Ročník 1998‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

K recenzi J. S. Trojana

Jiří Fuchs

Jakub S. Trojan věnoval pozornost Distanci a zrecenzoval v Křesťanské revui 4/98 její první číslo. V redakci nás potěšilo vcelku přátelské přijetí do „společenského dialogu u nás“ a snad jsme i rozuměli jisté obezřetnosti, s jakou recenzent glosoval jednotlivé články. Vzhledem kevidentní vzdálenosti jeho a našich myšlenkových východisek je to zcela pochopitelné.

Jestliže si nyní dovolím nesouhlasit se způsobem, jakým J. S. Trojan v krátkosti pojednal můj příspěvěk (Problém dokazatelnosti pravdy, Dist. 1/1), pak to skutečně není z osobní potřeby reagovat na nějaké nepochopení mého textu; jsem už přece jen za ta léta trochu zvyklý. Trojanův přístup anásledná mimoběžnost jsou však natolik ukázkové, že představují jeden typický, dnes rozšířený nešvar v zacházení s filosofickým myšlením, který ho nesmírně blokuje a který nemůžeme vDistanci nechat bez povšimnutí. Oč běží?

Pokusil jsem se v uvedeném článku obrátit pozornost filosofů k samotným začátkům jejich kritického myšlení, tj. k pravdě, kterou všichni v adekvačním smyslu neprominutelně užívají, ale o jejíž kritické zajištění, verifikaci či dokázání se tak málo starají. Logika filosofického tématu určuje problém dokazatelnosti pravdy jako výchozí. Neboť kritické myšlení k pravdě jako finální hodnotě směřuje a zároveň ji v každém kroku jako nezbytnou hodnotu užívá. Proto musí (jakožto kritické) pravdu v autoreflexi přednostně tematizovat.

Problém dokazatelnosti pravdy bývá filosofy pravidelně a ke škodě jejich výkonů přeskakován, mimo jiné také proto, že je v důsledku povrchních postřehů zatěžován jistými předsudky, které brání jeho kladení. Pokusil jsem se ve své úvaze zbavit problém této zátěže a ukázat, že slovníkové stereotypy ohledně dokazatelnosti pravdy či sebeodůvodnění rozumu nemusejí být posledním slovem filosofické reflexe v této nadmíru důležité otázce.

Další úvahy pak v rámci seriálu o pravdě naznačily, že by následné fixované omyly o pravdě, o myšlení, o filosofii – mnohdy až neuvěřitelně hloupé, byť pokrokové – neměly vůbec šanci, kdyby bylo filosofické myšlení vysvobozeno ze svých počátečních konfuzí a pastí, do nichž v případě problému pravdy bohužel upadlo. Chtěl jsem tedy poukázat na noetické manko jako na důvod chronické krize, která už po staletí korumpuje filosofické myšlení.

Jak na tento pokus o nalezení východiska z nepochybné filosofické krize reaguje J. S. Trojan? „...Na mušce má ovšem (Fuchs) zakladatele i novodobé filosofy, jež obviňuje ztoho, že namísto čirých evidencí, jež nám poskytuje rozum, vycházejí filosoficky z aporií... Celá stať je nesena dnes již otřeseným optimismem, že lze pravdu založit racionálně ještě nepochybněji, než to učinil otec moderní filosofie R. Descartes. Vtéto stati...proniká základní orientace revue jako pódium pro novotomistickou filosofii a theologii.“ A je to.

Možná, že nějaký pravidelný čtenář Trojanovy Křesťanské revue náhodou letmo procházel mým článkem ještě před tím, než četl Trojanovu recenzi. Zjistil tedy, že tam je něco o pravdě, o tom, že novověcí myslitelé nevyřešili elementární problém pravdy a postmoderna z toho těží svůj relativismus. Jsou tam nějaké řeči o neblahém dogmatismu evidencí, o vyvracení sporem, o námitkách logického kruhu, kritického imperativu, řazení premis do nekonečna a celé je to „ňáký moc složitý“. Možná byl čtenář lehce zneklidněn, moc mu to nezapadalo do jeho schémat, která si pilně osvojil v hodinách dějin filosofie. Pak si ale přečetl Trojanovu recenzi a byl doma. Vždyť je to ten starý známý překonaný novotomismus, jak mu jej v dějinách a v příležitostných ironizacích barvitě vylíčili. Uklidněn přechází k něčemu zajímavějšímu.

Milý fiktivní čtenáři, pokud se domníváš, že tě J. S. Trojan zorientoval, pak věz, že opak je pravdou. Věnoval tomu tři věty – a všechny jsou špatně. Jistě, proč by se měl mým článkem zabývat šířeji? Ale je tu i základnější otázka: Proč se jím vůbec zabýval, proč se nechal zlákat k hodnotícím soudům? Téma dokazování pravdy je nesmírně náročné, subtilní, patří ve filosofii k nejobtížnějším. Samotný posouzený článek je výsledkem mnohaleté práce, která se mimo jiné realizovala mnohahodinovými ostrými diskusemi nad každým krůčkem. Nelze tedy žádat, aby někdo, kdo se noetikou soustavně nezabývá, prostě zhodnotil obtížnou noetickou reflexi na jedno posezení.

Je to zvláštní. Trojan v téže recenzi nad textem R. Ferklové „Barokní poutník Zdeněk Kalista“ klidně připustil, že se jako neodborník necítí povolán vstoupit do rozhovoru. Ve filosofii je však zřejmě každý kompetentní. No ovšem, filosofie jde pod kůži, každý ji cítí v základech svého životního přesvědčení i své případné dílčí odbornosti. A tak si čas od času musíme prostě zopakovat ustálená schémata a uchlácholit případně se ozývající intelektuální svědomí. Nejčastěji po ruce ataké nejvděčnější jsou šablony a prefabrikované hodnotící vzorce z dějin filosofie. Tam je všechno pěkně posouzené, zařazené – k okamžitému a sebevědomému použití.

Obávám se, že i J. S. Trojan se uchýlil k tomuto stereotypu z naznačených důvodů. Je to jednoduché a spolehlivé, zvláště když nějaké radikální zpochybňování filosofických autorit, které se nám „osvědčily“, není zrovna příjemné. Tož smázneme celý projekt dvěma floskulemi z dějin filosofie. Snažil jsem se tematizací pravdy jako povinné hodnoty filosofického myšlení trochu pročistit nedýchatelné, předsudky zamořené ovzduší soudobého filosofování. Trojan nastavil osvědčené výfuky dějin filosofie a mlží a čmoudí k zalknutí.

Kdyby ale Trojan přistoupil k hodnocenému textu bez potřebných předsudků, jistě by mu neuniklo, že mám vážné výhrady na obě strany, že kromě Kanta a Hegela obviňuji (když už musíme užívat tento příjemný termín) také novotomisty – a to v otázce noeticky klíčové, neboť u nich kritizuji dogmatismus evidencí. Jaképak tedy pódium pro novotomismus? Trojan mne však má asi spojeného s novotomismem a ten zase s čirými evidencemi rozumu atak konstruuje docela obstojný závěr: Novotomista Fuchs vytýká Kantovi a Hegelovi, že nevycházejí z čirých evidencí rozumu. Jenže ouha, celá moje noetická reflexe je pokusem opřekonání tohoto dogmatického východiska novotomistů – jak bych ho tedy mohl vnucovat Kantovi a Hegelovi? U nich kritizuji něco docela jiného, ale to by bylo třeba se tím trochu zabývat.

Přímo k uzoufání je však Trojanův postoj, vyjádřený druhou větou: že prý optimismus, s nímž se pokouším založit pravdu nepochybněji než Descartes, je dnes již otřesený.

Ví vůbec recenzent, o čem mluví? Položení problému dokazatelnosti pravdy je především mimo jakýkoli optimismus či pesimismus. Vtéto poloze se kriticky zkoumají základy veškerého našeho poznání. Všechna předpojetí jsou tu nekompromisně postavena před prověřující antitezi: co když se myšlení totálně mýlí? Co když nutné prvky a podmínky realizace pravdy selhávají? Na této úrovni se realizuje maximálně možná pochybnost a kritičnost.

Zde také přicházejí ke slovu všechny možné důvody „otřásání“ kognitivního optimismu, v této univerzální pochybnosti o pravdě se koncentrují všechny roztroušené námitky vůči rozumu, jistotě, objektivitě, obecnosti atd. V postupné konfrontaci s radikálním negativistou se na troskách intencionálního rozpadu jeho pozic rodí kritické vědomí apodiktické platnosti pravdy a nevývratnosti podmínek její realizace jakožto povinné hodnoty myšlení.

S touto kritickou reflexí pravdy se recenzent vypořádává geniální floskulí: „dnes již otřesený optimismus“. O jakém optimismu se tu dá mluvit? Snad o pozitivních předpojatostech víry v pravdu či v Tomášova dogmata? Vše bylo zpochybněno! O jakých „otřásajících“ důvodech negativisty či kognitivního pesimisty recenzent mluví? Snad o výkřicích antiracionalistického afektu postmodernistů? O noetické impotenci existencialistů? Osebevyvracejících popisech poznání moderních gnoseologů?

Vše bylo koncentrováno v základních noetických antitezích a shledáno neudržitelným. Snad mylně? Prosím, pak je ale třeba to dokázat a sice tak, že ten, kdo jen zdálky operuje zaklínadlem „dnes již“ bude muset vstoupit do terénu a nést tíhu rozpadajících se negativistových antitezí. Pak se ono kouzelné „dnes již“ rychle rozplyne spolu s nimi.

Pokud se snad J. S. Trojan domnívá, že Descartes založil pravdu nepochybně, pak je zřejmé, že ho problémy založení pravdy moc netrápí. Podnět k případnému zamyšlení: učebnicové „cogito“ tu rozhodně nestačí.

Co je tedy v Trojanově zacházení s filosofickou myšlenkou nepřijatelné, neřku-li skandální? Ten neskutečně předsudečný přístup. Můžete do detailu propracovat argumentaci, přivést každou premisu k nevývratnosti – málo platné. Doba, dějiny, kulturní standard, vzdělanostní návyky dávno rozhodly, že „dnes už přece...“ J. S. Trojan říká v závěru své recenze, že žádná strana v dialogu nemůže kandidovat na výsostné postavení, leč jen silou svých myšlenek. Čím asi tu sílu měří? Stupněm intelektuální konformity či kvantitou dnes již tak zaběhnutých předsudků?