Ročník 2000‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Hérostratovi potomci. K psychologii teroristy

Manes Sperber

V roce 356 před Kristem zapálil jistý muž v Efesu slavný chrám bohyně Artemidy jen proto, aby se - jak sám přiznal - stal slavným. Byl popraven a jakákoli zmínka o jeho jménu byla prohlášena za zločin zasluhující trest. A ten žhář si zachoval svou proslulost až do dnešních dní; v hodinách dějepisu se dozvíme, že se jmenoval Hérostratos, a často se najde příležitost, aby padlo jeho jméno - pokaždé, když pozornost současníků vzbudí člověk, oněmž se nic neví, na němž není nic pozoruhodného kromě neobvykle destruktivního činu, jejž někdy spáchal nebo jehož spácháním hrozil. A tak se mluví o hérostratovství a hérostratovských zločinech.

Kdo šíří hrůzu - a i kdyby to bylo pouze jediný den -, zanechává někdy zřetelnější stopu po své pozemské pouti než například velký stavitel nebo tvůrce děl, jež umocňují naši radost ze života a která prohloubila jeho smysl. Možná že všichni zapomínáme na jásot rychleji než na zděšení, neboť naše zkušenosti se zděšením nekončí.

Rychle se proslavit je dnes mnohem snazší než za časů onoho neblahého žháře, neboť zpráva o velikém činu nebo ještě větším zločinu, o rekordu nebo odporném vydírání dostihne každého obyvatele země za několik málo minut. Kdo se například probírá ročníky novin posledního desítiletí, musí nutně žasnout, jaké téměř neomezené pozornosti se teroristům a jejich aktivitě dostává. Znovu a znovu se stávalo, že během několika dní nic nezaměstnávalo svět palčivěji než ze tmy vylovené podrobnosti o teroristech, jejich slova a gesta, jejich přání a hrozby.

I rozvážní lidé podléhají dojmu, že teroristické činy naší doby vyžadují bůhvíjakou odvahu, že je zapotřebí mistrovského plánování k únosu pasažérů cestujících v letadle, k obsazení vyslanectví, k únosu na ulici a zabití, k přepadení a vyloupení bankovní pobočky a následnému útěku s penězi a rukojmími. Nuže, to jsou představy z obrázkových knížek, jimiž kompenzujeme svou nevědomost a především tak častý nedostatek realistické fantazie. Přesně tak jako obyčejní zločinci, například profesionální bankovní lupiči, najatí vrahové nebo únosci, dosahují političtí teroristé svých úspěchů hlavně díky předpokladu, který všichni denně obnovujeme, který bychom neodstranili, i kdybychom mohli: jedná se docela prostě ozákladní princip vzájemné důvěry , na němž spočívá soužití lidí v menších či větších aglomeracích, na neotřesitelné důvěře, že se nemusíme obávat náhlého útoku, žádného násilí, když jsme nikomu nic zlého neudělali. Všichni žijeme v jistotě, že lidé kolem nás nejsou v podstatě zlí a nepokoušejí se ozlé činy - a to z důvodu ze všech nejevidentnějšího: každý musí mít k druhému právě tolik důvěry, kolik jí potřebuje sám. To je totiž zákon vzájemnosti: nabízíme, co sami tak naléhavě potřebujeme. Potřebujeme sami to, co musíme druhému bezpodmínečně dopřát.

Není projevem naší hlouposti, necháme- li se zločincem překvapit, a projevem jeho převahy a odvahy, že právě této všeobecné, vzájemné, permanentní, ba panující důvěry zneužívá tím, že - abychom použili oblíbených Hitlerových slov - zaútočí „jako blesk z čistého nebe“. Díky stejnému porušení důvěry si asi teroristé troufají bez sebemenšího úsilí o odvahu, předstírajíce, že jsou pokojnými návštěvníky knihovny, klienty banky nebo dodavateli objednaného zboží, vydírat násilím své oběti, to znamená, vnucovat lidem v smrtelném ohrožení svou vůli. A vydíraní, kteří se podvolují, tím snad neodhalují svou zbabělost, vždyť vůči hrozbě smrti jsme všichni slabí, protože sami žijeme a chceme ostatní nechat žít. I terorista by chtěl zůstat naživu, ano, ale tím, že ohrožuje druhé a zabíjí. Jeho pocit jistoty předpokládá naši důvěřivost, nadto vychází z pramene nevole, ne odvahy ( Un-mut ), již překonává pouze pocitem převahy a moci, kterého nabývá, zatímco plánuje teroristický čin, a jejž pak vychutnává ve velkém okamžiku zdařené akce jako důkaz své výjimečnosti.

Obyčejní teroristé právě tak jako teroristé, kteří bez skrupulí ohrožují svobodu a život lidí, jež jim náhoda vydává napospas, ti všichni se mohou cítit jako poloviční bohové a pohrdat svými oběťmi nejen pro jejich bezbrannost, nýbrž i pro jejich bezvýhradnou ochotu kapitulovat. A ohlupující tisk a ještě častěji zblblé veřejné mínění tíhne k obdivu ke zločincům o to víc, oč více potřebuje strach, aby ospravedlnilo svou kvapnou kapitulaci. I proto narůstá v těchto desetiletích počet teroristických skupin, jimž lze ostatně říkat bandy i v tom případě, jestliže se odvolávají na dnes módní takzvanou ideologii, tedy na více či méně přesvědčivou ideu národního osvobození či totální sociální revoluce.

Během zcela krátkých časových období mohou teroristé jakožto předvoj masového hnutí organizovaného v podmínkách ilegality a pod jeho kontrolou - tehdy totiž, když se jedná o boj proti diktatuře potlačující krvavě svobodu mínění a vůle nebo o hnutí odporu proti nepřátelské okupaci, o gerilu v zádech všemocných nepřátelských armád, např. napoleonských armád ve Španělsku a v Rusku - působit s jistým účinkem. Ale vždy a všude tam, kde teroristé jednají sami pro sebe, metodami, jež si volí sami, proměňují se v cizorodé, antisociální těleso, které už žádné politické hnutí nemůže uznávat jako svou avantgardu. Stávají se bandou rabovačů, kteří nepříteli napomáhají daleko víc, než mu škodí. Ve valné většině případů zůstávají jejich násilnosti bez sebemenší přesvědčivosti, nemění nic na daných problémech a nijak nepřispívají k jejich řešení. Ať jsou nebezpečné, jak chtějí, teroristické akce se proměňují v pózy činu ; hrozby a zabití nejsou sice hrané, ale přesto však jen představením, vražedným předstíráním .

Jsou známy příběhy různých teroristických skupin, které svého času šířily děs a hrůzu a jichž se mnozí báli jako apokalyptických jezdců, nebo je obdivovali - dost často se vyskytovalo obojí zároveň. Teroristé hlásali, že skoncují s veškerými pořádky, zničí nespravedlivou civilizaci a nenechají na kameni kámen, aby udělali místo nějaké nové společnosti. Na počátku tohoto století se hlásila takzvaná Bonnotova skupina k extrémnímu anarchismu; během nějaké doby se skutečně dařilo nápaditému francouzskému bankovnímu lupiči Jeanu- Julesovi Bonnotovi a jeho patnácti druhům uskutečnit bez překážky téměř každou z jejich hrozeb, a tak znovu a znovu dokazovat zdánlivou bezmocnost výsměšně provokovaných státních orgánů. Skupinu v pestrém složení tvořili idealisté, kteří se pokoušeli bezuzdně ukojit svůj hlad po činech, recidivisté a chorobně ctižádostiví neurotikové. Své vzory našli v atentátnících, kteří koncem minulého století a později zabíjeli hlavy států a označovali se většinou jako anarchisté, jako nesmiřitelní nepřátelé jakékoli organizované společnosti a jako propagandisté společnosti bez vlády.

Nezáleží na tom, zda terorista jedná jako samotář, nebo se spojí s lidmi téhož smýšlení v tajnou skupinu vyžadující slepou poslušnost - v prvním, stejně jako v druhém případě se pokouší, jakkoli to může znít překvapivě, řešit osobní problém. Moderní psychologie nám dovoluje ve většinou nezřetelné součinnosti vědomí a nevědomí odkrýt vnitřní rozpor jednajícího, jeho zvláštní, jej samotného matoucí falšující spletení důvodů, záminek amotivů. Takže lze beze všeho uznat, že se teroristadomnívá, že jedná v zájmu celé třídy, dejme tomu proletariátu, se zřetelem k velké věci, k národnímu osvobození nebo státnímu převratu, ačkoli mu rozbor fakticky dosažených účinků teroristických akcí ve většině případů dokazuje, že individuálním terorem nelze žádného z požadovaných cílů dosáhnout. Z toho důvodu potřebuje terorista ideologii politikujakožto zastírající motivaci , jak se s ní setkáváme i v soukromém životě a zvláště také u neurotiků. Pravá, skutečně určující pohnutka zůstává beze jména a ve vědomí teroristy ji téměř naprosto zakrývá ideologický extremismus.

Na cestu k terorismu se vstupuje pod vlivem jistých politických iluzí nebo obráceně po trpké ztrátě iluzí, z nichž se člověk nechce poučit. Ale že někdo na této cestě vytrvá, ačkoli všechno ukazuje, že cesta vede do nicoty, se vysvětluje nezadržitelnou potřebou dosáhnout postavení, v němž se terorista cítí osobně, politicky, morálně nadřazen všem, kdo nejsou jako on. Tento pocit nadřazenosti ho utvrzuje v jeho vzpurné potřebě mít pravdu; vzdoruje všem argumentům, třebaže se ukazuje, že jeho ideologické, politické, taktické a další důvody dennodenně ztrácejí sílu před fakty, že už fakta ani nemůže přeinterpretovat. On a jemu podobní nedokáží obhájit tvrzení, že jejich činy mobilizují proletariát nebo alespoň budí jeho revoluční horlivost. Po jistou dobu mohou teroristé vybojovávat hérostratovská vítězství, která v nich budou přechodně živit iluzi, že jsou pány osudu - stejný pocit, jejž chová únosce kriminálník, který ponechává rodinu i obyvatele města ve strachu oživo t dítěte, jež může kdykoliv zabít. Nakolik je politika bojem o moc, tak podléhají teroristé v těchto okamžicích nejspíš bludu, že se, tihle poutníci směřující do nicoty, probojovávají k moci nejkratší cestou.

Člověk se rozhoduje pro revoltu nebo pro revoluci z lecjakých důvodů, pod vlivem různorodých osobních a sociálních zážitků a pod dojmem velkých událostí. V každém takovémto rozhodnutí působí zjevně či nevědomě osobní motivace, neboť vždy je ve hře charakter jednotlivce. Proto je zapotřebí o to víc rozlišovat mezi těmi, kdo v politice hledají možnost účasti na snahách společenství, a mezi těmi, kdo chtějí v politice nalézt dramatické dobrodružství a v individuálním teroru či v teroru skupiny prostředek a nástroj své osobní revolty a zároveň útočiště před svým zklamáním nad sebou samým. Ti, kdo svou neurotickou vzpouru maskují jako revoluční postoj, proměňují velkou věc, za jejíž vítězství chtějí bojovat, v záležitost osobní zášti, takříkajíc v příběh nešťastné lásky, v němž má znásilnění zakrýt neschopnost milovat.

Zásada, že účel světí prostředky, není pouze zavrženíhodným generálním pardonem pro všechny zločiny, nýbrž navíc žalostným, zavádějícím návodem k cílevědomému jednání. Co jsme od první světové války zažili, není jen této zásadě odpovídající politická praxe, která se nezalekne žádného prostředku a ty nejhorší zločiny ospravedlňuje vznešeností předsevzatých cílů. Děje se cosi mnohem protismyslnějšího a v důsledku nebezpečnějšího: člověk osamostatní právě prostředky, jež se pak stávají důvodem, smyslem a legitimizací sebe samých, tzn. jakéhokoli jednání. Prostředek nahrazuje účel, teror se stává samoúčelem . Tihle teroristé se pohybují v bludném kruhu. Jejich aktivita je zbavena účelu; jejich násilnosti je izolují od světa, jejž se pokoušejí vyburcovat nebo dobýt. Jsou sami sobě blázny, nebezpečnými ubožáky.

Červen 1975

Z německého originálu Essays zur täglichen Weltgeschichte (Vídeň, Mnichov, Curych: Europaverlag, 1981) přeložil Roman Kopřiva.

Manes Sperber (pův. Munio - v haličském jidiš „Mojžíš“) se narodil 12. prosince 1905 v Zablotowě (Zabolotiv, vých. Halič; patřil Rakousku-Uhersku, po 1. světové válce připadl Polsku, po 2. světové válce Sovětskému svazu; 90% Židů, okolí židovsko-rusínsko-polské). Mládí strávil ve Vídni, byl žákem a spolupracovníkem Alfreda Adlera, v letech 1927-1933 učitelem individuální psychologie v Berlíně, po převzetí moci nacisty byl zatčen a krátkodobě vězněn, poté emigroval přes Jugoslávii do Paříže, kde žil od r. 1934. V letech 1939- 1941 byl dobrovolníkem ve francouzské armádě, od roku 1943 byl internován ve Švýcarsku. Po válce pracoval jako lektor a jako vedoucí nakladatelství Calman-Lévy v Paříži. Zemřel 5. února 1984 v Paříži.

Ve Vídni byl „militantní humanista“ Sperber členem organizace židovské mládeže Haschomer Hazair, jejího komunistického křídla. „Tragicky zhrzený revolucionář“ (Wolfgang Kraus) se po nástupu stalinismu stal kritikem „levicového“ i „pravicového“ totalitarismu, analytikem tyranie a teroru.

Výběrová esejistická, autobiografická a beletristická díla: K analýze tyranie (1938/1975), Alfred Adler aneb bída psychologie (1970), Život v této době. Sedmero otázek k násilí (1972), Boží nosiči vody (1974), Marné varování (1975), Dokud mi nepoloží střepy na oči (1977), Individuum a společenství (1934/1978), Churban aneb nepochopitelná jistota (1979), Jen most mezi včerejškem a dneškem (1980), Eseje ke každodenním světovým dějinám (1981).

Románová trilogie Jako slza v oceánu (Spálený ohnivý keř, 1949, Hlubší než propast, 1950, Ztracená zátoka, 1953) byla později natočena jako film ve Francii a zpracována i západoněmeckou televizí.

Vedle řady dalších vyznamenání obdržel Manes Sperber za své dílo cenu Georga Büchnera (1975), kterou uděluje Německá akademie jazyka a básnictví v Darmstadtu, Velkou rakouskou státní cenu za literaturu (1977), Mírovou cenu německých knihkupců (1983) a Buberovu-Rosenzweigovu medaili Společnosti pro křesťansko-židovskou spolupráci (1979) za esejistické dílo „Prix Européen de l‘ Essay Charles Veillon“ (1979).