Ročník 2000‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Ještě k Cardalově „rigorizaci“ prvních dvou Tomášových důkazů Boží existence

Stanislav Sousedík

V diskusi o uvedeném námětu jde o dva problémy. Předně je to problém metodologicko-logický: Cardalova ne zcela jednoznačná formulace programu „rigorizace“ vyvolala ve mně a v P. Dvořákovi dojem, že autor požaduje k rigorizaci důkazu, aby všechny jeho premisy i závěr byly logicky nutně pravdivé výroky. To je ovšem, jak jsme upozornili, u důkazu Boží existence vedeného a posteriori nemožné.1 J. Fuchs ve svém diskusním příspěvku vyslovil přesvědčení, že R. Cardal měl při svých formulacích na mysli nikoli nutnost logickou, nýbrž nějakou jinou, která je ve srovnání s tou logickou slabší.2 Pokud R. Cardal s touto Fuchsovou interpretací svého textu souhlasí (a vše nasvědčuje tomu, že ano), není v tomto bodě dále o čem mluvit: dosáhli jsme shody.

Ovšem nadále sporná v metodologicko- logické oblasti zůstává mezi diskutujícími otázka statusu závěru platného aposteriorního důkazu Boží existence, totiž výroku „Bůh existuje“. R. Cardal považuje tento výrok za logicky nutně pravdivý (tj. pravdivý pouze na základě významu slov, která se v něm vyskytují),3 P. Dvořák a já soudíme, že se jedná o výrok logicky kontingentní. Jsme na jedné straně přesvědčeni, že z platného aposteriorního důkazu Boží existence plyne, že Bůh existuje ontologicky nutně,4 že však na druhé straně je výrok „Bůh existuje ontologicky nutně“ výrokem logicky kontingentním (tj. výrokem, jehož pravdivost není dána pouze významem slov, která se v něm vyskytují). Že obojí není ve sporu, že něco může existovat ontologicky nutně, že ale výrok, jímž se to konstatuje, může být zároveň logicky kontingentní, plyne ze známého rozlišení užití modálních pojmů de re de dicto .

Snad toto vysvětlení R. Cardalovi postačí. Pokud by setrval na svém přesvědčení, že je výrok „Bůh existuje“ logicky nutně pravdivý, měl by v dalším vysvětlit, proč považuje výrok „nic neexistuje“ (implikující výrok „Bůh neexistuje“) za vnitřně sporný. Je tomu totiž tak, že každý, komu je jasné, že je výrok p logicky nutně pravdivý, umí eo ipso objasnit i to, že je výrok non-pvnitřně sporný. Čtenáře, který se o těchto otázkách chce poučit hlouběji, odkazuji ostatně na diskusní příspěvek P. Dvořáka uveřejněný zde na jiném místě.

V rámci logicko-metodologických úvah jsme předpokládali, že je aposteriorní důkaz Boží existence platný. V souvislosti s tím však vyvstává další otázka: Jsou první dva Cardalem formulované důkazy platné? To je druhý problém, o který v naší diskusi jde. Pokusili jsme se spolu s P. Dvořákem ukázat, že tyto Cardalovy důkazy platné nejsou, a v tomto bodě se nám dosáhnout s ním shody dosud nepodařilo. V čem je zdroj názorového rozdílu? Pokusím se to ukázat pro stručnost pouze na Cardalově „rigorizovaném“ důkazu Boží existence z příčinnosti (co o něm řeknu, platí však mutatis mutandis i o jemu velmi podobném důkazu z pohybu).

Cardal vychází ve svém důkazu ze dvou předpokladů: jednak že v řadě příčin, z nichž je každá závislá na předchozí per se , probíhá činnost všech příčin tvořících tuto řadu vždy a nutně zároveň, a dále z předpokladu, že taková řada příčin nemůže být nekonečná. Z těchto správných předpokladů pak neoprávněně činí závěr, že prvním členem takové řady je Bůh.

Že takový závěr z předpokladů neplyne, jsme se pokusili s P. Dvořákem ukázat metodou tzv. protipříkladu, na konečné řaděper se uspořádaných příčin, jejímž prvním členem zřejmě není Bůh. Aby čtenář nemusel tuto pasáž zpětně vyhledávat, uvedu zde tento příklad ještě jednou, podrobněji. Představme si, že Jan mrští rukou hůl. Hůl se pohybuje nejprve v jeho ruce, v určitém okamžiku však kontakt s rukou přeruší, letí několik vteřin vzduchem sama (čemuž Jan nyní již nečinně přihlíží), poté hůl dopadne a zasáhne při svém pádu kámen, který rozdrtí pod ním klíčící semeno. Zde máme příklad řady zahrnující pouze dvě příčiny, z nichž druhá (kámen drtící semeno) je závislá na první (hůl narážející na kámen) co do své činnosti, čili per se . Prvním členem řady není však Bůh, nýbrž hůl dopadající na kámen. Do této řady nenáleží totiž Janova ruka, protože ta v okamžiku, kdy působí hůl, svou činnost již ukončila. Činnost Janovy ruky spočívá totiž v udělení kinetické energie, tedy v oné změně, kterou se hůl postrádající kinetickou energii přemění v hůl kinetickou energii mající. Tato činnost ruky je přerušením kontaktu s holí ukončena, a to mj. i z toho důvodu, že činnost na dálku (tzv. actio in distans ) je podle tomistické nauky nemožná.

Co k tomu říká R. Cardal? Říká vpodstatě pouze, že pohyb hole je v celém svém průběhu na činnosti hole stále závislý a z toho hlediska s ní simultánní. Tento Cardalův výklad (podle něhož je činnost hole narážející na kámen per se závislá na činnosti ruky, která ji předtím uvedla do pohybu) je nepřijatelný. Je sice pravda, že pohyb a činnost hole jsou i po přerušení kontaktu s rukou stále závislé na činnosti ruky, ale tato trvalá závislost je závislostní na něčem již minulém, neexistujícím. Je to stejný typ závislosti, jakým závisí činnost dospělého syna na minulé plodivé činnosti jeho (případně již zesnulého) otce, totiž typická závislost per accidens . Právě z toho důvodu je třeba ji charakterizovat jako vztah transcendentální. 5

Na závěr malou poznámku: Myšlenka, že první člen příčinné řady, jejíž členové na sobě závisejí per se , je nutně Bůh, nepochází z hlavy R. Cardala, nýbrž ji lze doložit v autentických spisech sv. Tomáše Akvinského. Jak si ale potom vysvětlit, že tak velký myslitel zastával tezi, na jejíž nesprávnost lze poukázat tak jednoduchým protipříkladem? Odpověď zní, že byl sv. Tomáš v tomto bodě závislý na dobových přírodovědných představách, podle nichž byla vržená hůl během svého letu postrkována vpřed ji obklopujícím vzduchem (teorie tzv. antiperistaze). Z hlediska těchto dobových přírodovědných teorií mělo ovšem rozlišení mezi příčinami sřetězenými per se per accidens v důkazu Boží existence srozumitelný smysl.6 Dnes tomu je, jak se i přes proklamace R. Cardala7 domnívám, jinak. Jsem však přesto přesvědčen, že se v Tomášově první a druhé cestě pod dobovým nánosem skrývá zdravé metafyzické jádro, jež má pro formulaci platného důkazu Boží existence trvalý, nadčasový význam. Doufám, že se R. Cardal k takové formulaci časem propracuje, a přeji mu v jeho práci upřímně mnoho zdaru.

Poznámky:

  1. Viz S. Sousedík, P. Dvořák, Problém dokazování Boží existence . Distance 4/1999, str. 59-65.
  2. Srov. J. Fuchs, Logika versus noetika? Ibid., str. 66.
  3. Pravděpodobně nebude zbytečné, připomenu-li, že pojem logicky nutných výroků má širší rozsah než pojem výroků analytických.
  4. Ontologicky nutně existuje to, co jestliže existuje, nemůže neexistovat.
  5. Pro existenci transcendentálního vztahu není totiž současná existence jeho termínu nutnou podmínkou.
  6. Sv. Tomáš neprováděl důkaz existence Boží z řady příčin, z nichž každá je závislá na předchozí per accidens , protože považoval pod vlivem Aristotela věčnost světa za logicky možnou, a v souvislosti s tím soudil, že je existence první příčiny v rámci takové řady filosoficky neprokazatelná.
  7. Srov. Distance 3/1998, str. 10.