Ročník 1999‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Poznámky k problému dokazování svobody

Dušan Drábik

Jiří Fuchs se v článku pokouší dokázat, že člověk skutečně má ve svém jednání možnost svobodně se rozhodovat, a nepodléhá tudíž žádnému druhu deterministického diktátu. Svoboda je pro etiku stěžejní kategorií, proto se nelze divit, že i Fuchse trápí nemožnost dokázat v rámci filozofie její existenci.

Bohužel se mu však důkaz, stejně jako mnoha předchozím filosofům, nepodařil. V textu článku jsou podstatné logické chyby, které se však, vzhledem k jeho typickému způsobu dovozování, někdy skrývají hluboko pod povrchem textu a lze je jen stěží odhalit.

Dovolil bych si poukázat pouze na ty nejpodstatnější, které jsou obsaženy v šesté, nejdůležitější kapitole článku (Dokazování svobody).

Zde již při prvním čtení padne do oka svérázný Fuchsův způsob přístupu k problému dokazování, známý již z jeho noetiky. Fuchs si řekne: co já bych se trápil s problémem svobody, je to přece evidentní, že člověk je svobodný. Ať mi někdo dokáže, že tomu tak není a já změním názor. Proto si vytvoří figurku oponenta, který tvrdí antitezi a ještě k tomu takovým způsobem, že se sám vyvrací. Fuchs se mu pak vysměje a řekne: vidíte, oponent se odstřelil sám, nezbylo tedy nic, co by protiřečilo mému názoru. Tomu říká Fuchs vyvracení oponenta sporem.

Jeho oponent v noetice se jmenuje skeptik a tvrdí, že poznání nemá pravdivostní hodnotu. Jelikož ale toto tvrzení nemůže Fuchsovi v rámci jím samým proklamované nedokonalosti poznání sdělit, Fuchs se mu vysměje a prohlásí: neplatí-li antiteze, má pravdu teze, tudíž poznání má pravdivostní hodnotu.

Oponentem v problému svobody je determinista , kterého si Fuchs navrhne tak, aby problém s jeho odstřelem byl jednoduchý a vítězství nad ním oslňující. Proto podstatnou část kapitoly nevěnuje deterministovi, který by tvrdil, že lidské jednání je determinováno jak racionálními, tak iracionálními vlivy, ale robotu, který je řízený jakýmsi programem, takže není schopen změnit názor a nebere ohled na argumentaci v diskusi.

Celé Fuchsovo řešení má však hlavně podstatný logický nedostatek. Problém v noetice a problém svobody nelze vyřešit odstřelem oponentů. Noetický problém totiž zní, zda má moje poznání, poznání lidské jako takové, pravdivostní hodnotu. Zda použitím metod mého logického myšlení a mého dovozování mohu dojít k poznání pravdivosti mého myšlení. Toto je pravý noetický problém, ne polemika s oponentem. Fuchs se však bezpečně zabydlí v oblasti pravdivosti poznání a platnosti zákona sporu (a pro sebe ji nikdy neopustí) a problém se zpochybněním tohoto zákona hodí na hlavu oponentovi. Pak se na něj zdáli kouká, jak nemůže v rámci své doktríny ani svou antitezi vyslovit, aniž by sám sebe popřel. Tím ovšem Fuchs vůbec nic nedokazuje! Sice v rámci své techniky dokazování simuluje na oponentovi antitezi, pro sebe ji ale nepřipustí, jinak by totiž nemohl z oponentovy nouze na nic usuzovat . Antiteze v tomto dokazovacím kroku platí u oponenta, ale neplatí u Fuchse.

Fuchsovo použití oponenta v tomto důkazu totiž předpokládá:

  • že oponent existuje nezávisle na něm
  • že ho pravdivě poznává
  • že s ním smysluplně komunikuje.

A to jsou, myslím, předpoklady, které právě v tomto důkazu nemůže použít.

Proto by si i Fuchs měl v dokazování vystačit sám a ptát se pomocí metodické pochybnosti na pravdivostní hodnotu svého vlastního poznání. A nestarat se v době, kdy zkoumá, zda existuje něco kromě něj a zda se to dá pravdivě poznat, o oponenta. Pak by zjistil, že při rozvažování platnosti antiteze, (totiž že poznání nemá pravdivostní hodnotu), nemá žádný aparát, kterým by mohl k domyšlení této možnosti přistoupit. Jeho úkolem je totiž posoudit své vlastní myšlenkové kvality včetně logického myšlení a dovozování, a to, jak známo, vyžaduje mít možnost nadhledu. Tuto možnost mu bohužel jeho oponent neposkytl.

Četné pokusy o sestrojení perpetua mobile se rázně omezily poznáním zákona zachování energie. Přesto i v dnešní době existují. Jejich konstruktéři většinou použijí tak složitých postupů, že nesmyslnost konstrukce není na první pohled zřejmá. I Fuchs používá složitých myšlenkových konstrukcí, takže chyby v jeho důkazech nejsou hned vidět. Uvědomíme-li si však, že za vlasy se nikdo z bahna nemůže vytáhnout, shledáme snahu o důkaz pravdivosti vlastního myšlení pomocí vlastního myšlení jako pošetilou.

V článku Fuchs přiznává, že klasické způsoby dokazování selhaly a je třeba „přeladit do roviny apodiktické, kde by se měla ukázat nemožnost antiteze“. A opět celý problém postaví na odstřelu oponenta, kterým je zde determinista.

Fuchs tvrdí, že nutnou podmínkou deterministy je např. možnost smysluplné komunikace . To je prý důležité pro oponenta proto, aby mohl „zpochybnit naše přesvědčení o svobodě“. Opět tedy tradičně rozdané karty, Fuchs čeká v bezpečném prostoru svobody a kouká se, jak se figurka deterministy ztrapňuje. Pokud se mnou, deterministo, chceš mluvit a o něčem mě přesvědčovat, nesměl bys být determinovaný, ale svobodný, jinak nemá cenu se s tebou bavit. Jelikož ale sám tvrdíš, že determinovaný jsi, to, co mi říkáš, nemůže být pravda, je to pouze předem daný postoj, za který sám nemůžeš, tudíž to nemohu brát vážně.

Ještě výrazněji se tento Fuchsův postoj pozná z druhé „nutné podmínky deterministy“, která tvrdí, že „determinista ... předpokládá účast na problému. Neboť je to on, kdo problém svobody vyvolává, aktualizuje”. Dovozuje pak, že determinista si nemůže myslet nic jiného, než si myslí, protože je determinován, tudíž nemůže změnit názor, a proto nemá účast na problému. (Skoro se ani nechce opravovat Fuchse v jeho groteskní představě o tom, co „determinista” tvrdí. Nechápu, proč by nemohl změnit názor, proč by v tomto případě nemohl být determinován racionálními důvody vzešlými z diskuse.

Komu tedy záleží na poznání pravdy? Asi víc oponentovi než Fuchsovi, když jediné, co je ochoten udělat, je čekat, jak se oponent zesměšní. Neměl by raději Fuchs zkoumat, jak pozná on sám , na vlastním chování, vlastním vědomí, zda je ve svých rozhodnutích skutečně svobodný nebo naopak determinovaný racionálními i iracionálními (šumovými) vlivy, o kterých mu vědomí nepodává žádné informace? Zjistil by opět, že v rámci vlastního vědomí je zkoumání vlastní svobody nebo determinace stejně pošetilé jako pověstné vytahování se za vlasy z bahna.

Posouzení svobody vlastního vědomí znamená zjištění vztahu tohoto vědomí ke světu. To je možné pouze tehdy, když je možnost z něj „vystoupit”. Člověk tuto možnost bohužel nemá. To je ta obdoba zákona zachování energie, která by měla zabránit nesmyslným pokusům o dokázání nemožného. Její pochopení způsobí, že pokud se podaří někomu vytvořit myšlenkovou konstrukci svádějící k přesvědčení, že jde o důkaz lidské svobody, je třeba v ní pouze najít chybu, určitě tam je.

Pro názornost uvedu dvě varianty důkazu svobody lidského jednání, standardní a Fuchsovu.

STRUKTURA STANDARDNÍHO DŮKAZU:

Je člověk svobodný?

ANO, bezrozporné tvrzení.

NE, jedná pod vlivem racionálních determinant a iracionálních pohnutek, které nemůže vlastním vědomím rozpoznat. Tuto možnost nelze proto vyloučit.

Závěr: důkaz sporem nerozhodl.

STRUKTURA FUCHSOVA DŮKAZU:

Je člověk svobodný?

ANO. Svobodně přijmu diskusi s deterministou. On tvrdí, že je determinován (já ne), proto nemá smysl se s ním bavit, diskuse není smysluplná, nemá mi co říci.

NE. Tuto možnost nepřipouštím. O tom nediskutuji.

Závěr (můj): Toto není důkaz.

Problém důkazu pravdivosti lidského poznání a zde diskutovaný problém svobody lidského jednání jsou hraniční problémy, které se vzpírají běžným řešením, protože jejich jádrem je vztah totality lidského poznání, vědění a myšlení ke světu. Protože jsme ve své totalitě, která zahrnuje i naše myšlení ve své úplnosti, náš logický aparát a veškeré vědomosti pouze jedním členem tohoto vztahu, je všechno, co o něm můžeme říci, pouze věcí konzistence. Na pravdu má nárok ten, kdo tento vztah může posoudit zvnějšku. Proto budou vždy hraniční otázky lidského vědění věcí víry, naděje a lásky a nikdy nebudeme moci být pyšni na to, že známe skutečnou pravdu. Je asi třeba pokorně tento lidský úděl přijmout.

Fuchs akcentuje v celé své filosofii existenci jediné objektivní pravdy, z níž vyplývá jediná, pravá filosofie a tvrdí, že současné filosofické školy zbytečně rezignovaly na hledání této pravdy a této filosofie. Fuchs jim nabízí obojí i s logickým zdůvodněním. Obdivuji jeho snahu, energii a vytrvalost, kterou této své cestě věnoval. Jako snad každého člověka, který si klade základní filosofické otázky, by i mne nesmírně potěšilo, kdyby na ně existovala takto jednoduchá a logicky odvoditelná odpověd.