Ročník 1999‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Peter Ackroyd: Život Tomáše Mora

Vladimír Rádl

Historická práce P. Ackroyda jedná o událostech na rozhraní 15. a 16. století, kdy došlo k mohutnému nástupu novověkého myšlení, Tomáš More, vynikající anglický právník a státník, myslí a jedná v rámci antické a středověké tradice. Právo opírá o přirozené, neměnné zákony a hájí princip souhlasu svědomí s obecně přijatými hodnotami. Právo slouží pozemské obci jako příprava na občanství v městě věčném. Právní řád mu pomáhá být neoblomný a zásadový, i když jako Lord kancléř je ve státě druhým mužem po králi. Jedná s jemností a vytříbeným taktem jak v mezinárodních záležitostech, tak i jako sekretář mezi králem a církví. Neodchyluje se od tohoto postoje ani při soukromé při krále, když je veden útok proti právu kanonickému. A stejně neměnně zásadový zůstává při své obhajobě proti nařčení zvelez rady. Úcta a láska k zákonům ho neopouštějí.

Byl dobře seznámen s teologií, o niž se opíral ve svém filosofickém myšlení, které navazovalo na Aristotela. Tuto erudici prokazoval v polemikách proti Martinu Lutherovi. Když učení tohoto reformátora o svévolné autoritě a o oddělování svobody od svědomí pronikalo do Anglie, rozpoznal More, že jde o nástup individualismu, o nahrazování osoby mocí osobnosti, o útok na tradici, nahlodávání právní struktury a zdůrazňování sebevědomého přesvědčení, což zužuje svědomí. Předpověděl, jak vzdávání se obecných principů povede krozdělení Evropy, k válkám a k postupnému rozkládání v nepřehledné jednotlivosti.

Když se do duchovního zápasu vmísila žádost krále o zrušení jeho právoplatného sňatku a suverén se prohlásil za hlavu církve v Anglii, popíraje tím papežský primát, Tomáš More abdikoval na své výsostné postavení. Nemohl jako právník a vzorný křesťan souhlasit s popíráním kanonického práva, zasahováním do tisícileté tradice a s donucováním zákonodárců parlamentu ke změnám proti právu přirozenému. Král žádal přísahu na nová nařízení a útočil na svědomí poddaných. More veřejně prohlašoval, že soud, parlament ani noví panovníkovi rádci nemohou oddělovat mravnost od politiky. More byl opakovaně vyslýchán, potom uvězněn, ale soudci mu vinu nemohli prokázat. Nakonec si zjednali křivé svědectví a teprve tak „prokázali“ velezradu.

Ve vězení se More připravoval na smrt rozjímáním o bolesti a utrpení a o podstatě víry. Prožíval velký otřes světa a také smrtelné nebezpečí, kterému je vystaveno dobro. Když mu oznámili smrt stětím, prohlásil: „Nyní nemůže člověk přijít o hlavu. Naší hlavou je Kristus.“

Během soudních přelíčení radil Erasmus Rotterdamský Morovi, ať nechá teologii teologům a raději si zachová život. Morovi byl pozemský život násilím a nespravedlností odňat. Humanista Erasmus zůstal v zápase Luthera s papežem neutrální. Nerespektoval obecný zákon, který má být v souhlase se svědomím. Jako by souhlasil, že lze vynášet zákony bez souvislosti s tradicí, a dával přednost svému omezenému uvažování před ctností spravedlnosti.

Je veliká odlehlost a rozdíl mezi Tomášem Morem, jedním zposledních rytířů středověku, a novými (moderními) muži ve vědění i mravech. - ... talis est disciplinae inter eos morum studiorumque distantia .

Peter Ackroyd: The Life of Thomas More . London 1998.