologové na to upozorňují systematicky. (Lidové noviny 19.2.1996)

Zdá se, že Bělohradský nepovažuje ekology za vědce. Správní ekologové jsou jen ty ušlechtilé dušičky, které by rády humanizovaly i vztahy mezi pavouky a mouchami. Tihle milovníci přírody zřejmě čerpali znalosti o předmětu své něžné lásky ze seriálu o Včelce Máje. Pokud ještě nevědí, že propojení násilí a přírody je přinejmenším stejně hluboké jako propojení násilí a rozumu, pak by jim trochu té vědy neškodilo.

S multikulturalismem a bipolaritou Sever-Jih velmi úzce souvisí další módní intelektuální trend, s nímž si ještě užijeme hodně legrace. Patrně největším hříchem v očích hlasatelů třeskuté humanity se stává to, čemu se kdysi říkalo pietas - úcta k předkům. Kdo dnes chce platit za vzdělance, musí si dávat pozor na jazyk a jistá historická fakta zapomenout, anebo otočit je naruby, protože o svých neklidných a bojovných předcích, kterým vděčíme za to, že se dnes máme lépe než třetí svět, nesmí být řečeno slušné slovo. Jména objevitelů, dobyvatelů, vojevůdců křižáckých výprav, budovatelů impérií a jiných ”kruťasů“, bez nichž by Evropa byla jen neduživým ocáskem Asie, používají se v lepší intelektuální společnosti místo nadávek. Mánie omlouvat se za vlastní dějiny se stala přihláškou mezi mediální mažoretky, svižně švihající lýtky na pochodovou notu, kterou jim vyhrává duch doby.

Václav Bělohradský má k této moderní vymoženosti velmi ambivalentní, až schizoidní postoj, který se poprvé projevil v článku Blouznivci minulého času. (Lidové noviny 29.12.1995) V tomto článku psal, že naše doba ”zhodnotila typ člověka, který se objevil teprve nedávno, ale velmi se za minulá léta rozmnožil - je jím člověk, omlouvající se za své dějiny.“ Tehdy v roce 1995 si Bělohradský ještě dovolil ironický odstup a navrhoval ”pořádat turistické zájezdy spojené s vydáváním odpustků za dějiny. Bývalí agresoři se omluví bývalým obětem a dostanou od nich odpustky, které budou ukazovat s pasem, a získají tak slevu v jejich obchodních domech. Karel Schwarzenberg by mohl shromáždit českou šlechtu a omluvit se nám, potomkům sedláků, za robotu. Němci se omluví Rusům a celému světu za to, že poslali do Ruska v zaplombovaném vlaku Lenina. Odpustek za tento čin by byl ovšem nepředstavitelně drahý. Nicméně není na světě stát, který by se nemusel omluvit za způsob, kterým vznikl“.

Smysl pro humor nelze Bělohradskému upřít a v tomto případě mu dokonce závidím - kdyby mě nepředběhl, snažil bych se napsat něco podobného. Domnívám se, že není-li člověk zrovna státníkem s určitými diplomatickými povinnostmi, je omlouvání za vlastní dějiny pouze laciným gestem. Jenže - proč byl v tomto případě Bělohradský k omlouvací mánii tak ironický? Protože skutečným jádrem jeho článku byly opatrně formulované pochyby o správnosti omluvy Václava Havla za odsun Němců. (Fobie vůči ”starým německým démonům“ je konstantou Bělohradského myšlení.) Ve vztahu k Němcům zachovává fučíkovskou bdělost i nejliberálnější z liberálů.

Nelze však přehlédnout, že pokud nejde o ”staré německé démony“, Bělohradský mluví úplně jinak. Dnes trylkuje omluvenkové popěvky o bělošském establishmentu a hloupém bílém muži na stejnou notu, jakou levicová intelektuální móda vyžaduje. My se patrně máme spokojit s vysvětlením, že nejde o nic jiného než ”přiznat, že nově rozumíme důvodům, pro které jsme se stali takovými, jakými dnes jsme“, ale že to”...nemůže mít žádné zpětné politické důsledky.“ (LN 29.12.1995)

Jestliže tomu Bělohradský opravdu věří, pak zřejmě spadl z nějakého humanistického nebíčka a mezi námi zůstává jen kvůli pochroumaným andělským křidélkům. Omlouvací mánie má své politické důsledky už dnes, ale to pravé potěšení nás čeká v budoucnosti. V tzv. třetím světě se z výsledků kádrování evropské historie stává bipolární ideologie ”spravedlivé odplaty“ a nenávisti k bělochům. (Nejlépe pojmenoval současné ”multikulturní“ orgie Roger Sandall v článku o Karlu Popperovi na Novém Zélandu, když o nich psal jako o revanšistickém tribalismu - viz Proglas 4/97) Kdyby si Bělohradský občas odpočinul od vášnivé nenávisti k ”hloupému bílému muži“, povšiml by si možná idejí, kterými se ohánějí iráčtí Saddámové a somálští vlastenci, kteří v odměnu za potravinovou pomoc párají bělochům břicha. To hlavní je jim jasné: neexistuje na světě širém zlo, které by neměl na svědomí hloupý bílý muž.

Například ještě začátkem devadesátých let tvrdili agitátoři ANC, organizace všemi humanisty svatořečeného Nelsona Mandely, že AIDS je pouze bělochy vymyšlený strašák a radám k užívání kondomů se bujaře smáli. Jim to bylo nad slunce jasné - hloupí bílí muži by těmi směšnými praktikami chtěli brzdit vítězný nárůst černé populace. Když na tuto lež doplatilo příliš mnoho lidí, obrátili Mandelovi propagandisté na čtyráku a stejně drze začali šířit lež opačnou: AIDS existuje, ale jen proto, že byla bělochy vypěstována s cílem vyhubit černochy. Jejich argumenty jsou prostě k nerozeznání od těch, které se líhnou ve svrchovaných ”multikulturních“ mozkovnách reprezentantů západního intelektuálního establishmentu, včetně Bělohradského: za všechno zlo můžeme my, hloupí bílí lidé.

Jak mělký je globalizátorův multikulturalismus, o tom svědčí jeho vztah k multikulturním projevům v Evropě. Na nás je naopak třeba přísnost a žádný multikulturalismus si nezasloužíme. Proto si liberál neváhá pochvalovat represivní ideu univerzalistického státu v případě soudního zákazu křížů na bavorských školách, a vzápětí se multikulturně dojímá nad osudem kanibalských Aztéků, žijících jen válčením. Proč? Protože naši předkové je ve válčení dokázali překonat. To jim - dnes už vlastně nám, hloupým bílým mužům - nelze odpustit.

Je ovšem nutno přiznat, že ideová nabídka věrozvěstů multikulturní humanity vychází vstříc poptávce. Revanšistický tribalismus potřebuje ideové krytí. Jestliže ústřední myšlenkou v Africe oblíbené ideologie négritude je tvrzení, že černoch je bělochovi mravně a citově nadřazen právě proto, že nic nevynalezl a tudíž ani nic nepokazil, pak je jen logické, že k jejich etnickým masakrům jim musíme dodávat nejen zbraně, ale i ideologii. Oni si pak už se svou mravní a citovou převahou vystačí sami. Při troše cynismu to lze dokonce považovat za příspěvek k řešení globálního problému přelidnění. Můžeme tedy opět radostně konstatovat, že lépe to dopadnout ani nemohlo. Nebo snad ano?