Ročník 1998‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Ke kritice T. Machuly

Jiří Fuchs

Můj oponent reaguje na dva články; nejprve tedy ke sporu o fakultu. Můj text je prý jednostranný, zjednodušující, není spravedlivý pro obě strany. Proč se to tak Machulovi jeví? Protože se kauza fakulty nedá nazírat pouze optikou boje filosofických pozic, protože základní filosofická orientace není jediným faktorem. S těmito oponentovými zdůvodňujícími výroky já ovšem zcela souhlasím. Jen v nich na rozdíl od něho nevidím důvod pro hodnocení mého textu jako jednostranného, zjednodušujícího. Proč?

Protože jsem nepsal komplexní pojednání o případu fakulty; zdaleka do něj nevidím. Ale jen kdybych takové komplexní pojednání psal, bylo by možné můj text pravdivě označit za zjednodušující... atd., neboť si v něm skutečně všímám jen tzv. filosofického pozadí. Proč se zaměřuji jen na něj? Protože mi v textu jde (jak výslovně uvádím) jen o „jednu nesrovnalost“ – totiž o nespravedlivé hodnocení studentů ze strany pokrokových publicistů. To zřejmě Machula přehlédl, a proto se mu zdál můj text zjednodušující.

Stejné nedorozumění působí i při výtce, že neměřím stejným metrem. („Wolf také nepředložil filosofickou fundaci svých postojů“.) Machula prostě od mého textu očekával více, než mohl vzhledem k svému zaměření poskytnout. Jinak u svého kritika cením, že na rozdíl od mnohých „znalců poměrů“ chápe význam tzv. filosofického pozadí v teologii vůbec i v kauze fakulty zvlášť. Proto by mu myslím po tomto vyjasnění nečinilo potíže uznat oprávněnost mého podivení nad tím, jak levně byli studenti odepsáni.

Pokud jde o můj text v Perspektivách, bude mít naše diskuse v podstatě stejnou logiku jako v případě fakulty. Machulovi v textu schází přesnější rozlišování a vymezování. Plošnou kritiku stoupenců středu pak pokládá za nespravedlivou. Oč šlo?

Právě jsem ukončil „hlubokou úvahu“ o filosofické prostřednosti našich pokrokových teologů a vybyl ještě odstavec. I řekl jsem si, kdy se zase poštěstí dostat se do renomovaného měsíčníku? Pojal jsem tedy úmysl „trošku pozlobit“ naše poněkud už přemnožené stoupence zlatého středu a spáchal jsem jaksi pod čarou skromný odstaveček, což jsem zřejmě neměl. Teď nezbývá, než abych se ke všemu ještě ocitoval: „Často dnes slyšíme o širokém středu, o toliko umělém protikladu konzervativců a liberálů. Ujasněme si. V tenzích katolického myšlení nejde o staré formulace či ornáty, nýbrž především o pravdivé filosofické základy teologie. V této poloze zaujímají křesťané (reálně!) opačné pozice. Tzv. středová pozice je tu iluzorní. Šlo by totiž o střed mezi pravdou a omylem.“

Z toho je hned zřejmé, že jsem mluvil o iluzornosti středu pouze na úrovni filosofických základů, že z katolického myšlení nevylučuji jakoukoli středovou pozici, že tedy zastánce středu nekritizuji plošně. Chtěl jsem jen krátce poukázat na nešvar příliš snadného zaujímání středové pozice. Není bez zajímavosti, že se ohradil právě člen redakční rady Perspektiv, které se samy vnímají jako středové.

Tedy pro pořádek. Shodneme se na tom, že samozřejmě existují pravdivé středy mezi extrémy, že naše poznání v komplexnějších problémech mnohdy nedospívá k evidenci, takže je zde jakýsi střed rozumnou pozicí. Také se snad shodneme i na tom, že v rovině filosofických základů (která je rovinou dvojčlenných disjunkcí tezí a antitezí) není pro středovou pozici místo. Já jsem však z jistých důvodů upozorňoval právě jen na situaci v této rovině. Můj kritik tedy zase naložil na můj skromný odstaveček víc, než mohl unést. Komplexní pojednání o těchto věcech opravdu nemohlo být v daném článku mým záměrem.

Zdá se tedy, že v obou případech došlo u kritika k nepřesnému čtení kritizovaných textů. Proto mluví v souvislosti s mou kritikou zbytečně o odmítání kritiků fakulty a teologů středu. Machulovi na problémech fakulty i středu evidentně záleží, vidí i ty stránky, které jsem netematizoval a při příležitosti mých dílčích vyjádření je tedy zdůraznil – ovšem mimo kontext.

Snad bych měl nakonec vysvětlit, o jakou nepatřičnost mi v souvislosti se zaujímáním středové pozice jde. Mnohonásobná zkušenost s myšlením ukazuje, že se pravda často vyskytuje mezi dvěma extrémy. Tak se např. ukazuje, že při výkladu obecnin se v nominalismu přehání význam subjektivity v celku poznání, zatímco v platonském ultrarealismu se tento význam podceňuje. Klasický realismus je pak vyváženým pojetím. Souvztažně s tím je aristotelská analogie jsoucna pravdivým středem mezi parmenidovskou univocitou a herakleitovskou ekvivocitou pojmu jsoucna.

Pravda těchto středových pozic realismu se ovšem neukazuje prostým porovnáním historicky daných extrémů či syntézou jejich pozitivních prvků. Bez pravdivého zkoumání základních problémů filosofie by nebylo možné pozitivní prvky pravdivě identifikovat. Tak např. Kant podnikl rozsáhlé zkoumání poznání. Vynechal v něm však základní problémy pravdy, a proto se mu nepodařilo vystihnout pozitivní prvky empirismu a racionalismu tak, aby vytvořil pravdivou syntézu. Propadl naopak společnému nominalismu těchto směrů.

Dnes už vývoj překonal i Kanta, a tak tedy žurnalizující autoři zaujímají středové pozice rovnou, bez zkoumání příslušných problémů. Namlouvají si moudrost středu podle svého cítění či podle nezvýslovněných předpojetí a vazeb. Pak se ovšem snadno stává, že jejich středová stylizace věcně přináší nějakou variantu či modalitu nějakého extrému. Dovedu si např. představit, že Ondokova pozice „hypotézy Boha“ (viz moje recenze v tomto čísle) bude mnohými vnímána jako rozumný střed mezi extrémy „středověkého“ dokazování Boha a „progresivistického“ agnosticismu. Hlubší zkoumání však takový střed hravě rozmetá a odhalí Ondokovu „hypotézu“ jako typickou tezi novověkem fundovaného modernismu.

Bez orientace v základních předpokladech teologického myšlení je tedy i v katolickém myšlení velice obtížné nalézat pravdivý střed mezi mylnými extrémy. Ke slovu pak totiž přicházejí náhradní kritéria, která situují do středů toliko iluzorních.

Vezměme např. Příhodovo hledisko otevřenosti. Příhoda říká: „Pravolevá metafora tu platí... jako popis škály postojů sahající od otevřenosti vůči světu...“ (Nová Přítomost, 11/97). Jsmeli vzděláni v psychologii, budeme jistě na straně otevřenosti. Však také Příhoda (tamtéž) v souvislosti s recepcí Západu charakterizuje ty otevřené pozitivními predikáty (potřeba poučit se...), kdežto ty uzavřené negativně (reagují úzkostně...). V diskusi se Semínem pak řečnickou otázkou naznačuje, že pravolevá škála koreluje s mírou úzkosti a agrese – od středu k okrajům.

Tímto psycho-sociologizujícím způsobem však není možné adekvátně zhodnotit různé myšlenkové pozice a postoje, které určují orientaci i obsahy různých katolických periodik a které více méně vědomě navazují na teoretické rezultáty různých teologických směrů. Neboť otevřenost a uzavřenost světu či Západu samy o sobě nic neříkají o hodnotě, kterou v katolickém myšlení hledáme. Oba způsoby chování mohou zprostředkovávat pravdu i omyl. Střed však má být prostorem pravdy, extrémy představují omyly. Proto hledisko otevřenosti na určení pravdivého středu a mylných extrémů nestačí. Jeli primárně uplatněno, pak uzavřenost bude principiálně podezřelá, zatímco otevřenost se ocitne na okraji jen v případě recepce takových úletů, které rozpoznáme jaksi instinktivně.

Co když ale Západ produkuje převážně defektní teologickou reflexi? Pak uzavřenost představuje postoj, který je nutnou podmínkou vytvoření takového prostoru, v jehož rámci se konstituuje pravdivý střed. A pouhý psycholog či sociolog – odpojený od základů filosoficko- teologické orientace – identifikuje svým kritériem takový postoj mylně jako extrém.

Jinou formu psychologizace představuje hledisko „podle míry agrese“. V dnešním intelektuálním klimatu vládne imperativ: vyhýbat se explicitním nárokům na jistotu zásadnějších stanovisek. Intelektuál, který se nechce znemožnit, tento imperativ více méně respektuje. Pak mu nečiní potíže interpretovat každý zásadnější, jednoznačný kategorický postoj jako výraz agrese – a tedy extrém.

Pravdivá myšlenková pozice se však nestává mylnou ani tehdy, když na ní někdo insistuje. A dokonce ani tehdy, když ji hájí či prosazuje skutečně agresivně. Trvám-li např. důsledně na tom, že Štampachovo chápání plurality je mylné, a trvá-li on vytrvale na svém, pak už tím samým nejde o „pravolevou“ polaritu, kterou bychom mohli v perspektivě „Perspektiv“ vnímat jako konfrontaci extrémů. Měl jsem dojem (možná mylný), že nás Machula v jednom článku takto zařadil a sám se „nezúčastněně“ situoval do zlatého středu. Rád dosvědčím, že T. Machula nemá vzhledem ke svým schopnostem zapotřebí takovouto „moudrost“ levných středů.

K těm se naopak utíkají ti, kdo jsou skutečně – ať z jakýchkoliv důvodů – intelektuálně nezúčastněni, ale diplomaticky, v póze spravedlivých „vyvažují“ domnělé extrémy, např. tak, že jednou dají za pravdu těm, podruhé zase oněm, ale nejčastěji se nad „konfrontaci“ jednoduše povznesou. Tady vyvstává mimo jiné otázka kompetence: snad by bylo pravdivější, kdyby se milovníci slovníkové moudrosti a velmistři zákulisí raději zdrželi hodnocení. Jsouli k němu přece jen nutkáni (ať už vnitřně či zvnějšku), pak by se asi měli více intelektuálně angažovat.

Úvaha o středu tedy měla upozornit na jistou disproporci, v níž se mnozí s nenucenou samozřejmostí obsazují do středových rolí, ačkoli disponují jen povrchovými kritérii rozlišování v rámci katolického myšlení. Odpojeni od základnější orientace, získávají moudrost středu jaksi zadarmo, a proto také jen zdánlivě.