Ročník 1998‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Nepostmoderní moderna Jiřího Přibáně?

Jan Šmíd

Tvrzení, že žijeme v postmoderní době, již dávno překročilo hranice filosofických reflexí a stalo se téměř žurnalistickou frází. I přes rozsáhlou akceptaci tohoto tvrzení však jeho obsah vyvolává četné otazníky. Jedním z mnoha je i fungování práva ve společnosti. Na tuto problematiku reaguje kniha docenta Právnické fakulty v Praze Jiřího Přibáně, nazvaná Hranice práva atolerance (Úvahy o liberálnosti a právním státě v postmoderní situaci). Jeho kniha „si klade jako ústřední otázku proměnu právního státu v postmoderní situaci, v níž se dnes nacházejí západní společnosti a ke které také nepochybně směřuje celkový vývoj naší společnosti“. Vychází tedy z předpokladu definitivního vítězství postmoderny, které nikde v knize nezpochybňuje. („Zdá se, že v současné době již postupně utichá spor o to, jestli se jedná o skutečnou změnu v sociálním životě, nebo jen o další z myšlenkových a teoretických konstrukcí určitých skupin intelektuálů.“)

Postmoderní myšlení podle Přibáně vychází ze zkušenosti několikerého selhání moderního západního myšlení i politických institucí liberálních demokracií. Ty dnes navíc ztrácejí svou vnitřní soudržnost ajednotu, která byla kdysi založena na víře v racionalitu jednání a uspořádání politického života. Politické hodnoty, principy a ideály se nemohou opřít o legitimitu moderního řádu rozumu. Ovšem i v prostředí morální plurality, kde vedle sebe existují lidé a skupiny s odlišným náboženským vyznáním, politickou ideologií nebo světonázorem, aniž by zdánlivě nijak podstatně ohrožovali existenci společnosti ajejího politického řádu, existují určité hranice této plurality. Tyto hranice mají podle Přibáně původ v moderním evropském myšlení(!), které stanovilo normativní závaznost zákonodárství jako primární, zatímco morálky až sekundární.

Podle Rortyho, který je uváděn jako příklad postmoderního pragmatického pojetí liberální společnosti, v ní vládne naprostá svoboda projevu a slovníková pluralita. Každá společnost má ne-metafyzický, nahodilý charakter a jediným účelem sociálních, a tedy i politických institucí má být ochrana individuální svobody. Rortyho liberální ironie potom spočívá v uvědomění si nahodilosti a relativní platnosti vlastního vědění, představ nebo hodnot, kterých je přesto žádoucí se držet, ale také v odmítnutí jakéhokoli slovníku etických principů a univerzálně platných soudů. Rorty se ovšem dostává do bludného kruhu, když ipřes dějinnou nahodilost definuje priority, jako je odmítání krutosti, pluralita morálních hodnot nebo absolutní svoboda projevu. I přes proklamace o pluralitě slovníků tedy jeho filosofie určitý minimální společný slovník předpokládá.

Druhé pojetí reprezentuje v Přibáňově knize Jean-Francois Lyotard, podle nějž není podstata svobodné společnosti dána tím, že lidé přijmou za vlastní určitý způsob chování vůči druhým lidem, nýbrž že společenské instituce umožňují hovořit a myslet jinak. Svobodu spojuje s touhou po neznámém – je umožněna diferencí mezi bytím a ne-bytím.

Na postmoderním politickém myšlení však Přibáně překvapuje podceňování a někdy dokonce absence témat autority a politické moci, což znemožňuje hovořit podrobněji o takových fenoménech, jako jsou stát nebo právo. Jejich rozbor je přitom nezbytný, neboť právě svět morálního relativismu bude zahrnovat také verze světa, jimž bude princip individuální svobody zcela cizí, či dokonce nepřátelský. Liberální společenství proto zcela přirozeně hledá své hranice a snaží se vyloučit všechny fanatiky (tj. ty, kdo hodlají zničit individuální svobodu apluralitu slovníků). Důsledkem je, že i v té nejliberálnější společnosti musí podle Přibáně existovat autorita, která by byla schopna je vyloučit a která by byla zmocněna definovat, kdo je fanatik v nahodilém a morálně i slovníkově relativním liberálním společenství.

Řešením „slovníkové krize“ je v intencích liberální ironie (např. právě v Rortyho podání) konstrukce a-morální svrchované moci, která by nereprezentovala ani jeden z nahodilých a relativně platných slovníků a která by byla neutrální vůči všem morálním verzím světa. Snaha o liberálně ironický postoj, jehož konstitutivní myšlenkou je absolutní rétorická svoboda, se ovšem jeví příliš obecná, naivní a nerealistická.

Není totiž možné se obejít bez uplatnění extralegálních principů. Přibáň to zdůvodňuje tím, že legalita jako pouhá technika moci a donucení selhala. Tento formalistický přístup totiž vede k „paradoxnímu“ závěru, že každý stát, včetně režimů reálného socialismu nebo nacistického Německa, je státem právním a legálním, s výjimkou států, kde vládne tyran. Zákon tedy není čistě formálním regulativem a nástrojem svrchované moci, nýbrž podstata a obsah této moci a jí stanoveného práva jsou omezeny již nějakými apriorními hodnotami a morálně politickými principy. Legalita sama je vždy vyjádřením určitého morálního postoje, hodnotou a principem, který patří kurčité morální verzi světa apolitickému přesvědčení. Ani liberální postmoderní zákonodárství není hodnotově neutrální. Leviatanem ani Frankesteinem se postmoderní stát nemůže stát právě proto, že je vázán určitými extralegálními, morálně politickými principy.

Odmítnutí absolutní relativity a nahodilosti všech slovníků a morálek je určováno tím, že takový postoj v sobě skrývá buďto vzájemnou ignoranci, nebo boj mezi jednotlivými verzemi světa. Současné ideologie, na rozdíl od metafyzického myšlení, nepostihují univerzalitu světa a lidského bytí, ale pouze partikularitu okamžitých skupinových cílů, zájmů a požadavků. To přináší také útok na obecnost zákonodárství a veřejný svět politiky se stává pouze územím, kde dochází k boji jednotlivých ideologií a verzí světa.

Svůj názor onezbytnosti extralegálních principů v zákonodárství Přibáň završil tvrzením, že obecnost zákona, která vychází z univerzality lidského bytí, je produktem myšlení a kultury Západu. Zákon podle něj ovšem obecný být musí. Znamená to tedy, že právní stát je výtvorem této kultury. Je-li tomu tak, nabízí se otázka, kterou si ovšem Přibáň neklade, zda právě zde neleží jedna z hranic postmoderního relativismu, či dokonce jeho popření. Teoretickým fundamentem postmoderny totiž je pluralita kultur a hodnot s tím, že není možné budovat jakékoliv „žebříčky“. Z Přibáňových tvrzení je přitom zřejmé, že tato pluralita, která je úhelným kamenem postmoderní společnosti, je možná jen díky dominanci alespoň některých idejí jedné kultury.

Pro existenci a fungování právního státu je důležitý určitý minimální konsensus, který se nemusí fakticky v politickém životě avprávu projevovat, stačí, je-li pouze potenciálně přítomen apředpokládán. Přibáň souhlasí, že soudobá liberální demokracie ani její zákony nejsou jedním z mnoha nahodilých slovníků a kontextů, ale naopak představují základ, od něhož je teprve všeobecná postmoderní pluralita a rozmanitost odvozena. V takové situaci ovšem nezbývá než legitimovat rozhodnutí z hlediska eticky pojaté spravedlnosti, protože v jiné rovině legitimizovatelná nejsou. Obsah konkrétních rozhodnutí, zákonů nebo jiných právních norem přijatých takovým rozhodnutím potom odpovídá určitému morálnímu přesvědčení, ze kterého spravedlnost vychází. Při jejich ospravedlnění pochopitelně nedostačuje odvolat se na formální proceduru práva, nýbrž na jistá etická stanoviska a zdůvodnění.

Zcela výjimečnou důležitost mezi extralegálními principy má princip tolerance a úcty kDruhému. Ten ale nemá podle Přibáně v postmoderní situaci oporu v racionálním zdůvodnění. Tento princip je založen na etickém postoji lásky k bližnímu a údajně postrádá jakékoli metafyzické založení. Funguje bezpodmínečně a nezávisle na předpokladech rozumnosti, postupně nahrazuje v právním procesu argumentační schéma zdravého rozumu a obecné mravnosti. Poněkud zvláštně v tomto kontextu ovšem zní tvrzení, že tento princip se sám má stát obecnou mravností. Autor uznává, že tato etika „nalézá své kořeny v „lepší“ tradici hebrejskokřesťanského myšlení“. Nebylo by proto od věci se opětovně ptát po možnosti zdůvodnění obecné platnosti právě tohoto postoje v postmoderní společnosti.

Otázka, zda je možné vysvětlit a založit právní stát na ideálech, které jsme si zvykli označovat za postmoderní, zůstává nezodpovězena. Přibáň sám svou koncepci postmoderny podrobně neprezentuje a omezuje se pouze na stručnou obecnou charakteristiku postmoderní situace. Přesto lze s velkou určitostí tvrdit, že Přibáňovy závěry pro oblast práva a politiky jsou s postmoderním myšlením vmnohém nekompatibilní a odpovídají pouze velmi umírněným verzím postmoderního myšlení, nejsou-li s ním přímo v rozporu. Vždyť sám nakonec dospívá kzávěru, že hodnoty liberální demokracie a tolerance a úcty k Druhému jsou hodnotami vzniklými v evropském myšlenkovém a historickém kontextu. Má-li stát tyto hodnoty hájit, je nasnadě otázka, zda se chová skutečně postmoderně. Pochybnosti tohoto druhu sice visí ve vzduchu na mnoha místech knihy, autor jim však nevěnuje pozornost. Jde také o důsledek již na začátku knihy nekriticky přejaté teze, že žijeme v postmoderní době či k ní spějeme.

Proto se zdá, že Přibáň zůstal v půli cesty. Kniha obsahuje cenné postřehy inámitky, se kterými se musí postmoderní myšlení vypořádat. Zároveň však budí dojem, že místo přímé konfrontace s postmodernou dal autor přednost postrannímu úniku, i když se střet jeví jako nevyhnutelný. Pokusy o smír za každou cenu a otupování ostří postmoderny ústí v popis spíše liberální pluralitní společnosti než té postmoderní, aniž by si všímal možných zásadních rozdílů v jejich základech.