Ročník 1999‎ > ‎4. číslo‎ > ‎

Spása, církev a stát

Michal Semín

Roman Joch se ve své replice na článek „Ekumenismus na rozcestí” chtěl „soustředit na problém primární důležitosti - problém spásy”. Přesto většinu svého textu věnuje otázce vedlejší, a to vztahu státu a církve. Jakkoli jde o téma důležité a se základním tématem mé předchozí úvahy související, přesto není v daném kontextu podstatné. I kdyby měl Roman Joch (dále jen Roman) pravdu, že se církev téměř 2000 let v této otázce mýlila a teprve pod „blahodárným” vlivem liberalismu svůj postoj podstatně změnila, na celkové hodnocení pravdivosti teze „mimo církev není spásy” by to žádný vliv nemělo. Otázku vztahu duchovní a světské moci tedy odložím na pozdější diskusi v některém zpříštích čísel Distance a budu reagovat na zbývající Romanovy námitky.

Předně: odvolávat se na P. Feeneye v kontextu této polemiky není odůvodněné, neboť se do potíží s nositeli učitelského úřadu nedostal proto, že by hájil stanovisko extra ecclesiam nula salus (to je totiž doslovné znění článku víry), nýbrž proto, že prohlašoval možnost křtu krve a touhy za zcela vyloučenou. Příčinou jeho konfliktu s Římem bylo tedy lpění na výlučnosti křtu vodou.

Bude tedy vhodné si připomenout, co vlastně církev v těchto otázkách závazně učí.

Předně, základní podmínkou spásy je stav posvěcující milosti. Kdo v tomto stavu neumírá, je pro celou věčnost od Boha oddělen. Ten, kdo je ve stavu posvěcující milosti, má však také božské ctnosti, tedy víru, naději a lásku. O jaké víře se to zde hovoří? Pochopitelně o víře nadpřirozené, kterou člověk věří z důvodu autority zjeveného Boha. Přirozená víra, stejně jako přirozeně dobré skutky, nemají spasitelný charakter. Opakem je zavržená nauka pelagianismu, v křesťanských kruzích dnes opět tolik populární. Další podmínkou spásy je modlitba, bázeň Boží a upřímná, hluboká lítost nad svými hříchy. Chybějí-li tyto kvality života, není spása dosažitelná. Proto sama nezaviněná neznalost pravého náboženství ke spáse nevede.

Další nutnou podmínkou spásy je křest. „Vpravdě, vpravdě pravím ti. Nenarodí- li se kdo znova z vody a z Ducha svatého, nemůže vejíti do království Božího“ (Jan 3,5). Křest vodou je řádným a závazným prostředkem prvního přijetí posvěcující milosti. Bůh však není nutně vázán zákony, které ustanovil. Tak jako i v přirozeném řádu občas koná zázraky, může analogicky jednat také v řádu nadpřirozeném. Mnozí církevní Otcové uvádějí hned na prvním místě příklad „lotra po pravici“. To, že někteří obdrží nadpřirozenou milost ještě před křtem, dosvědčuje také příběh o setníku Korneliovi ze Skutků apoštolů. Ten, kdo milost posvěcující obdrží ještě před řádným přijetím svátosti křtu, není však zproštěn povinnosti tuto svátost přijmout. Pokud by existovala pozitivní nevůle k jeho přijetí, nebyla by možná přítomnost posvěcující milosti.

Připomeňme si tedy ještě jednou: podmínkou spásy je stav posvěcující milosti a ta zahrnuje přítomnost nadpřirozené víry. Tedy každý, kdo popírá vědomě a zvlastní viny i jedinou pravdu katolické víry, nemůže být kandidátem „křtu touhy“ a nemůže dojít spásy, dokud tohoto zapření nelituje. „Bez víry se nelze líbit Bohu“ (Žid 11,6). Znamená to, že ke spáse je třeba, aby člověk věřil explicitně všem pravdám víry? Tato podmínka není nutná. Stačí explicitně věřit vše, co daná osoba ze zjevení zná, ostatní pravdy víry mohou být věřeny implicitně. Pozitivně věřit v mylné nauky je tedy překážkou spásy. Příklad: je-li dítě pokřtěné v protestantském vyznání a křest je platný, Bůh dítěti udílí posvěcující milost, tedy i pravou víru. Po dosažení věku plně svobodného rozhodování ho přítomná milost vede od omylu k pravdě. Pokud však v protestatnském vyznání setrvá a plně se s tímto učením identifikuje, tuto posvěcující milost ztrácí. Za takového stavu být spasen nemůže. Stav jeho srdce však zná jen Bůh, a proto nikdo z lidí nemůže s jistotou o něm tvrdit, že je pro spásu ztracen. Je však existenčně ohrožen natolik, že je třeba usilovat se o jeho plné obrácení a modlit se za ně.

Jak tato dosavadní úvaha souvisí s pravdou víry extra ecclesiam nulla salus ? Víra v církev, její božské založení a trvání, princip autority ve víře a mravech jí udělený, víra v papežství, její jedinost a neporušitelnost, její viditelnost - to vše je obsaženo v celku katolické víry. Kdo pozitivně odpírá jediné pravdě víry, ztrácí víru celou, neboť měřítkem pravé víry se tímto aktem stává on sám a ne Bůh. Odmítání katolické nauky o církvi tedy situuje člověka mimo církev, která je mystickým Tělem Kristovým.

Kdo je od tohoto Těla odříznut, umírá. „Kdokoli v té hlavě s Písmy Svatými souhlasí a v jednotě s Církví neobcují, nejsou v Církvi, poněvadž se svědectvím Kristovým o Kristově těle, jež jest Církev, nesouhlasí. Kdokoli sice věří, že Kristus Ježíš tak, jak řečeno bylo, v těle přišel a v témže těle, ve kterém se narodil a trpěl, zmrtvýchvstal, a že jest on Syn Boží, Bůh z Boha;e - přesto však s jeho tělem, jež jest Církev, tak nesouhlasí, že jejich obcování není s celým, kdekoliv jest rozšířeno, ale omezuje se jen na nějakou odloučenou část, jest zjevno, že ti nejsou v Církvi“ (sv. Augustin, O jednotě církve, hl. 4). A co k této otázce říká sv. Cyprián? „Kdokoliv od jednoty Církve jsa oddělen a s cizoložnicí se spojuje, ze zaslíbení Církve jest vyloučen. Aniž dojde odměn Kristových, kdo opouští Církev Kristovu. Odcizenec jest, ze světa jest, nepřítel jest. Nemůže už míti Boha Otcem, kdo nemá Církev matkou.“ Podobných výroků zúst církevních Otců, učitelů, svatých papežů a všeobecných koncilů existuje tolik, že by se do jediného čísla Distance ani nevešly.

Tedy závěrem: spasen z řad „nekatolíků“ může být pouze ten, kdo nezaviněně a nedobrovolně nezná některé pravdy víry (učitelé církve uvádějí, že je třeba explicitně věřit alespoň ve Svatou Trojici, vtělení a vykoupení), věří v ně implicitně, je ve stavu posvěcující milosti, která předpokládá plné ztotožnění s vůlí Boží do té míry, do které ji byl schopen poznat.

Interpetovat dogma „mimo církev není spásy“ pouze jako vyjádření impotence státu ve věci spásy, tak jak Roman učinil, je proto neobyčejnou svévolí. Výkladem pravdy víry bez ohledu na to, jak ji sama církev vykládá, se Roman zařazuje po bok nebohého Feeneye, jeden v pozici laxismu a náboženského indiferentismu, druhý jako stoupenec rigorismu. Výsledný efekt je však, bohužel, stejný.

Nyní k hypotéze prázdného pekla. I zvýše uvedeného snad vyplývá, že to s tím prázdným peklem nebude tak horké (na rozdíl od teplotní situace tamtéž). V celé tradici katolického učení o pekle se s tímto názorem nesetkáváme. Existuje jediná výjimka, a to u Origena, s touto pozicí se však církev nikdy neztotožnila. V moderní době ji propagoval Hans Urs von Balthasar, představitel „nové teologie“, která ostatně obsahuje celou řadu značně problematických teologických postojů. Ve prospěch prázdného pekla nesvědčí ani neomylné a Duchem svatým inspirované Písmo svaté. Možnost prázdného pekla také odporuje článku víry, který praví, že nikdo si nemůže být svou spásou jist. Že je peklo osídleno, víme také proto, že do něj byli svrženi vzdorující andělé (obrácení Satana a dalších padlých andělů církev výslovně vylučuje). „Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených“ (Mat 22,14). Také Daniel ve Starém zákoně vypovídá o existenci zavržených (Daniel 12,2). A co Ježíšovy vlastní výroky o Posledním soudu: „Potom řekne i těm, kteří budou po jeho levici: „Pryč ode mne, zlořečení, do ohně věčného, který je připraven ďáblu a jeho andělům”. A co apoštol Jidáš? “Tomu člověku bylo by lépe, kdyby se nebyl narodil“ (Mat 26,24). Opravdu je tomu tak, pokud by i Jidáš mohl být spasen? Také Petr, první papež, si spásou Jidáše není příliš jist, viz Sk 1,15-26. Tvrdit i po přečtení těchto výroků z Písma svatého, že peklo je hypoteticky prázdné, je známkou ztráty soudnosti (předpokládám, že tyto psasáže zPísma svatého Roman předtím nečetl).

Zajímavý problém Roman nastolil otázkou, zda vzhledem k faktu, že každý dostává od Boha milost potřebnou ke spáse, není jiného faktoru než lidské svobodné vůle, která možnost spásy sníží či zvýší. Opět je na místě připomenout souvislosti katolické víry, tentokrát zoboru milosti. Církev rozlišuje milost účinnou a milost dostačující. Milost, o které hovoří Roman, je milost dostačující. Její význam spočívá v tom, že dokud má člověk pozemskou existenci, má k dispozici od Boha milosti, které ho mohou přivést k obrácení a ospravedlnění. Existence dostačující milosti však není zárukou, že spolu s ní obdrží člověk milost účinnou, která je prostředkem k přijetí za adoptované děti Boží. Na svobodnou vůli působí mnohé vnější faktory, včetně státu, kterému Roman vzhledem ke spáse připisuje zcela indiferentní pozici (to, že něco není nástrojem spásy, ještě neznamená, že nemůže věčný osud člověka ovlivnit nepřímo!), a to buď kladně, nebo záporně. Vůle i rozum, zasažené dědičným hříchem, mají sklon, zvláště ve stavu, kdy posvěcující milost není přítomna, k podléhání negativním předmětům, čímž se člověk stává „otrokem hříchu“, a postupně tak ztrácí svou svobodu. Sv. Tomáš Akvinský argumentuje takto: „Každá věc je tím, co jí podle své přirozenosti přísluší. Je-li tedy pohybována od něčeho cizího, nejedná zvlastního popudu, nýbrž způsobení jiného: to je ale otroctví. Člověk je přeci podle své přirozenosti bytost rozumová. Je-li tedy pohybován rozumem, je pohybován zvlastního popudu a je samostatně činný; to znamená svobodu; když ale člověk hřeší, jedná proti rozumu a pak je určitou měrou pohybován od druhého, od cizího držen v mezích; a proto: ‚kdo hřeší, je otrokem hříchu’.” Přítomnost negativních jevů vně lidského subjektu působí na jeho poznávací i volní kapacity a může tak nepřímo snížit či zvýšit možnost spásy.

Chce-li se čtenář vrátit po přečtení této úvahy ke článku „Ekumenismus na rozcestí”, uveřejněnému v minulém čísle Distance, doporučuji mu číst jej v optice zde předložené. Poskytne snad některá dodatečná vysvětlení k mým rostoucím rozpakům nad ekumenickou praxí, které jsme dnes svědky.