Ročník 2000‎ > ‎1. číslo‎ > ‎

Tragický rytíř absolutna

Miloš Hrdý

„Otázka pomatence: co je život?

Otázka blázna: a co je smrt?“

Ivan Diviš, Žalmy

Cesta hledání smyslu života a smrti je určena otázkami, co to (věc a já) je a co mám tedy dělat („i v leku optal jsem se, kdo jsem, a zjistil / že nevím! že to nevím!“1). V těchto dvou otázkách jsou implicitně obsaženy všechny ostatní otázky; a naopak odpovědi na všechny ostatní otázky implicitně obsahují odpověď na tyto dvě.

Čtu-li autora, s nímž chci na cestě hledání smyslu života a smrti vést dialog nebo spor (a obojí je oprávněné), mám neodstranitelnou povinnost (vůči pravdě a jistě i spravedlnosti) správně dané pochopit. To znamená nepředsudečně a nepředpojatě zkoumat, co autor myslí a proč tak myslí. Předpokládá se, že totéž učiněno v retroreflexi se sebou samým. Obtížnost může částečně omluvit případnou nedostatečnost, ale v žádném případě povinnost neruší.

Ivan Diviš je autorem, který ke sporům (spíše než k dialogu) přímo vyzývá (dokládají to i některé články v Distanci2). Pokusíme-li se proniknout skrze slova k jeho poznání a názorům, musíme vzít v úvahu některé obtíže. Kromě neodstranitelné bariéry slova je to především „vichrná nátura“3 a „absolutní múzičnost“4 tohoto „neustáleného slovního frenetika“5. Z toho pak plyne nekonzistence a někdy rozpornost jeho názorů (i když vezmeme v úvahu osobní vývoj), expresivnost básnické řeči, neuměřenost. Při poctivé snaze o nezkreslené pochopení myšlení Ivana Diviše je třeba vzít v úvahu nejen jeho Teorii spolehlivosti , ale i jeho dílo básnické, neboť právě ono v sobě obsahuje nejen hodnoty literární, ale především zachycuje jeho myšlení, jeho život žitý opravdově se všemi omyly, se všemi propady i výpony. A už vůbec nelze vytrhnout jednotlivé věty z celkového kontextu a uspokojit se prvoplánovým výkladem jen proto, že zapadá do našeho přednázoru. (Nezaujatý pohled by měl po prozkoumání a promyšlení faktů vyústit v názor. Často ale předchází názor, který fakta sobě přizpůsobuje a promýšlení činí zbytečným. To je přednázor.) Přednázor působí předvýběr citací a jejich interpretací; přednázor se tím potvrdí, kruh uzavře. Situace, kterou lze pozorovat běžně (obvykle ne u sebe). Pro ilustraci uveďme onu v Distanci opakovaně probíranou větu: „Jsi bledý had, světe, naditý sračkami, nic jiného nejsi, byl bys obstojný a pozorováníhodný bez lidí.“6 Chci-li pochopit, co si autor této věty myslí (a upozorňovat, že paradoxní věta nemusí značit nesmyslnou myšlenku, mi připadne v revue pro kritické myšlení trochu nepatřičné), pak se musím zajímat o kontext této výpovědi (je to tvrzení filosofické, nebo náboženské?, básnická parabola, nebo jsou to slova duševně nemocného? atd). Neudělám- li to („Otevřeně přiznávám, že je mi lhostejné, patří-li nějaká věta do škatulky literatury, vědy, filosofie, politiky nebo náboženství. Od každé vyžaduji jen jedno. Aby nebyla hloupá“7), pak nutně vyberu interpretaci dle svého přednázoru, pak začínám nevědomě vypovídat nikoliv o Divišovi, ale o sobě („Tahle je hloupá, protože předpokládá, že podmínkou existence pozorováníhodného světa je neexistence pozorovatele“ 8). Když bych chtěl vykládat uvedenou citaci filosoficky, tak za prvé se zde netvrdí nutnost nepřítomnosti pozorovatele, ale lidí, což je rozdíl, který by filosof musel evidovat. Pak bych se zajímal, jak je definován pozorovatel, jak je zdůvodněna jeho existence atd. Z kontextu je ale ezřjmé, že se jedná osvloní nadsázku. Zdá se mi to prosté až k ostychu to rozebírat.

Ovšem s určitou mírou bezostyšnosti lze mnohé. „Každé opakování, tj. prakticky odnikud nikam naplano rozvíjená horizontála, je samou svou podstatou tragická. Naději zakládá pouze výmyk z horizontály, vypáčení obzoru, tj. zničení všeho dosavadního.“9 (V Distanci citována pouze druhá věta!) Nač se zatěžovat zkoumáním smyslu takových vět, dávat je do souvislosti s celoživotní orientací či s jinými a jinde vyslovenými názory, vše je přece jasné. „Přiznávám se, že tahle naděje ve mně vyvolává poněkud nechutné asociace. Mám z toho pocit, jako by Diviš žvýkal žvanec, který si už dávno před ním podávali z huby do huby ruští revolucionáři. (...) Pro moje gusto je prostě Divišova naděje příliš bolševická.“10 Teď už prvotní přednázor potvrzuje cokoliv, sebejistota je neomezená, míra verbálního nevkusu šplhá na jeden z četných vrcholů.

A může následovat další přednázor (může být dokonce logicky konzistentní s předchozím) a další kruh. A pak další kruh: letokruhy života, který může být i šťastný, ba dokonce ani nemusí být nemravný (nad obvyklou míru). To je omyl tragický, neboť životní snažení je v důsledku oněch přednázorů snahou o uchopení (případně i vnucování druhým) něčeho, co není, co stvořil omyl; život je pak stínohra, sen o snech. To je tragické, byť ne bez humoru.

Zpět k Ivanu Divišovi. Tvrdit, že může sloužit za příklad „genetické spřízněnosti tzv. moderní morality či radikálního humanismu s prastarým gnosticismem“ 11, je omyl minimálně dvojnásobný. Minimálně znamená, že termínem moderní moralita se zde vůbec nezabývám (pro nedostatek času a chuti), a dvojnásobný proto, že nosná myšlenka („Zlo jsme my ... ovšem může za to Stvořitel. Neměl nás stvořit.“12) nevystihuje ani gnosticismus, ani myšlení Ivana Diviše („Bůh hraje v jeho díle stejnou roli, jakou mu přisoudili staří gnostici - roli fackovacího panáka“13).

Gnosticismus (od řeckého gnósis , tj. poznání, známost) je dosti nepřehledné duchovní hnutí. „V gnostických proudech 1. až 3. století skutečně najdeme všechno možné.“14 Není to jen Šimon Magus (který podle některých historiků nebyl gnostikemstricto sensu , těmi se stali až jeho žáci), ale například i nejvýznamnější gnostický učitel Valentinos, jehož myšlení je obsaženo (ač není jeho autorem) v Evangeliu pravdy nalezeném v Nag Hammádí. Zabývat se zde jeho učením nelze ne proto, že „žádné resumé nemůže být právo velkoleposti a odvážnosti valentiniánské syntézy“15, ale protože gnosticismus není předmětem tohoto článku. Zde jen upozornění, že vymezení „fosilního gnosticismu“ v Distanci nemá s kritickým myšlením (jež nutně rozlišuje) pranic společného, což může kritický čtenář ověřit nahlédnutím například do titulů uvedených v poznámce16. Nutno však ještě uvést, že gnosticismus učí,17 že svět byl stvořen demiurgem, který skutečného Boha neznal, abychom si jasně uvědomili zásadní rozdíl pojetí Ivana Diviše, který i ve chvílích, kdy Bohu spílá, ho považuje za jediného Boha, neboť právě v tom je ten iritující paradox, že nelze od zla zakoušeného ve světě (způsobeného demiurgem) utéci k pravému Bohu - Bůh je jen jeden.

A o Bohu není jisto, zda je. Kdo nás tedy stvořil? A proč? A pokud Bůh existuje, jaký je? Podrobit tyto otázky kritickému zkoumání, tj. nespokojit se s řešením autoritou (tedy vírou), znamená vystavit se totální nejistotě se všemi důsledky. Svědkem toho je právě Ivan Diviš. Při čtení Teorie spolehlivosti se mi opakovaně vkrádala do mysli otázka, čím je tato kniha zvláštním způsobem přitažlivá a strhující. Obsahuje řadu banalit, ba i nesmyslů, mnohé se zde opakuje až do únavy čtenáře. Jistě, jsou zde krásné pasáže (jak obsahově, tak jazykově), ale to by nemohlo stačit. Ta odpudivá přitažlivost je ve věrném zachycení života, který se nespokojí s banalitou a nedosáhne absolutna. Zkusme se na Divišovo dílo dívat jako na záznam lidského boje o smysl, boje plného vzteku na sebe i na ostatní (klidní zůstávají pouze ti, kterým je vše jasné nebo lhostejné, tedy hlupáci18).

Domnívám se, že právě vytrvalé a marné hledání absolutna (a to i absolutna v poesii) je osou jeho díla (a tedy života). „Teprve tehdy, když člověk vminimální odlevě přijde k sobě, uvědomí si rozsah svého ustavičného zrazování skutečnosti, totality své zrady na skutečnosti. Svědomí se vytříbí tak, že každá vykouřená cigareta, každá načatá sklenice vína představuje předmostí zrady skutečnosti. Jsem sice ten, kdo hledá, to opravdu, ustavičně a upřímně, ale současně vrtošivě, kolísavě, ne dost statečně, tj. jsem myš v podobě člověka, mlsný okouněč na prahu. Motám se, prašivě se motám kolem prahu, možná že anděl i misku mlíčka přistaví. Chlemtej, myško.“19 To je to podstatné na jeho tvorbě, to je zdroj jeho velikosti, ale i jeho vzdoru, zoufalství, kaskád nadávek vychrlených v raptu. To je i zdroj jeho nenávistného postoje ke komunismu, jenž je dokonalým popřením absolutna ve své primitivnosti účinné v devastaci lidského rozumu. „Od Sumeru a Babylonu nebylo gangu a spiknutí, jež by se odvážilo v takové míře, s takovou bezbřehou nestoudností, s tak minimálními prostředky a tak triumfálním úspěchem kurvit člověka, smetat ze stolu jeho dílo, deformovat jeho přirozenost a brakovat mu mozek.“20

Podsouvat Divišovi snahu se nějakým levným trikem vymluvit ze svých omylů a provinění a svrhnout je na Stvořitele („Diviše prostě u žádné konkrétní viny nenachytáte“21), znamená číst s velmi bytelným přednázorem. „Když si tak vzpomenu na sebe... těch neuvědomělých zvířectev, těch chlastů, toho blaha vteřin, těch hodin a dnů, těch promarnění. Já se nebudu Kristu zpovídat ze svých hříchů (blbých jak knoflíky), ale ze svých časových promarnění. A co jsi dělal tehdy a tehdy - nechápeš, že jsi mohl dělat něco lepšího, třeba i něco pro mne? , zeptá se.“21 Netřeba komentáře, čtěme:

„Cítíte se vinen? Ovšemže.

Máte za to, že tu vinu lze smazat?

Smazat nebo odčinit!? Smazat nikdy, to za mne učinil On -

odčinit částečně! Vy ovšem máte v úvazku jen spratkovsky rozkopávat mraveniště.“23

Zbývá už pouze vysvětlit nadpis. Sudba rytíře absolutna? Hledání nekonečna, smyslu každé vteřiny (protože smysl nemůže být jinde než v každém okamžiku), smyslu krátkých radostí a smyslu nesmyslných krutostí. Hledání bez bázně a hany, hledání bolestné a bez nároku na radost, hledání každou vteřinou svého do ztracena mizejícího života. Hledání znejisťující každý krok, totální kritika zpochybňující každé rozhodnutí, každou předsudečnou odpověď. Hledání vyžadující pevný krok a neochvějný vzdor všem stádním módám, názorům, zvykovým předsoudům - všudypřítomné hlupotě. Tento úděl si člověk nevybírá, ten je mu předurčen. Ivan Diviš byl takovým rytířem-básníkem měrou vrchovatou. Byl postavou tragickou, neboť mu nebyl dán trvalý vhled absolutna, který jediný by mohl utišit jeho nepokoj.

„Pane proč mne míjíš jako bych byl patník kámen chrobák proč mne tresceš svou netečností“24

Není rozumově doložitelné právo na jakýkoliv názor, není „právo říhat“, není právo svévolně posuzovat básníka, který svou pravdivostí ke své (a naší) nehodnosti obtěžuje, není právo levně odbýt životní zkušenost tragického rytíře pravdy a absolutna. Je pouze právo hledat pravdu, hledat skutečnost, tak jak je. A toto právo je i povinností (a jaký v tom tedy rozdíl) amožná i jedinou možností, jak nezmarnit svůj život. Že tato cesta se může (ne-li musí) minout se štěstím (tímto nesmyslem žití), dokládá právě Ivan Diviš - tragický rytíř absolutna.

„Beránku ve sněhu, který smýváš bláto světa - smiluj se nad námi !

Ovenko na sněhu, která spásáš bláto světa - dej nám svůj mír!“25

Poznámky:

  1. Ivan Diviš, Buď šťasten. Praha 1999, str. 39 (Beránek na sněhu).
  2. Distance 1/1998 a 3/1999.
  3. Ivan Diviš, op. cit., str. 271 (citace z básně napsané den před smrtí).
  4. Ibid., str. 271.
  5. Václav Černý, Paměti. III. díl, Brno 1992, str. 471.
  6. Ivan Diviš, Teorie spolehlivosti. Praha 1994, str. 189.
  7. Jiří Suchánek, Nezadatelné právo říhat. Distance 3/1999, str. 38.
  8. Ibidem.
  9. Ivan Diviš, Teorie spolehlivosti, str. 17.
  10. Jiří Suchánek, Gnostické evangelium podle I. Diviše, Distance 1/1998, str. 49.
  11. Ibid., str. 38.
  12. Ibid., str. 42.
  13. Ibid., str. 42.
  14. Zdeněk Kratochvíl, Evangelium pravdy. Praha 1994, str. 11.
  15. Mircea Eliade, Dějiny náboženského myšlení II. Praha 1996, str. 333.
  16. Mircea Eliade, op. cit.; Zdeněk Kratochvíl, op. cit.; Evangelium neznámého boha, z německých pramenů vybral, přeložil a komentářem opatřil mgr. Jan Kozák. Praha 1994.
  17. Ač je tento dualismus Boha a anti-Boha pro gnosticismus charakteristický, nutno dodat, že právě Valentinos se pokouší vysvětlit existenci zla odlišně.
  18. Věřím, že mohou existovat výjimky, které mají jasno a nejsou hlupáci. To jsou duchovní géniové.
  19. Ivan Diviš, Teorie spolehlivosti, str. 379.
  20. Ibid., str. 366.
  21. Jiří Suchánek, Gnostické evangelium podle I. Diviše, str. 44.
  22. Ivan Diviš, Teorie spolehlivosti, str. 506.
  23. Ivan Diviš, Buď šťasten. Praha 1999, str. 91 (Odchod z Čech).
  24. Ivan Diviš, Žalmy, str. 58.
  25. Ivan Diviš, Buď šťasten, str. 64 (Beránek na sněhu).