Ročník 1998‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

O socialismu

Roman Joch

Jeden můj přítel, shodou okolností člen redakční rady Distance, mi řekl, že na filosofickém semináři, který shodou okolností vedl šéfredaktor Distance, se tehdy rozproudila diskuse o jednom českém pravicovém politikovi, který je shodou okolností křesťanem. Jiný člověk přítomný na semináři, rovněž křesťan, se hlasitě podivoval nad tím, jak může mít tento politik jakožto křesťan tak nekřesťanské politické názory. O jak nekřesťanské názory tenkrát šlo? Tento politik se staví proti přerozdělování majetku od bohatých k chudým a tak vlastně i proti solidaritě, jež je, jak všichni přece dobře víme, výsostně křesťanskou záležitostí. Z toho vyplývá, že onen diskutující pán byl křesťanským socialistou.

Velice mě mrzí, že jsem se diskuse nezúčastnil. Unikla mi totiž hezká příležitost dotyčnému pánovi zdůvodnit, že na tom, když křesťan obhajuje kapitalismus nebo je proti přerozdělování, není vůbec nic špatného.

Jistěže je pravdou, že křesťan nemůže zastávat jakékoliv politické názory – např. zcela určitě nemůže být komunistou či nacistou – avšak pokud vím, docela dobře může být socialistou, liberálem i konzervativcem. Já bych však dodal, že v případě křesťanských socialistů, lidí, jejichž socialistické názory vycházejí z jejich křesťanské víry a kteří se domnívají, že socialismus je jakýmsi politickým ekvivalentem křesťanství, se jedná o fatální zkrat a kolosální omyl.

Jinými slovy, v tomto pojednání hodlám zkritizovat socialismus a bránit kapitalismus – a to nejen z důvodů praktických, nýbrž především z těch morálních. Nejdříve však bude na místě nějaká definice: Pod socialismem rozumím politickou doktrínu a politické hnutí, jež má dva ideály: 1) Rovnost – tedy přesvědčení, že výrazné materiální nerovnosti ve společnosti jsou vždy a všude inherentně nesprávné (nespravedlivé, nemorální), a že je tedy správné usilovat o jejich zmírňování (či v radikální podobě o jejich odstranění, čili o nastolení materiální rovnosti). 2) Zajištěnost – tedy přesvědčení, že je správné (spravedlivé, morální), aby stát pečoval o materiální blahobyt svých občanů, aby jim jeho určitou míru garantoval.

Tyto dva ideály jsou sice podobné, avšak nikoli totožné. Teoreticky se tedy může stát, že i kdyby jeden z nich byl nesprávný, ten druhý správný být může. Rovněž se může stát, že i kdyby ideály byly náhodou dobré, špatnými mohou být prostředky, jež socialismus navrhuje na dosažení těchto ideálních cílů. Jaké prostředky tedy nabízel socialismus za posledních dvě stě let své moderní existence? Obecně vzato jde o extenzivní přítomnost státu v ekonomickém životě občanů. Ta se může projevovat různými způsoby: Absolutně nezbytným pro dosažení obou ideálů je státní přerozdělování bohatství od bohatých k chudým. Další prostředky, které moderní socialistické hnutí za dobu dvou set let své existence navrhovalo, byly znárodnění výrobních prostředků, státní řízení a plánování ekonomiky, či alespoň zasahování do ní různými regulacemi.

Pod kapitalismem rozumím liberální systém svobodného trhu, tedy systém, v němž stát zasahuje do hospodářství a majetkových poměrů svých občanů co nejméně. Lidé nabývají majetku nikoliv státní alokací, nýbrž svobodnou interakcí s ostatními členy společnosti – tj. formou daru či na základě kontraktu s jinými lidmi.

A. PRAKTICKÁ ÚSPĚŠNOST SOCIALISMU A KAPITALISMU

Posuďme úspěšnost socialismu a kapitalismu vzhledem ke dvěma ideálům socialismu, tedy posuďme jejich schopnost poskytovat lidem materiální blahobyt a schopnost zajistit materiální rovnost ve společnosti.

Pokud jde o tvorbu materiálního bohatství, prokázel se být systém svobodného trhu a individuální iniciativy velice úspěšný. Posledních dvě stě let prokázalo, že kapitalismus má úžasnou schopnost vytvářet ve společnosti bohatství a zlepšovat materiální úděl lidí – i když ne nutně stejnou měrou u všech. Tedy první ideál socialismu splňuje kapitalismus skvěle, druhý vůbec, neboť vede či může vést ke značným materiálním nerovnostem.

Na druhé straně socialismus je schopen dosahovat ve společnosti materiální rovnost či zmírňovat nerovnosti prostřednictvím státem prováděného přerozdělování. Ukázalo se však, že praktický aspekt socialismu – vytváření bohatství – je jeho velkou slabinou. To je empirická zkušenost posledních sta let, v nichž se k moci dostávaly socialistické strany. Strany samotné to uznávají a za toto období rezignovaly na předtím oblíbené hlavní nástroje své politiky: znárodňování a přímé řízení plánovaného hospodářství. Tyto jejich nástroje se ukázaly být dlouhodobě škodlivé pro hospodářský růst a schopnost ekonomiky vytvářet bohatství. Socialisté, především v posledních dvaceti letech, učinili kapitalismu velkou poklonu tím, že uznali to, co kdysi popírali, totiž že systém svobodného trhu je lépe schopen produkovat bohatství. I když si podrželi své ideály, rezignovali na některé své někdejší prostředky. Jeden prostředek si dodnes ponechali: i nadále prosazují představu, že je povinností státu přerozdělovat bohatství od bohatých k chudým, aby se ve společnosti zajistil materiální blahobyt arovnost. To nás přivádí k povinnosti zhodnotit morálnost těchto dvou ideálních cílů socialismu.

B. MATERIÁLNÍ ROVNOST, ČILI EGALITARISMUS

Rovnost a spravedlnost

Materiální rovnost je jedním z axiomů (nebo ještě lépe: předsudků) socialismu. Socialismus nikde nedokazuje, proč je materiální rovnost ve společnosti žádoucím ideálem. Nejspíš emotivně cítí, že vzhledem k tomu, že všichni lidé jsou si vurčitém aspektu rovni, mají si být po právu rovni i v aspektu materiálního bohatství. Jak hned ukážu, tato implikace neplatí. Buď jak buď, socialismus vychází z ideálu rovnosti a přijímá ho jakožto kritérium spravedlnosti dané společnosti. Pokud jsou ve společnosti veliké materiální rozdíly, považuje ji ex definitione za nespravedlivou. Z toho plyne, že spravedlnost (ve smyslu sociální spravedlnosti) považuje za funkci stavu. Posuzuje se stav a kritériem je míra rovnosti či nerovnosti.

A to je první morální problém socialismu, na který narážíme: spravedlnost ve skutečnosti není vlastností stavu, nýbrž činu a konání. Lze hodnotit, zda určitý čin a konání jsou spravedlivé či nespravedlivé, avšak nelze hodnotit spravedlnost stavu, aniž bychom věděli, jakého konání je důsledkem. Stav (např. rozdělení majetku ve společnosti) je nespravedlivým stavem, pouze pokud je výsledkem nespravedlivého konání. Rovněž je spravedlivým stavem, pokud k němu vedlo konání spravedlivé.

Řekněme, že ve společnosti platí zákony, které neporušují imperativy přirozené spravedlnosti. Daná společnost zakazuje vraždy, krádeže, podvody, držení otroků apod. Pokud vzájemná interakce lidí v takové společnosti probíhá podle těchto zákonů (jež, opakuji, nejsou v evidentním rozporu s přirozeným zákonem), tedy probíhá legálně, nelze označit výsledné materiální poměry, ke kterým povede (tedy výsledný stav), za nespravedlivé, byť by byly jakékoliv – rovné, mírně nerovné či s propastnými nerovnostmi. Za nespravedlivé bychom je mohli označit, pouze kdybychom mohli prokázat buď porušení „pravidel hry“ – tedy zákonů – tj. akty nelegální, anebo kdybychom věděli, že samotné zákony jsou nelegitimní. Jinými slovy, stav je nespravedlivý, pouze pokud se na jeho vzniku podílelo nespravedlivé konání.

Pokud však v reálné existující společnosti nelze prokázat, že na existenci majetku určitého člověka (či celkového rozvrstvení bohatství ve společnosti) se podílely akty nelegální či nelegitimní (a platí zde nezbytná podmínka vlády zákona – presumpce neviny: člověk nemusí dokazovat, že při nabývání svého majetku neporušil zákon, nýbrž státní autorita mu musí prokázat, že zákon porušil, pokud mu jej chce odebrat), nelze označit míru jeho majetku za nespravedlivou – jakkoliv veliký by ten majetek byl ajakkoliv malý majetek by mohli mít jeho bližní. Majetková rovnost či nerovnost je tedy pro posouzení spravedlnosti irelevantní, pokud nevíme, jak vznikla.

Závěrem pak je, že míra rovnosti (či nerovnosti) rozdělení majetku ve společnosti není správným a oprávněným kritériem její spravedlnosti. Proto ideál rovnosti je neopodstatněným předsudkem levice.

Rovnost versus lidská přirozenost a svoboda

Lze však navíc ukázat, že rovnost je předsudkem nejen nepodloženým, nýbrž přímo špatným: Socialisté správně tuší, že lidé jsou si v určitém aspektu rovni. Všichni mají určitou inherentní důstojnost a hodnotu, kterou nikdo jiný – žádný člověk či státní instituce – nesmí porušovat. Podle křesťanské koncepce lidské osoby je tato důstojnost dána tím, že člověk je stvořen k obrazu Božímu, je obdařen nesmrtelnou duší a pro jeho spásu, z lásky k němu a na vykoupení jeho hříchů se dokonce sám Syn Boží obětoval na kříži. Toto mají všecky lidské bytosti společné, a jsou si tudíž v metafyzickém smyslu rovné. (Trochu zavádějící je formulace, že „všichni lidé jsou si rovni v očích Božích“, neboť v Božích očích si evidentně není roven světec s nekajícným hříšníkem.) Tato metafyzická rovnost lidí nalézá svůj důsledek v politické sféře mimo jiné v tom, že je správné, aby lidé žili ve společnosti se stejnými zákony pro všechny.

Avšak i když jsou si lidé rovni v tomto metafyzickém smyslu, z ostatních hledisek si rovni nejsou. To proto, že nejsou identičtí . Naopak, jsou velice rozdílní . A to ve všech aspektech: nejenom, jak jsem již naznačil, co do míry své mravnosti, nýbrž i pokud se jedná o fyzické rozdíly, nadání, intelektuální schopnosti, praktické dovednosti, inteligenci, míru štěstí, jež je v životě potkává, vášně, záliby, schopnost vyvolávat sympatie či antipatie svého okolí atd.

Aprávě kombinace dvou faktorů – rovnosti zákonů, podle kterých lidé žijí – a skutečnosti, že každý člověk je odlišný od ostatních, tedy lidské rozdílnosti – nutně a přirozeně vede k tomu, že výsledné materiální poměry ve společnosti musejí být nerovné. Dokonce i kdybychom vycházeli z totálně rovnostářského stavu, tedy z počáteční materiální rovnosti všech lidí, tak po určité době bude důsledkem svobodné interakce mezi neidentickými lidmi ve společnosti a jejich dobrovolných transakcí v rámci určeném stejnými zákony pro všechny – výrazná materiální nerovnost. Ta je tedy věcí přirozenou, a naopak úsilí o materiální rovnost ve společnosti je úsilím nepřirozeným, dokonce úsilím proti přirozenosti, jiným, latinským slovem, úsilím perverzním.

Říkám tedy, že rozdílnost lidí a stejnost (rovnost) zákonů vede k rozdílným (nerovným) výsledkům – budou-li mít ovšem lidé svobodu projevit své přirozené nerovnosti. Z toho plyne, že svoboda a rovnost (sociální, materiální rovnost) jsou neslučitelné ideály. Jediná rovnost, jež je se svobodou slučitelná, je rovnost před zákonem. Dosahování jakékoliv jiné rovnosti je proveditelné pouze za cenu omezení či popření svobody: Chceme-li dosáhnout ve společnosti výslednou rovnost (či mírnit výslednou nerovnost), musíme učinit alespoň jeden ze tří následujících kroků: (1) Nepřipustit lidem svobodu, aby se v jejich vzájemné interakci nemohly projevit jejich přirozené nerovnosti. Tedy přímo popřít svobodu. To byl návod radikální formy socialismu, tedy komunismu. (2) Připustit lidem možnost vzájemné svobodné interakce (dary, pracovní kontrakty), ale její důsledky periodicky negovat přerozdělováním bohatství od majetných k chudým. Tedy svobodu popírat nepřímo. To je dodnes přijímaná metoda sociální demokracie. (3) Chceme-li dosáhnout výsledné rovnosti mezi nestejnými lidskými bytostmi, můžeme toho dosáhnout i tak, že se k nim budeme chovat nestejně. Tedy pro někoho zavedeme jiná, přísnější „pravidla hry“ než pro jiného. Jinými slovy, ve jménu výsledné materiální rovnosti zavrhneme rovnost před zákonem. Vášeň pro rovnost jakožto stav nás povede k popření rovnosti jakožto přístupu, jakým se má stát ke svým občanům chovat. Tento nástroj je mezi socialisty rovněž velice oblíbený: demokratičtí socialisté ho užívají např. v podobě progresivní daně z příjmu, kdy někteří lidé odvádějí na daních odlišné procento svého příjmu než jiní (což je flagrantní porušení rovnosti před zákonem, to však naše socialisty netrápí), rasoví socialisté prosazují tzv. pozitivní diskriminaci (státní zvýhodňování) ve prospěch menšin, komunisté suverénně diskvalifikovali lidi s nesprávným třídním (buržoazním či kulackým) původem, nacisté (němečtí nacionální socialisté) zase svými norimberskými protižidovskými zákony „kompenzovali“ mimořádnou úspěšnost židovské komunity atd.

A naopak, čím větší svobodu mají lidé, tím větší mají možnost manifestovat své přirozené odlišnosti a nerovnosti a tím větší výsledná nerovnost nakonec ve společnosti zavládne. Rovnost a svoboda jsou nejenom neslučitelnými ideály, nýbrž přímo ideály protikladnými.

Údajná nemravnost bohatství

Jak se shoduje mé tvrzení, že samotný fakt, že někdo oplývá enormním majetkem a jiný majetkem malým, není sám o sobě nespravedlivý, s evangelním odsuzováním boháčů? Klíč k porozumění tomuto problému je obsažen již v samotné otázce: jedná se o odsouzení boháčů a jejich mravních selhání, nikoliv bohatství jako takového.

„Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království“ (Mt 19,24). Má toto přirovnání snad znamenat, že bohatství je samo o sobě nemravné, bohatý člověk rovněž a jako takový nemá naději na spásu, pokud náhodou bohatý zemře? Rozhodně nikoliv, to by byl velice manichejský a nekřesťanský názor.

Teze, že snadněji projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království, nemá dogmatický charakter, nýbrž spíše empirický, je tedy více postřehem než tvrzením. Říká, pokud tomu správně rozumím, asi toto: Bohatství svému vlastníkovi předkládá mnohá nová pokušení, kterým není vystaven člověk, jenž takové statky nevlastní (anebo jim není vystaven v takové míře). Ananeštěstí množství boháčů tváří v tvář těmto pokušením selhává. Je dokonce možné, že jich selhává většina. To však neznamená, že každý bohatý člověk, pouze z důvodu svého bohatství, musí být zlým člověkem. Naopak, mnozí evidentně nejsou a bohatství, jež vždy představuje určitá pokušení, nabízí rovněž nové možnosti konat dobro. Bohatství je a může být výrazným prostředkem k „páchání“ dobra. Záleží pouze na pohnutkách a vůli jeho vlastníka. Právě proto, že bohatství není samo o sobě zlem a naopak je úžasnou příležitostí konat dobro a akty lásky k bližnímu, byl manichejský odpor všech heretických sekt vůči bohatství, sekt od albigenských, přes tábority až k moderním totalitářům jakobínské či komunistické odrůdy, zásadně a fundamentálně pomýlený.

A dále, přirovnání o velbloudu, jehle a bohatci nelze aplikovat pouze na člověka bohatého materiálními statky, neboť ono platí pro bohatství jakékoliv (to je další problém se socialismem – je tak nechutně a redukcionisticky materialistický, posedlý pouze materiálním bohatstvím amateriální chudobou, jako kdyby neexistovaly žádné jiné a důležitější hodnoty): člověk, jenž je obdařen např. mimořádnou inteligencí, talentem (uměleckým, malířským, hudebním...) nebo schopnostmi (matematickými, komunikačními, reklamními, rétorickými...), je rovněž vystaven mnohým pokušením, na rozdíl od člověka, který těmito danostmi neoplývá. V první řadě pokušením pýchy – může se domnívat, že ostatní lidé jsou méněcenní, či dokonce nicotní. Všichni známe příklady mnohých extrémně talentovaných lidí, kteří byli současně lidmi velice zlými a necharakterními. Talent a nadání, stejně jako materiální bohatství, jsou prostředky, jichž lze užít dobře i špatně.

A konec konců si musíme uvědomit, že i chudoba nabízí člověku mnohá pokušení, kterých se musí vyvarovat, chceli být dobrým člověkem. Především pokušení k závisti a nepřejícnosti. Chudý člověk, který se těmto pokušením nebrání, není nějak zvlášť morálním člověkem. Zkrátka člověk bohatý není nutně zlý, právě tak jako chudý člověk není nutně dobrý. To platí samozřejmě i opačně. V minulých dobách často existovala nemístná snaha idealizovat a omlouvat bohaté a domnívat se o nich, že z důvodu svého bohatství jsou nějak lepší či hodnotnější než lidé ostatní. Tato snaha, kromě toho, že byla nekřesťanská, byla navíc i velice neetická. Avšak stejně špatná je i snaha opačná, která převládá v dnešní době a kterou vydatně přiživuje socialistické hnutí: snaha tvrdit, že bohatství je samo o sobě nemravní a že chudí jsou právě z důvodu své chudoby nějak lepší či hodnotnější, než jsou lidé ostatní (nemluvím zde o chudobě záměrné, o chudobě jakožto oběti). Jinými slovy, mravní není bohatství či jeho nedostatek, nýbrž pouze konkrétní skutky a pohnutky toho kterého člověka, bez ohledu na to, zda on sám je bohatý, či chudý.

C. STÁTNÍ ZAJIŠTĚNOST

Přistupme ke druhému ideálu socialismu. Domnívám se, že intelektuálně poctivý socialista po tom, co jsem právě napsal, již nemá žádnou možnost obhajovat materiální rovnost jakožto legitimní ideál a domnívat se, že značné materiální rozdíly ve společnosti jsou nutně nespravedlivé či nemravní. Jakou udržitelnou pozici může ještě zaujmout? Může říkat, že jemu propastné materiální rozdíly nevadí, že enormní bohatství nějakého člověka je v pořádku, pokud ho nabyl legálně a legitimně, avšak že mu vadí chudoba, že chce, aby nikdo nežil pod určitou hranicí chudoby. Že chce, aby stát všem zajišťoval nějaký minimální životní standard a k dosažení tohoto cíle aby posloužilo přerozdělování majetku. Nikoliv proto, že by bylo něco špatného na existenci bohatých, nýbrž proto, že je něco špatného na existenci chudých – tedy že je správné, aby nikdo nebyl příliš chudý. Jinými slovy, že již nebude pociťovat nenávist a závist vůči těm na vrcholu majetkové pyramidy společnosti, nýbrž že se bude snažit, aby na jejím dně nebyla příšerná bída. Pokud si i ten nejchudší ve společnosti bude žít celkem lidsky a důstojně, ať si klidně mají boháči majetky sebevětší. Jinými slovy, strop při nabývání majetku nebude žádný, avšak určitý práh, pod který by neměl nikdo klesnout, ano.

Toto je již celkem legitimní politický postoj. Avšak i u něho se musíme ptát po jeho zdůvodnění, abychom věděli, zda se zakládá na legitimních a morálně přijatelných premisách. Podívejme se nejdřív na premisy defektní .

Tzv. solidarita

Pohnutka, která živila rozhořčení křesťanského socialisty, o němž jsem se zmínil na počátku tohoto článku, byla tato: solidarita s bližním je křesťanskou ctností, ba co víc, je křesťanským imperativem. Politik, který je proti přerozdělování, selhává jako křesťan, protože je proti solidaritě s chudými. Fatální zkrat této úvahy spočívá v tom, že se nerozlišuje mezi ctnostným, a tedy dobrovolným osobním aktem člověka a donucovacím aktem státního aparátu. Solidarita je skutečně ctností, je ctností, jež vychází z lásky k bližnímu, ze soucitu k němu a snahy pomoci mu v jeho utrpení a strádání (to nemusí být pouze materiální a sociální, může být i zdravotní, duchovní či psychické). Solidarita s bližním se projevuje tak, že se mu snažím pomoci, nejenom finančně, ale např. i dobrou radou, skutkem, výtkou, pohovorem apod. Akty solidarity jsou tedy ctnostné. Co je to však ctnost? Ctnostné konání je takové dobré konání, které člověk koná záměrně, z dobré pohnutky (nikoliv zištné), pro dobro věci samé – a především dobrovolně. Ctnost je ctností, jen je-li dobrovolně zvolená: jsem ctnostný, jestliže se v případě, kdy mám na vybranou, dobrovolně a záměrně chovám dobře. Pokud jsem byl přinucen k určitému typu jednání, které by bylo ctnostné, kdybych si ho byl vybral dobrovolně, pak toto jednání – v důsledku donucení – nelze označit za ctnostné.

Když tedy člověk rozdá svůj majetek chudým – za svého života či závětí – je to člověk ctnostný a jeho počínání je morálně obdivuhodné. Avšak dramaticky jiná situace nastává, když člověk rozdává majetek druhých nebo když je státní autoritounucen vzdát se části svého majetku ve prospěch lidí jiných, např. chudých. Toto počínání nelze v žádném případě označit za solidární. A přesně to se děje v případě státem prováděné „solidarity“ v otázkách sociálních: lidé A, kteří vládnou mocí státních institucí, daněmi konfiskují část majetku lidí B, aby ho mohli přerozdělit lidem C, od kterých očekávají, že je (tj. lidi A) budou na oplátku volit. Lze v tomto případě mluvit o solidaritě lidí B s lidmi C? Stěží, protože se nejedná o akt dobrovolný, o akt vycházející z lásky k bližnímu, nýbrž o akt naoktrojovaný, jehož nesplnění (nezaplacení daní) je trestné. Jedná se o akt solidarity lidí A s lidmi C? To už vůbec ne, neboť lidé A rozdávají z cizího a vynucují si to represivním aparátem státu.

Abych to shrnul: solidarity se „dopouštím“, když z důvodu lásky k bližnímu se mu snažím pomoci – přímo, tj. já sám, osobně a dobrovolně, nebo nepřímo – tím, že materiálně podpořím charitativní organizaci. Když však hlasuji pro stranu, jež hodlá zvýšit daně a část znich odvést chudým, tím se solidarity s chudými „nedopouštím“. Dopouštím se nucené konfiskace cizího majetku a jeho redistribuce. To má se skutečnou solidaritou společného asi tolik, kolik má s pistolí v ruce vynucené znásilnění společného s milostným románkem: veškerý šarm se ztrácí a celá věc je atraktivní asi jako opar.

Tzv. sociální práva

Argument tzv. solidarity říkal, že je správné a morální, aby stát přerozděloval majetek od bohatých k chudým. Tento druhý argument dokonce říká, že stát přerozdělovat musí, protože lidé obecně a chudí konkrétně mají na materiální zajištěnost právo. Říká, že lidé mají právo např. na byt, na minimální mzdu, na minimální životní úroveň, na zdravotní péči, na vzdělání atd.

Položme si však otázku: skutečně mají? Jak víme, že mají mít takovéto právo? A odkud se vzalo? Je to právo přirozené? Nebo pouhá konvence společnosti – tedy nikoliv právo ve striktním smyslu slova?

Především, všimněme si jednoho klíčového rozdílu: klasická (liberální) práva mají negativní charakter, zatímco tato práva sociální jsou pozitivní. Co tím mám na mysli? Klasická práva, jako např. právo na svobodu slova, tisku, svědomí, náboženství, shromažďování atd., znamenají určité imunity, tedy beztrestnost v případě výkonu toho, co je jejich obsahem. Právo na svobodu slova, projevu či tisku znamená, že nikdo není trestán za vyslovení či publikování svého mínění. Právo na svobodu svědomí či náboženskou svobodu znamená, že nikdo není perzekvován za své náboženské přesvědčení a účast na bohoslužbě dle svého svědomí. Právo shromažďování znamená, že když někdo pokojně a nenásilně demonstruje své mínění na veřejných prostranstvích, není rozehnán policií či davem s jiným názorem. Tato práva tedy znamenají svobodu, imunitu od útisku ze strany státu a jiných spoluobčanů. Neukládají jim však žádné pozitivní povinnosti, pouze jednu povinnost negativní – povinnost neubližovat lidem, kteří toto právo uplatňují.

Obsahem sociálních práv na straně druhé však nejsou určité imunity, nýbrž naopak, pozitivní nároky vůči jiným. Toto pojetí práv neříká, že někdo má zůstat bez trestu, když vykonává to, co je obsahem práva; nýbrž tvrdí, že je povinností někoho jiného – státu či společnosti – někomu zajistit obsah jeho práv: Právo na byt se nechápe tak, že nejsem trestán, když vlastním byt, že nikdo mi můj byt nemůže beztrestně odebrat, nýbrž že někdo jiný – (nejspíš) stát – má povinnost mi byt zajistit a poskytnout. Rovněž právo na vzdělání: podle liberální negativní koncepce by mělo znamenat, že nikdo není trestán, když vyučuje či vstřebává názory, jež jsou nepopulární (toto právo bylo např. upřeno Sokratovi a jeho žákům či lidem v ČSSR za komunismu – proto ty bytové semináře), avšak podle socialistické pozitivní koncepce znamená to, že někdo jiný, opět především stát či vágně definovaná společnost, má povinnost někomu zajistit vzdělání. To samé je příklad práva na zdravotní péči, na minimální životní standard atd.

Podívejme se, jaké bizarnosti bychom dostali, kdybychom pozitivně, socialisticky pojímali rovněž klasická, liberální práva: tak např. mé právo na svobodu tisku by znamenalo, že stát musí zajistit existenci nějakého časopisu, který by měl povinnost vždy otisknout jakýkoliv můj článek.

A zde se již rýsují problémy socialistické koncepce práv: Za prvé, je vágní a nevymezitelná. Klasická liberální koncepce je jasná, je naprosto zřejmé, co říká, naprosto přesně definuje povinnosti ostatních lidí vůči člověku, který má dané právo: tito lidé totiž nemusejí dělat nic. Když má někdo právo na náboženskou svobodu či svobodu projevu, tak jeho okolí toto právo bude respektovat tím, že daného člověka nezlynčuje. Nic jiného mu však udělat či dát nemusí, dokonce ho nemusí ani milovat či s ním souhlasit. Co konkrétně však znamená pozitivně chápané právo na byt či vzdělání? Znamená, že mi někdo (stát) musí poskytnout byt a vzdělání. Co všechno je ale ještě byt? Kdybychom tvrdili, že jakýkoliv brloh či zemljanka je byt, můžeme takové právo považovat za vtip. Na druhé straně je absurdní, aby měl stát povinnost každému zajistit superluxusní bydlení. Všichni víme, že pod bytem se myslí „něco uprostřed“. Stejně tak právo na vzdělání: co vlastně znamená? Povinnost státu poskytovat každému vzdělání bezplatně – ale do jaké výše? Pouze základní vzdělání? Nebo i střední či vyšší odborné? Či dokonce i univerzitní? A v jaké kvalitě? Není totiž univerzita jako univerzita. Jinými slovy, přesně kvalifikovat a kvantifikovat náplň těchto tzv. práv nelze objektivně, nýbrž pouze subjektivně. Jinými slovy, zcela arbitrárně. To však znamená, že tato tzv. práva jsou jenom konvencí té které společnosti, jež se usnese na tom, že něco je právem. Jinými slovy, nejsou to práva přirozená.

Za druhé, tato „práva“ jsou tedy privilegia občanů, k jejichž plnění se zavazuje stát. A pokud své závazky plní, občanům se nepochybně žije celkem příjemně. Jenomže těchto „práv“ lze vytvořit nekonečně mnoho a produkovat je jako na běžícím pásu: prostě parlament vyhlásí jakýkoliv luxus za právo a pak je povinností státu, neboť na něj máme nárok, nám jej zajistit. Jedinou otázkou zůstává: jak? Jak nám ho může stát zajistit? Pouze z peněz daňových poplatníků. Jejich kapsy však vůbec nejsou bezedné, což je evidentní limit na rozsah těchto tzv. práv. Sociální „práva“ lze sice hezky promulgovat, avšak vůbec není zřejmé, že je lze také prakticky splnit. To je další důvod, který dokazuje, že se nejedná o práva skutečná, nýbrž pouze o příjemný mýtus.

Za třetí, protože stát může tyto nároky- jakožto-práva občanů realizovat pouze z peněz daňových poplatníků, znamená to, že je může realizovat pouze za cenu donucení. Neboť daně jsou formou donucení – představují konfiskaci části příjmu či majetku. A čím větší daně musí člověk platit na zajištění různých roztomilých sociálních práv, tím méně peněz mu zůstane z jeho výdělků a tím menší má svobodu rozhodnout se, co s nimi udělá. Tedy to, co se vydává za právo občana, je ve skutečnosti donucením a omezením jeho svobody. Např. „právo“ na zdravotní péči ve skutečnosti neznamená nárok na bezplatnou zdravotní péči, nýbrž nárok na zdravotní péči, kterou si člověk sám platí, u nás tzv. povinným zdravotním pojištěním – pokud je to ovšem občan platící daně. Neboť pouze ti, kdo daně neplatí, nýbrž naopak dostávají podporu z peněz ostatních daňových poplatníků, jsou skutečnými konzumenty statků, které se prezentují pod názvem sociální práva.

Abych to uzavřel, tzv. sociální práva nejsou právy té kvality jako klasická práva liberální, nýbrž jsou souborem nároků, jež si vytvářejí lidé. Jsou to pouhé konvence. Nejsou to práva přirozená, nýbrž umělá privilegia. Tvrdit tedy, že sociální zajištění mají chudí dostávat proto, že na ně mají „právo“, je neudržitelné.

Patřičná pomoc chudým

Patřičná pomoc chudým a lidem v nouzi má směřovat přesně obráceným směrem, než jaký navrhují socialisté: První úrovní dlouhodobého zlepšování údělu chudých má být podpora toho nejefektivnějšího ekonomického systému, jenž má největší schopnost dlouhodobě zajišťovat vysoké tempo hospodářského růstu a tvorby bohatství, tedy kapitalismu. Když člověk v nouzi dostane od státu sociální pomoc, je to pomoc jednorázová. Avšak nejjistější dlouhodobou sociální jistotou je být zaměstnán v produktivní, prosperující ekonomice. To znamenná co nejméně státních regulací a co nejnižší daně.

Na druhé úrovni má být skutečná, tedy dobrovolná solidarita lidí s chudými. Nezapomínejme, ta je opravdu křesťanským imperativem, je morální povinností, které se člověk nemá vzdávat. Je příliš laciné tvrdit, že o chudé a trpící se má postarat stát, že člověk již nemá žádnou povinnost vůči svým bližním, když ze svých daní platí různé sociální programy. Je sice pravdou, že logika státních systémů sociálního zajištění tento alibismus vysvětluje a podporuje, avšak v žádném případě neomlouvá.

Co lze namítnout proti nestátní péči o chudé, tedy péči zajišťované charitou? Někdo se může ohradit, že ne všichni majetní lidé budou přispívat na charitativní účely. Že činit tak budou pouze někteří, zatímco jiní budou trpící a chudé ignorovat. To je možné, dokonce velmi pravděpodobné. Jaký však má význam tato námitka pro člověka, který chce konat to, co je správné? Žádný. Když někdo nečiní, co je správné, neznamená to, že já tak jednat taky nemám či nemusím. Pomáhat trpícím je správné samo o sobě, a když to někdo nedělá, je to jeho morální problém.

Druhá námitka může vycházet z první, může být založena na tvrzení, že čistě dobrovolná charita, tedy neexistence státního (přerozdělujícího a na donucení založeného) sociálního zajištění by nebyla dostatečná, protože pouze malá část lidí by dobrovolně přispívala na charitativní účely, a v důsledku toho by byl nedostatek finančních prostředků na pomoc chudým. Mou odpovědí je: možná ano, možná ne. Zatím jsme to nezkusili. Až kdyby se prokázalo, že soukromá charita nedostačuje, pak by byl důvod pro státní akci. Až na této úrovni je legitimizované státní donucení. Nikoliv dřív. To však socialisté pomíjejí, vůbec se neptají, zda by náhodou dobrovolná péče o chudé nebyla dostatečná, a hned zavádějí státní programy, a to pokud možno hned na celostátní, ústřední úrovni. Porušují tak princip, jenž se nazývá principem subsidiarity. A ten nás přivádí k třetí úrovni, k úrovni, na které je již legitimní prostor pro státní akci.

Křesťanští socialisté se vždy ohánějí solidaritou (pod kterou si představují státní přerozdělování), avšak o subsidiaritě od nich moc neslyšíte. A pokud snad ano, v praxi se jí vůbec neřídí. A přitom právě subsidiarita je jedním ze dvou základních principů katolické sociální doktríny (tím druhým je solidarita). Znamená, že jakákoliv žádoucí společenská funkce se nemá vykonávat na společenské úrovni vyšší, pokud ji lze úspěšně vykonávat na společenské úrovni nižší. Čili že společenské funkce se mají vykonávat na úrovních co nejnižších, apokud se takhle úspěšně vykonávají, vyšší společenské úrovně nemají do těch nižších zasahovat. Aplikujme si princip subsidiarity na sociální sféru: Když se člověk ocitne v nouzi, má mu nejdřív pomáhat jeho rodina. Až když mu jeho rodina není schopna pomoci, nastupuje místní dobrovolná charita. Aaž když je neúčinná i ta, vzniká zde prostor pro státní aktivitu – avšak na nejnižší možné úrovni – tj. na úrovni obcí. Pouze když obce nejsou schopny řešit nějaký společenský problém, má nastoupit autorita vyšší, regionální samospráva. A až kdyby ta nebyla schopna účinně zasáhnout, měl by se na scéně objevit stát na úrovni ústřední vlády. Je evidentní, že v sociální sféře se toto u nás vůbec neděje, neboť když vznikne někde nějaký problém, první věc, která většinu lidí napadne, je obracet se hned na centrální pražskou vládu.

Já tedy považuji státní péči o chudé, pokud je prováděna podle výše naznačeného principu subsidiarity, za legitimní. Tím důvodem, proč je správné, aby stát zajišťoval určitou míru blahobytu svých občanů i z peněz daňových poplatníků – avšak pouze když selžou nejnižší subsidiární úrovně dobrovolné (rodina, charita) – není údajná solidárnost daného přerozdělování, ani údajné právo chudých na něj, nýbrž prostě důvod stability ve společnosti. Stabilita, jež je podmínkou možnosti mírumilovného spolužití v jedné spořádané společnosti, si vyžaduje, aby stát odstraňoval bídu svých spolubčanů, pokud ta bída je již netolerovatelná v tom smyslu, že ohrožuje stabilitu a řád ve společnosti. Nic méně, nic více.

D. STRUČNĚ O KAPITALISMU

Jak je zřejmé z předešlého, upřednostňuji kapitalismus před socialismem především proto, že kapitalismus je založen na svobodě, zatímco socialismus na státním donucení. Dále je založen na úctě a respektu k soukromému vlastnictví, zatímco socialismus je dost povznesený nad institut soukromého vlastnictví: respektuje ho nikoliv jako věc principu, nýbrž pouze v domnění, že je to momentálně účelné a užitečné. Neváhá však nedotknutelnost soukromého vlastnictví porušovat. V tom je ale problém, neboť instituce soukromého vlastnictví a respekt k vlastnickým právům je nezbytnou, skutečně esenciální podmínkou jak stability společnosti a její kontinuity, tak i svobody občanů. Právě existence soukromého vlastnictví a uznávání vlastnických práv umožňuje stabilitu rodin a tedy stabilitu společnosti. Předávání majetku z generace na generaci zase udržuje ve společnosti kontinuitu a brání disruptivním změnám. A proč je soukromé vlastnictví nezbytnou pomínkou svobody? Protože umožňuje nezávislost lidí na státu a libovůli většin. Kdyby soukromé vlastnictví neexistovalo, každý by byl existenčně závislý na státu či většině a příslušníci názorových, národnostních, náboženských či jakýchkoliv menšin by se ocitli ve velice nezáviděníhodné pozici – byli by vydáni na milost či nemilost většiny. Pro ochranu menšin není nutné, aby soukromé vlastnictví bylo rozděleno ve společnosti rovnoměrně, je však nutné, aby bylo rozděleno, aby nebylo koncentrováno v jediných rukou: Jsem-li chudý, mám nepopulární názory a jediným zaměstnavatelem je stát, dopadne to se mnou špatně. Jsem-li chudý, mám nepopulární názory a zaměstnat mě může několik bohatých kapitalistů, je zde šance, že se mezi nimi najde jeden, který smými názory souhlasí nebo mu alespoň nevadí, a proto mě zaměstná. Pro mou svobodu není podstatné, abych já osobně byl bohatý, ale je podstatné, aby bohatý nebyl pouze jediný zaměstnavatel (stát), nýbrž několik (kapitalistů). Fakt existence soukromého vlastnictví dokazuje, proč v minulosti neoblíbené menšiny – např. hugenoti ve Francii, katolíci v Británii nebo židé v celé Evropě – mohly celkem slušně prosperovat. Kdyby však v zmíněných zemích tehdy existovalo pouze společenské vlastnictví, museli by příslušníci daných menšin emigrovat, jinak by zemřeli hladem. Podmínkou jakéhokoliv totalitarismu je státní kontrola nad výrobními prostředky. Nutnou podmínkou jakéhokoliv svobodného systému je pluralitní vlastnictví výrobních prostředků.

Co lidem na kapitalismu nejvíce vadí? Jeho údajná neférovost. Hlavní a nejpalčivější námitku vůči kapitalismu lze zformulovat asi takto: Kapitalismus je nespravedlivý v tom smyslu, že častokrát oceňuje lidi, kteří jsou nehodní, tj. jsou buď nemorální nebo pracují málo, zatímco hodní, pracovití lidé jsou častokrát nedoceňováni, a proto relativně chudí. Odměňování tedy neodpovídá zásluhám.

Tato námitka je naprosto správná. Skutečně, systém svobodného trhu takto funguje. Avšak o čem to svědčí? Svědčí to pouze a jen o tom, jací jsou lidé.

Kapitalismus a jeho výsledky jsou tím nejvěrnějším obrazem, téměř zrcadlovým odrazem lidské přirozenosti. V kapitalismu je finančně oceňován ten, koho výrobky či služby lidé kupují. Ať již jsou to výrobky umělecky hodnotné či kýče, ať již se ten člověk při jejích výrobě nadřel či nikoliv, ať již jsou služby, jež poskytuje, morální či neřestné. Pokud je o ně zájem, ten člověk bude prosperovat. Svobodný trh je proces monumentálního a nepřetržitého hlasování: lidé hlasují svými penězi. Výsledky jsou tudíž takové, jací jsou lidé. Tato námitka tedy vlastně není námitkou vůči kapitalismu jako systému, nýbrž je námitkou vůči lidem, jací jsou – nedokonalí a hříšní – a vůči jejich volbám a preferencím. To, že je správné sentimenty a preference lidí zušlechťovat a lidi tak kultivovat, je nasnadě. Otázkou však zůstává, zda-li je správné tak činit i prostřednictvím toho, že jim budeme svobodu volby upírat. Někteří z nás se domnívají, že nikoliv, že zušlechťovat volby lidí a kultivovat jejich morální cítění je úkolem pro kulturní a morální elity společnosti a nikoliv pro represivní aparát státu. Kulturní elity naší doby v tomto svém úkolu skandálně selhávají. Co s tím dělat, je otázka sice zajímavá, nicméně pro pojednání jiné, než je toto, snad pro nějaké příští.

Doporučená literatura:

Friedrich August von Hayek: Cesta k nevolnictví, Občanský institut, 1991.

Michael Novak: Duch demokratického kapitalismu, Občanský institut, 1992.

Ludwig von Mises: Antikapitalistická mentalita, Občanský institut, 1994.

Bertrand de Jouvenel: Etika přerozdělování, Občanský institut, 1998.