Ročník 2000‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Je strach z ghetta oprávněný?

Radomír Malý

Někdy mám pocit, že současní katolíci se ničeho nebojí tolik jako „mentality ghetta“, čímž rozumějí útěk před tímto světem a zaujetí obranných pozic, odchod do izolace před moderním myšlením. Tato mentalita ghetta, jak čteme neustále nejen v pojednáních mnoha teologů, ale i celé řady církevních hodnostářů, je prý pravým opakem dialogu se světem, což naše církev údajně nejvíce potřebuje. Tento strach z ghetta se stává přímo panickým. Je to jedno z nejnovějších dogmat neomodernismu.

Je tento strach oprávněný, nebo se jedná o umělého strašáka? Odpověď může dát pouze solidní věda, konkrétně historicko-sociologický rozbor.

1. ŽIDOVSKÉ ZKUŠENOSTI

Není potřeba vysvětlovat, co znamenalo židovské ghetto ve středověku. Židé vkřesťanské Evropě byli do ghett zatlačeni proti své vůli, izolace od okolního světa jim byla vnucena. Ghetto se stalo oprávněně symbolem diskriminace a ponižování. Jenže na druhé straně právě ghettu může být židovský národ - a spolu s ním i celý kulturní svět - vděčný za uchování židovské monoteistické víry ve smyslu Starého zákona, židovských rituálů, tradic, zvyků a kultury. Nebýt ghetta, nebýt striktní izolace od křesťanského prostředí, asimilovali by židé aztratili tak svoji náboženskou, kulturní i národní identitu. Důkazem je osvícenské zrušení ghett a udělení rovnoprávnosti pro židy. Je mimo jakoukoli pochybnost fakt, že v průběhu l9. a 20. století židé opouštěli své synagogální prostředí, stávali se nábožensky lhostejnými v duchu ideologie liberalismu, někteří dokonce ateistickými levicovými intelektuály. Mnoho jich se spolu s tím přestávalo cítit příslušníky židovského národa apovažovalo se za Němce, Francouze, Čechy, Poláky, Holanďany apod. podle země, v níž se narodili a žili.

Před zhruba sto lety se v evropských zemích ještě nacházely činné synagogy téměř ve všech městech okresního a vyššího formátu. Dnes tvoří židovská náboženská komunita pár promile populace. Je tady jediným viníkem nacistický holocaust a hromadná emigrace občanů židovského původu, nebo jsou příčiny též někde jinde? Nápadná je skutečnost, že Švýcarsko, Švédsko, Velká Británie a Irsko unikly nadvládě hákového kříže - a stav židovské populace v těchto zemích je úplně stejný jako ve státech ovládaných za války německými nacisty. Nebyl tedy holocaust jedinou příčinou zániku židovské populace v Evropě. Vysvětlení mohou poskytnout státy Pyrenejského poloostrova. Korporativní režimy Franka ve Španělsku a Salazara v Portugalsku ve svém úsilí podchytit strukturu obyvatelstva podstatně více než evropské liberální demokracie zohlednily náboženský princip, jejich politika směřovala k udržení náboženských specifik jednotlivých komunit. Je snad náhodou, že v obou těchto státech jsou ještě i dnes židovské náboženské obce početnější, což je zřejmé každému turistovi, který se tu setkává s větším počtem činných synagog než jinde? Rovněž tak v USA a vůbec v celé Americe vykazují židovské náboženské obce větší kompaktibilitu a vyšší počet věřících. To souvisí s imigrací, kdy „držet pohromadě“ bylo pro přistěhovalce nezbytné k přežití.

Sociologicky zajímavá je také struktura židovského obyvatelstva ve státě Izrael. Ortodoxní židé, zachovávající starozákonní předpisy a pravidelně navštěvující synagogy, pocházejí v absolutní většině ze zemí Severní Afriky a Blízkého východu, tedy z muslimských států, kde jejich náboženská příslušnost byla zohledněna a separována od mohamedánské většiny. Židé evropského původu jsou naopak v převážné většině typičtí evropští liberálové a socialisté bez jakékoliv náboženské příslušnosti, vyznavači Freuda, Marxe, Husserla aj. Z jejich židovské identity zbylo pouze národní povědomí, nikoli náboženské. Kdyby neemigrovali do Izraele, zaniklo by nakonec také, jak dokládá osud těch jejich krajanů, kteří po přežitých válečných útrapách zůstali v zemi svých předků a dnes se již považují (respektive jejich děti) za příslušníky národa, v němž žijí, nikoli za Židy.

Nacistický holocaust se svými plynovými komorami byl nepochybně jedním z největších zločinů lidských dějin. Má na svědomí zánik židovského etnika v Evropě. Jenže nelpí tato vina i na osvícenském liberalismu, který dosáhl toho samého cíle, jenže jemnějšími metodami? Hitlerovci židovský národ prostě vyvraždili, osvícenští liberálové nastolili státní politiku asimilace se záměrem, aby „žid přestal být židem“. K tomu bylo ovšem zapotřebí vzít mu jeho náboženskou výlučnost, víru v jednoho Boha, spočívající na starozákonním zjevení. Odstraněním ghetta vzala za své i židovská náboženská identita.

Křesťanský středověk měl naopak zájem na uchování starozákonního dědictví, jak se odráželo v synagogálním prostředí židovských ghett. Samozřejmě že cílem křesťanských snah bylo, aby židovský národ uznal svého krajana Ježíše Krista jako Mesiáše a Syna Božího, ale starověké i středověké církvi bylo současně jasné, že tohoto cíle nemůže být dosaženo násilným křtem židovské populace. Proto papež sv. Řehoř Veliký na konci 6. století vrací židům synagogu, kterou jim římské městské úřady zabavily, 1 proto církevní učitel sv. Bernard z Clairvaux odsuzuje násilné křtění židů křižáky a píše, že „židé musejí být uchováni na svědectví k poslednímu soudu“.2 Protižidovské pogromy nebyly nikdy dílem církevních nebo světských hodnostářů, ale dílem lůzy a náboženského primitivismu obyvatelstva napůl ještě pohanské mentality. Bez viny mnohdy nebývala ani židovská strana, jež neoplývala snášenlivostí, o čemž svědčí už Talmud, který pokládá Ježíše Krista za nemanželského syna Mariina, což v obhroublé podobě opakovalo ve středověku mnoho židovských autorů a opakuje dodnes (např. Karol Sidon: Evangelium podle Josefa Flavia). Rozhořčení vyvolával i vysoký úrok židovských věřitelů apod. Existuje však téměř 300 papežských bul na obranu židů před násilím,3 což je jasným důkazem, že středověk, i když musíme odmítnout jeho diskriminační opatření vůči židovské populaci, měl zájem na uchování jejího náboženství a tradice až do té doby, kdy židovský národ přijme Ježíše Krista jako Spasitele. Křesťanský středověk přitom neznal zákony sociologie, nicméně dovedl si jasně spočítat, že jedině život židovské komunity oddělený od života komunity křesťanské může trvale konzervovat toto náboženství a tuto tradici na staletí dopředu, zároveň také toto opatření bude chránit křesťanskou komunitu před rozmělněním a zředěním její víry cizími vlivy. Touto cestou, paradoxně cestou ghetta, křesťanský středověk uchoval židovské synagogy s jejich tradicí a kulturou, osvícenský liberalismus se svojí politikou asimilace nikoliv.

2. PŘIZPŮSOBIT SE ZNAMENÁ ZANIKNOUT

Nejsou to jen židovské zkušenosti, které svědčí o tom, že otevřenost určité náboženské víry, ideologie nebo politického systému vůči cizím vlivům vede k likvidaci její vlastní identity. Známý spisovatel Stefan Zweig ve svém biografickém románě „Joseph Fouché“ napsal realistická slova o tom, že každá ideologie, která přestane pochybovat o své pravdě, je odsouzena k zániku. Jde o přirozenou sociologickou zákonitost, u níž nezáleží, jestli daná nauka je pravdivá, nebo falešná. Lze to demonstrovat na několika markantních příkladech.

Komunismus byl nejsilnější mocensky i politicky na přelomu 40. a 50. let, na sklonku Stalinovy tyranie. Právě tehdy, kdy jeho ideologie nesla pečeť paranoie a stihomamu svého nejvyššího reprezentanta, který razil teze ozo střujícím se třídním boji a nepříteli uvnitř vlastní strany, kdy jeho masové genocidě padli za oběť už nikoli pouze křesťané a jiní myšlenkoví odpůrci komunismu, nýbrž i desetitisíce oddaných komunistů, kdy se bolševismus dobrovolně vymezoval jako ghetto obklopené údajnými imperialistickými nepřáteli, kdy teoretikové marxismu-leninismu nenacházeli zhola nic dobrého na jiných naukách, právě tehdy měl komunismus nejvíce nadšených vyznavačů. A to jak v Sovětském svazu, tak i v dalších komunistických státech, ale i v rozvojovém, tehdy ještě koloniálním světě, kde boj za nezávislost byl často veden pod standartou komunismu, adokonce i ve vyspělých západních zemích, jak dokazují volební výsledky v tehdejší Itálii a Francii. Právě tehdy se jevil být přitažlivou teorií pro nejširší masy, kterým vůbec nevadilo, že je v diametrálním rozporu s vědeckými poznatky, konkrétně z oblasti nauky o dědičnosti, názoru na vznik života z neživé hmoty apod. Komunismus byl přitažlivý a získával stále nové stoupence přesto, že jeho idiomata vykazovala známky nejubožejšího myšlenkového primitivismu, který musel odhalit hned napoprvé každý jen trochu vzdělanější a soudnější člověk. Paradoxně to byla právě inteligence, která se nechávala marxismemleninismem uchvátit. Ukázalo se - jako už tolikrát v historii - že logické argumenty a soulad s vědeckými poznatky a stylem života té či oné doby nejsou vstupenkou k úspěchu pro určité náboženství, tu či onu teorii nebo ideologii. Úspěch tady zaručuje něco úplně jiného: totiž to, jak je dotyčná myšlenka schopna odhalit nedostatky a slabiny současnosti a jaké nabízí řešení. Komunismus dokázal zlořády liberální demokracie razantně pojmenovat a nabídnout zdánlivě laciné a jednoduché řešení. To se vždycky zdá fascinující, a jestli je to v rozporu s pravdou - ať vědeckou nebo metafyzickou - tím hůř pro pravdu. Tak uvažuje velká většina lidí, a kdo s tím nepočítá, ten nezná (nebo záměrně ignoruje) zákonitosti historie a sociologie, které vycházejí, aniž si to většina jejich hlasatelů uvědomuje, z biblické pravdy odědičném hříchu a lidské vůli, jež je v jeho důsledku nakloněna spíše ke zlému než k dobrému.

Jakmile se však Stalinův nástupce N. S. Chruščov pokusil o nesmělou modernizaci vnější fasády komunismu, jakmile projevil byť i jen nepatrný náznak přizpůsobení se okolnímu světu tím, že formálně odsoudil Stalinovy zločiny, hrozivě monolitní skelet komunismu dostal vážné trhliny. Ty se projevily nejprve r. l956 povstáním v Maďarsku a pokusem o reformu v Polsku, r. l968 potom tzv. procesem demokratizace v Československu a konečně též definitivní roztržkou dvou komunistických velmocí - Sovětského svazu a Číny. Gorbačovovy reformy v 80. letech, prováděné pod hesly liberalizace a modernizace sovětského komunismu, nevedly navzdory oficiálním proklamacím k jeho větší přitažlivosti, ale naopak k jeho pádu. Taková jsou fakta, taková je realita.

Opačnou zkušenost, jež potvrzuje tyto zákonitosti, nabízí islám. Svět koránu nemodernizoval ani v nejmenším nauku Mohamedovu, dokonce ani ne v těch bodech, kde je věčný život líčen hrubě smyslným způsobem. Islám se na rozdíl od křesťanství nepřizpůsobuje současnému světu, nehlásá žádné „aggiornamento“ a vede proti nepřátelskému okolí „svatou válku“, chápanou podle okolností buď duchovně, nebo fyzicky. A hle - přitom to není islám, jenž prožívá krizi, kdy věřící odcházejí, ale naopak je to křesťanství. Muslimské země nejsou ani v nejmenším zasaženy sekularizací a odpadem od víry, jako je tomu v zemích křesťanských. Mohamedánští přistěhovalci v západní Evropě dobrovolně vytvářejí svá duchovní ghetta, která jim pomáhají přežít, takže ani v tomto úplně cizím prostředí jejich víra neeroduje, naopak přibývá vyznavačů koránu z řad autochtonního, původně křesťanského obyvatelstva.

I v křesťanských církvích existují v tomto směru rozdíly, potvrzující výše uváděná pravidla. Markantně se projevují například v protestantských denominacích. Jak to, že kostely klasických protestantských konfesí - luteránů, reformovaných, anglikánů či metodistů - zejí už dlouhá léta prázdnotou a někdy dokonce musejí být prodávány, zatímco modlitebny menších denominací kongregacionistického nebo pentekostálního směru, masově rozšířených hlavně v USA, jsou přeplněny a vykazují trvalý růst vyznavačů? Paradoxní je přitom následující okolnost: Zatímco klasické protestantské denominace přijaly v rámci naplnění hesla „hlásat Boží slovo v souladu s vědou a moderním jazykem“ racionalistický výklad Bible včetně zpochybnění, někdy i úplného popření Kristových zázraků, evangelikálové a letniční křesťané se drží fundamentalistického výkladu Písma sv., aniž berou ohled na vědecké poznatky - svět byl stvořen Hospodinem v šesti astronomických dnech po 24 hodinách, žena fyzicky udělána z mužova žebra apod. Jak je možné, že ti první vykazují neustálý úbytek, ačkoliv se neustále snaží se modernímu světu co nejvíce přizpůsobit, zatímco ti druzí, kteří se naopak stavějí do opozice vůči všemu modernímu, čili utíkají před ním do ghetta, naopak vzrůstají?

Pro toho, kdo si je vědom výše uváděných historicko-sociologických zákonitostí, není odpověď těžká. Klasické protestantské církve nenabízejí totiž nic originálního, nic takového, co by běžný občan nenacházel jinde, v mimocírkevním, čistě profánním prostředí. Proto ti lidé, kteří jsou kritičtí vůči liberálně konzumní mentalitě a touží po spirituální odpovědi na problematiku doby, když jsou osloveni sektami nebo orientální ezoterikou, mystikou a okultismem, hledají odpověď tam a nikoli u klasických protestantských církví, které svým racionalismem a nekritickým velebením demokracie, svobody, vědy a pokroku prakticky nenabízejí žádnou alternativu. Naproti tomu novověké obrozenecké denominace, vzešlé z protestantismu amerického stylu a stojící v radikální opozici vůči okolnímu světu, která je motivována evangeliem, nabízejí důsledný život podle Desatera a osobní přijetí Ježíše Krista do svého života jako konkrétní alternativu. Proto mají úspěch, proto oslovují.

3. GHETTO NADĚJÍ KATOLICISMU

Od dob II. vatikánského koncilu je myšlenka ghetta, odlišnosti od okolního světa, v katolické církvi málem heretická. Zvláště je předmětem kritiky jakákoliv opozice katolicismu proti liberálním hodnotám. Stačí jen, aby papež Jan Pavel II. vystoupil ve své encyklice Evangelium vitae s větší radikalitou proti umělým potratům - a už ho německý teolog Hans Küng nazývá ve své poslední přednášce před svým odchodem do důchodu na univerzitě v Tübingen „duchovním diktátorem“ a „posledním totalitním vládcem Evropy“. Totéž činí on i někteří další teologové při hodnocení papežova odporu proti umělé antikoncepci, mimomanželskému sexu, připuštění rozvedených a znovu sezdaných ke svátostem atd. Katolická církev se podle nich utíká ze světa liberální demokracie do ghetta středověkého totalitního myšlení a údajně ztrácí svou věrohodnost.

Jenomže statistiky mluví o něčem jiném. Svou věrohodnost ztrácí katolická církev právě v těch zemích, které jsou nejvíce zasaženy pokoncilním neomodernismem: v Holandsku podle oficiálních statistik ještě před třiceti lety tvořili katolíci téměř 40 procent obyvatelstva, polovina z nich každou neděli navštěvovala mše sv. Dnes se hlásí ke katolické církvi necelých 30 procent Holanďanů a praktikuje ani ne třetina z nich. V Belgii, téměř stoprocentně katolické zemi, ještě před třiceti lety polovina občanů nechyběla v neděli na bohoslužbách, dnes tak činí pouhých 20 procent. V Německu a Rakousku katolíci hromadně vystupují z církve, což je i z profánního tisku dostatečně známo. Tak vypadá v praxi pokoncilové aggiornamento , chápané zcela v rozporu s intencemi papeže Jana XXIII. jako přizpůsobení se. Nápadné přitom je, že v zemích, kde tento neomodernismus nezasáhl církev takovou měrou jako v uvedených státech, je pokles praktikujících katolíků mnohem nižší, případně nulový. Klasickým příkladem je Itálie, kde více než 90 procent školních dětí navštěvuje výuku katolického náboženství a počet praktikujících činí téměř 50 procent obyvatelstva, což znamená proti poměrům před 30 lety téměř stejný stav (pokles činí zhruba 5 procent). Podobná situace je též ve Španělsku a v Portugalsku. Irská republika prožívá v současné době pokles religiozity, nápadné přitom je, že v této dosud nejkatoličtější zemi světa získaly popularitu neomodernistické názory a podle světových médií je na vzestupu iredentistické hnutí „My jsme církev“. Počet praktikujících katolíků, který činil ještě před dvaceti lety 90 procent, klesl na necelých 60 procent. A další srovnání: katolická církev na Maltě je pokládána za nejkonzervativnější v Evropě, ne-li na celém světě. Je typickou církví ghetta, uzavřenou před negativními vlivy liberálního myšlení. Religiozita je přitom značně vysoká bez nejmenších známek poklesu - počet praktikujících činí téměř 90 procent.

Komu nestačí toto srovnání, může se ještě ohlédnout do minulosti, konkrétně do dějin pronásledování katolické církve v komunistických státech. Statistiky z naší země jsou jasné a jednoznačné. Jestliže před druhou světovou válkou chodilo do katolických kostelů v českých zemích každou neděli na bohoslužby více než 30 procent občanů,4 dnes, po období druhé světové války a čtyřiceti letech komunistické diktatury je to pouhých 5 procent. K takřka stejnému poklesu religiozity došlo také v Maďarsku, Bulharsku, samozřejmě nemluvě vůbec o Sovětském svazu. Přesto nebyl tento vývoj ve všech zemích stejný. V Polsku nejen že religiozita obyvatelstva za komunistické vlády neklesla, ale naopak ještě koncem 80. let vykazovala vyšší čísla než těsně před druhou světovou válkou.5 Proč takový rozdíl?

Odpověď nám poskytne srovnání perzekuce katolické církve v tehdejším Československu a v Polsku. Komunistický režim v Praze zasadil smrtící ránu katolické církvi (myšleno čistě sociologicky) jakožto instituci tím, že internoval a uvěznil její biskupy, zlikvidoval katolické spolky a sdružení, zavřel katolické školy, zrušil řeholní řády a zakázal svobodný katolický tisk. V Polsku komunistická vláda, obávající se vysoké religiozity Poláků, spojené s vlasteneckým cítěním, ponechala tyto životně důležité struktury církve nedotčeny a omezila se pouze na vytlačení katolicismu z veřejného života, na jeho izolaci od státního a společenského mechanismu, jinými slovy z něj tedy učinila ghetto. Katolická církev v Československu byla za komunistické éry již dobytou a zdevastovanou pevností, katolická církev v Polsku naproti tomu byla pevností sice ze všech stran obleženou, ale nedobytou, protože nepřátelé se báli jejích mohutně vyhlížejících hradeb. Katolická církev v Československu se stala součástí státního systému, režim do jejích vnitřních záležitostí přímo zasahoval prostřednictvím sítě církevních tajemníků tak, aby její přizpůsobení se socialistickému modelu bylo důsledné. V Polsku se naopak komunistický režim snažil církev co nejvíce vzdálit od veřejného života. Opět je zřejmé, že „přizpůsobení se“, byť vnucené státním násilím, přineslo katolické církvi v českých zemích rychlý úbytek religiozity, v Polsku naopak zatlačení církve do ghetta znamenalo její vzrůst.

Nabízí se otázka, proč tedy s takovou vehemencí prosazovali mnozí teologové na II. vatikánském koncilu právě tu opačnou cestu, která vede k postupné likvidaci církve? Proč i dnes, kdy jsou její zhoubné cíle zřejmé, o ní mnoho teologů a církevních hodnostářů hovoří jako ospáse a varuje před ghettem málem jako před největším nebezpečím? Že by neznali tyto nejprimitivnější zákony sociologie, se nechce věřit. Důvody budou pravděpodobně v něčem jiném. Je na nich, aby přinesli své vysvětlení.

Poznámky

  1. Karl Buhlmeier: Die Kirchengeschichte , Paderborn l958.
  2. Ibid., dále Alfred Fuchs: Sv. Bernard z Clairvaux , Praha l932.
  3. K. Buhlmeier: op. cit.
  4. Josef Doležal: Český kněz , Praha l936.
  5. Uvádí týdeník Gość niedzielny 6/l998.