Ročník 1998‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Josef Seifert: Bytí a bytnost (Sein und wesen)

Martin Cajthaml

Autora knihy Bytnost a bytí (Heidelberg. C. Winter 1996, 578 s.), Josefa Seiferta, není třeba na mezinárodní filosofické scéně představovat. Význam jeho vědecké činnosti dokazuje množství a odborná fundovanost jeho početných publikací.1 Evropský význam jeho působení potvrzuje loňské udělení čestné plakety Evropského parlamentu v Bruselu za založení a vedení Mezinárodní akademie pro filosofii v Lichtenštejnském knížectví. Přesto se však jeho filosofické práci nedostává ani zdaleka toho ohlasu, kterého by si po mém soudu zasloužila. Tak jak tomu často bývá u myslitelů mimoběžníků, je jeho filosofické úsilí nadšeně přijímáno hrstkou, s kritickým odstupem sledováno některými a ignorováno většinou. Důvod je nasnadě: tzv. realistická fenomenologie,2 jejímž je Seifert asi nejvýznamnějším současným představitelem, a na její bázi rehabilitovaná klasická a personalistická metafyzika3 se jaksi ne a ne vtěsnat do kategoriálních schémat nejvlivnějších myšlenkových směrů. Fenomenology a hermeneutiky na představě fenomenologické a personalistické metafyziky dráždí právě ona „metafyzika“, ortodoxní aristoteliky a tomisty odrazuje zase onen personalismus a fenomenologie. O lhostejnosti či odporu programově protimetafyzicky orientovaných filosofů netřeba mluvit.

Kniha Bytí abytnost, která se již svým názvem, odkazujícím na klasické Tomášovo dílko De ente et essentia, vědomě hlásí k obnově metafyziky a čerstvému, soustavnému a vědecky rigoróznímu promýšlení jejích velkých témat, jde tedy v dnešní době vstříc nejistému osudu. Následujících několik řádek se však přesto chce pokusit vzbudit čtenářův zájem o toto v nejlepším slova smyslu klasické dílo, které je plodem mnoha let soustředěného studia a filosofické meditace. Protože by pokus o soustavnější výklad nejdůležitějších témat nutně rozmnožil několik následujících řádek v pár desítek stran, omezuji se pouze na stručnou informaci.3

V první kapitole, věnované tématu bytnosti čili esence, rozlišuje autor nejprve různé danosti, které bývají označovány jako bytnost. Přitom se soustředí zejména na reálnou bytnost, tj. na bytnost reálných konečných jsoucen, jako jsou člověk, zvíře, strom či kámen. Protože svébytnost esence reálných jsoucen se jasně rýsuje teprve na pozadí srovnání s bytnostmi ideálních útvarů či pouze čistě intencionálních předmětností, věnuje autor soustředěnou pozornost i bytnostem a ontologickému statutu entit tohoto typu. Zvláště významné je přitom rozlišení mezi nutnými a kontingentními bytnostmi („eidé“ a „idejemi“ v Seifertově terminologii), které teprve, jak autor přesvědčivě ukazuje, umožňuje správné pochopení komplexního vztahu mezi ideálním a reálným jsoucnem.5

Již u Aristotela je problematika bytnosti věcí úzce spjata s otázkou definice. Také Seifert se touto problematikou podrobně zabývá a kritizuje přitom Aristotelovu definici člověka jako živočicha rozumového. Dalším aristotelským tématem, které Seifert významně prohlubuje, jsou dva aspekty bytnosti, jež Aristoteles označuje jako „co věc je“ a „jak věc je“. Významné jsou dále subtilní rozbory různých druhů změny bytnosti.

V druhé kapitole se autor věnuje tématu reálné existence. Nejprve podrobuje kritickému rozboru Husserlův, Heideggerův, Fregeho a Schelerův pokus o její určení a ukazuje jejich nedostatky. Dále obhajuje proti Kantovi a Gilsonovi tezi, že existence je reálný, byť nikoli esenciální predikát. Následně ukazuje, že přestože reálná existence není sama sachverhaltem, figuruje přesto jako jedna ze složek v existenciálním sachverhaltu, tj. faktu, že xex istuje. Autor se zde obšírně zaobírá obecnější problematikou ontologické kategorie sachverhaltu a ukazuje, že není redukovatelná na žádnou jinou tradiční ontologickou kategorii. V závěru kapitoly autor ukazuje, v jakém smyslu lze reálnou existenci pojmout jako akt.

V kapitole třetí autor analyzuje intencionální akty, v nichž poznáváme konkrétní reálnou existenci jednotlivin, ukazuje však, že existuje i obecný smysl reálné existence.

V kapitolách 4-8 se autor zaobírá zejména jednotou bytnosti a bytí v reálných jednotlivinách, která však nesmazává jejich fundamentální odlišnost. Ukazuje, že v jistém smyslu má bytnost přednost před bytím, v jiném smyslu však opět bytí před bytností. Kriticky se zde obrací zejména k tezi existenciálních tomistů, že Boží Bytnost je Božím Bytím, a že je tedy v tomto případě bytnost jakožto jistá quiditativní určenost bytím zcela absorbována.

Kniha se vyznačuje jasností argumentace a systematickým zpracováním tématu. Lze ji považovat za „prolegomena“ k Seifertovu dalšímu nedávno uveřejněnému dílu Gott als Gottesbeweis6, jež je smělým pokusem o obhajobu ontologického důkazu Boží existence. Spolu s další autorovou studií Essere e persona7 pak obě díla tvoří asi nejrozsáhlejší pokus o nové založení objektivistické a realistické metafyziky v poslední době. Jedná se o novou metafyzickou koncepci, která usiluje o demonstraci faktu, že osoba li dská i božská jsou nejvyšším jsoucnem, esse per eminentiam .

Poznámky:

  1. Vybranou bibliografii jeho monografií a článků viz in: Filosofie, Pravda, Nesmrtelnost. Tři pražské přednášky, TFUK Praha 1998.
  2. Historicky vzato se jedná o členy tzv. prvního fenomenologického kroužku, tzn. skupiny Husserlových žáků a asistentů (A. Reinach, H. Conrad Martius, E. Stein. R. Ingarden, J. Daubert, D. von Hildebrand aj.), jež mezi lety 1905-1911 přilákala do Gottingen četba Logických zkoumání. Srv. např. H. Spiegelberg, The Phenomenological Movement, sv. I, The Haag, M. Nijhoff 1965, s. 168-173.
  3. Srv. J. Seifert, Essere e Persona. Verso una fondazione fenomenologica di una metafisica classica e personalistica, Vita e Pensiero, Milano 1989; srv. také tentýž, Gott als Gottesbeweis, Heidelberg 1996; tentýž, Back to Things in Themselves. A Phenomenological Foundation for Classical Realism, Boston and London, Routledge and Keegan Paul, 1987.
  4. Předchůdcem knihy je rozsáhlý esej Essence and Existence publikováný v angličtině v časopise ALETHEIA v r. 1977. Do němčiny tento text přeložil dr. Ludgar Hölscher. Překlad autor později přepracoval a rozšířil více než o polovinu.
  5. Zde srovnej Seifertovu kritiku Ingardenovy a Heringovy teze, že „eidé“ nestojí v žádném vztahu k reálnému jsoucnu (s. 238).
  6. Srv. J. Seifert, Gott als Gottesbeweis, C. Winter, Heidelberg, 1996.
  7. Srv. tentýž, Essere e persona. Verso una fondazione fenomenologica di una metafisica classica e personalistica, Vita e Pensiero, Milano, 1989.