Ročník 1999‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Neměřitelný faktor politické kultury

Michal Janata

Začnu svou recenzi knihy amerického historika Richarda Pipese Dějiny ruské revoluce pro mnohé provokativní tezí, jež však, jak jsem přesvědčen, bude zřejmější lidem příštího století: nacismus je nejen nedotažená nápodoba komunismu, ale je v něm oproti němu – přes hrůzy holocaustu – zakomponováno daleko více civilizačních zábran. Podepřeme toto zdánlivé skandalon dvěma hledisky: vnitropolitickými a zahraničněpolitickými. Začněme vnitropolitickým srovnáním:

1) Soukromé vlastnictví: Nacionální socialismus stál v rozpacích tam, kde bolševismus žádné civilizační zábrany rozhodně neměl: přes tzv. gelenkte Wirtschaft si nacistický režim netroufl ohrozit či dokonce podkopat institut soukromého vlastnictví. Bolševici ho ve velmi omezené míře připouštěli pouze tehdy, když hladomor ztenčoval po milionech masy ovládaných, jako tomu bylo v případě NEPu, jenž řadou prvků připomíná dosud socialistickou průmyslovou strukturu hic et nunc .

2) Stupeň represe vůči vlastnímu obyvatelstvu: Zatímco komunistický režim vedl totální vyhlazovací válku proti všem svým obyvatelům – vyjma tzv. lidí zvláštního ražení, to jest komunistů –, nacionální socialismus tak činil vůči jedné, rasově vymezené skupině. Ostatně hlavní nástroj vyhlazování – koncentrační tábory – přejal od svých bolševických předchůdců.

3) Míra homogennosti režimu: Komunistický režim byl v nebývalé míře kompaktní a prakticky neprodyšný. Politická kontrola se týkala naprosto všech složek profesních i sociálních, ba dokonce i věkových. Indoktrinace jak známo probíhala prakticky od jeslí. Oproti tomu v nacionálním socialismu existovaly celé nezpolitizované oblasti. Jen pro srovnání: Zatímco v komunistické armádě tvořilo základní podmínku vyšší než poddůstojnické hodnosti členství v tzv. komunistické straně, byli důstojníci wehrmachtu důsledně nepolitičtí. Členství v NSDAP bylo velmi řídkou výjimkou z přísně dodržovaného pravidla.

Přejděme k zahraničněpolitickému kritériu srovnání:

1) Územní rozsah exportu ideologie: Zatímco bolševismus usiloval od samého počátku o export revoluce do celého světa, byla teritoriální expanze nacionálního socialismu omezena na tradiční evropská odbytiště moci. Expanzní aspirace komunistů však byly skutečně celosvětové.

2) Míra dvojakosti: Ač nacistický režim maskoval mírovou rétorikou své skutečné válečné plány, jak mohl, nikdy se nepasoval s tak jednoznačnou sebeprezentací do role mírotvůrce jako Sovětský svaz. Komunisté byli první v dějinách, kdo „postavili zákon mimo zákon“ (Pipes) a zavedli do politiky styl vyhlazovací války, přesto byli takovými mistry v pokrytectví, že v tomto punktu jim nacistický režim sekundovat prostě nemohl.

3) Důsledky: Zahraničněpolitické důsledky nacismu byly strašlivé: na všech územích okupovaných vojenskými a bezpečnostními složkami nacistického Německa došlo k nedozírným ztrátám na lidských životech i k obrovským škodám ekonomickým, ale komunismus rozvrátil vše, kam vstoupil s takovou mírou civilizační destrukce, že vzpamatovávání se z komunismu – postkomunistická resuscitace – bude trvat celá staletí, pokud vůbec, ale rozhodně ne desetiletí, jak tomu bylo v případě nacionálního socialismu. Navíc, a to je vlastně nejdůležitější: nacismus byl odsouzen na mezinárodní platformě, kdežto komunismus nebyl odsouzen v dostatečné institucionální a legislativní míře ani uvnitř jednotlivých národních států, v nichž došlo k instalaci komunistických režimů.

Abych se vyhnul nedorozumění: zdůrazňuji, že přes všechny shora načrtnuté strukturální rozdíly jsou jak nacismus, tak komunismus režimy, které svou zrůdností nemají v lidských dějinách obdoby, takže předchozí pokus o načrtnutí strukturálních rozdílů nemá nic do činění byť jen s náznakem apologie toho méně horšího z režimů. Je-li co skutečným motivem napsání tohoto článku, pak je to obava, aby tato bezprecedentnost zla totalitních režimů neohrožovala budoucnost. Bohužel, naše přítomnost tuto příčinu k úzkosti zavdává. Také z tohoto důvodu bych doporučil vynikající knihu Richarda Pipese Dějiny ruské revoluce za povinnou četbu místo obligátních Babiček a Reportáží (ano, tyto knihy jsou skutečně dodnes doporučovaná lectura u nás). Pipes píše: „Důvodem, proč komunismus padl na úrodnější půdu v Rusku než na Západě, se nakonec ukázal být neměřitelný faktor, jímž marxisté pohrdali – politická kultura.“ Je-li co skutečným „odkazem“ komunismu dnešku, pak je to obecné pohrdání politickou kulturou. Stane-li se opovrhování tímto neměřitelným faktorem – a neměřitelnostmi vůbec – konstantou české politiky, pak se komunismu nejen nezbavíme, ale může nám ještě ukázat, zač je toho loket. (Ostatně ekonomicky je dodnes nekomunistické obyvatelstvo u nás hluboce pod úrovní komunistické elity, jak hořké!).

Abychom se dobrali dna nepochopitelnosti komunismu a komunistů, máme po ruce jazykové stereotypy typu lidé zvláštního ražení (což je sémanticky blízké heslu Myslíme jinak) a podobně. Pročteme-li si však výroky Lenina, Trockého a dalších bolševiků, hojně citované v Pipesově knize, pak nestačíme údivem a hrůzou lapat po dechu. Uvědomíme-li si, jak byl Trockého výrok „Sovětská moc je organizovaná občanská válka“ vzhledem k charakteru sovětské moci i jejich východoevropských a nakonec i mimoevropských odlik přiléhavý, pak můžeme lépe pochopit, pokud to vůbec jde, i míru samozřejmosti, s jakou se státem organizované násilí stalo součástí každodennosti v cílových zemích ideologického importu, natož pak v zemi mateřské. Je ticho, jež se rozhostilo kolem komunistické minulosti států, které podstoupily martyrium tohoto nejnelidštějšího sociálního experimentu, tohoto vpravdě sociálního mučení, možno chápat jako oněmění z hrůzy, která ne a ne opustit naše pochroumané duše, nebo je to symptom špatného svědomí kompliců komunistické moci, jimž ulpělo za nehty tolik krve, že to přesahuje veškerou představivost?

V každém případě je Pipesova kniha vzácným kamenem vrženým do svědomím nerozčeřené hladiny umrtvené společenské české sebereflexe. A to i přes výhrady, jež bych shrnul do dvou bodů: Za prvé Pipes příliš akcentuje podobnost carského a bolševického režimu. Patrimoniální charakter carského Ruska byl méně účinnější příčinou vítězství bolševismu než celkově oslabený vztah ruského národa k soukromému vlastnictví. Ale hlavně carské Rusko se od bolševického lišilo právě rozporem carské moci, jež byla sice na jedné straně přísně autokratická, na druhé straně však byla prakticky neúčinná. Povinnosti carských poddaných byly až příliš často prakticky nevynutitelné. Zato bolševici podrobili moci prakticky všechny oblasti života.

Za druhé Pipes příliš váže fenomén bolševismu na Rusko. Pokud bychom přijali tuto tezi za svou, jak lze potom vysvětlit, že v zemích jako poválečné Československo byl bolševismus přijat téměř dobrovolně? Pokud by fenomén bolševismu vyrůstal ze specifik Ruska, potom by nemohl mít přitažlivost – pro nás dnes naprosto nepochopitelnou – u většiny meziválečné československé inteligence. Jak si pak vysvětlit existenci Teigů, abych uvedl nejreprezentativnější postavu české recepce bolševismu? A co horšího, jak si vysvětlit, že dodnes se tolik historiků umění k Teigovi hlásí – což mně mimochodem připadá pobuřující a pro mne osobně ponižující? Přes tyto dvě výhrady – jež kladu ve formě otázek sám pro sebe – však Pipesovu knihu považuji nejen za klasické dílo o Rusku tohoto období, ale také za vynikající příspěvek k nejnaléhavější obsesi konce tohoto století – jak je možné, že nejen vznikl, ale dokonce se uchytil v tolika zemích světa tak zrůdný fenomén, jakým byl – avmnoha (zbytkových?) formách dodnes je – komunismus?

Richard Pipes: Dějiny ruské revoluce. Praha, Argo 1998. 396 s.