Ročník 1999‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Pastorace a manipulace - díl 2. Cesta do církví

Michael Weber

Krátký historický náčrt

Nové techniky pastoračního vzdělávání přišly zUSA přes Holandsko do německy mluvícího prostoru. Na jedné straně se v USA rozvinuly metody skupinové dynamiky, jednak se zde také už dlouho uplatňovalo klinické vzdělávání pastoralistů („clinical pastoral training“ - CPT).

Za zakladatele moderního amerického pastoračního hutí se pokládají farář Anton T. Boisen a lékař Richard Cabot, jejichž směrodatné spisy vyšly už v r. 1936 a dodnes patří k povinné četbě v rámci pastoračního vzdělávání. Boisen ve své knize „The Exploration of the Inner World“19 popsal, jak v patologickém případě vede religiozita člověka kútěku ze života. Současně chtěl ukázat, jak může religiozita vést k obohacení. Boisenovo východisko rozvíjel jeho žák Seward Hiltner. Hiltner poznal v Chicagu Carla Rogerse a jeho psychologickou práci. Tak byla na počátku padesátých let Rogersova metoda integrována do praktické teologie. Pastorace se nyní přenesla do oblasti „zdraví“. Farář se stal domácím duševním lékařem, který není kompetentní jen pro náboženské problémy, ale i pro problémy manželské, výchovné a rodinné. Někdy v polovině šedesátých let ovládl Rogersův styl práce celé vzdělávání amerických pastoralistů. Prakticky každé město mělo tak zvané „Pastoral Counseling Center“. Rogers se otevřel metodám skupinové dynamiky a stoupající vliv jejích technik určil i směr vzdělávání kněží pro pastoraci.

Holandští faráři zavedli tuto metodu jako první v Evropě - alespoň jsou za to stále v literatuře chváleni: např. Jürgen Hach ve svém přehledu literatury o americkém vzdělávání pastoralistů (CPT) z r. 1970 píše: „Mezníkem vývoje evropské odnože této školy byl 8. květen 1969. Toho dne hájil v Utrechtu holandský pastor a supervisor pro CPT, Wybe Zijlstra, svou disertaci, a to úspěšně. Hnutí CPT, jež se v USA rozvíjelo už čtyři desítky let, zapustilo kořeny v Evropě.“20

Tyto kořeny vypadaly ve skutečnosti takto: v r. 1969 se ve Spolkové republice konal první kurs KSA (Klinické pastorační vzdělávání). Supervisorem byl už zmíněný Holanďan Wybe Zijlstra. O rok později vybudoval Zijlstrův žák v Hannoveru první německé centrum pro klinické pastorační vzdělávání. Možná že se Zijlstrův osobní vliv poněkud přeceňuje, ale průkopnické „zásluhy“ Holandska na tomto poli zcela určitě ne. V srpnu

V srpnu 1967 se konal první seminář skupinové dynamiky na pastoračně-psychologickém institutu univerzity v Innsbrucku. Jeden zjeho vedoucích, P. Pio Sbandi, o něm uvedl zajímavé statistické údaje:

„Mezi srpnem 1967 a březnem 1970 se konalo celkem 14 tréninků s 290 účastníky (maximálně 12 účastníků na skupinu). Kursy trvaly 6-14 dnů a vždy se odehrávaly v klausuře. Každý den se konala tři sezení, přičemž jedno trvalo průměrně 98 minut. ... Profesionální složení účastníků vypadalo takto: 42.7 % (125 osob) členů kongregací, ztoho 7 vyšších představených zpěti různých národností, 8 provinčních představených ze tří národností, 21 představitelů řeholních domů z8 národností a 7 novicmistrů ze 4 národností. 13.8 % (40 osob) jsou psychologové, 13.7 % (38 účastníků) duchovní obou konfesí, ztoho 23 západních Němců, 10 Rakušanů, 2 Italové, 2 Švýcaři a 1 Španěl. Z toho byli 2 generální vikáři, 2 rektoři kněžských seminářů a 5 profesorů.“21

Už ve fázi budování kursů skupinové dynamiky sledujeme tedy živý zájem teologických kruhů.

Institut pastorální teologie katolické teologické fakulty univerzity ve Štýrském Hradci vede od r. 1976 programy základního nástavbového vzdělání orientované na skupinovou dynamiku pro pastoralisty i náboženské pedagogy. Podařilo se dokonce tyto programy rozšířit a dát jim oficiální charakter, ikdyž církevní vedení hradecké diecéze přistupovalo zpochopitelných důvodů k projektu skepticky, protože „zažilo, že někteří kněží, kteří se zabývali skupinovou dynamikou, opustili své povolání“.22

Vyjádření k otázkám pastorální psychologie a skupinové dynamiky würtembergské zemské synody z r. 1979 je výrazný dobový dokument, který svědčí o tom, jak si skupinová dynamika otevírala dveře do církevní oblasti. Většina účastníků neměla příliš hluboké znalosti o hnutí skupinové dynamiky, protože trvdili, že církev, která žije vpřítomnosti, nemůže opomíjet dobové jevy a poznatky společenských věd jen proto, že vycházejí ze sekulární oblasti. Uvedení do metod skupinové dynamiky nelze odmítat už také proto, protože se týká sil, jež probíhají každou skupinou. - Stímto odůvodněním bylo odsouhlaseno zavedení metod skupinové dynamiky, i když šlo o „zdrženlivé, opatrné ano “.23

Tehdejší ředitel Domu Albrechta Bengela vTübingen, Gerhard Maier, vydal koficiálnímu vyjádření zvláštní votum: říká v něm, že s výsledkem hlasování není spokojen, a ostře protestuje. Poukazuje na to, že už v r. 1979 vznikly z metod skupinové dynamiky pro církve, církevní společenství i jednotlivce značné problémy. Existuje i nátlak k účasti na takových cvičeních. Proto Maier výslovně zdůrazňuje: „Škoda je větší než užitek. V této situaci by měla církev spíše zřetelně varovat, než aby je přijímala.“ Maier šel dokonce dále a prohlásil, že techniky skupinové dynamiky urážejí lidskou důstojnost. „Používání metod skupinové dynamiky v pastoraci znamená mj. urážku lidské důstojnosti. I tam, kde se zdaří celková informace - což vyhlašuje výbor za povinné -, je ten či onen ovlivněn způsobem, jehož si není vědom, nebo si jej uvědomí až později.“24

Podobné hlasy bohužel postupu psychotechnik nedokázaly zabránit. Od počátku devadesátých let v pastoraci prakticky neexistuje vzdělávání nebo supervize, která by nebyla orientovaná na skupinovou dynamiku. Za mnohé další uveďme tým pastorálního institutu církevní vysoké školy Bethel v Bielefeldu, který se v r. 1991 představil v časopise „Cesty k člověku“. Z osmi členů týmu se tři označují za Gestaltterapeuty , tří další za zástupce terapeutických směrů, které se rovněž počítají ke skupinové dynamice, a jeden je vedoucí psychodramatu. Sedm zosmi členů týmu je tedy orientováno primárně na skupinovou dynamiku.

Kritické hlasy

Celoplošné zavedení směrů skupinové dynamiky překvapuje zejména tehdy, když si uvědomíme, jak rozsáhle byly psychotechniky od samého počátku zvědeckého i teologického pohledu kritizovány a odmítány.

Ničivý posudek

Už 15. ledna 1977 vyšel v „Informační službě Německého institutu pro vzdělání a poznání“ posudek skupinové dynamiky. Jeho autory byli profesor všeobecné didaktiky a školské pedagogiky na kolínské univerzitě Henning Günther, spolu s pedagogy Clemensem a Rudolfem Willekovými. Tento posudek byl natolik zničující, že se redakce cítila nucena „varovat před nediferencovaným používáním skupinové dynamiky v církevní oblasti“. Doslova se tu říká: „Německý institut pro vzdělání a poznání se vzhledem ke svému zaměření cítí nucen poukázat na to, /.../ že skupinová dynamika má vysoce negativní ahrozivé účinky. /.../ Skupinová dynamika vede účastníky zpět do stadia raně dětského vývoje. Proto její cvičení používají tělesného kontaktu i neomezeného sdělování pocitů gesty ařečovými výrazy. Zpětné přesazení do stadia, kdy lidská individualita není ještě zformována, láme a rozpouští identitu účastníků. To analogicky platí pro stálé mezilidské vztahy, které se rozpouštějí ve prospěch proměnlivých kontaktů.“ 25

Kritika zvlastních řad

I vedoucí představitelé resp. obhájci technik skupinové dynamiky se vyjadřují kriticky k metodám, které sami vyvinuli. Jejich skeptické poznámky však bohužel nevedly k vyrovnání se s těmito metodami. Vněmeckém jazykovém prostoru se o nich ani neví.

- Abraham Maslow, který spolu s Carlem Rogersem platí za „otce humanistické psychologie“, ve svých posledních článcích i deníkových záznamech nejednou vyjadřuje výhrady k vývoji svého vlastního psychologického směru. Maslow zemřel r. 1970.

- Carl Rogers se lidsky zhroutil, když jeho dcera Natálie v zájmu své „seberealizace“ zničila vlastní rodinu. I manželství s jeho ženou Helenou padlo za oběť jeho vlastní teorie. Rogers zemřel r. 1987.

- William Coulson, Rogersův raný spolupracovník, dnes patrně nejvýrazněji poukazuje na nebezpečí a škodlivé důsledky skupinové dynamiky. Coulson se dnes zasazuje za kritické hodnocení skupinové dynamiky a vysvětluje, kolik rozvratů a lidského utrpení tyto techniky způsobily. Coulson za to činí odpovědnými teorie „otce humanistické psychologie“. „Maslowovo i Rogersovo myšlení přímo vyzývá k zneužití. Není jen anti-intelektuální a anti-vědecké, ale také protirodinné.“26 /.../

Maslow v r. 1949 v článku „Naše zlovolná animální přirozenost“ tvrdil: „Mohu empiricky doložit, že ty nejzdravější povahy naší kultury /.../ jsou ty, které žijí nejpohanštěji, nejinstinktivněji a nejsnáze přijímají svou animální přirozenost .“27 Ale i jemu vprůběhu let docházejí neblahé rysy důsledků jeho teorie, před nimiž nemohl zavírat oči.

Už v r. 1961 mu bylo naprosto jasné, že koncept seberealizace prožívá mnoho studentů jako jakési obrácení, které změní jejich život zjednoho dne na druhý, místo aby prošli procesem intenzivního vzdělávání charakteru. „Někteří moji studenti si přečtou jeden nebo dva články o seberealizaci a prožijí náhlý zážitek obrácení; ve čtvrtek ve dvě se rozhodnou, že od této chvíle se budou seberealizovat. Zjišťuji, že jsem vyslal do světa lidi, kteří se ženou ke svému cíli příliš rychle.“

V květnu 1968 se ve svém deníku ptá, zda může skutečně souhlasit s výchovnými představami esalenského stylu. „Kdo má koho vychovávat? Mladí staré, nebo naopak? Dostávám se do konfliktu s vlastní výchovnou teorií. Už dlouho jsem v trvalém konfliktu s tím esalenským typem, orgiastickým, dionýským typem výchovy.“ 28 A ve svém posledním vědeckém příspěvku „Humanistická versus profesionální výchova“ kritizuje kult spontaneity, který pozoroval v centrech psychotechniky. Kompetence, kázeň a tvrdá práce se odmítají jako nesmyslné, což pokládá za kulturní katastrofu. Vědecky orientovaná skupinová dynamika může být podle jeho názoru pro lidstvo požehnáním, ale staneli se cílem čistá spontaneita bez věcného obsahu, bez poznání, discipliny a práce, je to katastrofa. „Spolu s mnoha dalšími vědci sdílím velké zneklidnění nad jistými trendy (nebo jejich zneužitím) „esalenské“ pedagogiky. U některých zméně úctyhodných přívrženců tohoto směru jsem například pozoroval sklon k anti-intelektualismu, proti-vědeckosti, anti-racionalitě, zaujetí proti kázni, proti tvrdé práci a podobným věcem. Jsem znepokojen, když vidím, že kompetence a schopnost lidí se pokládá za irelevantní a zbytečnou. Jsem znepokojen, když vidím, že se impulsivnost zaměńuje za spontaneitu. Jsem znepokojen, když lidé, převážně mladí lidé, přehlížejí skutečnost, že zastánci spontaneity - například lidé jako Aldous Huxley, Alan Watts nebo Carl Rogers - jsou sami velmi disciplinovaní a tvrdě pracující lidé, u nichž je spontaneita výsledkem tvrdé práce a odměnou za vysoký rozvoj osobnosti. Jsem znepokojen, když si mladí lidé myslí, že spontaneita je na začátku a že je snadné si ji osvojit. Nevěřím, že spontaneitu lze získat „na rozkaz“. Věřím, že skupina skutečného setkání, organizačního rozvoje atréninku je reálný adůležitý vynález tvrdě pracujících vědců a že může být požehnáním, když se dělá dobře. Ale může být katastrofou, když se dělá nekompetentně nebo je přenechána sama sobě.“28

Psychologická kritika

Negativní zkušenosti a kritická stanoviska hlavních aktérů hnutí skupinové dynamiky doplňují i úsudky psychologů, kteří jasně pojmenovávají nebezpečí a škody psychotechnik: nerealistické sebehodnocení (resp. sebepřeceňování); nespokojenost a frustrace, jež vedou k závislosti, nebezpečné rozložení důležitých individuálních obranných mechanismů, duševní zhroucení, psychózy, úmrtí a sebevraždy.

Patrně nejdůležitější kritika pochází od Viktora E. Frankla, který ještě osobně poznal Sigmunda Freuda a který je zakladatelem logoterapie. V malé práci zr . 1973 „Kritika čistého setkání - jak humanistická je humanistická psychologie?“ ukazuje, že tato psychologie je spíše „pseudohumanistická“. Podstata člověka se v ní pomíjí. Člověk se tu naopak vidí jako tvor, který se má starat jedině o regulaci svých vnitřních napětí. Frankl to ilustruje na tomto příkladu: žena ve skupině vyjadřuje hněv na svého muže, s nímž se rozvádí. Vedoucí skupiny jí doporučí, aby vzala nafukovací balónek a propíchla jej, čímž uvolní svůj hněv. Žena připouští, že se jí ulevilo. Otázkou ale je, nakolik je tato úleva skutečná. „Nebylo toto ulehčení spíše výsledkem, působením indoktrinace, přenosem ideologie? Nepřenáší terapeut na pacientku svůj mechanistický obraz člověka? Ulehčení by bylo možné pochopit jen tehdy, kdyby pacientka mylně chápala sebe samu jako uzavřený systém, který - nemá-li se poškodit - musí být zbaven přebytku napětí, stejně jako balónek, který je třeba propíchnout, aby neexplodoval. Ale člověk, jehož přirozený realismus se nezvrhl v solipsismus - ani neurózou, ani její terapií - si řekne: „Když se moje rozčilení jakkoli uvolní, nic se tím nezmění, přinejmenším ve světě se nic nezmění, teď stejně jako předtím mám důvod se rozčilovat, a mne zajímá právě ten důvod, pro který se rozčiluji.“ Pro takového člověka je jeho vlastní emocionální reakce poměrně málo zajímavá.“29 /.../

Pro Frankla pomíjí teorie humanistické psychologie o uvolnění agresí samu podstatu člověka. Namlouvá-li se člověku, že je ovládán mechanismy nebo impulsy, nic mu to nepomůže; „svou agresivitu přemůže teprve tehdy, když mu ukážeme, že za prvé nemá důvod nenávidět druhé lidi, a za druhé, že je svobodný ne ve své agresivitě, ale ve svém postoji k ní; za třetí je třeba mu ukázat, že je sám odpovědný za to, zda se se svou agresivitou identifikuje nebo se od ní distancuje.“ 30

Frankl ve svém článku jde tak daleko, že skupinovou dynamiku charakterizuje jako pseudopsychologický model, který člověka neuzdravuje, ale naopak stanoví patologické způsoby chování jakožto normu a k této normě pak člověka vychovává. Přenáší pojem inkontinence do citové oblasti a charakterizuje „emoční inkontinenci“ jako výraznou charakteristiku „úspěchů“ skupinově dynamické terapie. „Máme zde co činit s emoční inkontinencí, tak jako se s ní obecně setkáváme jen v případech léze thalamu , kdy se pacient bez odpovídající příčiny musí smát nebo plakat a není schopen přestat. Také ten současník, jehož emoční inkontinence nepramení zbiologických, nýbrž psychologických a vposledku sociologických příčin, se nedokáže udržet a neumí si svůj pocit nechat pro sebe. Musí se projevit, musí se sdělit, a v této nouzi mu podává ruku „encounter group“. V jejím rámci je bezpodmínečné projevování citů nejen oprávněné, ale přímo závazné. I k této potřebě sdělování existuje paralela v patologii mozku: jde o ztrátu distance, k níž dochází u pokročilých případů epileptické změny charakteru. Pacient se neostýchá vyprávět svůj život až do nejintimnějších detailů a vyptávat se i na soukromou sféru našeho vlastního života. V obojím případě je emoční inkontinence a ztráta distance patologickým defektem.“31 - Podíváme-li se dnes na televizní „talkshows“ nebo interviewy v tisku, uvědomíme si, jak dalece nás obklopují syptomy, jež líčí Frankl. /.../

Teologická kritika

Jasná stanoviska proti skupinové dynamice byla formulována na evangelické i na katolické straně. Na evangelické straně se vyjádřil např. Gerhard Maier, zvláštní prohlášení vydal Peter Beyerhaus na Světové misijní konferenci v Bangkoku. Už v sedmdesátých letech se evangelikální kruhy masivně postavily proti skupinové dynamice: mimo jiné Horst-Klaus Hofmann a Horst W. Beck.32 V r. 1984 uveřejnil Lothar Gassman knihu o nebezpečí tzv. psychotechnik, jejíž rozšířené vydání vyšlo v r. 1991.33 Zde je věnován nejširší prostor právě teologickému vyrovnání se s tímto fenoménem.

Také na katolické straně zaznamenali mnozí negativní dopady skupinové dynamiky. Biskup Paul Josef Cordes, dnešní místopředseda papežské komise pro laiky, se k ní vyjádřil r. 1978. Ve svém článku „Setkání s Bohem prostřednictvím psychotechniky“ se kriticky zabývá knihou „Víra a zkušenost Já /Selbsterfahrung/“ salesiánského kněze Adolfa Heimlera, který tvrdil, že prostřednictvím metody skupinové dynamiky lze dospět ke zkušenosti Boha. Cordes navíc upozorňuje, že ve skupinových sezeních vládne agresivita a že tam přímo vzniká; že se vyvíjí skupinový tlak na chování účastníků, že účastníci takových kursů se spíše stávají závislými, než aby lidsky dozrávali, že údajná „svědectví o zkušenosti Boha“ jsou neoprávněná a že spíše dochází ke krizím víry.34

Konečná stanice totalitarismus?

Anglický filosof Alasdair MacIntyre ve své renomované práci „Ztráta ctnosti“ tvrdí, že v dnešní morální diskusi vznikla znepokojivá soukromá zvůle: pocity jsou poslední autoritou psychologizující společnosti. Pocity totiž nelze korigovat ani kritizovat. Když se diskuse opírá pouze o pocity, pak je rozumová argumentace mezi partnery v hovoru vyloučena. Společný přístup k realitě je přetržen, což umožňuje manipulaci. /.../

McIntyre ve svém stanovisku ukazuje na další okolnostspojenou s psychotechnikami: na to, že manipulace člověkem je umožněna a zesílena tehdy, když argument platí méně než pocit. Tuto myšlenku dotahuje ještě o krok dále v jedné ze svých promluv kardinál Ratzinger. Individuální svoboda, která se nevztahuje k etickému fundamentu zakotvenému v lidském společenství, ale krouží jen okolo uspokojení svých vlastních potřeb, ztratila podle jeho slov jakýkoli vztah k lidskosti. Ratzinger zasazuje tuto ztrátu etické báze do myšlenkově historického rámce, poukazuje na oba totalitní systémy našeho století a ukazuje na shodu jejich základních předpokladů se současnými teoriemi svobody. Zničení morálního základu je znakem nacionálního socialismu i komunismu. Tento základ však přestál zhroucení obou režimů. Pokud by - podle Ratzingera - neexistovalo žádné základní etické vybavení, pak by to podle něho byla ještě rozsáhlejší prázdnota než v obou uvedených systémech. „V nacionálně socialistické i v komunistické diktatuře neexistuje jednání, jež by samo o sobě bylo špatné a vždy nemorální. Dobré je to, co slouží cílům hnutí nebo strany, ať je to sebenelidštější. Tak se po desetiletí rozkládá morální cítění, a to vede v okamžiku, kdy předem dané cíle už neplatí a zůstává jen možnost svobody činit cokoli, co prázdný život učiní na chvíli napínavým a zajímavým, naprostému nihilismu.“35 Toto etické vakuum, dalo by se říci, naplnily modely seberealizace, jež mu dodaly chybějící teorii, resp. racionalizaci.

Vztah teorie i praxe skupinové dynamiky k totalitarismu formulují někteří autoři explicitně - tak např. americký sociolog Philip Rieff a psycholog Kurt W. Back.

Backovo stanovisko je patrně nejzávažnější, protože on sám poznal psychotechniky zdůvěr né blízkosti, a to po dlouhou dobu. Back varoval už v r. 1974 před tím, že hnutí skupinové dynamiky může vyprodukovat fašismus: „Člověk nemusí být žádným hlasatelem zániku, aby vmasových cvičeních „setkávacích skupin“ zahlédl možnosti fašistického nebo jiného masového hnutí, jež se nedá zastavit žádnými společenskými limity nebo strukturami. Krajní hranice je zde nejistá a zůstává otázkou, zda hnutí, jež usiluje o změnu kvůli změně samé a nabízí pro tuto změnu techniky, může posloužit kterékoli ideologii, nebo zda potřebuje určitou ideologii, aby se stalo účinným.“ 36

Z německého originálu přeložila Michaela Freiová.

Poznámky

  1. Boisen, Anton T., The Exploration of the Inner World, New York 1936.
  2. Hach, Jürgen, „Neuere Literatur zur Gruppendynamik“. In: Wissenschaft und Praxis in Kirche und Gesellschaft, 1970, s. 426.
  3. Sbandi, Pio SJ, „Gruppendynamische Laboratorien“. In: Wissenschaft und Praxis in Kirche und Gesellschaft, 1970, s. 394.
  4. Ladenhauf, Karl Heinz, „Integrative Gestalttherapie in der Ausbildung von Seelsorgern und Religionspädagogen. Das Grazer Modell; Beratende Seelsorge und christliche Pädagogik“. In: Wege zum Menschen, 1981, sešit 1, s. 7.
  5. Würtembergische Landessynode. Handreichung zu Fragen der Pastoralpsychologie und Gruppendynamik, Reutlingen 1979, s. 11.
  6. Maier, Gerhard, „Sondervotum von Dr. Gerhard Maier“. In: Würtembergische Landessynode, s. 30.
  7. Günther, Henning/Clemens und Rudolf Willeke, „Gutachten: Die gruppendynamische Bewegung in Kritik und Selbstkritik“. ibw-Journal 1/1977, s. 7.
  8. Coulson, William, op. cit.
  9. Maslow, Abraham, „Our Maligned Animal Nature“. Journal of Psychology, sv. 28, s. 277.
  10. Maslow, Abraham, The Journals. Zápis z 5. 5. 1968, s. 919.
  11. Frankl, Viktor E., „Kritik der reinen Begegnung - Wie humanistisch ist die Humanistische Psychologie?“ In: Der Wille zum Sinn. Ausgewählte Vorträge über Logotherapie, Bern, s. 222.
  12. Frankl, Viktor E., ibid., s. 226.
  13. Frankl, Viktor E., ibid., s. 229n.
  14. Beck, Horst W., Gruppenpsychotechnik. Von der Hoffnung, sich selbst und andere zu befreien. Eine theologische Anfrage. Wuppertal, 1978.
  15. Gassmann, Lothar, Fühlen statt zu denken. Geheime Gehirnwäsche durch Gruppendynamik. Uhldingen 1991.
  16. Cordes, Paul Josef, „Gottesbegegnung durch Psychotechnik - Zum Emotionsmoment im Glaubensvollzug“. Internationale Katholische Zeitschrift, sešit 2/1078, s. 178n.
  17. Ratzinger, Joseph, „Die Freiheit, das Recht und das Gute. Moralische Prinzipien in demokratischen Gesellschaften“. Wahrheit, Werte, Macht, Freiburg 1993, s. 17.
  18. Back, Kurt W., „Die Landschaft der Gruppenbewegung“. Gruppendynamik, sešit 4/1974, s. 258.