Ročník 1999‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Negativní obraz

Josef Jakeš

Ve svém článku „Katolická církev a laici u nás“ v Perspektivách č. 11/98 představuje P. Kolář Českou křesťanskou akademii jako negativní obraz Teologické fakulty Univerzity Karlovy a oba subjekty staví do vzájemné nesmiřitelné opozice. Nejspíš nemá tak docela nepravdu, sám některé kořeny odhaluje, jsou z velké části osobní. Na začátek položím otázku po charakteru a postavení, které každá z obou zaujímá.

Teologická fakulta Univerzity Karlovy je vysoká škola, povinná respektovat ve výuce nauku Církve in spiritualibus et moralibus tak, jak ji prokázaně autenticky doplnilo nebo nově formulovalo Vaticanum. Nálepka „bašta nerozumného konzervatismu“ vyjadřuje osobní názor P. Koláře a v žádném případě objektivní popis skutečného stavu. Akademická svoboda výuky a bádání je samozřejmostí, ale výsledky je třeba hodnotit podle toho, jak jsou v souladu s magisteriem. Tento závazek dobrovolně přijal spolu s úřadem každý pověřený výukou a publikací svých – Husovými slovy – „lidských nálezků“: podrobit se sudidlu tohoto magisteria. Úkolem fakulty je výuka a výchova dobře katolických kněží a jejich laických pomocníků v pastoraci a výuce náboženství. To se ovšem těžko snáší s duchem relativizujících tendencí bezbřehé multikulturní, multináboženské, a proto duchovně sterilní globalizace. Ta je totiž cosi jako dort podle Čapkových pejska a kočičky. Hlavními ingrediencemi jsou: subjektivně přizpůsobované, rozřeďované a zužované katolické pravověří; relativizace přikázání Desatera, vstřícná k rozvolněné hédonistické světské morálce, negace všech, včetně dodnes zdravých a prospěšných prvků církevní tradice; zpochybnění hierarchického řádu Církve; redukce, nerozumné zcivilňování a zplošťování obřadů a pobožností směřováním k jejich unifikaci pro všechny církve a sbory; okázalé pohrdání lidovou zbožností; profanace posvátných prostor Božích domů jejich degradací na modlitebnu nebo sál necírkevních shromáždění. A konečně náhrada křesťanské filosofie učením západních a orientálních nekatolických a protikatolických filosofů a z katolických těch, kteří se vnitřně, a často i okázale, rozešli s Církví. Navrch je jako ozdoba „lord Buddha“.

Je třeba si uvědomit, že na fakultu přichází generace, nezatížená břemenem komunistické výchovy a ovzduším totality, kdy všechno, co přicházelo ze Západu, chutnalo sladce jako zakázané ovoce, bez ohledu na to, zda bylo jádro zdravé nebo jedovaté. Nemusí se ani vyrovnávat s pýchou na zásluhy z „tajnosti“ a příslušnosti k disentu či „podzemí“. Proto také chápe vzájemnou závislost odvěké dvojí zásady Církve: „v podstatném jednota, v nerozhodném svoboda a ve všem láska“ a „v mnohosti jednota“. Ví, že do oblasti „nerozhodného“ nelze pašovat nic z „podstatného“ bez ztráty „jednoty v mnohosti“. Neoslňuje ji postmoderní hlučná rétorika, ostatně už značně vyčpělá. Přitahuje ji autentická nauka Církve, ne experimenty a spekulace. To není vůbec „nerozumný kozervatismus“, nýbrž zdravý duch a rozum. Z valné většiny není nakloněna přijmout neautentické věroučné, filosofické a liturgické „novátorství“. Jsou jí cizí snahy, tupě napodobující západní excentriky, zakazující vyzvánět, odstraňující z kostelů vedlejší oltáře a tradiční lavice (říkají jim posměšně „sedokleky“), nabádající rodiče, aby vyloučili působení prarodičů na své děti a tak je uchránili nebezpečí, že z nich vyrostou špatní „konzervativní“ katolíci. Takoví kněží si totiž v zájmu prosazení „pokroku“ ucpávají uši, aby neslyšeli názory svých farníků, s nimiž vůbec nekomunikují. Vytvářejí ve svých farnostech dvě církve: jednu, experimentující podle jejich vkusu, a druhou, katolicky věřící, a tu vystavují nebezpečí, že jejich zásluhou ztratí víru a vědomí příslušnosti k Církvi, která se jim před očima mění z utěšené krajiny bezpečí v chaotické tržiště, a jen jejich posmívaný „konzervatismus“ a naděje jí umožňuje vydržet ve společenství, v němž sice mají ve většině případů převahu, donucenou však mlčet. Dnešní bohoslovci chtějí hlásat Krista a ne globální chaos.

Česká křesťanská akademie je soukromá společnost podle občanského práva, nikoliv tedy součást církevní struktury. Svou činnost zaměřuje především do řad laiků, zvláště intelektuálů. Sám název „křesťanská“ ukazuje k zaměření nikoliv katolickému (ostatně pojem „katolík“ se stále více vytrácí z našeho slovníku ve prospěch neutrálního „křesťan“), nýbrž povšechně křesťanskému. Čili k ekumeně. I já tvrdím, že je správné a prospěšné pracovat pro jednotu křesťanů. Méně správné je činit ekumenu Prokrustovým ložem, na něž je pokládána Církev, mystické Tělo Kristovo, a její podstatné znaky a náležitosti jsou osekávány. Nikterak si od nás nezaslouží stálé opakování skeptického Pilátova „co je pravda“, manifestace bohorovné pýchy rozumu bez víry, nikoliv projevu lásky k bratřím odloučeným či k nekřesťanům. Program ekumeny je totiž prostý: v lásce hledat to, co je společné; vzít na vědomí rozdílnosti, nezakrývat je, nýbrž respektovat a neusilovat o kompromisy za každou cenu; neotvírat neuváženě do Církve dveře cizorodým prvkům, které by byly schopny paralyzovat její zdravý organismus. Co je nad to, může být jen od Zlého.

Můžeme tedy odpovědět na otázku z prvního odstavce. Teologická fakulta je instituce podle kanonického práva pod autoritou Svatého stolce. Česká katolická akademie je spolek. Každá má jinou autoritu a jiný program, a proto nemohou být vzájemně zastupitelné. Jiná věc je jejich působení navenek. ČKA a její souputníci mají neomezený přístup do všeho katolického tisku a prostředky pro širokou popularizační činnost, z níž je převážná část dobrá a prospěšná. Naopak postrádáme v časopisech zásadní příspěvky z okruhu fakultní akademické obce. Je snad jejich absence způsobena tím, že redakce žádné nedostávají, nebo snad je dostávají a z nelibosti k „nerozumným konzervativcům“ je ukládají „ad redakční koš“? Nevím, stejně tak proč fakulta, když jí chybí prostředky k publikační činnosti, nepořádá aspoň univerzitní extenze, které tolik působily – ovšem v ostře protikatolickém duchu – na tehdejší akademickou mládež, když je na počátku století vedl profesor Masaryk.

To jsem napsal k zamyšlení pro všechny, jichž se to týká, zvlášť teď, v době příprav Plenárního sněmu. Zatím totiž nevidím žádný dialog, jen namnoze autoritářské monology jednoho zaměření s tendencí opatrně se vyhýbat přesnému vymezení problémů obecně srozumitelnými, skutečnými jmény.