Ročník 1999‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Hlas svědomí a mluvní akty

Oldřich Uličný

1. Zkoumání toho, jak jazyky obrážejí pojetí světa, případně zda a jak na ně působí, má delší historii. V poslední době se problematice jazykového obrazu světa věnují zvl. polští lingvisté (Grzegorczykowa 1998 s další literaturou), často ve spolupráci s kolegy českými, ruskými, ukrajinskými aj.

Některé pojmy zoblasti mezilidských vztahů, ekonomiky, managementu aj. vykazují v komunikaci moderní společnosti výrazné frekvenční výkyvy. Hektické tempo společenského pohybu, neofilie, móda, „tržní“ úspěšnost - to jsou hlavní faktory objevování a zanikání pojmů, termínů, frazémů, témat a hypertémat v komunikaci. Dokonce i společenská morálka se může stát předmětem konzumu, sebeprezentace, posilování self-image, ego-angažované motivace jednání v honbě za společenským úspěchem. Po r. 1989 vzrostl v českém tradičně poněkud silněji protináboženském prostředí zájem o zlepšení společenské morálky a o náboženství samotné. Brzy však morálka vyšla z módy a vrchu nabyla bezskrupulózní hesla o penězích až na prvním místě apod. Hodnotový žebříček společnosti se tak dostal na úroveň v podstatě stejnou jako před převratem.

Proti tomu pojem svědomí , který s étosem úzce souvisí, se k takovému zvěcnění, hypostazi použít nedá. Nelze jej prezentovat, předvést a tedy „prodat“ jako zboží. Je to jev skrytý, individuální, relační a relevantní jen v rámci subjektu. Má však i některé aspekty komunikační a těmi se zde chceme zabývat.

2. Co je to svědomí? Pud, cit, poznatek? Proces v mysli, její stav? Kde sídlí svědomí? Je v člověku - a pak kde? Přichází k němu zvenčí - a pak odkud? Jak se projevuje? Na tyto otázky odpovídají různé vědy i teologie zčásti různě, převážně však obdobně.

2.1. Pro náš přístup je důležité pojetí Tomáše Akvinského a Immanuela Kanta; jejich shody stopuje Anzenbacher (1992, č. vyd. 1994). Tomáš ve svědomí rozeznává tři stupně: synderesi jako přirozenou morálku společnou všem lidem, proti získané světonázorové orientaci ( sapientia ) a empirickému vědění ( scientia ), jímž se hodnotově řídíme. Zdá se, že jen Tomášova synderesis , vštípená znalost mravních principů, má charakter jakési potenciální komunikace, a tedy funguje - cum grano salis - jako ilokuční akt, protože přikazuje a pobízí ke konání dobra ( inclinare ad bonum ) a zlo zakazuje. Formulace remurmare malo s onomatopoickým verbem dicendi (mumlat; šumět, hrčet) „reptat proti zlu“ přímo ilokuci popisuje. Také slovesa vysvětlující pojmy svědomí předcházející ( conscientia antecedens ) a svědomí následné ( c. consequens ) mají u Tomáše charakter ilokuční: defendere, excusare; accusare, remordere (trápit výčitkami).

Také Kantova formulace „hlas vnitřního soudce“ umožňuje pojetí svědomí jako ilokučního aktu; Anzenbacher, op. cit. str. 83, vysvětluje dualitu soudce, příp. obhájce, a souzeného dualitou dvojího Kantova , transcendentního a empirického.

Kant ovšem vychází z bible a z teologické literatury, kde se svědomí běžně připodobňuje soudu: „...naše svědomí nám dosvědčuje ... (2 Kor 1, 12, ČEP); “Moje svědomí mi ... nic nevyčítá, ale tím .. není vynesen rozsudek ... (1 Kor 4,4, ČEP). Podle nového Slovníku (1981) původní řecký název pro svědomí syneidesis vyjadřoval v náboženské mluvě biblické doby „reflexivní nezávislý soud, přisuzovaný v bibli lidskému srdci“ (str. 491). „Svědomím rozumíme intuitivní soud nad činy, které jsme vykonali nebo hodláme vykonat. Svědomí konkrétně posuzuje morální kvalitu našeho jednání a není ... teoretickou znalostí dobra a zla“ (ibid.). Zdá se tedy, že teologická a starší filosofická literatura umisťuje (nevědomky) svědomí mj. také do komunikační oblasti.

Etika marxistická zdůrazňovala třídní a dobovou podmíněnost morálky a o svědomí raději nemluvila. Moderní etika nemarxistická pojem svědomí do vymezení mravnosti zapojuje: „Dobro v striktním morálním (tj. rozumovém, nikoli pudovém, pozn. O. U.) smyslu záleží ve shodě vůle se svědomím, vůle se tak stává dobrou vůlí“ (Anzenbacher 1994, str. 97n.).

2.2. Moderní psychologie se o pojem svědomí příliš nezajímá; podle K. Strunze (Nakonečný 1996, str. 42) však nelze např. kyberneticky modelovat lidské svědomí, jehož regulační funkce nelze ztotožnit s pouhou analýzou „šancí na úspěch“: „Co je správné, ví nejen intelekt, ale také osobní étos, a morální není vždy totožné s užitečným“ (Nakonečný 1996, str. 42n.). Podle Hartla (1996), str. 203, je svědomí „forma prožívání morálního hodnocení vlastních činů, motivů a citů“; prožívání pak je podle autora „psychický jev charakterizovaný proudem vědomí každého více či méně uvědomovaného duševního obsahu“; pojem proud vědomí však už autor definuje kruhem: „termín W. Jamese pro stálý tok procesů ve vědomí či na jeho prahu, ve formě subjektivního, většinou nesdělitelného prožívání .“ Formulace „stálý tok procesů ve vědomí“ je natolik obecná, ale i dynamická, že oblast „vnitřní komunikace“ svědomí lze pod něj subsumovat.

3. Naše pojetí fungování svědomí jako mluvního aktu vychází z jazykového ztvárnění tohoto jevu ( hlas svědomí, svědomí napomíná apod., srov. k tomu dále odst. 5, 6). V knize Arzenbacherově (1996), str. 238, se však tvrdí, že vlastní svědomí je vždy monologické, přesto odstavec na str. 237n. má název Svědomí a komunikace . V něm jde však o to, že vznik, odůvodnění a podmínky mravních norem „nelze etablovat autoritativně... lze je etablovat jen v procesech diskursu“. Údajně monologické subjektivní svědomí se pak chápe tak, že s ním nelze vést diskurs (protože říká stále totéž a je „poslední instancí“). My bychom však rádi ukázali, že právě fungování tohoto subjektivního svědomí má některé rysy mluvního aktu ( speech act Austinův a Searlův).

4. Už Hegel zdůrazňoval, že zhruba řečeno obsahy svědomí, tj. soulad vůle a rozumu, chápání práva a povinnosti, není ani „ zvláštním vlastnictvím individua, ani nemá formu počitku nebo nějakého jednotlivého, tzn. smyslového poznání,“ (nýbrž má „formu zákonů a zásad “ - Grundlinien der Philosophie des Rechts, 1821, § 137, cit. podle Anzenbacher 1996, str. 106). Bylo už mnohokrát konstatováno, že existuje přirozená morálka vštípená všem lidem, genetický program posilovaný nebo potlačovaný výchovou v širším smyslu, tj. širokými okolnostmi života dané společnosti. Svědomí je pak funkcí těchto morálních zásad.

Dějiny lidstva však podávají nejeden doklad o tom, že hlasu svědomí a zásad společenské morálky nebylo dbáno, často s osudovými následky. Škálu působnosti „hlasu svědomí“ je proto možné znázornit schematicky.

Projevy svědomí jakožto morální hodnocení vlastních aktivit

formou mluvního aktu

1. je utlumeno

1.1 totálně (morální a/nebo psychické defekty)

1.2 částečně

2. je rozvinuto

2.1 neverbalizovaně (signály typu nesmíš - musíš ) 2.2 verbalizovaně

2.2 verbalizovaně

2.3 smíšeně (2.1 a 2.2)

4.1. Z beletrie, zvl. z psychologické a realistické prózy, jakož i z autopsie víme, že svědomí je vnitřní apel, který individuum varuje před špatným skutkem nebo ho po jeho realizaci kárá. Individuum také na hlas svědomí reaguje. Zdá se, že připodobnění k mluvnímu aktu je tu nasnadě, rozdíly však jsou nemalé.

4.2. Největší potíže při popisu fungování individuálního svědomí s přirozenou morálkou jsou s identifikací „mluvčího“. Podle názorové a náboženské orientace i podle vzdělání, resp. podle literární stylizace je to Bůh, superego, bible (Desatero přikázání), druhé já, vnitřní hlas nebo nejčastěji samo svědomí. Pojem svědomí je se všemi uvedenými pojmy funkčně spjat, je jejich metonymickým centrem a užívá se v promluvách nejčastěji. Pojem svědomí také často (představovaného) produktora promluvy a obsah ilokučního záměru (morální zásady) ztotožňuje.

4.3. Zatímco mluvní akt je záležitostí verbální mluvené komunikace, hlas svědomí se ozývá v mysli a „lokuce“ tu není důsledkem smyslového vnímání. Neradi bychom mluvili o vnímání mimosmyslovém, které je terminologicky rezervováno pro psychotronické jevy, jako je telepatie nebo jasnovidectví (viz Hartl 1996, str. 232); použijeme tedy označení vnímání vněsmyslové .

4.4. „Lokuční akt“ hlasu svědomí nemusí být verbalizován, může to být náhle se objevivší poznatek, pouhý signál typu nesmíš - musíš, minus - plus , nebo pod. Zejména věřící lidé nebo introvertní osoby s hlubokým zájmem a s metafyzickou myšlenkovou výbavou mohou vnitřně „slyšet“ verbálně vyjadřované příkazy nebo zákazy; jde tedy o „vnitřní dialog“, obdobu vnitřní řeči uznávané psychology (Hartl 1996, s. 183: „slovní forma myšlení v mysli člověka“).

4.5. Ilokuční akt, tj. záměr „mluvčího“ svědomí, je tu jednoznačně dán: svědomí varuje před špatnými skutky a kárá po jejich realizaci. Verbální projev vnitřního stimulu „slyší“ mnozí jako přitakací nebo záporná slova, modální slovesa apod., a to v rodném jazyce, resp. v jazyce, v němž aktuálně vedou vnitřní řeč.

4.6. Perlokuční akt, tj. reakce adresáta, je verbální, neverbální nebo smíšený v mysli nebo v akci. Tyto reakce mohou být pozitivní, ve smyslu uposlechnutí hlasu svědomí, nebo negativní, nedbající jej. Pozitivní perlokuce se projevuje jako výčitky svědomí , lítost nad záměrem nebo vykonaným činem, snahou o nápravu smýšlení nebo důsledků vykonaných činů apod. Verbální perlokuční akt v mysli nebo v promluvě se projevuje adekvátně typu reakce ( Ne, to se nehodí - nedělá; Ale co, na tohle nikdo nepřijde; Ta cikánka by stejně peníze propila apod.). V nekontrolovaném neverbálním chování, v neverbální autokomunikaci se vnitřní dialog se svědomím projevuje mávnutím ruky, přikývnutím, grimasou apod., resp. pozitivní nebo negativní akcí.

5. V jazykovém ztvárnění češtiny i jiných slovanských a sousedících středoevropských jazyků se obraz svědomí metonymicky posouvá aužívá se ho jako označení různých aspektů vlastních mluvních aktů svědomí (komunikace se svědomím), k označení morálního zákona, produktora mluvního aktu i pro morální diskurs, tj. komunikaci o svědomí. V příkladech využíváme zčásti upravených dokladů ze starších i současných slovníků spisovné češtiny.

5.1. Svědomí jako produktor MA a/nebo jako morální zákon:

dědeček byl vtělené svědomí; on je naše živé svědomí; moje katolické svědomí to nedovolí; jednal podle hlasu svědomí; svědomí nám nařizuje/zakazuje; řekl to na svou čest a svědomí , aj.

Pozn.: Posun ve smyslu názory, ideje (nikoli zoblasti svědomí) má také charakter metonymický: Ústava zaručuje svobodu svědomí.

5.2. Svědomí jako lokuční aspekt MA: hlas svědomí se v něm ozval; svědomí mu to našeptávalo, ale on nedbal , aj.

5.3. Svědomí jako popis ilokučního aktu, tj. synonymní variace MA příkazu a zákazu (srov. dále odst. 6):

svědomí zakazuje/přikazuje/varuje; výčitky svědomí , aj.

5.4. Svědomí jako popis perlokučního aktu, tj. následného stavu n. jednání adresáta MA:

vzal si to na svědomí; má klidné svědomí; zpytuje svědomí; jednal podle svého svědomí; poslechl své svědomí aj.

5.5. Svědomí vystupuje jako objekt, téma diskursu o morálce:

šidí bez svědomí; vzal si to na svědomí; nechci vám mluvit/sahat/lézt do svědomí; ten má široké svědomí , aj.

6. Svědomí jako poslední morální instance přikazuje nebo zakazuje. Např. v desateru biblických Božích přikázání je (v ekumenickém překladu do češtiny, stejně tak v novém katechismu katolické církve) sedm přikázání formulováno jako zákazy, v negativním tvaru slovesa (2., 5., 6., 7., 8., 9., 10.) a tři (1., 3., 4.) jako příkazy; imperativně a pozitivně jsou však formulována obě novozákonní přikázání o lásce k Bohu a k bližnímu (Katechismus 1995, str. 506, 516, 540). Avšak člověk s Bohem a s morálkou vždycky smlouval, takže popis mluvních aktů v promluvách, v nichž vystupuje výraz svědomí , není takto černobílý. Zákaz a příkaz jsou ovšem MA základní.

6.1.1. MA zákazu a varování ( conscientia antecedens ):

to ti svědomí nedovolí; to svědomí zakazuje; neměl jsem to svědomí mu ublížit; svědomí tě varuje , aj.

6.1.2. MA kritiky nedbání nebo přestoupení zákazu n. příkazu svědomí ( conscientia consequens ):

svědomí kárá; výčitky svědomí; tíží/hryže ho svědomí; dělá si z toho svědomí; mluvil mu do svědomí , aj.

6.1.3. MA příkazu nebo pobídky k dobru:

jednejte podle svého (nejlepšího) svědomí (a vědomí); nevzal bych si tohle na svědomí , aj.

6.1.4. MA váhání:

nevěděli, jak se před svým svědomím zachovat; učiním, co mi mé svědomí dovolí , aj.

6.2. MA perlokučního hodnocení a morálního diskursu:

má klidné/čisté/dobré svědomí; udělal to s klidným/čistým/dobrým svědomím; nemá kouska svědomí; zpytuje svědomí (viz i 6.1.2.); je to svědomitý člověk; má širší svědomí; má špatné svědomí; nemá čisté svědomí , aj.

7. Závěr: Můžeme tedy říci, že svědomí je soubor morálních zásad, který je člověku dán v poznatkové morální bázi a při konkrétním jednání je komunikován, verbálně nebo neverbálně, vněsmyslovým způsobem jako měřítko hodnocení jeho aktuální, realizované nebo zamýšlené akce (skutkové, verbální nebo myšlenkové). Nejčastěji jde o komunikaci negativního hodnocení jevů morálně nepřijatelných. Lze tu proto mluvit o mluvním aktu svého druhu, jehož komunikační funkcí je zákaz konání zla, resp. příkaz konání dobra. Metonymické posuny pak ukazují užívání výrazu svědomí v různých platnostech složek mluvního aktu, samozřejmě se vzájemnými přesahy. Výraz svědomí se v promluvách užívá při popisu mluvních aktů svědomí nebo v morálním diskursu.

Pozn.: Příspěvek byl otištěn ve sborníku Prace filologiczne 1999 (festschrift J. Siatkowski).

Literatura

  • Anzenbacher, A.: Úvod do etiky. Praha, Zvon 1994 (orig. 1992).
  • Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Ekumenický překlad. Praha, ÚCN 1979.
  • Grzegorczykowa, R.: Obraz ‘sumienia’ w jezyku polskim na tle porównawczym. In: Prace Filologiczne 43, 1998, s. 175-183.
  • Hartl, P.: Psychologický slovník. Praha, J. Budka 1996.
  • Katechismus katolické církv e. Praha, Zvon 1995.
  • Nakonečný, M.: Motivace lidského chování. Praha, Academia 1996.
  • Slovník biblické teologie. Řím, Velehrad - Křesťanská akademie, 1991 (orig. 5. vyd. 1981).