Ročník 1998‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Lesk a bída právního pozitivismu

Michal Semín

Agenturní zpráva z nedaleké budoucnosti:

„Hlasování v komisi skončilo 3:1. Lékař, jinak též sekretář komise, poznamenal na líc pacientovy karty „MS“ a připsal iniciály a datum. „Milosrdná smrt“ je poskytována v souladu s nedávno přijatým zákonem o geriatrické péči, který je součástí reformy bankrotujícího systému sociálního zabezpečení. Nový systém dává lékařským komisím možnost posoudit u osob starších 65 let způsobilost žít takovým způsobem života, který by nebyl příliš velikou zátěží pro postiženou osobu ani pro společnost. Zákon o geriatrické péči povzbuzuje starší spoluobčany k účasti na „společensky prospěšných pracích“ alespoň 3 dny v týdnu. Kdo toho není schopen, je zván ke konzultacím.

Výše zmíněnému pacientovi je přes 70 let. Jeho žena je v dobrém stavu a pracuje 4 hodiny denně jako distributor antikoncepce ve státních základních školách. Jejich dva synové jsou ženatí a každý z nich má jedno dítě. „Velice svého otce milujeme, ale máme příliš starostí s péčí o vlastní rodinu. Příroda má dostat zelenou,“ reagovali poté, co se dozvěděli o otcově horšícím se zdravotním stavu.

Lékař se vrátil k pacientovi, který čekal v přijímací místnosti. Oznámil mu, že se musí podrobit „dalším testům“. Ve vedlejší místnosti mu jiný lékař píchl injekci. Vzhledem ktomu, že netrpěl bolestmi anevyjádřil explicitně přání zemřít, obdržela jeho žena-vdova obsílku spoznámkou „váš manžel nečekaně zemřel ve spánku“. Za několik dní byla také ona pozvána před komisi ke „konzultacím“. Zde jí oznámili, že se může svobodně rozhodnout pro „milosrdnou smrt“, aby tak předešla očekávaným závažným psychickým i hmotným komplikacím vzniklým z náhlé smrti milovaného manžela.

Občas se lékař přistihl, jak o této nové proceduře pochybuje. Vždy však tyto myšlenky zaplašil; nečiní přece nic nelegálního. Nejedná v rozporu se zákonem, a proto může být klidný. Naopak lidem pomáhá od nesnesitelných utrpení a současně vytváří širší životní prostor pro seberealizaci nastupující generace, která dosažený pokrok ve vědě i lidských vztazích posune o další kroky vpřed.“

„Mnoha různými způsoby dali zločinu vládcové dvanáct let trvající diktatury statut práva. Dokonce i institucionalizovaná vražda byla ospravedlněna psaným nařízením před veřejností utajeného zákona. Zděděné pojetí práva, totiž pozitivismus a jeho dogma „zákon je zákon“, nepopiratelně nejvlivnější teorie mezi německými právníky po mnoho desetiletí, se ukázalo jako bezbranné abezmocné tváří vtvář bezpráví ve formě zákona. Stoupenci této teorie byli nuceni uznat každé nespravedlivé nařízení jako právně zavazující“ (Gustav Radbruch, 1947).

Tato slova Gustava Radbrucha, vrcholného představitele německého gesetzepositivismu v době Výmarské republiky, odráží zkušenost s nacistickým režimem, která ho hned těsně po válce přivedla ke kritickému zhodnocení právního pozitivismu a k volání po návratu k přirozenoprávní tradici.

Také česká veřejnost stojí před podobným problémem vyplývajícím z paralýzy práva za komunistického režimu a je otázkou, nakolik si je alespoň odborná právní veřejnost vědoma příčin, které k této paralýze vedly, a nakolik si uvědomuje potřebu vyrovnat se s touto otázkou náročnější teoretickou reflexí o povaze a původu práva. Zkušenosti dnešních studentů právní vědy na českých vysokých školách nesvádějí k přílišnému optimismu. Vedle marxistických pozůstatků stále převládá orientace pozitivistická a teorie přirozenoprávní je tematizována nanejvýš v předmětu dějin právních teorií. Tento stav je analogický situaci na katedrách filosofie, kde se metafyzicky založený klasický realismus přednáší spíše jako historicky podmíněná kuriozita. Převládající myšlenkové směry v něm nespatřují věrohodnou konkurenci. Popis příčin takového stavu přesahuje možnosti tohoto zamyšlení, i když s ním tematicky souvisejí, a alespoň nepřímo se jich proto dotkneme.

V první části této statě se budu věnovat teoretickému založení právního pozitivismu, v části druhé jeho důsledkům a v části závěrečné pak úkolům, které před námi leží.

Právní pozitivismus je aplikací obecného pozitivismu pro oblast racionálního uspořádání lidské společnosti. Jaká jsou principiální východiska pozitivismu? V kontextu novověké redukce vědeckosti na oblast empirickou, případně matematizovatelnou, postuluje pozitivista jako poznatelná pouze ta „data“, která jsou podložená zkušeností či formálními modely logicko-matematického uvažování. Naopak za nevědecké považuje výroky povahy neempirické, tedy metafyzické. Ve svém základním teoretickém rozvržení je pozitivismus doktrínou striktně antimetafyzickou, antiteologickou, a tedy ryze nitrosvětskou. Imperativem pozitivismu je výlučná závislost poznání na zkušenosti a pozorování. Etickým protažením pozitivismu jsou rozmanité varianty pragmatismu a utilitarismu. V této souvislosti je zajímavé Comtem založené „nové náboženství“ se svým kalendářem a rituály, kde je bohem lidství a pokrok. Příbuzná divinizace humanity je přítomna také u francouzských encyklopedistů a kazatelů revoluce, jejichž teoretická východiska jsou také veskrze pozitivistická.

Kritické zhodnocení právního pozitivismu tedy předpokládá vyhodnocení pozitivismu jako takového. Pro naše potřeby stačí objevit jeho Achillovu patu, jeho nejslabší místo, ze kterého lze vyjít k detailnější kritice, jež však nebude v tomto případě potřebná.

Omezuje-li pozitivismus poznání na oblast smyslově zprostředkovanou, vyjadřuje se o možnostech poznání a jeho rozsahu obecně. Znamená to, že do rozsahu poznání nespadají předměty, které svou povahou nejsou empiricky doložitelné. Nelze proto s nárokem na obecně závaznou platnost definovat pojmy typu spravedlnost, duše, cíl či Bůh. Lze je sice postulovat, ale jen jako hypotézy nepodléhající definitivní verifikovatelnosti. Takovým definitivně neverifikovatelným objektem je také „možnost objektivního poznání“, včetně jeho hranic a z nich vyplývajícího rozsahu. Pozitivisté tvrdí, že poznání je omezeno na smyslově dostupné. Jakou metodu pro toto své zkoumání zvolili? Empirickou? Zprostředkovanou smysly? Kdepak. Toto zhodnocení možností poznání řeší abstrakcí, na úrovni obecnosti. Metodu, kterou z principu zakázali používat, užili pro zhodnocení možností lidského poznání, aby nakonec rezultovali jeho omezenost na smysly. Tento základní metodický nedostatek, odhlédnuto od jeho možných hodnotných parciálních poznatků, podstatně znevěrohodňuje pozitivistickou doktrínu jako celek.

Je proto samozřejmé, že při hodnocení právního pozitivismu nemůžeme od tohoto osudového závěru odhlédnout.

Čím se tedy specificky vyznačuje pozitivismus právní? Pozitivistickou metodou stanovuje pravidla lidského jednání ve společnosti a jejich vyjádření formou psaného zákona. Čím je však pozitivistovi zákon? Tento pojem, má-li mít smysl, musí být empiricky vykazatelný. Je například mravní zákon zákonem? Ano, ale pouze za předpokladu, že je tím myšlen takový morální řád, který je stanoven nositelem zákonodárné moci ve společnosti. Mravní řád ve smyslu objektivního mravního zákona nepodléhajícího vůli nositele moci není pro pozitivistu srozumitelný. Otázky dobra a zla, jejichž řešení by pramenilo z jiného zdroje než z vůle lidského zákonodárce, nemají hrát ve společenském životě žádnou roli, neboť jsou z povahy věci s obecnou platností neřešitelné. Nezbývá nám než se smířit s představou, že zákon je totožný s projevenou vůlí zákonodárce, neboť pouze takový typ zákona je empiricky doložitelný.

Zdroj zákonnosti je tedy situován do vůle a nikoli do rozumu. Rozum nemůže překročit hranice empirického pozorování a zkoumání, proto také nemůže pro lidskou společnost kodifikovat takové normy jednání, které by svou povahou zavazovaly každou dobu, každou lidskou společnost a – to především – vůli zákonodárce.

Spravedlivý je potom takový zákon, který je adekvátně promulgován a odpovídá vůli zákonodárce. Měřítkem spravedlnosti zákona je zákon sám, toto měřítko neleží vně psaného zákona, ale je s ním ztotožněno. Jak tvrdí F. A. von Hayek v 2. dílu své práce Právo, zákonodárství a svoboda: „Oproti starší tradici, která považovala za spravedlnost to, co zákonu předchází, a alespoň jisté části práva za omezené představami o spravedlnosti, se tvrzení, že zákonodárce je tvůrcem spravedlnosti, stalo nejcharakterističtějším dogmatem právního pozitivismu. Počínaje výrokem Thomase Hobbese, že „žádný zákon nemůže být nespravedlivý“ akonče výrokem Hanse Kelsena, že „spravedlivý je jen jiné slovo pro legální nebo legitimní“, směřovalo úsilí pozitivistů neměnně k diskreditaci představy spravedlnosti jako vodítka při určování toho, co je právem.“

Na rozdíl od výše citovaného Radbrucha Kelsen ani po zkušenosti s nacistickým terorem svou původní pozici nemění. Svědčí o tom výrok v práci Das Naturrecht in der politischen Theorie (1963): „Z hlediska právní vědy bylo právo za nacistické vlády právem. Můžeme toho litovat, nemůžeme však popírat, že to právo bylo“.

Stav českého právního klimatu je analogický, viz sebeobhajoba komunistických kádrů, že nejednali v rozporu s právem, neboť to, co dnes nazýváme zločinem, bylo tehdy považováno za legální a tedy plně legitimní způsob jednání. Vzpomeňme jen na nekonečné diskuse o lustracích a přijatelnosti či nepřijatelnosti retroaktivity. Právní argumentace obhájců komunistických praktik se opírá o pozitivistický výklad práva, neboť nepřiznává právu jiný rozměr, než je korespondence s vůlí zákonodárce.

A nyní ke společenským důsledkům právního pozitivismu. Ztotožnění práva s vůlí zákonodárce je výrazem takového výkonu politické moci, při kterém jsou občané daného státu vydáni na milost a nemilost vládnoucí skupině. Zcela teoreticky si lze představit situaci, kdy plně autonomní vykonavatel neomezené moci vládne spravedlivě, tedy s přihlédnutím k normám, které svou legitimitu vyvozují z mimolidského zdroje. Takový případ však bude nejspíš velice vzácný a zdá se zcela nepravděpodobné, že by vládce, vzešlý z dnes převládajícího relativistického založení úběžníků lidského života, odvozoval své oprávnění a způsob výkonu moci z mimolidského zdroje. Ztotožnění práva s libovůlí mocných je receptem k totálnímu znásilnění lidské společnosti, jejích přirozených struktur i institucí duchovní moci. Vše je zcela a beze zbytku podřízeno vůli zákonodárce, který jako centralizovaný zdroj moci rozhoduje dle svého uvážení o životech druhých lidí. Panující, který je sám měřítkem spravedlivého jednání, je jen jiným označením pro tyrana. Živým příkladem tohoto modelu uspořádání moci je irácký vůdce Saddám Husajn, který nedávno prohlásil: „Zákon, to jsou ty dva řádky nad mým podpisem.“ Podobně uvažovali také držitelé moci v nacistickém i komunistickém režimu, na místo vůle jedince však představovali širší vůli „kolektivu“ (rasy, třídy, ideologicky formované skupiny).

Zajímavě tento aspekt zachycuje Jan Pavel II. v encyklice Centesimus annus: „Totalitarismus vzniká z popření pravdy v objektivním smyslu; neexistuje-li transcendentní pravda, které poslušen dospěje člověk ke své úplné identitě, pak neexistuje ani zásada, která by spolehlivě zaručovala vztahy mezi lidmi. Jejich třídní, skupinové a národní zájmy je nevyhnutelně uvádějí do vzájemného rozporu. Není-li uznávána transcendentní pravda, triumfuje síla moci a každý se snaží beze zbytku využívat prostředků, které má k dispozici, k prosazování svých zájmů a názorů bez ohledu na práva ostatních. Člověk je pak respektován pouze do té míry, že ho lze využít jako nástroje pro egoistický cíl. Kořeny moderního totalitarismu tkví tedy v popírání transcendentní důstojnosti člověka, který je viditelným obrazem neviditelného Boha.“

Dalším pro společnost negativním důsledkem právního pozitivismu je stoupající neúcta k právu. Pozitivistické pojetí práva vede k tomu, že každý psaný zákon je výrazem násilí. Zákon je přiloženým revolverem ke spánku, který občany vede k jednání „v souladu se zákonem“, pouze ze strachu před potrestáním z jeho neuposlechnutí. Tím, že spravedlnost zákona není poměřována zvnějšku, stává se zákon určený pro celou společnost rovnocenný „zákonu ulice“. Vzhledem k mechanismu vynucování poslušnosti se zde podstatně stírá rozdíl mezi organizovanou skupinou lupičů a státní mocí. Stát a jeho aparát se tak stává nástrojem kriminogenních skupin pro dosahování jejich soukromých či skupinových zájmů.

Neméně závažným důsledkem právního pozitivismu je rostoucí množství psaných zákonů, určených k organizaci společnosti. Vzhledem k tomu, že se zde nepočítá s přirozeným citem pro spravedlnost a stabilizovanými morálními postoji, potřebuje společnost určit pro maximální množství lidských interakcí závazné psané směrnice. Lidský život je tak neúměrně a nepřirozeně protkán tisíci vyhlášek, nařízení, pokynů a příkazů, jejichž obsahy jsou navíc často nekompatibilní.

Tragické důsledky právního pozitivismu se projevují ve vnitřním, organickém životě společnosti. Pozitivisticky pojatá sociální etika vede k centralizaci moci do jediného centra. V kontrastu s tímto modelem politického uspořádání je model pluralitní, ve kterém je prostor pro souběžnou existenci více druhů autority, které v určitém hierarchickém vztahu postihují společenský charakter lidské existence. Takovým modelem je obraz společnosti vnitřně diferencované na úrovni nižších i vyšších společenských institucí, tj. rodiny, širšího příbuzenstva, místní obce, církevního společenství, hospodářských subjektů, komor či zájmových asociací.

Dějiny novověké politické teorie i praxe, do jejichž průběhu je pozitivismus organicky vetkán, vykazují postupný zánik tohoto konglomerátu autorit za souběžného přesunu moci do jediného, totiž politického centra. Tato dynamika vrcholí kolektivismy 20. století, masivním znárodňováním, útokem na rodinu (pracující žena, kolektivní výchova dětí mimo rodinu, jednotný školský systém, tzv. reprodukční svoboda) apotlačováním náboženství. Tyto tři instituce – rodina, církev, soukromé vlastnictví – jsou tím největším trnem v očích sociálních inženýrů moderní éry.

Centralizací autorit do jedné jediné – totiž státní – se osudově oslabuje imunitní systém společnosti, jehož je zapotřebí pro uchování potřebné míry svobody vlidském rozhodování. Rozpadem tradičních struktur společnosti se také rozpadá původní nárazníková bariéra mezi státem a jednotlivcem. Od všech přirozených vazeb, závazků a povinností emancipovaný, plně atomizovaný jedinec již nebude více schopen jednat v souladu s druhými. Na tomto příkladu je dobře vidět, jak se státní absolutismus snoubí s liberalismem, neboť i přes rozdílná zdůvodnění dosahují stejných výsledků.

Společenské důsledky právního pozitivismu jsou tedy nepřehlédnutelné a pro zdravý život jedinců i celé společnosti zhoubné. Existuje na tuto nemoc lék? Předpokladem ozdravění života společnosti je ve sledované oblasti rozchod s pozitivistickým pojetím práva a rehabilitace metafyzicky zakotvené přirozeno-právní teorie. Pro tento cíl je však třeba ještě mnohé učinit.