Ročník 1999‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

K dokazování pravdy a svobody

Jiří Fuchs

D. Drábik kritizuje můj způsob dokazování svobody sporem a kritiku rozšířil i na mé dokazování pravdy, neboť v něm nachází v podstatě stejné logické chyby. To vypadá pro vývoj snad nejdůležitějších problémů filosofie nadějně. Předpokládám, že teoreticky angažovaný čtenář bude mít zájem na tom, aby dobře pochopil, v čem tyto případné chyby spočívají. Sledujme tedy, zda mu můj oponent v tomto ohledu pomohl, zda vysvětlil, příp. odůvodnil, proč se v mých postupech jedná o logické chyby, proč je zvolený způsob dokazování iluzorní.

1. VYVRACENÍ SPOREM

Všimněme si nejprve, jak Drábik rozumí onomu vyvracení oponenta sporem, které v problémech pravdy a svobody pokládá za neúčinné, za paralogismmus. Popisuje ho takto: „Fuchs si řekne: co já bych se trápil ..., nezbylo tedy nic, co by protiřečilo mému názoru.” Tento popis neodpovídá mému postupu nejméně ve třech bodech. 1/ Nepřistupuji k problémům pravdy a svobody s vědomím jejich evidence a následné nepotřebnosti „se tím trápit”. Právě naopak, vytýkám přece dogmatikům, že ustrnuli u evidencí (svobody, pravdy), že nechápou problematičnost jejich prostého konstatování. Jak může Drábik s odvoláním na moji noetiku takto interpretovat mé vstupy do problému? (Uvidíme níže, že se mu to tak jeví proto, že nepochopil povahu nepřímého důkazu sporem.)

Tato dezinterpretace souvisí s dalším omylem - tentokrát nikoli o výchozím motivu, ale o samotné technice dokazování. 2/ Nevytvářím figurku oponenta, tvrdícího antitezi proto, že žádám, aby někdo dokázal opak mé pohodlné teze - jak mylně tvrdí můj oponent. Důkazní intence je aktivnější. Aktualizuji antitezi proto, aby byla prozkoumána její hodnota - zda z ní neplynou omyly, zda je bezrozporná. 3/ Drábik korunuje nepochopení tohoto důkazního záměru, když se domnívá, že konstruuji antitezi tím nejnemožnějším způsobem: aby se vyvracela, aby bylo dokazování co nejjednodušší. Tady se nejprve musíme domluvit, co vlastně dokazováním sledujeme.

Chceme-li předvádět logickou zdatnost, pak ovšem jednoduchým vyvracením oponenta sporem obdiv nezískáme. Jestliže nás ale zajímá pravda určité teze, pak je vhodné prozkoumat pravdivostní hodnotu antiteze - a sice kontradiktorního opaku. Přitom kontradiktorní opak určitého soudu je apriori dán a my jej jen můžeme apriori sestrojit - buď správně, nebo nesprávně. Rozhodně jej nesestrojujeme „záměrně tak, aby se vyvracel”, ale zohledňujeme jeho pravdivostní hodnotu proto, že nás zajímá. Za určitých předpokladů (které Drábik jistě našel v mé noetice a které zatím nezpochybnil) totiž platí, že teze a její kontradiktorní opak mají nutně opačné pravdivostní hodnoty. Zajímá-li nás tedy pravda, pak není bez zajímavosti zjištění, že např. rozporná antiteze nemůže být pravdivá, takže je nutně pravdivý její opak, který je tímto způsobem i dokázán.

V této intenci a poloze je tedy sestrojována antiteze i důkaz sporem. Když tedy Drábik sestrojení antiteze vytýká „zjednodušení”, pak buď nechápe, že jde o pravdu a nikoli o logické exhibice, nebo nechápe způsob dokazování, které kritizuje, nebo má něco proti samotnému vyvracení sporem - a pak bylo třeba rozdat si to s jeho předpoklady. Do toho se však zatím nepouští.

Jaký je tedy stav diskuse? Drábik odmítá vyvracení sporem v problémech pravdy a svobody, mluví o logických chybách. Ty tam možná jsou, ale jejich ohlášení si Drábik poněkud znevěrohodnil, když překvapivě popsal kritizovaný způsob dokazování tak neadekvátně, že ve třech bodech vyvolal podezření, zda vůbec porozuměl tomu, co kritizuje.

2. PROBLÉM PRAVDY

Zatímco si Drábikova nepřesná reflexe vyvracení vyžádala jen opakování známých logických dat, aniž vnesla do problému nějakou určitou námitku, v případě noetického problému je situace zajímavější. Tady už jsou námitky, které mohou posloužit vyjasňování problému, příp. prověřování jeho řešení.

Drábik sice nemá pravdu, když identifikuje noetický problém tak, že ho omezuje na otázku pravdy myšlení toho, kdo problém důkazově rozvíjí. Vždyť problém pravdy vyvstal filosofům v obecné reflexi lidského myšlení jako takového a to je také předmětem noetického zkoumání. Jestliže se pak v rámci tohoto zkoumání zavede „polemika s oponentem” jako součást dokazování, je to legitimní postup řešení noetického problému (ani Drábik zatím nedokázal opak), i když to někoho popouzí a někdo tomu moc nerozumí. Zachycení noetického problému a vyřazení „polemiky s oponentem” je tedy unáhlené.

Ale můj oponent má pravdu v tom, že se noetický problém týká také toho, kdo se jej pokouší řešit (na což až marnotratně zapomínali novověcí teoretikové poznání), a touto akcentací právem soustřeďuje pozornost na nejobtížnější partii řešení - na kruh v dokazování. V něm Drábik také vidí vlastní důvod nedokazatelnosti pravdy a logické selhání mého pokusu o řešení. K tomu se samozřejmě vyslovím, ale v takovém stereotypem ztrivializovaném přístupu k problému dokazatelnosti pravdy nespatřuji přínos mého oponenta k noetické diskusi. Daleko podnětnější je Drábikův popis mého dokazování, „mé polemiky s oponentem“. V tomto popisu jsou totiž obsaženy námitky, jejichž rozptýlení vyžaduje zpřesnění, vyhranění a vyjasnění pozic a postupů.

Drábik vytýká toto: Antitezi (negující pravdu a princip sporu) nevztahuji na sebe - problém „házím na hlavu oponenta“ a škodolibě pozoruji, jak se v tom plácá, jak se vyvrací. Přitom prý neoprávněně předpokládám, že oponent existuje nezávisle na mně, že ho poznávám atd.

Noetické spory o pravdu, jistotu, objektivitu, obecnou platnost lidského myšlení se sice realizují diskusí mezi partnery, ale tento fakt nepatří k povaze noetického problému. Problém klade filosof, který může, ale nemusí být podnícen reálným oponentem. V prostoru kritického filosofování ctí povinnost zpochybňovat své teze a už tím samým zohledňuje antitezi - „konstruuje oponenta“. Kritický filosof pracuje progamově s metodickou pochybností, která zpřítomňuje antiteze (oponenty!) v rámci filosofova myšlení. Proto se Drábik velice mýlí, když tvrdí, že ve vyvracení skeptika předpokládám jeho reálnou existenci (nezávislou ne mně), své pravdivé poznání tohoto skeptika atd.

Pokud snad mého oponenta motivovala potřeba zastat se „uražených a ponížených“, může být klidný. Ve filosofickém zkoumání hodnot myšlení skutečně nejde o přesvědčování či deklasování umanutých skeptiků. I solipsista může klást smysluplně skeptický problém (tentokrát skutečně jen vzhledem k svému poznání) a může vyvracet skeptika (antitezi) sporem. Drábikovo půvabné líčení mé škodolibé manipulace s nebohým oponentem tedy vůbec nevystihuje motiv a smysl argumentačního postupu. Trochu se to podobá mimoběžnosti prvního popisu vyvracení sporem.

Ale Drábik zde má ještě jednu výhradu, která stojí za přezkoumání. Podle něho bych měl zřejmě „vztáhnout antitezi na sebe“, vzít její smysl vážně - s platností pro mé myšlení. To by bylo, jak se zdá z Drábikova položení problému, poctivé. Když ale opustíme zavádějící duální perspektivu reálně odlišných oponentů, z nichž jednomu nadržujeme (užívá si bezproblémově pravdy a principu sporu) a druhého necháme zlomyslně vysmahnout v rozporech, pak se víc přiblížíme povaze a smyslu vyvracení antiteze a staneme se i způsobilejšími hodnotit celý důkaz.

Neboť především pochopíme, že se vyvracející nevyhýbá univerzálnímu metodickému zpochybnění pravdy a principu sporu. Vždyť právě přijetí problému je východiskem pokusů o řešení a je dáno právě pochybností, která se týká každého soudu (i mých). Pochybnost se realizuje právě připuštěním možnosti, že by mohla být pravdivá antiteze. Tady ovšem narážíme na známé nedorozumění o pochybnosti, které si Drábik také jen prostě zopakoval, ačkoli na něj ve svých textech, jež četl, důrazně upozorňuji.

Můj oponent se totiž také domnívá, že pochybovat o pravdě, o principu sporu atd. znamená nepoužívat zpochybněné. Proto říká, že jsem se zabydlel v oblasti pravdy a principu sporu, nikdy ji neopustil a zpochybnění tak hodil na hlavu oponenta, u něhož antiteze – popření pravdy – platí, zatímco u mne ne.

Ale toto zkomolení pozic vychází právě z toho, že se pochybnost chápe jako vyřazení zpochybněného, že se zaměňuje s epoché. Proč je tato záměna konfuzní a nepřijatelná, to může Drábik najít v mých textech. Nebude-li s mým odůvodněním souhlasit, pak o tom můžeme rozvinout diskusi. Zatím ale rozlišení pochybnosti a epoché ignoruje, a proto upadá do zmatků, když tvrdí: a/ že pro sebe nezpochybňuji pravdu a princip sporu, b/ že antiteze platí u oponenta a neplatí u mne.

Ve skutečnosti ale na pochybnosti participují obě strany, neboť pochybnost je z definice kolísání mezi kontradiktorickými opaky vzhledem k jejich možné pravdivosti. Kdyby znamenala vyřazení, tj. nepoužití zpochybněných hodnot (jak Drábik zřejmě předpokládá), pak by to znamenalo zrušení samotné pochybnosti a dále by se neustavila nejen moje teze, ale ani antiteze a dokonce ani noetický problém. Neboť antiteze je proto v rozporu, protože se nutně klade jako pravdivá a určitá, identická. Takže i v ní funguje zpochybněná pravda a princip sporu.

Participace na problému pak předpokládá řadu vstupních pravd o poznání, soudech, kde se zase spoléhá na fungování principu sporu. Proto se Drábik fatálně mýlí, když tvrdí, že antiteze „platí u oponenta, ale neplatí u Fuchse“. Její platnost ve smyslu „kdyby byla pravdivá, nebyla by vůbec pravda a padl by totálně princip sporu“ není důsledně myslitelná ani na pozici teze, ale ani na pozici antiteze, a dokonce ani v rámci jakéhokoli problému vůbec. Proto pochybnost o pravdě nemůže znamenat totéž, co „platnost antiteze“ ve smyslu vyřazení zpochybněného. Taková „pochybnost“ je nerealizovatelná.

Dojem „vztažení antiteze jen na oponenta“ je dán tím, že na pozici antiteze se tvrzením její pravdivosti tvrdí rozpor, tvrdí se o ní zároveň pravda a nepravda, kterážto naivita se na pozici teze nevyskytuje. Tím se však nepáše žádná nepoctivost či imputace, ani selektivní uplatnění destruktivní antiteze na ni samu. Rozpor je implicitně dán samotnou pochybností, tj. kladením antiteze jako pravdivé, a nikoli jejím „uplatněním“ jen na oponenta.

Kdyby můj oponent jen setrvačně, bez patřičných reflexí neopakoval předsudky (zde předsudek o pochybnosti), uvaroval by se následných konfuzí jak v interpretaci problémové situace, tak i nakonec v hodnocení možností dokazovat pravdu. Neboť zásadní námitka proti mému dokazování je mým oponentem kladena stejně dogmaticky a stereotypně jako představa o pochybnosti konfundované s epoché.

Neboť, proč je konec konců moje dokazování pravdy logicky defektní? Jak vysvobodí Drábik čtenáře zmých „složitých myšlenkových konstrukcí“, kde chyby nejsou hned vidět? Drábikovi ktomu stačí pouhá metafora: za vlasy se z bahna nevytáhneme. Stačí to však teoreticky angažovanému čtenáři, kterému Drábik slíbil, že mu ukáže a ozřejmí logické nedostatky mého klíčového filosofického dokazování – dokazování pravdy? Vždyť co víc vlastně vyslovuje Drábik než námitku kruhu, kterou už si každý dávno aktualizoval? Nemůžete v důkazu použít to, co dokazujete – tečka. Touto poučkou každé logiky a každého slovníku Drábik beze všeho zakončuje problém a honem vynáší ortel: důkaz se nekoná.

Jenže tady přeci problém teprve začíná! Zda lze slovníkovou poučku takto mechanicky a bez kritické analýzy aplikovat i v zcela zvláštní, originální noetické reflexi hodnot myšlení, to bylo třeba ve vší vážnosti posoudit. Skutečně si Drábik myslí, že tu přinesl svou metaforou, svým stereotypním přístupem nějaké objasnění? Vždyť přece musí vědět, že moje analýza problému kruhu začíná právě u té jeho námitky, na které on klidně a nepochopitelně přestává. Přiznávám, že tomuto zatmění skutečně nerozumím. Je tedy nutné se ptát hlouběji na důvod defektuóznosti kruhového dokazování, na to, jaký kruh se v daném dokazování vlastně vyskytuje, zda návyk na kritický imperativ odůvodňuje jeho univerzální platnost atd.

To vše bylo třeba kriticky reflektovat (ne ignorovat!), dříve než se slavnostně vyhlásilo, že dokazování pravdy ztroskotalo. Drábik se však do vlastního problému kruhu vůbec nepustil, pohodlně ustrnul u poučky a překotně zhodnotil: jsou tam logické chyby. Kde, v čem a proč chyby – to už nevysvětlil. Podotýkám, že mě tento jeho výkon dost zklamal.

Drábik tedy dluží čtenářům hluboké odůvodnění, proč dokazování pravdy našeho myšlení vyvracením antiteze není důkazem, v čem přesně spočívají logické nedostatky takového dokazování. Dovolím si upozornit, že běžný úzus matematiků v této problematice není směrodatný. To, co zatím můj oponent přičinil, je možné najít ve slovnících a ujišťuji, že i filosofové v nich umějí listovat. Zde je ale třeba větší trpělivost s problémem i jisté zkáznění evidentní potřeby hodnotících soudů. K jejich kompetentnímu vyslovení bude nutná náročná reflexe, která bude mimo jiné muset být daleko pozornější k tomu, co se vlastně říká a jak dokazování skutečně postupuje.

3. PROBLÉM SVOBODY

Drábikovo hodnocení mého dokazování svobody je už z velké části připraveno a předznamenáno jeho chápáním (či spíše nepochopením) nepřímého důkazu sporem: „... celý problém postaví na odstřelu oponenta ... Opět tedy tradičně rozdané karty, Fuchs čeká v bezpečném prostoru svobody a kouká se, jak se figurka deterministy ztrapňuje... Komu tedy záleží na poznání pravdy? Asi víc oponentovi než Fuchsovi, když jediné, co je ochoten udělat, je čekat, jak se oponent zesměšní...“

Moje odpověď na toto hodnocení je tedy v podstatě dána výkladem skutečné pozice, skutečných motivů a skutečných důvodů toho, kdo dokazuje tezi vyvracením antiteze sporem. Odpověď je spoludána i výkladem důvodů Drábikova nedorozumění o tomto dokazování. Drábik své odmítnutí mého dokazování svobody zakládá na diskvalifikaci samotného vyvracení deterministy sporem. Ale diskvalifikuje, protože této argumentaci překvapivě nerozumí, dezinterpretuje vyvracení oponenta až ke karikatuře, vypouští jeho prvky, uniká mu jeho povaha.

Je jistě zcela legitimní diskutovat o hodnotě nepřímého důkazu sporem obecně. Předpokladem takové diskuse ovšem je, že mu dobře rozumíme, že ho třeba z předpojetí nefalšujeme atd. Zatím tedy považuji za logicky účinné, když vyvrátím nějakou negaci (např. deterministickou) tím, že pravdivě ukáži, jak popírá i nutnou podmínku vlastního ustavení - pokud je soudem či myšlenkovým postojem. Omyl takového dokazování svou chaotickou kritikou Drábik zatím neprokázal. Není tedy důvod rezignovat na takový způsob dokazování.

Proto pokládám za předčasné, když mi můj oponent radí, abych zkoumal svobodu spíše introspektivně. Možná by to lépe vyhovovalo jeho záměru, o němž se zmíním na konci, ale já musím trvat na tom, aby si můj oponent nejprve vyjasnil, jak se to má s důkazem, který jsem já zvolil a který on zatím neúspěšně kritizoval. Buď uvede skutečně vážné důvody proti samotné technice vyvracení sporem, nebo jej obecně uzná (lépe pochopí) a pak zdůvodní, proč se nedá použít v dokazování pravdy (přičemž neustrne u pouhého konstatování kruhu) a proč se nedá použít v dokazování svobody, přičemž pochopí, že svoboda je při dokazování v poněkud jiném logickém postavení než pravda. Nemá-li být tedy záporné hodnocení důkazu svobody nepodložené, svévolné, bude muset můj oponent zapracovat tímto směrem.

Ve svém výkladu Drábik také tvrdí, že nechápe, proč by determinista nemohl změnit názor na základě racionálních důvodů. Kdyby lépe četl kritizovaný text (Distance č. 1/1999, str. 49), zjistil by, že variantu determinismu, v níž determinantou je samotná evidence, vylučuji z určitých důvodů. Až tyto důvody vyvrátí, budu muset na tento bod reagovat.

Dezinterpretační technika, kterou Drábik bohužel na kritizovaný text použil, spočívá v kombinaci vynechávek a fabulace. Její umění přivedl můj oponent takřka k dokonalosti v tzv. názorném předvedení „struktury Fuchsova důkazu“: „Je člověk svobodný? Ano... Ne. Tuto možnost nepřipouštím. O tom nediskutuji.“ Jak toto mohl můj oponent napsat? Vždyť přece odmítám negaci svobody „diskusí s deterministou“ - možná mylnou, ale to zatím Drábik nedokázal. Ani si nevšiml, že svobodu odhaluji jako nutnou podmínku poznání pravdy a legitimity pravdivostního nároku myšlenkového postoje každého negativisty – což je pro deterministu osudné. Poněvadž vím, že je můj oponent normálně schopný logického myšlení na dost vysoké úrovni, vysvětluji si pro sebe tento zkrat tím, že spěchal, aby stihl uzávěrku. Jinak bych si musel myslet, že nestoudně podcenil schopnost čtenářů této revue sledovat stavbu a logiku důkazů.

4. HRANIČNÍ PROBLÉMY

Celá Drábikova kritika mých důkazů je nesena silným přesvědčením o jejich nemožnosti. Obávám se, že toto přesvědčení je také hlavním důvodem toho, že kritika dopadla tak, jak dopadla, že se do ní vloudilo nepochopení a zfalšování běžného vyvracení sporem atd. Na čem Drábik své přesvědčení zakládá? V případě údajné nedokazatelnosti pravdy zcela jistě na nediferencovaném použití zákazu dokazování kruhem. Odtud zřejmě vychází i jeho podpůrná úvaha o tzv. hraničních problémech.

Drábik se snaží znázornit, proč jsou důkazově neřešitelné jednoduchým modelem: na jedné straně je celé naše myšlení a na druhé svět (jednoduchá představa - jako by myšlení nebylo „světem“, realitou). Poněvadž je myšlení jen jedním členem tohoto vztahu, můžeme prý hodnotit jen jeho konzistenci. Pravdu (shodu obou členů) může poznat jen někdo zvnějšku. A etické završení? Nebuďme pyšní, že známe skutečnou pravdu, přijměme pokorně tento úděl.

S etickým známkováním by se rozhodně nemělo pospíchat. Nejprve je třeba pravdivě zjistit, jak se to s možnostmi poznat pravdu má, a pak můžeme eventuálně operovat etickými kategoriemi. Možná se ukáže, že je naopak dost pyšné vynášet ortel nad naším myšlením (uzavírat ho v pouhé konzistenci - zajisté pravdivě (!) identifikované) na základě tak žalostné úvahy, v níž se každý subjektivista notně přeceňuje, když nám sděluje, jak se to s naším poznáním skutečně (pravdivě!) má: není schopné pravdy.

Nebo snad Drábik nepoznal pravdivě naše poznání jako člen vztahu ke světu? Nezhodnotil na základě tohoto triviálního obrázku naše poznání, jeho možnosti s mnohonásobným nárokem na pravdu svých soudů o poznání, o světě, o jejich poměrech? Byl snad Drábik pověřen vyšší mocí, aby zaujal nadlidskou pozici „zvnějšku“?

Je už trapné těmto naivním subjektivistům do omrzení opakovat, že si sami pro své objevy nepovšimnutě udělují dispens, že beze všeho věří v pravdu svých výpovědí o myšlení, o světě, o pravdě, ačkoli ji explicitně lidskému poznání obecně upírají, že vytvářejí legrační obrázky, když panikaří nad korespondenční nezbytností našeho myšlení (Hejdánek např. tvrdí, že bychom se museli ze sebe vysvléci a přistoupit ke skutečnosti bez nás, abychom s ní porovnali naše myšlení!).

Všimněme si: Drábik začal nedokazatelností pravdy a prostřednictvím primitivního obrázku o myšlení, v němž sice hrubě nedocenil zvláštní ráz reflexivity, ale v jehož adekvaci (pravdivé vystižení reality) bohužel věří, dospěl k rozpornému popření pravdy v našem myšlení. Tentokrát tu žasneme nad rozpory skutečného, nikoli jen námi zlomyslně vykonstruovaného oponenta. Že by nám chtěl Drábik jen udělat radost? Obávám se, že své zdrcující soudy myslí vážně.

Stejné schéma uplatňuje Drábik i v případě svobody. Musel ovšem problém nejprve vtěsnat do svého obrázku. Posouzení svobody vlastního vědomí prý znamená zjištění vztahu vědomí ke světu. Drábik se netrápí odůvodněním této násilné subsumce, ale jde přímočaře za svým: k posouzení by bylo třeba z vědomí vystoupit a to je nemožné. Ergo? Svoboda je nedokazatelná. Setkáte- li se tedy s pokusem o důkaz svobody, stačí najít chybu - určitě tam je, ujišťuje Drábik.

Skutečně, s tímto předznamenáním či spíše předpojetím Drábik evidentně zahájil kritiku mého důkazu svobody. Chybu v něm pak prostě musel najít - a tak dospěl až k svému neuvěřitelnému znázornění „struktury Fuchsova důkazu“. Jeho zacházení s důkazy pravdy a svobody skutečně působí tak, jako by šlo o život. Jako by se Drábik vsadil nejméně o milion, že pravda a svoboda jsou prostě nedokazatelné, a když pak na nějaký důkaz narazí, tak se prostě nezná.

Bylo by tedy třeba nejprve odblokovat solidní logicko-kritické myšlení, osvobodit ho od různých předsudků a předpojetí. Neboť to, co Drábik uvádí jako vysvětlení nedokazatelnosti, jsou skutečně a bohužel dost fixované předsudky, které ho zaplétají až do nesmyslných negací pravdy (redukce hodnoty myšlení na konzistenci).

Druhý blok, který by bylo třeba odstranit, spočívá v tom, co nazývám „syndromem matematického logika“. Něteří znalci tohoto oboru pravidelně vstupují do filosofických úvah se sebevědomím odborníků, kteří jsou povoláni uštědřit filosofům lekci z logiky, vyškolit je v logické kázni. Toto sebevědomí je bohužel umocňováno zkušeností s nízkou logickou úrovní současného filosofování - zvláště existencialisticko- personalistického ražení. Tak se stává, že tito poněkud samozvaní arbitři podrobují specificky filosofická témata svému způsobu myšlení (zatímco by bylo logičtější adaptovat vlastní myšlení na danou problematiku) a převádějí např. originální noetickou problematiku na své, z filosofického hlediska dogmatické a naivní představy o axiomech, na své množiny, „metajazyky“, „holiče“ či „Večernice“. Výsledek je pochopitelně katastrofální, ale to oni z výšin své parciální, nefilosofické odbornosti nahlédnout nemohou - dokud je neopustí.

Pokud by se podařilo překonat i tento syndrom, bylo by jistě užitečné využít logickou zběhlost mého oponenta ve filosofických diskusích. Pokud jde o problém pravdy, bylo by nutné nejprve kriticky analyzovat a zhodnotit počáteční intuitivní podezření, které vzniká z faktu sebereflexe rozumu: zda skutečně nutná přítomnost dokazovaných hodnot v samotném jejich dokazování znamená jejich nedokazatelnost. Z jakého důvodu a tedy jaký přesně kruh se fakticky vyskytuje v nepřímém dokazování.

Kdyby se toto vyjasnilo, zanikla by potřeba komolit běžné vyvracení sporem a pak by bylo možné v problému svobody s jeho použitím zhodnotit i šance deterministy, tedy smysluplnost popírání svobody. Teprve tehdy bychom mohli kompetentně určovat hranici pýchy a pokory v souvislosti s hodnocením možností našeho poznání. Domnívám se, že když už se můj oponent ujal logicko-kritického prověřování stávajících důkazů pravdy a svobody, pak zřejmost svého negativního hodnocení čtenářům Distance zůstal dlužen. Jen bych přitom prosil, aby méně fabuloval a více se snažil porozumět textu, s nímž se vyrovnává.