Ročník 2000‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Komplikace s korespondenční teorií

Jiří Fuchs

Prof. Sousedík uveřejnil ve Filosofickém časopise (47/4) stať Korespondenční teorie pravdy v oblasti empirického poznání , kterou mi poslal k posouzení. Toho si samozřejmě vážím, stejně tak jako celé filosofické práce prof. Sousedíka v našem ne zrovna příznivém prostředí. Jestliže tedy v následujícím textu uvedu zásadní výhrady k jeho pojetí pravdy, je to jen v zájmu věci. Tak tomu jistě i on rozumí. Čtenář se pak může účastnit ne snad zcela neúspěšného pokusu o precizaci nesnadné reflexe pravdy.

1. ZÁKLADNÍ NEDOROZUMĚNÍ

S. Sousedík předesílá, že se omezuje na „zkoumání pravdivosti výroků, týkajících se empirických skutečností“. Dá se samozřejmě pochopit, že chce přiblížit korespondenční teorii v prostoru analytické filosofie, a proto posílá do hry výroky a fakta. Úvaha s obecnými závěry o pravdě a její realizaci by však měla vycházet z obecné roviny vztahu myšlení a reality. Neměla by být fixována v zužující perspektivě výroků a fakt.

Sousedík začíná svůj výklad určitou interpretací korespondenční teorie, přičemž tuto interpretaci zřejmě pokládá za samozřejmou, ne-li za jedině možnou. Výrok je prý pravdivý, shoduje-li se s faktem. Má se pak objasnit „o jaký druh vztahu se v případě shody mezi výrokem a faktem jedná“. Celý výklad vyúsťuje do závěru: „Jsou-li mé vývody správné, je tedy v rámci aristotelsky orientované filosofie korespondenční teorie platná pouze v oblasti singulárních výroků.“

Tato smělá, „modernizující“ teze šokuje stoupence korespondenční teorie svou negativní stránkou: vyloučením univerzálních a partikulárních kategorických soudů z rozsahu soudů, které korespondenci realizují. Kdyby se např. z nějakých důvodů ukázalo, že není rozumně možné odnímat obecným soudům hodnotu korespondence, byly by tím falzifikovány vývody celého Sousedíkova výkladu - nakolik k negaci korespondence vedou. Jestliže tedy skutečně implikují odstavení obecných soudů od korespondence, nebylo by pak ani třeba výkladem se dál zabývat (pokud by nás např. nezajímaly důvody jeho selhání).

Jednou z možností, jak verifikovat korespondenci obecných soudů, je aplikace negativizujícího závěru na celou pozici, jejíž je závěr finální složkou. Není snad Sousedíkova pozice spolukomponována obecnými soudy? A nepostuluje se v nich korespondence? V intenci svého závěru, který pokládá za pravdivý, musí Sousedík např. tvrdit, že každá korespondence se realizuje prostřednictvím singulárních soudů, že některé singulární soudy jsou pravdivé, že někteří lidé jimi poznávají atd. V jakém smyslu tedy bude Sousedík přiznávat svým obecným (částečným) soudům pravdivost, když podle jeho závěru nemají realizovat kvalitu korespondence?

Ohlašuje se tu rozpor, který obvykle diskvalifikuje příliš negativizující (noeticky nepřipravené a nevyvážené) teze o přirozených komponentách myšlení. Nepopírá Sousedík u obecných soudů to, co u nich sám užívá? On by zřejmě řekl, že pro své obecné soudy nenárokuje pravdu v silném smyslu (korespondenci), ale jen jakýsi „informativní“ kontakt s realitou. Tak totiž v textu vysvětluje (posunutou) pravdivost obecných a partikulárních soudů. Ale je otázka, co vlastně Sousedík u svých obecných soudů skutečně nárokuje, když jim přiznává pravdivost. Zda to závisí na jeho pojetí korespondence a představách o pravdě (možná mylných). Mnozí filosofové se také např. domnívali, že obecniny neobsahují objektivně nutná určení, ačkoli je jejich vlastní obecniny přirozeně a tedy nutně obsahovaly.

Zatím zaznamenejme, že Sousedíkova negace zavání rozporem. Zda se jedná o skutečný rozpor, budeme zjišťovat až po úvaze o korespondenci. Nyní se podívejme na Sousedíkův text od konce. Autor totiž na závěr svého výkladu připojuje Fregovu kritiku, o níž se domnívá, že se týká samotné podstaty korespondenční teorie.

Fregova námitka zní: „Co bychom asi museli udělat, abychom rozhodli, zda je něco pravda? Museli bychom zkoumat, zda je pravda, že se nějaká představa a něco skutečného po určité stránce shodují. To by však vedlo k téže otázce a celá hra by začala nanovo. A tak pokus vysvětlit pravdu jako shodu ztroskotává.“ A Sousedík dodává: „Podle Frega je tedy definice pravdy jako shody neudržitelná, protože máme-li na jejím základě rozhodnout, je-li nějaký výrok pravdivý, vede to k regresu in infinitum.“

Situace se zdá být pro realistu vážná, ale ne zase až tak, jak se patrně zdálo Fregovi a jak by se mělo zdát (díky pojetí způsobu realizace korespondence) i Sousedíkovi. Nejprve k Fregově námitce. Neznám jeho text (cituji podle Sousedíka), ale pokud svou kritiku skutečně chápal jako popření pravdy ve smyslu korespondence, pak se kritika sama diskvalifikuje. Nebo snad v ní Frege mnohonásobně nepostuluje vystižení poznávajících, jejich myšlenkových struktur, postupů atd. svým myšlením? V tom však už je neprominutelně obsažena korespondence, soulad vlastního myšlení s myšlenými objekty (radikálně odlišný od nesouladu mylných soudů), nezávisle na tom, jaké představy o faktické realizaci této korespondence máme. Bez nároku na realistické zachycení objektů našeho myšlení (korespondence v podstatě neznamená nic jiného) by ani Frege nemohl školit realisty o myšlení.

Pokud tedy Frege skutečně zaujal ve své kritice noeticky negativní pozici, tím samým se odepsal. A pokud snad své negativistické reflexi korespondence nepředřadil obecnou noetickou úvahu o hodnotě myšlení (což předpokládám), pak se jen podílel na rozšířeném metodickém omylu, do něhož pravidelně upadají jak noetičtí negativisté, tak i realisté. Omyl spočívá v tom, že se o přítomnosti, mezích či způsobu realizace hodnoty myšlení rozhoduje jen na základě speciálních analýz poznání, v nichž se nepovšimnutě hodnota v přirozených mezích realizuje. Negativisté se pak vyvracejí a realisté zase dogmaticky „verifikují“, v co od počátku věří. Jestliže tedy Frege skutečně obrátil svou vtipnou kritiku proti „samotné podstatě korespondenční teorie“ (jak tvrdí Sousedík), pak by nebylo třeba se jí dál zabývat.

To, co Fregův poukaz na regres zpochybňuje, však není podstata korespondenční teorie, ale jen její zaběhnutá interpretace ve smyslu shody soudu a věci (či výroku a faktu), kterou nacházíme i u Sousedíka. Tato interpretace dosazuje za členy shody soud a objekt, čímž ovšem vyhání poznání pravdy z myšlení. Neboť poznání pravdy soudu (jeho údajné shody s věcí) by takto vyžadovalo vždy nový soud, protože soud jako pouhý člen shody by ji sám neobsahoval. (Blíže tento destruktivní důsledek exteriorizační interpretace shody vysvětluji ve své noetice - Filosofie. 2. Kritický problém pravdy 6.1.)

Frege tedy (rozumím-li mu) neodhaluje slabinu samotné korespondenční teorie, ale ukazuje na omyl ve výkladu korespondence. Zpochybňuje usamozřejměné dosazování jejích členů (soudvěc). V obecném vyjádření je možné pravdu smysluplně určit jako shodu poznání a „věci“ - myšlené skutečnosti. Konkretizujeme-li však členy shody, musíme se vyvarovat neobratnosti, s níž se na straně poznání stereotypně dosazuje soud. Pak ovšem nastává regres a tím i výkladové znemožnění poznání pravdy. Tato nešťastná konkretizace není bohudík jedinou možnou ve výkladu způsobu realizace shody (pravdy) v myšlení. Proto Frege jejím dotažením k regresu nelikviduje shodu jako hodnotu myšlení. Ta se totiž primárně realizuje uvnitř kategorického soudu, takže k jejímu poznání nevzniká potřeba nového soudu, který by pro poznání své vlastní pravdivosti vyžadoval zase nový soud.

Jak se ale v soudu může setkávat poznání a realita? Vždyť soud je aktem poznání - kde by se v něm realita vzala? Přes principiální nechápavost nominalistů a jejich četných obětí musíme z dobrých důvodů trvat na tom, že poznání je skutečně poznání, a že tedy pojmy svou povahou zpřítomňují ve svých obsazích poznáné objekty - nikoli sebe. Proto je subjekt kategorického soudu primárně poznaným objektem. Ani nominalista nepřisuzuje své destruktivní predikáty svým pojmům o myšlení či o pojmech, ale samotným myšleným objektům - zde lidskému myšlení a jeho pojmům. Shoda poznání a poznané reality se pak realizuje jako imanentní hodnota kategorického soudu tehdy, když vztažení predikátu (kladné-záporné) respektuje šířeji pojatou identitu subjektu, když mu přiděluje, co mu patří a odnímá, co mu nepatří (viz J. Fuchs, Úvod do filosofie. 1. Filosofická logika 6.4.)

Tento interiorizační výklad uskutečnění shody odpovídá definici pravdy, uniká zmíněnému regresu a objasňuje dominantní postavení kategorických soudů v lidském myšlení z hlediska jeho hlavní hodnoty - pravdy. Jak na Fregovu námitku zareagoval Sousedík? On celý svůj výklad korespondence založil na představě pravdy jako shody soudu a věci (výroku a faktu). Mohl tedy zachytit Fregovu pochybnost jako signál, který vyvolává potřebu znovu promyslit zaběhnutou exteriorizační představu realizace shody. Nic takového bohužel nenastalo. Podle mého, Sousedík hloubku Fregovy námitky nepochopil. Odpovídá na ni tak, že určení pravdy jako shody je esenciální, zatímco poznání pravdy soudu je už v okruhu neesenciálních predikátů. Tato distinkce však námitku neřeší.

Fiktivní dialog Frege-Sousedík by mohl vypadat takto:

Frege: Vaše pojetí pravdy jako shody (soudu a věci) vede k nepříjemnému důsledku. Znemožňuje totiž poznání pravdy.

Sousedík: Určujeme-li pravdu jako shodu, pohybujeme se na úrovni esenciální definice, která neobsahuje takové jevy, jakým je identifikace pravdivého výroku. Nelze tedy vytýkat esenciální definici, že nevyjadřuje něco jiného.

Frege: Já nevytýkám, že neobsahuje jiné, ale že svou skladbou znemožňuje to, co byste u poznání rádi udrželi - poznání pravdy.

Sousedík: ???

Fregova problematizace tedy zpochybňuje předpoklad, z něhož Sousedík ve svém výkladu bezproblémově vyšel, jehož problematičnost od Frega nezachytil a na němž založil celý svůj výklad - s překvapivě negativizujícím vyzněním. Tím předpokladem je exteriorizační konkretizace korespondence jako shody výroku a faktu. Tvrdím, že tento model shody pak umožnil i negativní specifikum Sousedíkova závěru. Právě ta neadekvátní perspektiva srovnávání faktu na jedné straně a výroku na straně druhé navodila hledání diferencí reality a způsobu myšlení, který určuje i generální výroky. Tyto výkladově přeceněné diference pak zapříčinily nepříznivé vyústění, v němž se obecným a částečným kategorickým soudům odnímá pravda ve smyslu korespondence.

Na tom by mohla kritická reflexe Sousedíkova výkladu přestat. Neboť celý výklad se zakládá na chybném předpokladu, z něhož vzešel i nepřijatelný závěr - přesněji: předpoklad ve výkladu funguje přinejmenším jako podmínka. Jestliže ji odmítneme, Sousedíkův závěr o obecných soudech přestává být závěrem, padá důvod jeho kladení, nezavazuje. Poněvadž se tu ale nabízí konfrontace realismu s experimenty moderní logiky a analytické filosofie, mohlo by se zároveň blíže ukázat, zda a nakolik je vhodné spojování klasického realismu s těmito novověkými koncepcemi. To je myslím také problém filosofického myšlení prof. Sousedíka. Přičiním tedy k němu ještě pár poznámek.

2. NEVÝHODY MODERNÍ LOGIKY

Nejprve si všimněme té části Sousedíkova textu, v níž se rozhoduje o tom, že obecné (a částečné) kategorické soudy nemohou - na rozdíl od singulárních - realizovat korespondenci poznání s realitou. Sousedík vychází z tohoto předpokladu: „...rozumím-li nějakému výroku, vím zároveň nutně, jak se lze přesvědčit o jeho pravdivosti... Znalost verifikace je znalost něčeho od znalosti smyslu výroku odlišného, co nicméně tuto znalost na způsob jakéhosi propria nutně provází... Příklad:

(1) Všichni chlapci (ve třídě) jsou modroocí. ...postup (verifikující) spočívá vlastně v zjištění pravdivostní hodnoty výroku: (2) o každém žáku je pravda, že jestliže je to chlapec, pak je modrooký.“

Tímto „verifikačním zdvojením“ obecného soudu získal Sousedík materiál k dedukci, na jejímž konci je tvrzení, že pravdivé obecné výroky se neshodují s žádnými empirickými fakty. Jak k tomu Sousedík dospívá? Výrok (2) se neshoduje s faktem, neboť obsahuje spojkový výraz jestliže-pak , jemuž v empirickém světě nic neodpovídá. Neshoduje- li se žádný fakt s výrokem (2), pak se neshoduje ani s výrokem (1). To prý vyplývá z toho, „že výrok (2) jen blíže vysvětluje, jak verifikovat výrok (1), tj. jak dospět k poznání faktu, s nímž se výrok (1) shoduje“.

Tady se autor poněkud zapoměl, neboť ještě „po staru“ dodává, že se výrok (1) shoduje s faktem, ačkoli smyslem celé dedukce je objevné popření shody obecného výroku s faktem. Ale tento drobný, spíše jen formulační nesoulad lze snadno odstranit. Měl bych však vážnější výhrady - k předpokladu i k samotné dedukci.

Sousedík předpokládá nutnou spojitost mezi rozuměním výroku a znalostí způsobu jeho verifikace - ta je prý jakýmsi propriem. Na této spojitosti Sousedík staví svou dedukci, na jejím základě rozhoduje o kvalitě korespondence u obecných soudů, a sice podle strukturálního stavu soudů verifikačních - vyjadřujících způsob verifikace soudů původních. Nad touto kritickou ideou se budeme podivovat vzápětí. Nyní však posuďme její předpoklad. Jak ho chce Sousedík uchránit od regresu? Jestliže totiž „rozumění výroku“ (což zde zřejmě značí kladení soudu jako pravdivého) nutně působí znalost jeho verifikace, která se jako další („propriální“) kvalita myšlení může uskutečnit jen soudem, pak bude rozumění soudu (2) (verifikačnímu) implikovat soud (3), o němž platí totéž - do nekonečna. Takový regres však bezpečně falzifikuje nutnou spojitost rozumění výroku a znalosti jeho verifikace, neboť z ní vzešel.

Jestliže totiž vykládám kvalitu nějakého soudu tak, že implikuje nový soud, jemuž tuto kvalitu musím rovněž přiznat, pak je výklad ztracený. To se zde přihodilo, neboť znalost verifikace je spoluaktualizována rozuměním soudu a realizuje se nutně soudem. Na této nutné realizaci soudem také Sousedík založil svou obecnou argumentaci, v níž o obecných soudech rozhodl s obecnou platností podle logické struktury přiřazených verifikačních soudů.

Co znamená zhroucení předpokladu dedukce o obecných soudech a korespondenci? Že se argumentace míjí se svým cílem, že logická struktura přiřazených „verifikačních“ soudů prostě nerozhoduje o obecné relaci generálních soudů a korespondence. Také samotná perspektiva spojitosti obou výroků je více než podivná. Analyzujme tedy onu spojitost bez ohledu na právě kritizovaný předpoklad a důsledky, které z této kritiky pro argument plynou. Ptejme se, zda z oné spojitosti skutečně plyne to, co Sousedík vyvozuje.

Sousedík si svým předpokladem údajně nutné spojitosti daného pravdivého soudu a soudu, který vyjadřuje způsob jeho verifikace, domněle otevřel možnost reflektovat pravdu původního soudu ze stanoviska jiného soudu - a sice toho, který prý „jen blíže vysvětluje, jak verifikovat výrok (1)“ , tj. jak poznat fakt, o nějž má v původním soudu jít. Uvažme tento postup nejprve obecně.

Máme si ujasnit kvalitu daného soudu, kterou v předporozumění spontánně intuujeme jako pravdu. Chceme zjistit, v čem ta kvalita vlastně spočívá (zda se jedná o korespondenci), příp. jaké jsou podmínky a jaký je způsob její realizace. Přitom na to jdeme tak, že zjišťujeme logickou strukturu jiného soudu a na základě jistých „strukturálních diferencí“ objektu a tohoto jiného soudu upřeme původnímu soudu hodnotu korespondence. Nejen závaznost, ale ani smysluplnost či vhodnost takového postupu nejsou zřejmé, jak předpokládá Sousedík, když beze všeho volí svou okliku: o hodnotě původního soudu rozhodovat ze strukturálních „zábran“ údajně propriálního soudu. Proč tak komplikovaně?

Má snad původní soud svou pravdivost a způsob její realizace závislé na jakémsi přiřazeném soudu, který podle reflexivního Sousedíkova určení vyjadřuje, „jak verifikovat výrok (1)“, takže má obsahovat jinou znalost, než je znalost - smysl původního soudu. Skutečně, soud o způsobu verifikace je jiného řádu (má noeticko-metodologickou intenci a perspektivu) než soud o reálných objektech. Jak tedy můžeme věřit, že logická struktura obsahově jiných soudů principiálně odhalí přítomnost či absenci korespondence původních soudů? Sousedík však věří, že soud o poznání nejen že odhalí, ale přímo svou strukturou rozhoduje o uznání (neuznání) hodnoty korespondence původního soudu. To je ovšem upřílišněný postulát. Jeho zavedení postrádá evidenci a zdá se, že i logiku.

Přihlédneme-li nyní konkrétně k Sousedíkovu příkladu, rozpaky vzrůstají. Druhý výrok („O každém žáku je pravda, že jestliže je to chlapec, pak je modrooký“) je kladen jako „verifikační“. Měl by tedy podle obecné Sousedíkovy teorie přinášet „jinou znalost“ - o způsobu verifikace. Přitom se ale zdá, že je spíše obsahovým ekvivalentem původního výroku „všichni chlapci (této třídy) jsou modroocí“. Je totiž umělou, v moderní logice zaběhnutou reformulací obecného výroku. Tento nesoulad by snad bylo třeba v rámci Sousedíkova postupu odstranit, ale vnější pozorovatel by ho na první pohled mohl klidně tolerovat. Neboť se zdá, že verifikační soudy nemají v samotné explikaci pravdy takový význam, jejich přiřazení je dost umělé.

Jenže posun k ekvivalentu má zřejmě posloužit rozhodující dedukci. Neshoduje-li se totiž s realitou výrok (2), pak snadno chápeme, že se s ní neshoduje ani obecný výrok (1) - je s ním totiž obsahově shodný. To je zřejmě nit Sousedíkovy dedukce. Tady ovšem platí, co jsme řekli v obecné reflexi Sousedíkova postupu: není vůbec jasné, že verifikační soud (2) má stejné podmínky realizace pravdivostní hodnoty, aby bylo možné rozhodovat z hlediska soudu (2) o její realizaci v soudu (1). Další výklad by naopak snadno prokázal, že přirozená realizace pravdy v soudu nezávisí na znalosti způsobu jeho verifikace a na jejím vyjádření - a že také struktura kategorického soudu vytváří zcela specifické podmínky a přirozené poměry realizace pravdy, které jsou značně odlišné od složeného výroku (2).

Pokud jde o posun k ekvivalenci, pak je usuzování z umělosti moderní logiky (výrok (2)) na přirozené vztahování pojmů (soud (1)) neméně odvážné. Všimněme si dobře Sousedíkovy argumentace. Proč se podle něho neshoduje výrok (2) s faktem (s realitou)? Protože obsahuje spojkový výraz jestliže-pak , který je čistě logický, ireálný. Toto je prý vlastní důvod absence korespondence ve výroku (2). Připusťme to na chvíli. Výrok (1) však spojkový výraz jestliže-pak neobsahuje, nemá uvedený důvod absence korespondence. Jak mu tedy může Sousedík tuto absenci imputovat?

Tento klíčový problém své argumentace proti obecným soudům řeší Sousedík nedostatečně: vyplývá to prý z toho, že výrok (2) vysvětluje způsob verifikace výroku (1). Tady se ale žádné plynutí nekoná, neboť pravda soudu o způsobu verifikace vystihuje modus poznání, kdežto pravda soudu o reálných objektech vystihuje ony objekty. Nekoresponduje- li principiálně soud o modu poznání, neříká to nic o principiální možnosti korespondence soudů o reálných objektech.

Daleko spíš by se dalo vyplývání nárokovat přes obsahovou ekvivalenci obou výroků. Tak to asi Sousedík přes nejasné vyjádření (či chápání?) myslel. Ale ani tento spoj není průchodný, vyžadoval by značné dopracování. Především není umělá formulace (obecných výroků) moderních logiků nutná, závazná. Je zavedena pro jisté účely, ale nemůže být předpisována reflexi pravdivosti obecných soudů. Takovou důvěru v genialitu moderních logiků nemůže nikdo rozumně žádat, zvláště když přihlédneme k množství nesmyslných výpovědí o pravdě, které pocházejí z prostředí jejich filosofování.

Hlavně však není přijatelné, aby o samotné realizaci korespondence rozhodovala logická struktura soudu. Ta rozhoduje o způsobu realizace pravdyshody, ne však o její samotné danosti. Bylo třeba více se zabývat tím, co vlastně korespondence znamená, co pro svou realizaci vyžaduje. Sousedík se však zastavil u první „disproporce“ struktury myšlení a reality a korespondenci hned odepsal - dokonce i tam, kde se ona „strukturální disproporce“ ani nevyskytuje.

Jenže korespondence se realizuje na úrovni obsahů myšlení, nikoli mezi ontologickou strukturou objektů a logickou strukturou myšlení těchto objektů. Naznačme stručně, co mělo být uváženo v reflexi, která riskovala negaci korespondence u obecných soudů. Myšlení si jakožto druh lidského poznání přirozeně nárokuje aspektuální vystižení jiných jsoucen - poznávaných objektů. Tuto základní funkci myšlení lze kritickou reflexí noeticky verifikovat - antiteze nemůže být pravdivá. V tomto (aktualizovaném) noetickém rámci by měly probíhat další speciální reflexe pravdy - také ta o způsobu její realizace. Neboť z elementárního potvrzení nevyhnutelnosti kontaktu myšlení s objekty mohou čerpat často spletité, různými hypotézami obtížené výklady dílčích aspektů poznání potřebný regulativ a korektiv.

Vystihující kontakt myšlení s myšlenými objekty je pozitivní, základní hodnotou myšlení, která značí, že v kognitivním obsahu se vyskytuje skutečně to, co objektu nějak patří. Toto aspektuální kognitivní postihování objektů tedy představuje shodu myšlení s tím, co je myšleno - říkáme s realitou (v nejširším smyslu vzatou). Tato korespondence pak definuje pravdu (vlastní hodnotu myšlení) v kontrastu s takovými akty myšlení, které myšlené objekty intencionálně deformují, např. logickým přidělením toho, co nemají.

Výskyt korespondence v myšlení a v jeho strukturách je tedy dán jeho obsahovou kvalitou. Korespondence se uskutečňuje v obsahovém aspektu myšlení. Způsob realizace pravdy pak záleží na různých strukturách myšlenkových aktů - soudů. Proto je v zásadě mylné, když o možnosti korespondence např. obecných soudů rozhodujeme tak, že se soustřeďujeme na jeho logickou strukturu (či dokonce na strukturu nějakého jiného soudu) a srovnáváme ji se strukturou poznávaných objektů (či s něčím tak ontologicky vágním, jako je fakt). Diference na této úrovni nevyhnutelně budou, neboť abstraktní způsob myšlenkového postihování reality přináší (počínaje obecností) specifické zvláštnosti: myšlené je v myšlení „poněkud upraveno“. Tyto logické zvláštnosti však nepřekážejí myšlení, nevytvářejí žádnou „kantovskou bariéru“, takže myšlení i s nimi postihuje realitu, shoduje se s ní. Zvláštnosti, logické formy soudů jen určují různý způsob, jímž je realita zachycována.

Pokud jde o kategorické soudy, zůstalo stoupencům exteriorizační hypotézy (vposledku rozporné) utajeno, že shoda se díky jejich (příhodné) struktuře uskutečňuje v soudu samém. Predikát reprezentuje naše poznání a vztahuje se nikoli k pojmu subjektu, ale k reálnému objektu, jím vyjádřenému. Tak se v kategorickém soudu o reálném objektu (či objektech) kontaktuje poznání s realitou a tento kontakt nutně realizuje buď shodu, nebo neshodu (pravdu-omyl). Jak by tuto „obsahovou shodu“ mohly vyhnat formálně logické struktury a jejich nepřítomnost v myšlených objektech?

Sousedík evidentně porovnává myšlení a realitu (výroky a fakta) na nepravé úrovni. V obecném soudu „každý člověk má tělo“ nepřidělujeme predikát obecnině „člověk“, ale reálným členům jejího rozsahu. Nejsou snad všichni tělesní? Nevystihuje tedy predikát to, co mají? Co jiného je pak korespondence? Korespondenci zde nelze rozumně popřít. Exteriorizační perspektiva korespondence a srovnávání struktur členů samozřejmě vyvolává všelijaké výhrady. Ale v logice těchto výhrad bychom mohli namítat i proti (uznané) korespondenci singulárních soudů, neboť např. mají obecné predikáty, které se v realitě nevyskytují. K témuž důsledku vede i aplikace „zdvojených výroků“. Sousedík uzná, že soud „Petr je svobodný“ je pravdivý ve smyslu korespondence. Jenže i k němu lze přičinit umělost moderní logiky (i když to není zvykem) a odstřelit tak jeho korespondenci: O této bytosti (Petrovi) je pravda, že je-li to člověk, pak je svobodný. Spojkovému výrazu je-li-pak v empirickém světě zajisté nic neodpovídá...

Sousedíkovo principiálně negativní řešení korespondence obecných soudů tedy mělo projít noetickou reflexí korespondence (její nezbytnosti a povahy). Sousedík tu však příliš spolehl na úzus moderní logiky, a proto dospěl k pojetí pravdy obecných soudů, které z uvedených důvodů nemohu pokládat za pravdivé. Neblahá závislost na představách moderních logiků o myšlení se projevuje i v dalších nedostatcích.

Sousedík např. tvrdí, že pravdivost analytického soudu „Každý vraník je černý“ nezávisí na faktické barvě koní. Domnívá se totiž, že pravdivostní hodnota analytických výroků závisí pouze na významu užitých slov. Takový názor si snadno vytvářejí logikové na základě svých abstraktivně reduktivních přístupů - filosofa však uspokojit nemůže. V pozadí je zřejmě (zase) pojem moderní logiky „logicky nutně pravdivého“, který prostě není univerzálním klíčem v tématu pravdy. To, co je zde závislé pouze na významu slov, není samotná pravdivostní hodnota výroku, ale její identifikace. Logicky nutné spojení pojmových obsahů je v takových případech dostatečně zřejmé z nich samých, takže v rozpoznávání pravdivostní hodnoty analytického soudu nemusíme angažovat další poznávací akty. To ale neznamená, že by samotná pravda soudů o reálných objektech na nich nezávisela. Vztažení predikátu „černý“ určitým koním je pravdivé proto, že respektuje jejich realitu. Skutečnost, že jsou černí, podstatně spoluurčuje kvalitu daného soudu.

Moderní logik v reflexi hlavní hodnoty myšlení obvykle odhlíží od povinného realistického kontextu pravdy, což plodí časté noetické defekty a následná nedorozumění. Jedno z nich je patrné i v této Sousedíkově úvaze: Výroky „Sókratés je moudrý“ a „Platónův nejvýznamnější učitel je moudrý“ se prý jako pravdivé mohou shodovat s různými fakty. V nějakém možném světě je Platónovým učitelem i někdo nemoudrý, např. Alkibiadés. (Pak ovšem není jasné, proč to má být pravdivý soud, když se o nemoudrém predikuje „moudrý“, ale to je detail.) Sousedík tedy uzavírá, že výrok „Platónův nejvýznamnější učitel je moudrý“ se může (je-li pravdivý) shodovat v různých možných světech s různými fakty.

Má se tedy jednat o pravdivý výrok. Čím je dán výrok a jeho případná pravda? Zcela jistě vazbou na určitý pravdivý soud a tedy vazbou na jeho pojmy. Identita pravdivého výroku spočívá v tom, že je jazykovým vyjádřením myšlenkového aktu s určitými - právě takovými - pojmy, jejichž právě takové vztažení realizuje shodu myšlenky s myšleným, tj. pravdu. Pravda výroku o Sókratovi tedy závisí na pravdě soudu o Sókratovi a ta je determinována reálným Sókratem. Tento realistický kontext nelze v reflexi pravdy daného výroku rozumně vypojit.

Jestliže tedy Sousedík rozšiřuje výrok na jiné světy, aby vysvětlil, že se jako pravdivý může shodovat s jinými fakty, pak se prostě mýlí. Neboť vyjádření jiných faktů se děje jinými soudy - s jinými pojmy. Pravdivý výrok však je jako takový definován vazbou na určité, právě takové (ne jiné) pojmy. Takže jiný fakt implikuje jakožto myšlenkově vyjádřený jiný soud, který jakožto pravdivý determinuje jiný pravdivý výrok - byť jeho znění bylo stejné. Překvapivé zjištění pro moderní logiky: Výrok „Platónův učitel je moudrý“ není v Sousedíkově příkladu jeden, nýbrž nejméně dva - podle počtu faktů (možných světů), s nimiž se „shoduje“. Identita výroku jakožto pravdivého není dána použitými slovy, ale vazbou na pravdivý soud - fixovaný na identický objekt (jsoucno jakožto poznatelné). Daný příklad tedy nepředstavuje jeden pravdivý výrok „shodný“ s různými fakty, ale (nejméně) dva stejně znějící pravdivé výroky. To je ovšem srozumitelné jen v realistickém kontextu explikace pravdivých výroků, od něhož moderní logik nevhodně abstrahuje.

Nakonec se ptejme, jak se to má s konzistencí Sousedíkova výkladu, uvážíme-li jej celkově. Dospěl k negaci korespondence u kategorických nesingulárních soudů. Viděli jsme, že způsobu realizace hodnoty korespondence je v něm špatně rozuměno, že důvody odmítnutí korespondence u zmíněných soudů jsou také nepřesvědčivé. Zajímá nás ale též, zda si Sousedíkova negace odporuje.

Vrámci myšlenkové pozice je tato negace evidentně podmíněna mnohými obecnými soudy, které Sousedík musí z důvodu elementární smysluplnosti své pozice pokládat za pravdivé. Rozpor celé pozice se tedy zdá být zřejmý. Jenže Sousedík by řekl, že své obecné soudy pokládá za pravdivé v jiném - „informativním“ - smyslu, nenárokuje pro ně korespondenci. Proto se jeho pozice v explicitním rozporu nenachází. Je tím ale podezření z rozpornosti rozptýleno?

Co skutečně oponent korespondence obecných soudů ve svých obecných soudech užívá, nezávisí na tom, co o jejich pravdivosti říká, jak ji pojímá. Jestliže např. nominalista explicitně popírá objektivní obsahy i u svých obecnin, neznamená to, že popřené v tom neužívá. Povaha myšlení se přirozeně prosazuje navzdory omylům, do nichž ti, kdo ji reflektují, tak často upadají.

Tak také negovaná korespondence se nutně realizuje v pravdivých obecných soudech Sousedíka, i když on to popírá. Stačí několik otázek o struktuře soudu a povaze korespondence, aby vysvitlo, že: predikát se vztahuje k reálným subjektů, že v pravdivém kladném soudu svým obsahem vyjadřuje to, co reálně náleží poznaným jsoucnům (obě antiteze se vyvracejí). Vlastní rys poznání (intencionální zpřítomnění jiného jakožto jiného) sám přináší korespondenci kognitivního obsahu a poznaného jsoucna - nakolik je poznáno.

Sousedík tedy popírá to, co z povahy lidského myšlení sám nutně užívá, i když o tom neví a korespondenci špatně pojímá. (Nepředpokládám, že by se zde jako aristotelik uchýlil k tomu, že by imputoval moderní reformulaci obecných kategorických soudů samotnému myšlení a popřel, že užívá obecné kategorické soudy. V tom případě by se zase dalo dokázat, že je nuně užívá, byť by to popíral.)

Kdyby někdo poukazoval na to, že on vlastně popírá jen tu korespondenci, kterou uvažuje (exteriorizační), takže rozpor vlastně nenastává, pak by bylo nutné uvážit celou jeho pozici. Sousedík díky svému pojetí uvažuje ve své negaci jen exteriorizační korespondenci, ale na základě takové dezinterpretace korespondence pak ve výsledku odnímá hodnotu korespondence obecným soudům vůbec. On díky svému pojetí a zdůvodnění rezultačně tvrdí, že ji neobsahují. To však je rozporné. Obecné soudy (i jeho) korespondenci nutně obsahují. Záchranný poukaz jen vysvětluje, proč k rozporné negaci došlo, rozpor neodstraňuje.