Ročník 1999‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Trvající deformace v právu

Josef Plocek

Z podnětu ministryně spravedlnosti dr. Vlasty Parkanové uspořádala Právnická fakulta UK v Praze dne 30. 1. 1998 kolokvium na téma: „Vybrané otázky odpovědnosti za trestní činy, které nebyly totalitním státem stíhány z politických důvodů“. Úvodní slovo k zahájení kolokvia pronesla sama Vlasta Parkanová a upozornila na povinnost naší společnosti udělat vše, aby se vyrovnala se zločiny minulosti. Podle jejích slov stát a národ, který se nevypořádá se svou minulostí, není schopen ani vlastní reflexe, která by byla pravdivá, a tudíž není ani schopen organizovat dobře a pravdivě svou budoucnost. Ministryně podotkla, že bývalá KSČ chránila před stíháním takové pachatele trestních činů, na nichž měla politický zájem. KSČ a její přední představitelé rozhodovali o celém procesu s politickými oponenty, i o odsouzení a výši trestu těchto oponentů, přičemž schvalovali a kryli vážné politickoprávní přehmaty vedoucích komunistických činitelů v bezpečnosti, na prokuraturách a v justici bývalého komunistického režimu. S podnětnými referáty na kolokviu vystoupili i dr. Oto Novotný a doc. dr. Pavel Šturma. Obsah referátů byl uveřejněn v Právní praxi č. 1/1998 a po seznámení se s těmito podnětnými, poctivými a vysoce fundovanými příspěvky bych se chtěl připojit se svými poznámkami k debatě o tématu nejvýše závažném a stále aktuálním v našem státě.

Mezinárodní vojenský soudní dvůr v Norimberku po 2. světové válce stál před úkolem soudit hlavní představitele nacistického Německa a musel čelit velkým potížím, vyplývajícím z toho, že některé trestné činy těchto nacistů sice bylo možno subsumovat pod právní ustanovení tehdy platného trestního kodexu v Německu, že však mnohé jejich trestné činy nebylo možno opřít o stávající právní řád nacistického Německa. Vedení Německa totiž nemělo nejmenší zájem vtělit do svého práva taková ustanovení, která by narušovala jejich zločinné plány a záměry. Přitom takováto ustanovení by byla v souladu s přirozeným a pozitivním právem i s obecným právním povědomím německého lidu doby předválečné. Takovéto normy by samozřejmě byly také v plném souladu s právními zásadami uznávanými civilizovanými národy. Soudní tribunál narážel na potíže zákazu retroaktivity právní normy.

Základní normou pro vojenský tribunál se stal „Statut Mezinárodního vojenského soudního dvora“, který se také stal součástí našeho právního řádu jeho přijetím a publikací v naší Sbírce zákonů a nařízení pod č. 164/1947 Sb. V článku 6, odst. c/ se tam praví: „Zločiny proti lidskosti: to jest vražda, vyhlazování, zotročování, deportace nebo jiné nelidské činy spáchané proti jakémukoliv civilnímu obyvatelstvu před válkou nebo za války, nebo pronásledování z příčin politických, rasových či náboženských při provádění kteréhokoliv zločinu spadajícího pod pravomoc Soudního dvora nebo ve spojení s takovým zločinem, bez ohledu na to, zda bylo porušeno místní právo země, kde zločiny byly spáchány.“ Z citace je patrno, že soudní tribunál byl donucen pro faktický stav v nacistickém režimu a státu opustit striktní zákaz retroaktivity, aby bylo učiněno zadost právu. Tribunál si byl také vědom toho, že vedle vojenských zločinů je nutno též vyřešit otázku těžkých zločinů proti lidskosti, ke kterým dochází nejen za války, ale i v dobách mírových v totalitních státech.

Dne 26. listopadu 1968 byla v New Yorku přijata „Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti“. V článku I. této Úmluvy se praví: „Promlčení se nebude vztahovat na následující zločiny, bez ohledu na dobu jejich páchání:...“ V odst. b/ tohoto článku se píše: „... zločiny proti lidskosti, ať byly spáchány v době války nebo míru... a to i v případě, že tyto činy nejsou porušením vnitřního práva země, v níž byly spáchány.“ Článek II. této Úmluvy pak praví: „Jestliže dojde ke spáchání jakéhokoli zločinu uvedeného v článku I., vztahují se ustanovení této Úmluvy na představitele státní moci a na soukromé osoby, kteří se jako přímí pachatelé nebo účastníci podílejí na spáchání kteréhokoliv z těchto zločinů nebo přímo podněcují jiné k jejich páchání, a to bez ohledu na stupeň dovršení, a na představitele státní moci, kteří jejich páchání tolerují.“ Článek IV. pak stanoví: „Státy, které jsou stranami této Úmluvy, se zavazují přijmout v souladu se svým ústavním zřízením všechna legislativní nebo jiná opatření nutná k zajištění toho, aby se promlčení stanovené zákonem nebo jinak nevztahovalo na stíhání a trestání zločinů uvedených v článcích I. a II. této Úmluvy, a aby takové promlčení, tam kde existuje, bylo zrušeno.“ Tuto Úmluvu jsme přijali a podepsali, třebaže komunistická legislativa a exekutiva ji publikovala opožděně pod vyhl. č. 53/1974 Sb. Ale v souvislosti s touto Úmluvou byla již při novelizaci trestního zákona v roce 1969 tato otázka upravena ve vloženém ustanovení § 67 a/ trestního zákona, kde se stanoví, že „Uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost... b/ trestného činu teroru (§ 93), obecného ohrožení (§ 179, odst. 2, odst. 3 písm. a), vraždy (§ 219), omezování osobní svobody (§ 231, odst. 3), zbavení osobní svobody (§ 232), zavlečení do ciziny (§ 233) a porušování domovní svobody (§ 238, odst. 2), pokud byly spáchány za takových okolností, že zakládají válečný zločin, nebo zločin proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva...“ Tak se vedle Statutu Mezinárodního vojenského soudního dvora stala i právní ustanovení této Úmluvy součástí našeho právního řádu a našeho pozitivního práva. Zločiny proti lidskosti jako nepromlčitelné trestné činy se tak dostaly do Desáté hlavy trestního zákona jako činy proti lidskosti.

Dne 10. prosince 1984 byla v New Yorku sjednána „Úmluva proti mučení a jinému krutému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání“. Tato Úmluva byla naším státem přijata, zařazena do našeho právního řádu a publikována jako vyhláška č. 143/1988 Sb., čímž se stala součástí našeho pozitivního práva. V části I., článku 1/ této Úmluvy se praví: „1. Pro účely této Úmluvy výraz „mučení” znamená jakékoli jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba, nebo z něhož jsou podezřelí, nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu, nebo z jakéhokoliv jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem.“ Článek 2/ této Úmluvy pak stanoví: „1. Každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, přijme účinná zákonodárná, správní, soudní či jiná opatření pro zabránění mučení na celém území, jež je pod její jurisdikcí. 2. Žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoli druhu, buď válečný stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita nebo jakákoli mimořádná situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení. 3. Nařízení nadřízeného činitele nebo orgánu státní moci nemůže sloužit k ospravedlnění mučení.“ Článek 4/ pak přikazuje státu, který přijal tuto Úmluvu, aby ji vtělil do svého právního řádu. Tato Úmluva se tak stala součástí našeho právního řádu a pozitivního práva a dostala se i do našeho trestního zákona jako § 259 a/, mučení a jiné nelidské a kruté zacházení, do Desáté hlavy trestního zákona jako nepromlčitelný trestný čin proti lidskosti. Komunistická legislativa se však nedržela přesného znění Úmluvy a přizpůsobila formulaci citovaných ustanovení podle svých potřeb.

Dne 21. února 1991 byla v Madridu námi podepsána Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která se stala rovněž součástí našeho právního řádu a pozitivního práva a byla publikována jako sdělení č. 209/1992 Sb. V článku 7/ této Úmluvy se praví: „1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu. 2. Tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad, uznávaných civilizovanými národy.“ Zatímco první odstavec tohoto článku vyjadřuje striktní zákaz retroaktivity, druhý odstavec umožňuje odsouzení a potrestání pachatele, který jednal v rozporu s obecnými právními zásadami uznávanými civilizovanými národy. Buď tedy tento druhý odstavec činí u výjimečných trestních činů, jakými jsou například zločiny proti lidskosti, výjimku ze zákazu retroaktivity, nebo vychází ze stanoviska, že u těžkých a nepromlčitelných trestných činů, jako jsou například zločiny proti lidskosti, vůbec zákaz retroaktivity není na místě, neboť stav a okolnosti v určité době a v určitém státě nepřipouštěly možnost normálního výkonu práva a spravedlnosti. A tyto mimořádné okolnosti existovaly jak v nacistickém Německu, tak i v komunistickém Československu po únoru 1948.

V důsledku deformací v právu za doby komunistického režimu v naší zemi a v důsledku toho, že i po listopadu 1989 u nás trváme na kontinuitě dřívějšího práva, to znamená přetrvávání komunisticky koncipovaného a pojímaného práva, a utíkáme se k aplikaci § 158 trestního zákona, tj. zneužívání pravomoci veřejného činitele, na zločiny daleko vážnější, jako je například mučení, těžké ublížení na zdraví, někdy i vražda. Subsumpce takovýchto těžkých trestných činů podle § 158 - a zamyslíme- li se nad zněním tohoto právního ustanovení, vidíme nesmyslnost této subsumpce - znamená deformaci práva, zděděnou od komunistického režimu. Víme sice všichni dobře, že komunistický režim, zvláště v letech padesátých, byl zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, že takovou byla i KSČ, máme to sice expressis verbis v zákoně č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, paradoxní však přitom je, že nemáme žádného zločince z té doby, neboť z nedostatku politické vůle jsme se tlustou čarou a tečkou za uvedenou minulostí chtěli s touto minulostí vypořádat. O tom však již bylo napsáno a řečeno mnoho, vraťme se k naší právní problematice.

Podle názoru Dokumentačního střediska Konfederace politických vězňů je nezbytně třeba zamyslet se a vyvolat vážnou debatu odpovědných právníků nad těmito otázkami:

Mají uzavřené mezinárodní dohody a úmluvy, ať jsou publikovány ve Sbírce zákonů jako zákony, vyhlášky, sdělení apod., které jsme přijali a publikovali, platnost jako zákony vyšší právní síly než obyčejné zákony a mají právní sílu podobnou ústavním zákonům, či nikoli?

Jsou nepromlčitelné trestné činy proti lidskosti a trestné činy Desáté hlavy trestního zákona nepromlčitelné ex tunc , tj. ode dne spáchání trestného činu, nebo ex nunc , tj. teprve ode dne publikace právního ustanovení ve sbírce zákonů?

Uznáváme platnost a závaznost mezinárodních úmluv, které jsme podepsali a publikovali?

Staly se tyto mezinárodní úmluvy a jejich obsah naším pozitivním právem?

Je porušením zákazu retroaktivity, když mezinárodní úmluvy, které jsme podepsali a recipovali pro náš právní řád, hledají utěžkých trestných činů proti lidskosti oporu v přirozeném právu a v obecných právních zásadách uznávaných civilizovanými národy, nebo se tento zákaz retroaktivity vůbec nepřísluší spojovat s uvedenými trestnými činy?

Nemají mnohá právní ustanovení, přijatá a publikovaná na základě mezinárodních úmluv, jak je o nich shora jednáno, zvláště právní ustanovení trestného činu mučení podle § 259 a/ trestního zákona, spíše charakter deklaratorní než konstitutivní?

Proč se naše státní právo opírá výlučně o naše pozitivní právo a nebere v úvahu, když je mu to známo, že i naše právo se musí v oblasti de lege ferenda utíkat do přirozeného práva, zvyků, tradice, etiky, a když i takový Hayek uznává oblast spontánního řádu jako nezbytnou pro tvorbu nového práva?

Proč se v našem soudnictví nesetkáváme se starým právním pojmem „nalézání práva“? Proč má právní pozitivismus v právu poslední slovo?

Proč naše bývalé prokuratury a nynější státní zastupitelství nenavrhly v obžalobě proti zločincům z řad bývalého komunistického režimu ani v jediném případě příslušné ustanovení trestného činu proti lidskosti a místo toho stále ve svých návrzích hledají oporu v § 158 trestního zákona?

Je-li všeobecně známo a doloženo, že komunistická bezpečnost, prokuratura a soudnictví deformovaly právo v naší zemi, a když všechny tyto instituce a orgány jednaly protiprávně, proč se příslušní činitelé vymlouvají na to, že je obtížné dokázat vliv, působení a integraci KSČ, StB a dalších činitelů do oblasti práva? Vždyť se přece všichni pachatelé tohoto bezpráví, o němž je řeč, odvolávají na tlak ze strany uvedených orgánů do justice, vyšetřování a na donucení a strach?

Domnívám se proto, že s ohledem na přetrvávající komunistické deformace v právu a na nutnost konečného oddělení zla od dobra v naší zemi je nutno uvážit shora uvedenou problematiku, a to sine ira et studio . Nejde přece o pomstu a odvetu, soud nemusí přece vyslovit trest, stačí jen uvolnit cestu právu a spravedlnosti a vyslovit konečně v našem národě slovo pravdy. A díky za podnět ministryně Parkanové a článek Právní praxe.

Autor je členem Dokumentačního střediska Konfederace politických vězňů.