Ročník 1998‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Rigorizovaný důkaz Boží existence – díl 1.

Roman Cardal

ÚVOD

Moderní filosofie nám nabízí bohatou škálu námitek proti možnosti dokazatelnosti Boží existence. Motivy této dnes již tradiční averze jsou často mimo-teoretické. Námitky motivované teoreticky je možné klasifikovat do tří reprezentativních skupin.

První skupina obsahuje námitky, které se obracejí proti samotné možnosti teoretické argumentace směřující k závěru o Boží existenci.

Do druhé skupiny můžeme zařadit námitky, které nejsou tak radikálni negací samotné možnosti teoretického důkazu Boží existence, nýbrž se snaží o likvidaci různých důkazů tím, že poukazují na jejich teoretickou nekonzistenci. Námitky tohoto druhu operují stejnými teoretickými nástroji, jichž bylo použito při sestavování kritizovaného důkazu.

Téměř na pomezí výše zmíněných skupin registrujeme existenci třetího okruhu námitek. Podle jejich zastánců není rozhodující, zda je možné teoreticky dokázat existenci Boha, protože jakýkoliv pokus o to by byl v každém případě zcela neužitečný. I kdyby byl onen pokus korunován úspěchem, šlo by pouze o úspěch čiře teoretické povahy, takže praktická dimenze lidského života by zůstala neovlivněna. Žádný ateista se prý ještě nikdy neobrátil na základě nějakého důkazu. Proto je každý podobný argument k ničemu.

Abychom ospravedlnili náš pokus o rigorizaci důkazu Boží existence, bude nutné odpovědět alespoň zevrubně na zmíněné námitky.

Především, kdo neguje samotnou možnost zprostředkované jistoty existence Boha, dopouští se nekritické naivnosti. Ať je důvod kzastávání podobného názoru jakýkoliv, musí se udržovat při životě jen díky nepřiznanému předpokladu možnosti formulace metafyzických pravd zkušenostně neověřitelných. Samotná námitka totiž spadá do oblasti filosofické argumentace. Žádná experimentálni věda ji nedokáže teoreticky ospravedlnit svými vlastními prostředky. Jakožto žádným způsobem nedokazatelná je tato námitka teoreticky irelevantní, a tudíž i filosoficky bezvýznamná.

Kdo se snaží o demolici vypracovaného důkazu Boží existence pomocí teoretických nástrojů, může být považován za našeho spojence díky tomu, že postupuje jako ten, kdo se pokouší o rigorizaci argumentu. Rigorizovat znamená využít všech možností k demolici teze. Jestliže teze odolá takovému teoretickému náporu, ukáže se její nezvratitelnost. Rigorizovaná konkluze v sobě nese znamení absolutní nenapadnutelnosti. Tato absolutnost je zajištěna neméně absolutním principem. Pouze zástupci druhé skupiny námitek se pozvedají na úroveň problému, přičemž však zůstávají v polovině cesty, a sice svou neschopností zajistit nezvratitelnost té či oné teze, mezi nimiž oscilují.

Vyznavači třetí skupiny námitek často nevědí, co říkají. Kdo by plně nesouhlasil s faktem neužitečnosti důkazu Boží existence?(1) Kdyby užitečnost určitého závěru byla kritériem její pravdivosti, museli bychom se vzdát výsledků dosažených nejen v různých sektorech filosofie, nýbrž také mnohých pravd odhalených pozitivními vědami, jež však nejsou prakticky aplikovatelné. A navíc, kdo by dal ruku do ohně za tolik proklamovanou „pravdu“ o nemožnosti konverze na základě teoretického poznání existence Boha? Jistě, zabíháme tím do oblasti naboženské, avšak kdo se odváží vyloučit s jistotou jakýkoliv pozitivní vliv čiré spekulace na náboženskou konverzi některých zvláštním způsobem disponovaných jedinců?

Žádná námitka nedokáže odradit filosofa od pokusu dokázat apodikticky existenci Boha. Mohlo by se zdát téměř rozporné, hovořit o rigorizovaném důkazu, protože žádný důkaz Boží existence by neměl být než rigorózní. Co do podstaty apodiktického důkazu, rigoróznost je bezesporu jeho nutným přívlastkem. Přesto však mohou existovat důkazy, které nejsou ve své argumentativní podobě dovedeny až k nejzazší mezi, jež je dána prvními principy. Dospívají ke svým závěrům spíše intuitivně.

V takové situaci se nachází pět slavných tomistických cest. Podle Tomáše Akvinského je lidský rozum schopen odhalit existenci Boha prostřednictvím nástrojů, kterými přirozeně disponuje.(2) V některých jeho dílech nacházíme filosofické argumentace, které konkludují Boží existenci.(3) Dnes již tradiční diskuse vyvolaná těmito filosofickými argumenty nás vede kodhalení určitých nedostatků, které zpochybňují jejich závěry. Spekulativní myslitelé se cítili vždy přitahováni filosofickým problémem par exellence, jenž se skrývá právě v teologické části metafyziky, avšak ne všichni byli plně uspokojeni tradičními přístupy k tomuto obtížnému tématu. Aniž bychom šli příliš zpátky v čase, vzpomeňme na jednoho moderního myslitele, v němž žije silně požadavek teoretického zajištění důkazových procedur, které kulminují v odhalení existence Boha. Není jím nikdo jiný než italský filosof Gustavo Bontadini. Tento autor podrobuje tomistické cesty konstruktivní filosofické kritice s cílem maximální extremizace argumentativního procesu, v němž se cesty artikulují. Extrém, k němuž tíhne metafyzický výzkum, je dán absolutně prvním a základním principem, tj. principem sporu. Podle neoklasického myslitele je nutné „integrovat Tomášův text, který se v logické analýze jeví jako nedostatečný, protože nevede tezi důkazově až k prvnímu principu“ .(4)

Jinými slovy vyvstává požadavek, abychom učinili závěry, k nimž dospívají tradiční cesty, naprosto nezvratitelnými tím, že poukážeme na rozpornost všech tezí, které oponují premisám a závěrům důkazů existence Boha.

Náš úmysl spočívá v přijetí výzvy k rigorizaci. Pokusíme se ji provést na některých důkazech předložených Tomášem Akvinským.

1. PRVNÍ CESTA

1.1. TOMÁŠŮV TEXT

„První a nejzřejmější cesta vychází z analýzy změny. Je jisté a smyslově postižitelné, že některé skutečnosti v tomto světě se mění. Avšak vše, co se mění, je měněno zásahem činitele, který se od měněného liší. Mění se jen to, co se nachází vmožnosti k tomu, čím se stává: aktivně mění pouze činitel, který se sám nachází v uskutečnění. Z možnosti však nemůže být nic převedeno do aktu, než zásahem nějakého jsoucna, které je v aktu. Jako teplo v aktu, např. oheň, činí dřevo, jež je teplé v možnosti, skutečně teplým a tím ho mění. Není však možné, aby totéž jsoucno bylo zároveň v uskutečnění a v možnosti ve stejném ohledu. Co je totiž skutečně teplé, nemůže být zároveň teplé pouze v možnosti; může však být současně studené v možnosti. Je tedy nemožné, aby nějaké jsoucno měnilo a bylo měněno v témže ohledu a týmž způsobem, nebo aby měnilo sebe sama. Vše totiž, co se mění, je měněno od jiného činitele. Zde ovšem nemůžeme postupovat do nekonečna, protože v tom případě by neexistoval žádný první činitel a v důsledku toho žádný jiný činitel, neboť sekundární činitelé mění jen proto, že jsou samy měněny prvním činitelem. Tak jako hůl nezpůsobuje pohyb předmětu, není-li hýbána rukou. Je tedy nutné dospět k nějakému prvnímu činiteli, který již není pod vlivem jiného činitele. A tím všichni rozumějí Boha.“ (5)

1.2. ANALÝZA ARGUMENTACE

1.2.1. PRVNÍ KROK: EXPERIMENTÁLNÍ KONSTATACE

Abychom se lépe orientovali v argumentaci, upřeme pozornost k prvkům, z nichž je složena. Především v ní nalézáme odkaz na smyslovou zkušenost v jejím typickém rysu, jímž je změna. Tato změna je postižitelná více smysly. Vznikající novost azánik minulého vázané na každou změnu provokuje zájem inteligence(6), neboť změna není bezprostředně inteligibilní. Pokud o ní přemýšlíme, narážíme na konflikt mezi tímto smyslově postižitelným jevem a rozumovými principy. Zdá se totiž, že vzniklé určení povstává z ničeho, zaniklé naopak totálně anihiluje. To implikuje existenci nebytí a neexistenci bytí. V tom se však skrývá nepřijatelný rozpor. Tak se věci alespoň jeví při pouhé zkušenostní konstataci změny. Bontadini mluví o konfliktu mezi principem sporu a zkušenostním datem.(7) Dynamika argumentačního postupu spočívá v odstranění zdánlivé rozpornosti faktu změny.

1.2.2. DRUHÝ KROK: ZAVEDENÍ ROZUMOVÉHO PRINCIPU

Člověk se snaží rozumově pochopit fakt vnímané změny. Proto zavádí první podmínku jeho inteligibility: každá změna je vyvolána odlišným činitelem (quidquid movetur ab alio movetur).(8) Tento princip ohlašuje účinnou příčinu a chce říci: jakákoli změna je závislá na činiteli, který je reálně odlišný od dimenze, jež podléhá změně. Jedná se o důkazový princip, ne o princip, který by byl bezprostředně inteligibilní. Pro pochopení jeho nevývratnosti je nutné, aby byla nejprve reflektována povaha změny. Proto Tomáš předkládá krátkou úvahu o esenci změny, kvůli ospravedlnění zmíněného principu, dříve než ho použije v další fázi důkazu.

Změna není ničím jiným než uskutečněním možnosti. Tomáš tedy pracuje s pojmy potence a aktu, aby rozumově postihl povahu změny. Nesmí nám uniknout, že právě odhalení ontologického rozměru možnosti odstraňuje zdánlivou rozpornost změny: nové nevyvstává z ničeho a zaniklé se nevrací do ničeho. Zavedení potence tedy odstraňuje první zdánlivou rozpornost změny. Potence jako reálný bytostný rozměr je nutnou podmínkou jakéhokoli druhu změny. Jde o podmínku nutnou, ne však dostatečnou, protože i když změnu umožňuje, nevysvětluje ji plně.(9) Ačkoliv můžeme říci, že povaha změny se explikuje uskutečněním možnosti, nejsou tím definitivně rozptýleny pochybnosti o její bezrozpornosti. Zůstávají některé problémy, které čekají na vyřešení. Například se můžeme ptát, zda je možné sebeuskutečnění možnosti. Odpověď bude známa teprve tehdy, poznáme-li povahu aktu a potence. Obtíž, na kterou zde narážíme, můžeme vyjádřit následovně: možnost je definovatelná pouze ve vztahu k uskutečnění, ale uskutečnění jakožto poslední určení skutečnosti není definovatelné. Ergo ani možnost není definovatelná.

Pomůžeme si z této potíže vědomím o nemožnosti poznatelnosti všech určení skutečnosti definitorním způsobem. Existují určení, jejichž povaha není vyjádřitelná prostřednictvím definice, neboť pro ně nelze nalézt nějaký vyšší rod, pod nějž by spadaly. Takový způsob nedefinitorního poznání je vyhrazen posledním určením skutečnosti.(10) Proto nám nezbývá než postihnout povahu aktu a potence kruhově, aniž bychom se dopustili nějaké logické impertinence.(11)

Vkaždém případě je tento zvláštní způsob poznání dostatečný k pochopení různosti reálných ontologických rozměrů aktu a potence. Jde o dvě reálně odlišná bytostná určení. Pokud by tomu tak nebylo, změna by byla uvržena do nepřekonatelné kontradikce a tím by byla bezprostředně anihilována samotná její existence. Smyslová zkušenost, od níž se odvíjí argumentace první cesty, však mluví jiným způsobem.(12) Realita změny v oblasti naší zkušenosti je bezprostřední daností. To znamená, že potence není akt a naopak. Z toho plyne nemožnost vzájemné implikace aktu a potence. Žádná možnost v sobě nezahrnuje uskutečnění ze své vlastní povahy.(13) Proto se žádná možnost nemůže sama uskutečnit, nic nemůže měnit sebe samo. Jedinou alternativou k této pravdě je idendifikace aktu a potence a tedy čirá kontradikce. Princip „quidquid movetur ab alio movetur“ spočívá tedy na pevném základě. Je neotřesitelně zajištěn principem sporu. Právě tento závěr ospravedlňuje Tomášovo intermezzo věnované elementární filosofické analýze změny.

1.2.3. TŘETÍ KROK: OBJEVENÍ NEHYBNÉHO HYBATELE

Předcházejícím argumentativním krokům se podařilo odstranit dvojí zdánlivý rozpor vázaný na fenomén změny prostřednictvím odhalení potence a aktivity činitele odlišného od měnícího se rozměru skutečnosti (akt není potence). Musíme však ještě vyřešit komplikaci spojenou s aktivním působením činitele zodpovědného za jakoukoli změnu. Již běžná každodenní zkušenost nám odhaluje množství činitelů, kteří spolupůsobí na produkci určitého účinku. Takové simultánní spolupůsobení příčin se ve filosofii nazýva per se příčinnost. Termín per se příčinnost indikuje mnohost příčin operujících simultánně na produkci určitého účinku, přičemž jsou navzájem subordinovány co do výkonu (exercitium) samotného kauzálního působení.(14) Každý činitel (příčina) zavzatý do per se kauzálního řetězce závisí ve vykonávání svého kauzálního působení na nadřazené, simultánně působící příčině. Pokud by byl tento druh kauzální závislosti nekonečný, tj. pokud by na produkci určitého účinku současně spolupůsobilo nekonečné množství per se subordinovaných příčin, celý řetězec činitelů by propadl čiré zavislosti na nadřazené příčině. Čirá závislost je však vyjádřením podstaty možnosti. Právě možnost spočívá v pouhé závislosti, neboť je svou podstatou vztahem ke svému uskutečnění. Nekonečný per se kauzální řetězec by na sebe vzal povahu pouhé závislosti, a tudíž esenci potence. Ale změna není pouhou možností, naopak, reálně se uskutečňuje. Jak jsme již viděli, toto uskutečnění se reálně liší od své možnosti. Nekonečný per se kauzální řetězec se utápí v pouhé potencialitě, nedokáže fundovat reálnou aktualizaci potence. Každá změna je uskutečněním a uskutečnění jako takové neimplikuje závislost.(15)

Konkluze vyplývající z daných premis je nasnadě. Existuje první Činitel, který není ve svém působení závislý na nějaké jiné nadřazené příčině. Z tohoto důvodu jeho povaha neimplikuje žádnou pasivní potenci (pasivní potence je závislostí na svém uskutečnění). Jeho podstata zaujímá protipól pasivní potence: je čirým Uskutečněním. Nutnost konkluze je zajištěna trojím způsobem principem sporu, protože její negace ústí nevyhnutelně v nepřekonatelnou kontradikci, vyjadřující se v identifikaci uskutečnění a možnosti. Konkluze je jištěna trojím způsobem (trojí je řešení zdánlivé kontradikce: potence, činitel sekundární, Činitel primární). Negací závěru a jemu předcházejících kroků se zdánlivé rozpory stávají skutečnými, a tedy teoreticky neudržitelnými.(16)

1.2.4. NÁMITKA PROTI TŘETÍMU KROKU

Někdo by mohl být ochoten následovat nás v prvních dvou krocích na základě uznání jejich inherentní platnosti, a přesto se zdráhat dát svůj souhlas se samotným závěrem. Zdá se totiž, že je zde ještě prostor pro jiné řešení, bez nutnosti afirmace existence Činitele přesahujícího hmotný vesmír.(17)

Oponent vysvětlí vesmírné dění pomocí uzavřeného a soběstačného modelu, v němž nezbývá místo pro žádnou vnější závislost. Pozice tohoto druhu chápe vesmírné dění jako horizontální (imanentní) interdependenci přirozených procesů. Jde o imanentistickou teorii rozšířenou především ve vědeckých kruzích.

Kdo sledoval pozorně odvíjení se jednotlivých argumentativních kroků, nalezne snadno odpověď na uvedenou námitku. Vzájemná interdependence vesmírných procesů implikuje nekonečný řetězec příčin díky své nepřekonatelné kruhovosti. Navíc, ve shodě s metodami pozitivních věd, premisy scientistické konkluze operují spojmy, které jsou pouze zdánlivě identické s oněmi užívanými ve filosofickém důkazu. „Příčina“, kterou má na mysli pozitivní vědec, zůstává na fenomenické rovině, protože není zavedena jako vysvětlení dění v jeho intimní esenci. Příčina vědce je hypoteticky představitelná, a právě proto můžeme rozumět pokušení chápat vesmír jako uzavřený systém vzájemných závislostí mezi přírodními mechanismy. Různé cirkulárnosti kosmických dynamismů jsou vědecky evidovatelné. Vědci však uniká, že kauzální kruhovost vysvětluje pouze specificitu přírodních dynamismů, ale ne fakt jejich dění. A zvláště nemůžeme očekávat od vědce povinnou distinkci mezi příčinou per se a per accidens, bez které se žádná filosofická argumentace vžádném případě neobejde. Imanentistické vysvětlení vesmírného dění je přijatelné pouze z hlediska pozitivní vědy, ne však z hlediska filosofie, protože v tomto ohledu implikuje kontradikci vázanou na nekonečnou kruhovost příčinných interdependencí.(18)

2. DRUHÁ CESTA

2.1. TOMÁŠŮV TEXT

„Druhá cesta spočívá v pochopení povahy výkonné příčiny. Ve smyslově postižitelných předmětech nacházíme vztahy mezi výkonnými příčinami. Nekonstatujeme však a není ani možné, aby něco bylo výkonnou příčinou sebe sama, protože v tom případě by ono něco existovalo před svým vznikem, což je nemožné. Dále je nemožné postupovat v řetězci výkonných příčin do nekonečna, protože ve všech příčinách tohoto druhu primární příčina je příčinou příčiny střední a tato je příčinou příčiny uzavírající kauzální řetězec, nezávisle na tom, zda jsou střední příčiny mnohé či pouze jedna. Odstranění příčiny implikuje odstranění účinku. Tedy jestliže neexistuje první příčina v řetězci výkonných příčin, není možná existence ani příčiny střední, ani poslední. Budeme-li postupovat do nekonečna ve výkonných příčinách, nebude žádná první příčina, a tedy ani její poslední účinek, ani příčiny intermediální, což je zjevně mylné. Tedy je nutné ustanovit nějakou první eficientní příčinu, kterou všichni nazývají Bohem“ (S. th., I, q.2, 3c).

2.2. ANALÝZA ARGUMENTACE

2.2.1. PRVNÍ KROK: EXPERIMENTÁLNÍ KONSTATACE

Stejně jako první cesta, i cesta druhá se odvíjí od zkušenostního nálezu. Tomáš tvrdí, že v přírodě nalézáme vztahy mezi eficientními příčinami. Zatímco zkušenostní nález první cesty nemůže být napaden, není tomu tak v případě cesty druhé. V naší smyslové zkušenosti přírodních dynamismů není totiž obsažena evidence vztahu mezi dvěma přírodními událostmi. Našimi smysly konstatujeme pouze post hoc následných událostí. Jejich niterný vztah zůstává smyslům nepřístupný. Sám Tomáš tvrdí v úvodu svého komentáře k Aristotelově Etice Nikomachově, že pouze rozum postihuje kategorii vztahu. Vztah mezi výkonnými příčinami nemůže být proto percipován pouhou smyslovou zkušeností. Tím dostává druhá cesta ihned na počátku nemalou trhlinu. Známe však stav mysli, ve kterém Tomáš koncipoval důkazy Boží existence. Necítil žádnou potřebu precizní elaborace důkazových kroků, kterou však bezchybně provádí v jiných případech souvisejících s tehdejšími kontroverzemi. V jeho době nikdo vážněji nenapadal existenci Boha.

Tomáš znal určitý druh zkušenosti, v níž je vztah mezi účinkem a jeho eficientní příčinou bezprostředně zkušenostně dán. Jde o zkušenost v řádu psychologickém. Všechny úkony vůle jsou provázeny bezprostřední zkušeností eficientní moci této schopnosti.(19) Proti psychologické zkušenosti nic nenamítáme, i když, jak uvidíme později, není tato zkušenost obligátním startovním bodem druhé cesty.

2.2.2. DRUHÝ KROK: UVEDENÍ ROZUMOVÉHO PRINCIPU

Povaha rozumového principu, jímž operuje druhá cesta, je podobná principu činnému v cestě první. Ani zde nejsme v přítomnosti principu bezprostředně evidentního v jeho platnosti. Princip „není možné, aby něco bylo výkonnou příčinou sebe sama“ potřebuje ozřejmení prostřednictvím reflexe nad esencí eficientní příčinnosti.

Pomyslíme-li na jiné druhy příčin, objevíme, že ohlášený princip se na ně nevztahuje. Nejedná se tedy o rys postihující podstatu kauzality. Napříkad je možná identifikace formálního efektu s formální příčinou. Není kontradiktorní myslet na jsoucna konstituovaná pouze formální příčinou. Dále existují skutečnosti, které jsou samoúčelné, nemají svůj cíl mimo sebe. V hmotném řádu je reprezentantem takového jsoucna živý organismus. Samoúčelnost není rozporná.

Formální a finální příčina konstituují samotnou podstatu konečného jsoucna.(20) Jako takové, ve shodě s principem identity, jsou identické samy se sebou. Naopak, je rozporné myslet výkonnou příčinu jako sebekonstitutivní. Má povahu „intencionální“, je vztažena k jsoucnu odlišnému od sebe samé, neboť každý efekt implikuje vztah závislosti ke své výkonné příčině. Druhá cesta se soustředuje na oblast dynamickou: máme zkušenost s určeními, která vznikají v určitém okamžiku. Pokud by nebyla závislá na eficientním působení jiné příčiny, povstala by z ničeho, což je rozporné, neboť to implikuje bytí nebytí ve stejném ohledu. Tím je dána nemožnost sebekonstituce eficientního účinku. Tak je zajištěna nevývratnost rozumového principu, jehož silou bude vedena celá následující argumentace.

2.2.3. TŘETÍ KROK: ODHALENÍ NEHYBNÉHO HYBATELE

Řekli jsme, že argumentace druhé cesty se nemusí nutně odvíjet od zkušenosti psychologické povahy. Stačí nám zaměřit pozornost k obecné zkušenosti, v níž konstatujeme fakt, že to, co dříve nebylo, začíná existovat. Může se jednat o jakoukoliv skutečnost: rozvine se poupě, objeví se psaný text na mém papíře atd. Jelikož jsme konfrontováni s novým datem, které ještě před chvílí neexistovalo (22), nahlížíme nutnost jeho produkce výkonnou příčinou od něj odlišnou, ve svém působení současnou s vyvstáním efektu (i zde operujeme s per se příčinností)(23). Druhá cesta analyzuje rozhodující moment, v němž vyvstává nějaký nový efekt smyslově postižitelný. Jinými slovy, hledají se nutné a dostatečné podmínky možnosti vzniku určité skutečnosti, působící právě v momentě onoho vzniku.

Výkonná příčina bezprostředně zodpovědná za vznik nové skutečnosti zůstává v rovině přirozené.(24) Díky její simultánnosti se způsobeným účinkem je jisté, že nevykonávala vždy svou eficientní moc, nebyla stále v uskutečnění své eficientní potence, protože její efekt vzniká v určitém momentě. Kdyby příčiny řádu přirozeného(25) vykonávaly neustále svou výkonnou moc, účinek by nevznikal v daném okamžiku, nýbrž by stále existoval.

Je tedy pravdou, že per se výkonné příčiny, které spolupůsobí na vyvolání určitého účinku, neoperují neustále, a proto musí být aktualizována jejich schopnost (potence) aktivního zapříčiňování. Tito činitelé přecházejí z možnosti eficientního působení do jeho reálného uskutečnění. Na základě principu sporu, jímž jsme zajistili všechny předcházející argumentativní kroky, je nutné odhalit eficientní příčinu zodpovědnou za aktualizaci možnosti eficientní výkonnosti sekundárních příčin. Proskripce eventuálního postupu do nekonečna je více než zřejmá.

Odhalujeme tedy existenci první eficientní Příčiny, prvního Zdroje výkonnosti, v níž nemá žádné místo přechod z možnosti působit v její uskutečnění. Objevená Příčina transcenduje hmotný vesmír, neboť Její čirá eficience není ničím jiným než výrazem Jejího čirého Uskutečnění.(26) Její eficience je kontinuální, vylučuje jakoukoliv diskontinuitu, v níž se skrývá proskribovaný přechod z možnosti do uskutečnění. Vazba nekonečného Uskutečnění a neomezené Eficience implikuje identitu eficientního působení s esencí první Příčiny.

2.2.4. DVĚ OBTÍŽE

Dříve než opustíme definitivně problematiku druhé cesty, nesmíme zavřít oči před dvěma obtížemi spojenými s její rigorizací.

První obtíž se týká způsobu působení první Příčiny. Náš závěr obsahuje prvky zdánlivě neslučitelné. Na jedné straně víme, že první Příčina je činná svou vlastní povahou, a tedy nutně a stále. Na druhé straně však konstatujeme diskontinuitu ve vznikání účinků ve hmotném vesmíru. Jak je tedy možné smířit tuto absolutní kontinuitu eficientního působení první Příčiny s diskontinuitou vzniku účinků? Nespoutáváme tím vesmírné dění do železných okovů fatální nutnosti, z níž se nemůže vymanit ani samotná první Příčina?

Problém existuje, pouze zůstaneme-li oběťmi imaginace a chápeme působení první Příčiny mechanickým způsobem. První Příčina neoperuje v materiálních podmínkách. Naopak, teoretické vysvětlení vesmírného dění nutně postuluje naprostou imaterialitu první Příčiny. Materialita implikuje pasivní potenci. Každá separovaná forma je schopna dokonalé sebereflexe, v čemž spočívá privilegium duchovních bytostí. Ani první Příčina není výjimkou, naopak, řečené o ní platí především, neboť Její transcendence vůči hmotnému vesmíru podléhajícímu dění je dána právě Její separací od materiálních konstitutivních podmínek.

Bylo by tedy chybou koncipovat Jednání první Příčiny mechanickým způsobem. Toto Jednání se odehrává prostřednictvím intelektu a vůle.(27) Navzdory nepřetržité kontinuitě Jednání první Příčiny mohou Její účinky vznikat diskontinuálně v čase. Absolutní Jednání ve své absolutní nutnosti, vyvolává efekty ve shodě s vlastním chtěním. Taková moc se týká konečných efektů, vlastní Jednání nepodléhá modifikujícím zásahům ze strany tohoto jednání.

Druhá obtíž se týká srovnání prvé a druhé cesty. Mohlo by se zdát, že druhá cesta je pouhou modifikací cesty prvé, a že se jí tudíž nedostává patřičné teoretické autonomie. Ptáme se, zda máme co do činění se dvěma autonomními důkazy, či zda je druhý důkaz nějakým způsobem zredukovatelný na první.

Během naší analýzy jsme i v druhé cestě odhalili dialektiku aktu a potence, přesto však není možné smísit roviny, na nichž se odehrávají obě argumentace. Činnost a trpnost jsoucna jsou bytostná určení, v nichž je geneticky zakotvena argumentace obou důkazů. Způsob dokazování i dosažená konkluze se v obou případech liší, což je způsobeno odlišným úhlem, pod nímž je jsoucno analyzováno. První důkaz odhaluje podmínky nutné k aktualizaci jsoucna z hlediska možnosti. Druhý důkaz provádí podobnou operaci, ovšem z hlediska činitele. Vzájemná neredukovatelnost obou důkazů se zakládá v reálné distinkci bytostných určení aktu a potence.

Poznámky k textu:

  1. Důkaz existence Boha spadá do kompetence první filosofie (metafyziky). Tento druh poznání v sobě nese privilegium odpoutanosti od jakéhokoliv vnějšího užitku. Proto jde skutečně o poznání neužitečné. Pokud by metafyzické vědění směřovalo k nějakému vnějšímu užitku, bylo by mu podřízeno. Pravda ve svém autentickém výrazu není užitečná, není použitelná či manipulovatelná, nese svou hodnotu v sobě samé, reflektuje existenci absolutna: „Jestliže tedy lidé filosofovali, aby unikli nevědomosti, je zjevno, že usilovali o vědění proto, aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (Aristoteles, Metafyzika, I, 2, 982 b 21).
  2. První principy jsou nástroji intelektu. Každý filosofický výzkum v nich nachází počáteční bod svého hledání a její konečnou stanici (rezoluce). Lidský rozum „comparatur ad intellectum (principiorum) ut ad principium et ut ad terminum. Ut ad principium quidem, quia non posset mens humana ex uno in aliud discurrere, nisi eius discursus ab aliqua simplici acceptione veritatis inciperet, quae quidem acceptio est intellectus principiorum. Similiter, nec rationis discursus ad aliquid certum perveniret, nisi fieret examinatio eius, quod per discursum invenitur, ad prima principia in quae ratio resolvit. Ut sic intellectus inveniatur rationis principium quantum ad viam inveniendi, terminus vero quantum ad viam iuducandi“ (Tomáš Akvinský, De Veritate, q.15, a.1).
  3. Srov. S. th., I, q.2, 3; SCG, I, 13; Super Ioannem, prol.
  4. G.Bontadini, Per la rigorizzazione della teologia razionale, in Conversazioni di metafisica, vol.I, ed.Vita e Pensiero, Milano 1971, str. 296. Touto kritikou Bontadini nechce imputovat Tomášovi teoretickou inkonzistenci v důkazovém postupu. Jestliže existuje ještě určitý prostor pro rigorizaci Tomášových důkazů, vysvětlení toho nacházíme spíše v kulturní atmosféře doby, v níž Tomáš důkazy formuloval: „Je třeba uvědomit si, že pro středověkého autora určité moduly prezentovaly více než dostatečnou evidenci pravdivosti, i když nebyly přivedeny až k prvnímu principu. Úvaha se vztahuje zvláště na Tomáše, který si byl plně vědom, že dokázat znamená zakotvit demonstrandum v principu sporu. To je znamením, že pro něj a pro mnoho jiných bylo toto zakotvení vnímané: proto je nutné postavit do světla logické formalizace důkazy Tomáše a jeho následníků až do dnešní doby“ (ibid., str. 300).
  5. S. th., I, q.2, 3c.
  6. „Motus importat innovationem quamdam, quae oponitur consuetudini“ (S. th., I-II, q.32, 2, obj.3).
  7. Srov. G. Bontadini, op.cit., str. 294, pozn. 17.
  8. První „movetur“ není možné chápat pasivně, protože tím by byla dána petitio principii. Indikuje neutrální konstataci změny.
  9. Srov. C. Vigna, Semantizzazione delléssere e di principio di non contraddizione, in „Rivista di Filosofia neo-scolastica“, LXXXV (1993), Milano, str. 222-223.
  10. Při hledání povahy aktu a potence postupuje Aristoteles induktivně, vypočítávaje některé příklady, z nichž je nutno hledanou povahu odečíst intuitivně: „Co tím chceme říci, bude zjevno z jednotlivých příkladů návodem. Není totiž zapotřebí žádat pro všechno přesného pojmového vymezení, ale někdy stačí uvážit případy obdobné. Neboť je tu podobný vztah, jako je vztah toho, kdo staví, k znalci stavění, a toho, kdo bdí, k spícímu, toho, kdo vidí, k tomu, kdo sice má oči zavřené, ale má zrak, toho, co je z látky vytvořeno, k látce a hotového k nehotovému. Jedním členem tohoto protikladu budiž vyjádřena skutečnost, druhým možnost“ (Aristoteles, Metafysika, IX, 6, 1048 a 35-1048 b 5).
  11. Srov. G. Reale, Aristotele. Metafisica, III vol., ed.Vita e Pensiero, Milano 1993, str. 439-440, pozn. 7 a str. 446, pozn. 3.
  12. Srov. Aristotelovu polemiku s Megariky, kteří ztotožňovali možnost a uskutečnění, v Met., IX, 3.
  13. „Actualitas potentialitati repugnat“ (S. th., I, q.54, 1c).
  14. Simultánnost a subordinace příčin je zjevná z Akvinského příkladu „baculus non movet, nisi per hoc, quod est motus a manu“.
  15. Akt jako takový nezávisí. Závisí pouze aktualizace anebo, což je to samé, recepce aktu v potenci. Princip „non est procedere in infinitum“ byl objeven Aristotelem. Ve své metafyzice tvrdí explicitně: „Ale jest zřejmo, že je určitý počátek a že příčiny jsoucna co do počtu nejsou bez omezení... Neboť ani není možno, aby se při vznikání jedné věci z druhé jako látky postupovalo do nekonečna..., aby ani nebylo žádného omezení toho, odkud vychází pohyb... Podobně ani účelná příčina nemůže jíti do nekonečna... A právě tak je tomu s podstatou“ (Met., II, 2, 994 a 2-10).
  16. „Veritas autem enuntiationis reducitur in prima principia per se nota sicut in primas causas et praecipue in hoc principium, quod affirmatio et negatio non sunt simul vera“ (T. Akvinský, In I Sent., d.19, q.5, c). Všechny tři kroky přítomné v argumentaci Tomáše jsou zajištěny principem sporu. Rigorizace pouze explicitovala to, co již bylo v důkazu implicitně obsaženo. V tomto bodě se nám zdá více než vhodné upozornit čtenáře na Aristotelovu proceduru, jíž se snaží obhájit dialektickým způsobem nevývratnost principu sporu. Jak známo, řecký myslitel obhajuje řečený princip ve čtvrté knize své Metafyziky. V páté kapitole čtvrté knihy nalézáme plnou formulaci důkazu, kterou Tomáš označuje jako první cestu. Aristoteles argumentuje s cílem demonstrovat nevývratnost principu sporu. Nemohli bychom nalézt lepší potvrzení faktu, že váha celého důkazu spočívá na principu sporu: „Mínění těch, kteří opravdu chtějí řešit pochybnosti, má původ ve smyslových vjemech, a to mínění, že protiklady a protivy jsou zároveň, protože viděli, že z téhož vznikají protivy. Jestliže je tedy nemožno, aby vzniklo to, co není, bylo tomu dříve tak, že zároveň bylo oboje, jsoucí a nejsoucí, jak také tvrdí Anaxagoras, že všechno je ve všem smícháno. A totéž říká i Demokritos; také totiž učí, že prázdno a plno je obsaženo stejně v kdekteré částečce, a přece prý jedno z toho je jsoucí a druhé nejsoucí. Těm tedy, kdo tak odůvodňují své mínění, řekneme, že do jisté míry mluví správně, ale do jisté míry věc neznají. Neboť o jsoucnu se mluví v dvojím smyslu. V jednom je možno říci, že něco vzniká z nejsoucího, v druhém to říci nelze, a rovněž, že totéž zároveň je jsoucí a nejsoucí, ale nikoli v témže významu. Co do možnosti totiž totéž může být něčím protikladným, nikoli však co do skutečnosti. Dále je však požádáme, aby uznali, že v jsoucnu je ještě jiný druh skutečnosti, jíž nepřísluší vůbec žádný pohyb, ani zánik, ani vznik“ (Met., IV, 5, 1009 a 22-40). S naprostou jasností vidíme strukturu argumentace. Spočívá ve dvojím překonání zdánlivé kontradikce změny odhalením potence a nehybného Hybatele.
  17. Transcendence prvního Hybatele je dána jeho naprostou aktualitou, na níž závisí vesmírné dění. Je jasné, že Jeho transcendence neimplikuje Jeho lokální separaci od hmotného vesmíru, naopak, tento existuje v Něm a žije z Jeho nekonečné Skutečnosti.
  18. Nejsme zastánci žádné dvojí pravdy v přirozeném řádu. Obraz světa zprostředkovaný pozitivními vědami se vykazuje značnou parcialitou, protože nepostihuje podstatu vesmírného dění a rovněž podstata dalších určení přírodních jsoucen (kvantita, kvalita, čas atd) jí zůstává nepřístupna. Co se týče analýzy dění, pozitivní věda se zastavuje u jeho specificity: zkoumá dění lokální, energetické transformace, procesy biologické, psychologické, historické, kulturní atd. Cílem pozitivních věd je odhalení vzájemných podmiňovacích vztahů mezi všemi těmito procesy, a tudíž jejich cirkulárnost. Naopak filosof nezkoumá pohyb v jeho druhovém výměru (pohyb lokální, energetický...), protože hledá podmínky dění jako takového. Zajímají ho tedy simultánní příčiny. Odhaluje podstatu změny, do níž je zapsána podstatná závislost na transcendentním Činiteli.
  19. Srov. S. th., I, q.2, 3 ad 2.
  20. Účelová příčina se podílí na konstituci podstaty skutečnosti a z tohoto ohledu není příčinou vnější, nýbrž vnitřní. Způsobuje působnost příčin materiální a formální: „facit materiam esse materiam et formam esse formam“ (T. Akvinský, De principiis naturae, kap.10). Účel ovlivňuje vnitřní dispozici toho, co je „ad finem“: „Finis autem, inquantum movet agentem per intentionem, est causa etiam in fieri et corrumpi. Inquantum vero res per suam formam ordinatur in finem, est etiam causa in essendo“ (idem, In VII Met., l.17, n.1660).
  21. Princip „non est possibile, quod in causis efficientibus procedatur in infinitum“ je ospravedlnitelný stejným způsobem, jako jsme to učinili pro regres do nekonečna v první cestě.
  22. Ve filosofickém žargonu hovoříme o emergenci aktu.
  23. Zde vidíme jasně imunitu premisy, spočívající na principu sporu, od řádu psychologického.
  24. O tomto nás informuje naše bezprostřední psychologická zkušenost. Bylo by nevhodné ji zcela vyloučit z oblasti naší zkušenosti.
  25. Užíváme termín „přirozený“ ve smyslu náležitosti k činitelům našeho hmotného kosmu. Činitel tohoto druhu je imanentní.
  26. Ve hmotném vesmíru neexistuje žádný nekonečný eficientní zdroj, protože dění (actus secundus) pochází ze základního uskutečnění věcí (actus primus). Hmotná jsoucna jsou konstituována bipolárně (hylemorfická kompozice), což znemožňuje jejich ontologickou nekonečnost. Žádná ontologicky omezená věc nemůže být neomezeným zdrojem eficience, protože její bytostné omezení limituje také její aktivitu.
  27. Subsistující jsoucno nezávislé na hmotných podmínkách je duchovní bytostí nadanou inteligencí a vůlí.