Ročník 1999‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Zamyšlení nad filosofickou postmodernou

Lukáš Curylo


Hned na počátku je třeba říci, že odpovědět na otázku „Co je postmoderna?“ je velmi obtížné a stejně, ne-li více, to platí pro postmoderní filosofii. Postmodernismus „je výraz, kterému doposud nikdo přesně nerozumí, protože dosud neexistuje žádná jeho jasná definice“1 (a ze své podstaty ani existovat nemůže).

Pro poslední třetinu 20. století se stal prefix post „podobným zaklínadlem, jako před časem předpona ‘meta’“.2 V západních a postupně i v našich masmédiích najdeme rozsáhlé a rozmanité úvahy o postfunkcionalismu, poststrukturalismu, postpozitivismu, postracionalismu a především o postmodernismu. Jsou však bohužel velmi často povrchní, nestoudně mnohomluvné, nic neříkající a především pro většinu posluchačů zavádějící. Obzvláště v české kultuře se pojmu postmoderna zmocnili publicisté a fejetonisté, kteří ji dříve, než se mohly nastolit podmínky pro regulérní a erudovanou diskusi o postmoderně, devalvovali a její vnitřní diferenciaci znivelizovali, takže dnes je výraz postmoderna pro běžného člověka pouze synonymem pro volnomyšlenkářství, libovůli, sekularizaci, pluralitu apod. Pojem postmoderna je u žurnalistů používán především pro pojmenování fenoménů, které se blíže nespecifikovaným způsobem jen nějak odlišují od ostatních a pro které neexistuje doposud jiný výraz. Tak má postmoderna v jejich chápání společně s jinými „postněco“ stejného jmenovatele, ato, že ji předchází jakýsi legitimní duchovní či předmětný ‘tatínek’ (v našem případě moderna), který ji duchovně zplodil3 a od něhož se odlišuje pouhou jeho negací. Takto pojímaná postmoderna je potom jen pouhou antimodernou či chronologicky chápanou „postmodernou“.

„Základním znakem diskursu postmoderny je vytvoření určitého obecného vztahu k moderně jako kulturní formaci spjaté s industrialismem,“ 4 pravdivostním dogmatismem a s projekty emancipace.

Samotný termín postmoderna se objevil již v minulém století, když kolem roku 1870 mluví salónní malíř John Watkins Champan o tom, že on a jeho přátelé chtějí pokročit k „postmodernímu malířství“, „post-impresionismu“. Užitím slova „postmoderní“ chtěl dát Champan rovněž najevo, že mu nejde o obvyklou reakční (negativistickou), nýbrž o progresívní (konstruktivní) kritiku impresionismu. Tento první výskyt termínu „postmoderní“ zůstal, nakolik dosud víme, bez většího povšimnutí.5

Další nám známý výskyt výrazu „postmoderní“ (opět jen jako adjektivum) je v práci Rudolfa Pannwitze: Die Krisis der europäischen Kultur, kde mluví o charakteristice „postmoderního“ člověka.6

Ve třicátých a čtyřicátých letech se pojem „postmoderna“ (již jako substantivum) vyskytuje v souvislostech krizového pocitu a dekadentního myšlení a souzení. V roce 1947 vydává Arnold Toynebee dílo A Study of History, v němž spojil výraz „postmoderní jednak s krizí, jednak s epochou, ve které dominovala západní, tj. euroamerická čili židovsko-křesťanská kultura a všeobjímající industrialismus“.7

V následujících letech se četnost výskytu pojmu „postmoderna“ mnohonásobně zvětšila a jeho význam se značně rozšířil (především na architekturu a umění).

Na půdu teorie věd, vědy a sporů o vědu a vědění vstoupil pojem vlivem Lyotardovy práce z roku 1979 La condition postmoderne. Rapport sur le savoir. Tato práce je snad nejdůležitějším mezníkem v chápání pojmu „postmoderna“, neboť se zabývá tím u postmoderny snad nejpodstatnějším, totiž problémem legitimnosti vědění v moderně a v postmoderně.

V 80. letech se pak formuje poznání, že „postmodernismus představuje paradigmatickou změnu v evropské a v americké kultuře a dále zjištění, že paradigmatickým předobrazem této změny bylo zrání umění postmoderny“ .8

V 90. letech pokračuje diskuse o identifikaci postmoderny a diskuse o jejím obsahu, charakteru a významu.

Charakterizovat stručně filosofické stanovisko postmodernismu je velmi problematické, protože snad kromě odmítání velkých racionálně-univerzálních konceptů moderny, které se projevuje v radikální pluralitě, je interně velmi diferencované.

Nejvýraznějším rysem postmodernismu je pluralita. Podle „otce“ současného postmodernismu Lyotarda9 není proto cílem filosofie konsensus, jakožto dosažení definitivního cíle (dle něho vždy dočasného a odvolatelného), nýbrž dává přednost korektnímu diskursu, při kterém dochází k vyhledávání růzností. Uvědomuje si však, že musejí vzniknout zcela nová pravidla, jež by dokázala proměnit tuto neřešitelnou filosofickou „rozepři (différend) v řešitelnou při (litige)“,10 která však nikdy nekončí a přirozeně s sebou přináší vzájemné křivdy. Jakékoliv „postmoderno“, říká Lyotard, je třeba „chápat ve smyslu paradoxu futura exacta, toho, co je budoucí (post) a zároveň právě minulé (modo)“.11 A pokračuje: „ ... nám nepřísluší být dodavateli reality, nýbrž vynalézat náznaky poukazující na myslitelné, jež nemůže být prezentováno.“12 Filosofie je tudíž neustálým osvojováním a procesem. Vždy je uprostřed dění a zároveň nový začátek. Je cvičením v naslouchání (anamnésis). Pravé filosofické propracování nemá nic společného s osvojováním si nějakého vědění (mathéma).13

Ztohoto pohledu kritizují všichni postmodernisté modernu za to, že ve svém univerzálním a racionálním chápání světa opřela své učení o narativní či metanarativní vědění podložené historickými zkušenostmi a příběhy. Tím definovala v dané kultuře, co se „má po právu říkat a dělat, a protože části této kultury jsou i příběhy samy (obsažené v narativním vědění – pozn. autora), jsou tím zároveň legitimizovány i ony“.14 Z tohoto narativního vědění, které ve skutečnosti podle postmodernistů věděním vůbec není, se vytvořila „metanarativita, což je universální koncept moderny“,15 legitimizující dogmatismus moderních hodnot ametafyzických pravd.

Alternativou k těmto strnulým racionalistickým konceptům moderny je postmoderní věda, kterou lze charakterizovat vyhledáváním nestabilit, diskursem o pravidlech nového filosofického hledání. Taková věda neprodukuje „poznané, nýbrž to, co je neznámé ... A umožňuje koncipovat určitý model legitimizace, který naprosto není modelem nejlepší výkonnosti, nýbrž modelem diference chápané jako paralogie“. 17 Postmoderní pluralita takto chápaná je potom „pluralitou tvůrčím způsobem experimentujících projektů, jež existují vedle sebe bez nároku na exkluzívnost“. 18 Tak postmoderna přichází s postulátem vyhrocené diference, vystupňované rozmanitostí a interferencí jednotlivých oblastí skutečna. Proto Welsch vymezuje postmodernu jako „stav radikální plurality a postmodernismus pak jako pokus o její uchopení“.19 Pluralita je sjednocující ohnisko všeho postmoderního a stojí proti všem nárokům na hegemonii nějaké pravdy či vědění. Odstraňuje jakékoli „imperiální nároky rozumu“.20

Dosavadní tzv. „kritický“ rozum se musí, podle Welsche, proměnit v transverzální rozum, který svou skutečnou soudností anezaujatostí bojuje proti všem totalitním aporiím moderny azároveň „koriguje dogma absolutní různorodosti rigidního postmodernismu“.21

Pro tento radikální pluralismus bývá postmoderna napadána, že se vyznačuje relativismem hodnot apravdy. Na tuto námitku nám snad nejlépe a nejstručněji odpoví H. Lawson: „... zatímco relativismus můžeme popsat jako názor, podle něhož je pravda paradigmaticky závislá, postmodernismus říká, že význam není rozhodnutelný – což má důsledky pro pojetí pravdivosti.“ 22 A Hubík dodává: „Nikoli inflace slov z pravdy, nýbrž pravda z inflace slov – to je koncept postmoderny.“23

Mnoho filosofů však vystavuje koncept filosofické postmoderny ostré kritice a podle mého názoru oprávněně. Zkusme si alepsoň ve stručnosti charakterizovat jejich základní východiska pro tuto kritiku.

Jürgen Habermas ve své práci Die Moderne – ein unvollendetes Projekt24 z roku 1981 píše, že „za moderní se pokládá všechno to, co pomáhá objektivně vyjádřit spontánně se obnovující aktualitu ducha doby již od konce 5. století,“25 proto postmodernismus, jestliže je odlišný, a to, jak sám o sobě tvrdí, diametrálně (epochálně), je pouze určitou podobou diferencovaného konzervatismu. Proto vyslovuje názor, že existuje tzv. „postmodernismus“ neokonzervativců (př. Wittgenstein, Schmitt, Benn), který je sice afirmativní negací moderny, ale pouze negací (kritikou). Mezi její klady vypočítává snahu osvobodit politiku od požadavků morálněpraktického legitimizování a její kritiku imanence současného umění. Ale v globálu vidí postmodernismus jako pouhý výraz pro neokonzervativní tendence a staví proti němu požadavek pokračovat „v onom nedokončeném moderním projektu, který je dědictvím osvícenství“26 a jenž je předčasně opouštěn jako „překonaný“. Postmodernismus tudíž není novým filosofickým směrem či myšlením, ale interní element modernismu, který svou kritikou napomáhá při distanci modernismu od plytké totality „pravdy“ aprecizuje jeho vnitřní nuance.

Jiní kritikové postmodernismu (např. J. Fuchs, S. Gablíková, O. Mádr) chápou postmodernu jako pouhý projev transcendentální krize novověkého myšlení a postmodernismus pak jako jeho popis. J. Fuchs říká: „Co bylo dříve spíše jen latentní silou, je v postmodernismu programovou tendencí.“27 Odkrytí tohoto tristního noetického stavu novověku je snad jediný jeho přínos.

Postmoderna bývá definována radikální (radix) pluralitou. „Z noetického hlediska je však výstižnější ji charakterizovat jako radikální antiracionalitu,“ říká J.Fuchs.28 Její popírání možnosti alespoň částečného uchopení skutečné pravdy, jejíž existenci někteří úplně vylučují, je přímo v rozporu s přirozenou povahou lidského rozumu. Obnažuje noetický stav novověkého myšlení v podstatné návaznosti na jeho předpoklady. Neboť právě z nich vyvozuje „radikální relativismus, na němž trvá a jímž se definuje“.29 Postmoderna je reflexí současné společnosti, kterou formují ideje despiritualizace, individualismu, byrokracie a plurality. Její pluralita je však hodnotoslepostí, barvoslepostí a bez hudebního sluchu. Je „normou, která všechny normy popírá“.30 Takové osvobození od všech určujících činitelů vede k tak totální neurčitosti, že člověk nakonec nemá důvod vybrat si pro orientaci svého života vůbec nic. Skomírá v bezbřehosti a hodnotové konfúzi. „Noetická podprůměrnost postmodernismu se tedy projevuje chronickou neschopností minimální sebereflexe“31 a projevuje se ničím neomezeným pluralismem nazývaným také „tolerancí“.

Takto postmoderně chápaný emancipovaný a autonomní člověk, obdařen svobodou kvůli svobodě, která je tudíž horizontální, prázdná a ambivalentní, je sám sobě mírou všech věcí, která ve své ubohosti hledá jen sama sebe a tím člověka stravuje v sobě samém, je entropická.

Postmodernismus svým „novým hledáním – ne už vytvářením – lidské identity, novým přijímáním – nikoli už projektováním – lidské situace“32 vytváří ideové vakuum skutečnosti a pravdy, kde rozlišo-vání pravdy a omylu se už stává zbytečným a kde „postmoderní skepse (jako sofisma) popírá smysluplnost samotného pojmu pravdy a její skutečnost“.33 Pokusme se tedy o hlubší zamyšlení nad kritikou postmodernismu z aspektu relativizace pravdy a hodnot.

Postmodernismus na nás klade striktní požadavek, abychom filosofii vrátili její základní devizu: De omnibus dubitandum. Pokouší se, aby východiskem a principem všeho filosofického myšlení byla radikální skepse, která je schopna nejen kritizovat druhé, ale především zpochybňovat sama sebe a své epistémé, východiska a závěry, předpoklady a názory. 34 Proto je pochopitelné, že filosofie odmítá každý postoj pouhé pistis ivšechny jiné doxa a mythos, které nejsou založeny na skutečné epistémé, jež je neustálým hledáním a procesem. Na základě toho lze konstatovat vyhraněný postoj filosofie (filia/ sofia) vůči jakémukoliv typu jistot, každému způsobu zabydlenosti a dosažení nezpochybnitelných pravd. V tomto ohledu lze vidět velký přínos postmodernismu pro současnou filosofii.

Avšak filosofie není pouhou nekritickou, bezhodnotovou a bezcílovou techné, která pouze reflektuje různé postoje a názory bez nároku na jakékoli rozlišení. Každá skepse, obzvlášť filosofická (radikální), je vždycky kritická, je rozlišujícím (krinó) postojem ke světu a k sobě. Radikální skepse znamená doslova skeptomai ke kořeni všeho epistémé, která není amorfní. Jestliže popřeme imožnost racionálně- partikulárního poznání skutečné pravdy (radix), ze kterého filosofie vyrůstá, pak zákonitě musí dojít k hypertrofii, chaotickému „nádorovému“ bujení názorů, které postupně ztrácejí společný jazyk a cíl, jímž je právě skutečnost a pravda. I kdyby se postmodernistům podařilo najít „lingua novae philosophiae“, jak navrhuje Lyotard, přesto jim schází vysvětlit, k čemu by směřoval jejich diskurs, jestliže nevíme (?), co je pravdivé a co nikoli.

Již od antiky víme, že každý diskurs, jestliže má být plodný, musí být zaměřen k nějakému logos (smyslu, podstatě, skutečnosti). Jestliže u postmodernistů je logos diskursu už sama bezbřehá, nekritická a nekonečná diskuse, pak došlo ke splynutí techné s telos filosofického diskursu. K čemu je potom taková diskuse, jestliže je pouhou výměnou informací? Tento „kybernetický“ model dialogu již není skutečným dialogem, protože zúčastněné strany si vyměňují pouze informace v kódu pro ně srozumitelném, ale jejich diskurs se k ničemu vyššímu nevztahuje. Proto jeden může hovořit „o koze a druhý o voze“, aniž by to zpochybnilo samotný jejich dialog.35 Z těchto důvodů pak postmodernisté nemohou (a ani nechtějí) respektovat existenci filosofické alétheia (veritas). Dopouštějí se generalizace teorie relativity, která se týká výroků o pohybu těles, na všechny výroky bez výjimky. Tak svým elegantním skepticismem, ve kterém tvrdí, že pravdivé výroky neexistují či v nejlepším případě o žádném výroku nevíme, je-li pravdivý, rozkládají svou iracionální pluralitou společnost a jsou příčinou (pro postmodernisty chtěnou) ztráty důvěry ve zdravý rozum a racionalitu.36 Hledaní pravdy se jeví postmodernistům jako sebeklam či dogmatismus, takže slovy V. Bělohradského filosofii nezbývá nic jiného než „jen tak se toulat Evropou“. 37 Postmodernisté tedy skutečně překonali „starý sluneční model“ filosofie, ale jen díky eliminaci pravdivostního hlediska. Tak postmodernisté zastávají pseudokomunikační struktury sebeabsolutizované lidské moci, vnichž je zpětná vazba jen podnětem k dokonalejšímu aktu dalšího podmanění si skutečnosti nebo pro svůj nihilismus zcela nemožná. Oprávněnou námitku postmodernistů na totalitu pravdivosti moderních výroků totiž nepřekonáme nihilismem, relativismem či negací pravdy, ale tím, že každou konsensuální formulaci dialogu necháme otevřenou ke „konsensu“ s tím (Tím), co ji překračuje.38

Jestliže tedy nemůžeme dle postmodernistů poznat, co je pravdivé či nepravdivé, pak ještě komplikovanější a „iracionálnější“ je poznání mravních norem a životních hodnot. Je snadné rozbořit nedokonalou tradiční morálku, upozorňovat na její komerční znehodnocení a místo ní položit „morálku“ autonomní svobody člověka, ale pak snad jedinou existující „postmodernistickou“ hodnotou je absolutní svoboda. Ale jak víme, každá absolutní svoboda omezuje či dokonce frustruje to, co se zdá nejpodstatnější a nejtoužebnější, protože, ač chce či nechce, musí vše devalvovat do vlastních horizontálních a subjektivizujících kategorií. Svoboda, která překročí svá omezení a vymezení, se stává kontraproduktivní, tj. „maří své vlastní cíle a sama sobě se odcizuje“.39

S popřením možnosti poznávání pravdy se nám také problematizuje určení lidských hodnot a smyslu života. Bez smyslu je lidský život bez hloubky a cíle. Jestliže přijmeme realizaci pravdy pouze na základě množství slov v jistém diskursu bez možnosti pravdivostní reflexe, pak i hledání smyslu by podléhalo situaci, ve které by se právě nacházelo. Jediným možným kritériem volby utakto chápaných životně důležitých konstant by potom byla jen užitečnost. Smysl života by se u každého individuálně utvářel na základě přítomné reflexe „něčeho“ a jeho subjektivní volby. Tak by smysluplnost všech hodnot vztahujících se ke smyslu života byla ustavena už chtěním konkrétního člověka. Takový člověk však riskuje, že „uvázne pouze v iluzívní napodobenině smyslu, a z ní nelze dlouho čerpat posilu pro vlastní životní vůli, protože naopak tato iluze žije z jeho vůle a vyčerpává ji“.40

A tak by posmodernisté měli odpovědět na otázku, která člověka přirozeně napadne, totiž zda-li postmoderna již ze své podstaty eliminuje poznání vertikály lidského života, která má své zakončení ve skutečné a pravdivé transcendenci, jež nepotřebuje legitimizovat ani verifikovat, nebo jestli toto vyloučení poznatelnosti pravdy a skutečnosti je pouze dočasným excesem a eo ipso teprve očekává své zakotvení ve skutečné transcendenci bez polopravd a lží?

Problémem takto pojímaného a definovaného postmodernismu je totiž jeho imanentistická totalizace, která s největší pravděpodobností vychází ze strachu z otevřenosti a všeho transcendentního. Takto potom vzniká postmodernistický symbiotický svět, garantovaný pouze imanentistickými idoly, redukující i např. lidské vztahy na biogenní harmonii a eliminující každou transcendentní, resp. duchovní jinakost. Tak se postmodernistický diskurs točí v bludném kruhu singulárního světa.41

Jediným východiskem z „bludného“ diskursu k „tvořivému“ dialogu je otevřenost zkušenosti, která je za hranicemi pojmů a slov a která v nás probouzí touhu po přímém prožitku v jiné dimenzi.42 Prožitku, kterému předchází skutečné sebepřekročení a vydání se nové skutečnosti. Ale to už se ocitáme v oblasti víry, nejen filosofie.

Poznámky:

  1. Gablíková S.: Selhala moderna? Olomouc 1995, str. 80.
  2. Hubík S.: Postmoderní kultura. R. v. 1991 (bez dalšího uvedení), str. 3.
  3. Srv. Petrusek M.: „Post-co“ vlastně? Tvar 6/1990, str. 1.
  4. Hubík, op. cit., str. 3.
  5. Srv. Welsch W.: Naše postmoderní moderna. Praha 1994, str. 22.
  6. Srv. ibid., str. 23.
  7. Hubík, op. cit., str. 5.
  8. Ibid., str. 8.
  9. Lyotard J.-F.: O postmodernismu. Praha 1993.
  10. Srv. předmluva J. Pechara k Lyotard, op. cit, str. 8-9.
  11. Lyotard, op. cit., str. 28.
  12. Ibid., str. 28.
  13. Srv. ibid., str. 85-87.
  14. Ibid., str. 125.
  15. Anzenbacher A.: Úvod do etiky. Praha 1994, str. 188.
  16. Srv. Lyotard, op. cit., str. 163.
  17. Ibid., str. 169.
  18. Anzenbacher, op. cit., str. 187.
  19. Welsch, op. cit., str. 12.
  20. Janata M.: Konec pýchy rozumu. Katolický týdeník 9/1995.
  21. Welsch, op. cit., str. 155.
  22. Lawson D.: Dismantling Truth. Reality in the Post-Modern World. London 1989, str. 12. In: Hubík S.: K postmodernismu obratem k jazyku. Boskovice 1994, str. 131.
  23. Hubík: K postmodernismu..., str. 132.
  24. Habermas J.: Die Moderne – ein unvollendetes Projekt (Moderna – nedokončený projekt). In: E. Gál (ed.): Za zrkadlom moderny. Bratislava 1991, str. 299-318.
  25. Ibid., str. 300-301.
  26. Ibid., str. 317.
  27. Fuchs J.: Filosofie 2 (Kritický problém pravdy). Praha 1995, str. 134.
  28. Ibid., str. 153.
  29. Týž: Kritické úvahy II. Praha 1994, str. 20.
  30. Gablíková, op. cit., str. 84-85.
  31. Fuchs J.: Kritické úvahy II, str. 21.
  32. Poláková J.: Perspektiva naděje. Praha 1995, str. 15.
  33. Srv. Kohák E., op. cit., str. 21.
  34. Srv. Neubauer Z.: Nový Areopág. Praha 1992, str. 33.
  35. Palouš R.: K filosofii výchovy. Praha 1991, str. 57-58.
  36. Srv. Bocheňski J. M.: Stručný slovník filosofických pověr. Praha 1993, str. 105, 112.
  37. Kohák, op. cit. , str. 21.
  38. Srv. Poláková J.: Horizontála a vertikála dialogu. Teologické texty 1/1996, str. 13.
  39. Gablíková, op. cit., str. 133.
  40. Poláková J.: Možnosti transcendence. Praha 1994, str. 28.
  41. Srv. Poláková: Perspektiva..., str. 91-92.
  42. Srv. ibid., str. 95.