Ročník 1998‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Poznámka na závěr? (K mé diskusi s J. Fuchsem)

Tomáš Machula

Při diskusi nebo polemice bývá problémem její zakončení. Nezřídka diskutující končí chytáním za každé slovíčko oponenta s cílem mít poslední slovo a nevypadat snad jako ten, kdo postrádá argumenty. Problém pak musí řešit redaktor, který rozbředlou a neplodnou diskusi „usekne“. Tím se však nedojde k žádnému závěru. S cílem vyhnout se oběma zmíněným nešvarům bych se nyní pokusil malou diskusi z Distance 2/1998 zakončit několika poznámkami o mém chápání problémů středu a extrémů. Snad poslouží jako doplnění k odpovědi J. Fuchse, s nímž se v podstatě shoduje.

Proč se řada lidí automaticky situuje do středu? Zcela jistě ne pro stoprocentní přesvědčení, že pouze a nic než střed je to pravé ořechové. I ti nejzarytější zásadoví středoví bojovníci by své zásady okamžitě opustili, kdyby si měli vybrat mezi „extrémy“ nebe a pekla. Jde asi hlavně o to, že už samotné slovo „extrém“ je do jisté míry zprofanováno a pro většinu lidí poznamenáno negativními konotacemi z politiky. Střed je pak chápán jako rozumná umírněnost a touha po něm je silně předimenzována i v oblastech, kde nemá co dělat. Možná by stačilo vyměnit slovo extrémní například za „politicky korektní“ synonymum jdoucí do krajnosti , aby se řadě našich intelektuálů přestaly ježit chlupy na zátylku. Ale nejde o slovíčka. Nebojím se hlásit se k extrémním postojům – ovšem nutno zdůraznit, že pouze tam, kde tento postoj shledávám přiměřeným. Je mi jasné, že právě ono rozlišení problému (a to, jaký přístup vyžaduje) bude často předmětem sporu. Deklasování oponenta pouhým poukazem na jeho extrémismus je však nečistá rána pod pás. Špatný není extrémní postoj samotný, ale jeho aplikace na nevhodný případ.

Problémy vyžadující středový postoj a problémy volající po zcela legitimním a správném „extrémismu“ lze přirovnat k rozdílu mezi kardinálními a teologálními ctnostmi. Kardinální ctnosti (statečnost, uměřenost, prozíravost, spravedlnost) jsou typicky středové postoje. Statečnost například je vymezena středem mezi zbabělostí a hazardem. Naproti tomu ctnosti teologální (víra, naděje, láska) jsou shora neomezené a mají růst ad infinitum . Hovoříme-li tedy o lásce, je extrémistou každý světec.

Mluvíme-li o zaujetí určité pozice, je naprosto nezbytné nejprve přesně vymezit problém a v případě distancování se od extrémů musíme tyto extrémy pojmenovat. V opačném případě vnášíme do diskuse zmatek. Může se stát, že absence přesnějšího vymezení není způsobena pouhým opomenutím nebo snahou zkrátit písemný projev, ale pod maskou středu špatně skrývanou bezradností. Co si pomyslet o člověku, který tvrdí, že zastává ve filosofii středovou pozici? Dokud nespecifikuje konkrétní filosofickou otázku, které se jeho postoj týká, je jeho středovost naprosto sterilní a bezobsažná. Ale pozor! Zas tak jednoduché to být nemusí. To, co jsem právě napsal, platí, ale je to jediné možné použití onoho středového postoje? A zde se dostávám k tomu, co jsem měl také částečně na mysli při svém ohražení se proti paušálnímu odmítnutí jakékoliv sebeidentifikace se středem: chápání středové pozice jako nepodjatosti. Jinými slovy jde o metodickou nestrannost před samotným řešením problému a měření stejným metrem. Klasickým příkladem může být Tomáš Akvinský, který ve své Sumě začíná řešení každé otázky hledáním argumentů pro i proti. Této středové pozici svého učitele se paradoxně zpronevěřují mnozí tomisté (teď nemám na mysli Fuchse), u nichž někdy přímo bije do očí fakt, že svá řešení orientují ne podle rozumu a poznané pravdy, ale podle totální sebeidentifikace s určitým názorovým proudem (v tomto případě tomismem).

Možná se čtenáři zdá zbytečné, že se nepodjatost označuje za středovost. Chápu takovou námitku, ale víc s tím asi nenadělám. Člověk své myšlenky vyjadřuje slovy, která každý chápe v malinko jiných souvislostech a významech. Kdyby tomu tak nebylo, diskuse a polemiky by se zjednodušily, nicméně je tomu tak. Ze své vlastní zkušenosti vím, že mnoho lidí mluvících o středu tím v zásadě myslí onu nezaujatost a kritický odstup. Sám se také občas označuji v tomto smyslu za zastánce středu. Mám-li se zamyslet, proč používám v tomto případě pro někoho snad matoucí označení, napadá mě jedno: V zásadě se odmítám jednoznačně identifikovat s určitým nepříliš ostře vymezeným proudem například v církvi. Mluví se o konzervativních, progresivních či liberálních a kdoví jakých ještě katolících, přičemž tyto názorové skupiny jsou charakterizovány více určitými osobnostmi než konkrétními programovými body, což je koneckonců pochopitelné. S takovou heterogenní skupinou se však nelze bez výjimky ztotožnit. Je třeba nejprve pojmenovat problém, o který jde, a až poté se přihlásit k názoru převládajícímu na té či oné straně. Mnozí asi podobné skrupule nemají a přes ono zjednodušení se přihlásí k té skupině, která lépe vyjadřuje jejich vnitřní postoje. V pořádku. Ale jsou i takoví, kteří se „zaškatulkovávají“ neradi a dávají přednost konkrétní odpovědi na konkrétní otázku.

A nakonec malá vysvětlující poznámka: J. Fuchs získal dojem, že jsem v jednom článku v Perspektivách (reakce na text O. Štampacha) zařadil jeho a Štampacha do extrémů a sám se „nezúčastněně situoval do zlatého středu“. Ne, není nutné takto slyšet trávu růst. Šlo jen o poznámku, že se naši progresisté (odpustíte-li mi ono škatulkování, které sám tak nemám rád) nemohou divit, že se s jistým zpožděním zformovala vůči nim názorová opozice (konzervativci či integristé, chcete-li). Samotná názorová polarizace je podle mého názoru faktem a nijak jsem neměl v úmyslu vykazovat jmenované „extrémisty“ mimo „slušnou společnost“. Opravdivostní zřetele nebo odsouzení v onom odstavečku vůbec nešlo. Předpokládám, že s názorem, který jsem v onom článku vyjádřil možná neobratně, že totiž takzvaní progresivní myslitelé nemohou čekat, že budou mít permanentní monopol na své názory, bude Jiří Fuchs souhlasit naprosto a bez výhrady.