Ročník 2000‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Nad knihou: Logicko-sémantická propedeutika – díl 1.

David Černý

ÚVOD

V roce 1997 vydalo Nakladatelství Petr Rezek překlad knihy německých filosofů Ernsta Tugendhata a Ursuly WolfovéLogisch-semantische Propädeutik , česky Logicko-sémantická propedeutika. Podle slov autorů má kniha sloužit jako úvod do filosofie z logicko-sémantické perspektivy. V celkem čtrnácti kapitolách seznamuje čtenáře s mnoha tématy, s kterými se potýká filosofické myšlení od dob svého vzniku až dodnes. Protože jde autorům především o pohled logicko-sémantický, jsou i problémy ontologie, metafyziky, logiky a podobně řešeny zásadně z tohoto zorného úhlu. Text je psán srozumitelně a budí dojem konzistence a logické návaznosti. Přesto však nacházíme v textu pasáže, se kterými, jak se domnívám, není možné souhlasit - a právě na ně bych rád ve svém příspěvku poukázal.

V prvních kapitolách nám autoři představují tři odlišné způsoby chápání logiky:

1. Ontologické

Logika je věda zkoumající zákonitosti skutečnosti. Odpovídající výraz, zastupující tradiční pojem „soud“, je myšlenka, propozice či věcný stav.

2. Psychologické

Logika je věda zkoumající zákonitosti myšlení. Hovoří se o soudu, převládají psychologické a epistemologické problémy. K této logické tradici, začínající logikou z Port-Royal (1662), se řadí např. Kant a Hegel.

3. Zaměřené na jazyk

Logika je věda zkoumající zákony jazyka. Mluví se o výrokové větě, k tomuto pojetí se hlásí většina současných analytických filosofů.

Každé zde zmíněné pojetí může vystupovat vumírněné, nebo naopak v extrémní formě. Např. extrémní psychologický přístup tvrdí, že povahu soudu, imanentního aktu ztotožnění či rozrůznění pojmů v mysli, je možné vysvětlit bez odkazu kodpovídající výrokové větě. Umírněný psychologický přístup toto popírá a domnívá se, že povaha soudu se prokazuje poukázáním do sféry jazyka.

Je evidentní, že přijetí jedné ze zmíněných koncepcí logiky rozhodne o povaze předmětu a o řešení jeho specifických otázek. Je přece rozdíl, zda např. princip sporu (či větu sporu, jak je v knize nazýván) pojímáme jako základní zákon skutečnosti, myšlení či jazyka. Zde bychom tedy od autorů očekávali kritický rozbor všech tří koncepcí a na jeho základě přijetí jedné z nich v umírněné či extrémní podobě. Ničeho takového se však nedočkáme, a nejsme-li takové reflexe sami schopni, nasměrují nás autoři rovnou do sféry jazyka, přičemž pouze vysvětlí, že v logice jde o věty, které Aristotelés nazýval apofantické a o kterých lze rozhodnout, zda jsou pravdivé, či nikoliv. Apofantická (asertorická, výroková) věta si tedy vždy nárokuje pravdivostní hodnotu, což je podle autorů sémantické hledisko pro rozlišení těchto vět od jiných. (Jenom na okraj bych podotkl, že s tvrzením, že každá výroková věta (či každý kategorický soud) si nárokuje - a to ze své povahy nutně - pravdivostní hodnotu, by někteří moderní logici nesouhlasili. Uváděným příkladem je věta „současný francouzský král je holohlavý“, která podle nich není ani pravdivá, ani nepravdivá, prostě nemá žádnou pravdivostní hodnotu.)

Jak uvidíme v dalším výkladu, přijetí koncepce logiky jako vědy o zákonitostech jazyka (třebaže autoři, jak se zdá, zaujímají umírněný jazykový přístup, což znamená, že nepopírají existenci věcných stavů ( Sachverhalten ), v anglosaské terminologii propozic, jejich povahu však vysvětlují ve sféře jazyka) vede nutně k odmítnutí tradiční nauky opojmu, kategorickém soudu, singulárních a generálních predikativních soudech a podobně. Chtěl bych ukázat, že nauka, kterou Tugendhat a Wolfová (dále jen autoři) podávají jako tradiční a na jejíž kritice stavějí svůj výklad, často tradiční nauce neodpovídá, apokud se chápe v patřičných noeticko-ontologických souvislostech, žádné problémy s ní nevznikají. Podívejme se na jednotlivé vybrané problémy blíže.

PRINCIP SPORU

Autoři představují tradiční pojetí principu sporu, jak se nalézá u Aristotela v jeho Metafyzice : „Aby jeden a tentýž [predikát] jednomu a témuž [subjektu] v témže ohledu zároveň (zdůraznil D. Č.) náležel a nenáležel, je nemožné“, a současně vyslovují proti jeho formulaci námitky, které považují za závažné. Tak především se jim spolu s Hegelem zdá, že je docela možné, aby jeden predikát subjektu náležel i nenáležel, přičemž citují z Hegelovy Logiky : „vnější smyslový pohyb“ je „bezprostřední existence sporu“. Dále se domnívají, že časový aspekt, který je implikován Aristotelovou vsuvkou zároveň , je pouze jedním z aspektů, vzhledem k němuž může predikát subjektu náležet inenáležet, a že není možné dostatečně explikovat všechny tyto aspekty - tedy nejen kdy predikát subjektu náleží, ale také kde a podobně. Např. na otázku, zda je tulipán, který vidíme, červený, je možné odpovědět ano i ne (čili mu přisuzujeme i odpíráme predikát „být červený“), má-li tulipán bílou skvrnu. Rovněž je možné odpovědět ano i ne, pokud odstín barvy, kterou tulipán má, není přesně červený, ale ani fialový či růžový (autoři se zde dotýkají problematiky tzv. vágních predikátů).

Odtud se autoři po krátké zmínce o možnosti dokazování principu sporu, ve které vzpomínají na Aristotelovy argumenty o jeho nedokazatelnosti, přesouvají do sféry jazyka (pouze intencionálně, protože věcně ji vlastně neopouštějí nikdy), přičemž za spolehlivého průvodce volí filosofa P. F. Stawsona. Oproti Aristotelovi a celé realistické tradici, která byla jeho dílem založena, se Strawson domnívá, že predikát má pouze funkci, kterou ve vztahu k předmětu plní v aktu predikace: „Když totiž říkáme, jak nějaká věc je, pak ji nejen srovnáváme s ostatními věcmi, nýbrž ji též odlišujeme od ostatních věcí. (To nejsou dvě činnosti, nýbrž dva aspekty téže činnosti.)“ Strawson zavádí do filosofie pojmy „obor inkompatibility“ a „predikační pole“, s jejichž pomocí vysvětluje význam principu, či podle autorů, věty sporu. Protože predikát podle Strawsona plní v řeči funkci srovnávací a odlišovací (což je důvodem informativnosti predikativních vět), znamená použití predikátu vytyčení hranice a umístění předmětu, o němž se predikát vypovídá, na jednu stranu této hranice. Spor vzniká poté, je-li předmět kladen současně na jednu i na druhou stranu hranice predikačního pole, a to ztoho důvodu, že informační hodnota věty, která by to činila, je nulová. Predikáty řadí Strawson do téhož oboru inkompatibility, platí-li, že výrok „a je “ implikuje výrok „ není “ a zároveň „ je “ implikuje „ není “, symbolicky Ga=>~Fa a zároveň Fa=>~Ga. Například predikát „červený“ vytyčuje hranici predikačního pole, na jehož jednu stranu umisťuje předmět, o němž se červenost vypovídá (např. rajské jablko), a platí, že užití jiného predikátu z téhož oboru inkompatibility (zde z oboru s názvem „barvy“) o témže předmětu by umisťovalo předmět na jednu i na druhou stranu predikačního pole, což se v konečném důsledku rovná nulové informační hodnotě výrokové věty, a tudíž sporu. Pokud dva predikáty neleží ve stejném oboru inkompatibility, nevede jejich současná predikace o předmětu ke sporu. Je možné např. říci, že rajské jablko je červené azralé, protože predikáty „červený“ a „zralý“ leží v jiných, disjunktních oborech inkompatibility.

Domnívám se, že Strawsonovo pojetí principu sporu, alespoň v té podobě, v jaké je představují autoři, je mylné, a to z několika důvodů.

Uvažme situaci, v které nebudeme nějaký predikát subjektu přidělovat, ale naopak mu predikát budeme odpírat, např. soudem: „Rajské jablko není kulaté“, ve kterém logickému subjektu, který reprezentuje abstraktně pojaté konkrétní jsoucno typu věc, substanci, odnímáme predikát „být kulatý“. Podle Strawsona by predikát měl vytyčovat hranici predikačního pole a na jednu stranu umisťovat predikátem označený předmět. Současně by mělo být jasné, (z jakého důvodu, to autoři neuvádějí, ale vzhledem kjejich celkovému zaměření předpokládám, že z jazykových zvyklostí a úzu), které predikáty, pokud by se o předmětu vypovídaly, by jej umisťovaly na druhou stranu hranice, a tím by vznikl spor. Problém však je, že pokud subjektu predikát odpíráme, respektujeme sice jeho identitu, ale současně jej nijak blíže nevymezujeme. Není tedy vůbec jasné, které predikáty již nemůžeme osubjektu bezesporně vypovídat, atím pádem ani nemůžeme pozitivně vytyčit a určit obor inkompatibility. Autoři říkají, že když tvrdím: „Toto není červené“, říkám jen to, že předmět leží na druhé straně predikátem vytyčené hranice. Ale jaké hranice? Přece není vůbec nutné, aby vzniklá hranice vedla mezi stavem „být - nebýt“ červený, protože, jak jsem již uvedl, odnětím predikátu sice určitým - slabším - způsobem respektujeme identitu subjektu, jinak by byla znemožněna realizace pravdy v kategorickém soudu jako shoda poznání se skutečností, ale zároveň jej nijak nevymezujeme pozitivně, nespecifikujeme, ani čím je, ani co mu nutně či nahodile náleží. Vraťme se k příkladu, který jsem uvedl na začátku. Vyslovím-li soud: „Rajské jablko není kulaté“, neříkám tím přece, že je hranaté, měkké či nezralé!

Vzpomeňme si, jak je definován obor inkompatibility: „Dva predikáty „ “ a „ “ jsou navzájem inkompatibilní, tj. náležejí do jednoho oboru inkompatibility, pokud výrok „ je “ implikuje výrok „ není “ a výrok „ je “ implikuje výrok„ není “.“ Musíme se však zeptat, odkud pramení nutnost této implikace, čili proč by měl výrok Ga implikovat ~ Fa a obráceně? Podle Strawsona proto, že by informační hodnota věty, která by o předmětu tvrdila „ “ a zároveň „ “, byla nulová. Tento autor situuje problematiku principu sporu výhradně do oblasti jazyka a nijak nepřihlíží k reálné struktuře jsoucen, která právě jediná je garantem principu sporu v oblasti jazyka i myšlení. Výše jsem ukázal, že v mnoha případech není reálně možné vytvořit obor inkompatibility pro nějaký předmět, zvlášť když, jak se domnívám, jsou tyto obory konstruovány a priori z jazykových zvyklostí - jen na základě slov, nikoli pojmů - a nijak nepřihlížejí k povaze a vlastnostem jsoucna, o kterém jsou vypovídány. Tak podle autorů je jedním z oborů inkompatibility např. obor s názvem „barvy“, a zdá se, že autoři zastávají hledisko, podle kterého je současné vypovídání predikátů z tohoto oboru o libovolném předmětu sporem - čistě z důvodu příslušnosti predikátů do téhož oboru inkompatibility. To je však neudržitelné hledisko, protože je vázáno pouze na příslušný jazyk a rovněž mentalitu uživatelů jazyka. Ve východních zemích nebude mnoha lidem činit potíže vypovídat o předmětu kontradiktorní predikáty, stejně jako to nečiní problémy mnohým současným katolickým teologům, když se nechají strhnout vášní a pouští se do hlubších spekulací o povaze Boha. Uvedený problém však vzniká pouze a jen tehdy, pokud princip sporu považujeme za princip smysluplné a obsažné komunikace a pokud jej vážeme na slova, místo na pojmy.

Jaké je tedy pojetí principu sporu, které je, jak se domnívám, prosto konfuzí a nejasností? Musíme si uvědomit, že naše myšlení probíhá pomocí pojmů a že v nich a skrze ně (pojem je signum quo ) je nám dána realita k rozumovému poznání. Nesmíme však zaměňovat slovo (nějaký zvukový projev nebo shluk písmen na papíře, mající určitý smysl) apojem. Zatímco slovo ajeho význam je věcí konvence, pojmy jsou determinovány reálnými jsoucny a ze své povahy mají nutně stálý pojmový obsah, neboť vyjadřují esence jsoucen. Když tedy pomocí pojmů poznáváme nějaké jsoucno, poznáváme je jako určité, mající svou esenci a zachovávající si svou identickou určitost po celou dobu existence - jinak bychom mu nemohli obecný pojem přidělovat, ani ho skrze něj poznávat. Má-li však být jsoucno identické, musí pojmový obsah vykazovat nutnost vztahů mezi jeho znaky - analytickými vlastnostmi jsoucna. V obecné rovině se pak princip sporu vyjadřuje tak, že jsoucno nemůže být a současně nebýt. Protože tato disjunkce vyčerpává všechny možnosti mezi existencí a neexistencí, lze smysluplně hovořit otom, že jsoucno nemůže být nějaké asoučasně takové nebýt (např. být člověkem a současně člověkem nebýt) a rovněž nemůže nějakou vlastnost mít a současně ji nemít. Garantem principu sporu tedy nemůže být jazyk, ale samotná identická určitost jsoucna, protože současné přidělování aodpírání predikátu ruší tuto identitu a konsekventně ústí do kognitivního nihilismu. Můžeme říci, že princip sporu je základním zákonem skutečnosti - v jejím ontologickém záběru, proto zde nemohou platit např. námitky operující Heisenbergovým principem neurčitosti (navíc se zdá, jak dokazuje Dr. Lokajíček z Fyzikálního ústavu AV ČR, že se v rámci tzv. kodaňské interpretace kvantové fyziky nepatřičně a nepodloženě prohlásila statistická vlastnost souboru mnoha částic za vlastnost částice jediné; N. Bohr byl ostatně při její formulování pod silným vlivem východních nauk a Kierkegaardovy negativní dialektiky) - ajako takový garantuje možnost našeho bezrozporného myšlení a také smysluplné komunikace. Vztah závislosti tedy postupuje ve směru realita - myšlení - jazyk (komunikace).

SINGULÁRNÍ PREDIKATIVNÍ VĚTA

Singulární predikativní věta je např. věta „Sókratés je člověk“, ve které se subjektu, tvořenému buďto vlastním jménem („Sókratés“, „Akvinský“), vlastní deskripcí („autor díla Summa contra gentiles “) či deiktickým výrazem („toto zde“, „tamto, co“, „já“) - tedy vlastně singulárním termínem - predikuje, čím tento je nebo co má, která vlastnost mu náleží. Podle autorů bylo v tradici gramatické chápání termínů subjekt a predikát vždy spojeno s chápáním sémantickým (významovým). K tomu se ještě řadí skutečnost, že je od Aristotela až do 19. století v tradici zakořeněna představa spojení ( synthesis ), což má znamenat, že jsoucno, zastoupené v jedinečné predikativní větě termínem v subjektu (podmětem), se spojuje s jiným jsoucnem, které je ve větě zastoupeno termínem vpredikátu. Např. ve větě: „Sókratés je plešatý“ má být jsoucno zastoupené vlastním jménem „Sókratés“ konkrétní, popsatelné objektivně lokalizující deskripcí a toto jsoucno se spojuje s jiným, které zastupuje termín v predikátu a které má být podle autorů abstraktní. Takové spojení konkrétního a abstraktního jsoucna vede prý k nepřekonatelným obtížím a je důvodem k odmítnutí celé realistické koncepce povahy singulárních predikativních výroků.

Zde se již dotýkáme problematiky, ve které je vztah mezi ontologií a logikou obzvlášť intimní. Uvažme tedy námitky, které autoři uvádějí, přičemž můžeme pominout fakt, že nijak nevysvětlují, proč by složení konkrétního a abstraktního jsoucna mělo vést k problémům, a už vůbec, je-li to postačující podmínka k odmítnutí celé realistické koncepce.

Jsoucno, které je zastoupeno singulárním termínem na místě logického subjektu, se v tradici nazývá substance a je charakteristické inseitou (zkratka z latinského ens in se , jsoucno, jež je „v sobě“). To znamená, že existuje v prvním smyslu, aniž by ke své existenci potřebovalo nějaké jiné jako nosiče. Naopak taková jsoucna, která bez nosiče existovat nemohou, tedy existují v druhém smyslu - ens in alio - nazýváme akcidenty. Je důležité nezaměňovat logický akcident, čili predikát, který neplyne ze specifické esence, a akcident ve smyslu ontologickém, což je reálné jsoucno, které má inherentní modus existence - v jiném. Všechna reálná, nesložená jsoucna je tedy možné rozlišit do dvou tříd - na substance a na akcidenty. Tato disjunkce je úplná, protože mezi „bytím o sobě“ a „bytím v jiném“ není třetí člen. Ještě jinak to můžeme říci tak, že jsou jsoucna, která mají různé vlastnosti, jsou jejich nositeli - ale mohou existovat i bez nich - a jsou samotné vlastnosti jsoucna, jež bez toho, které je vlastní, existovat nemohou. Tomáš Akvinský říkal: „ accidentis esse est inesse “, čili akcidenty jsou vždy akcidenty něčeho, bytí akcidentů je vždy v jiném.

Autoři tedy tvrdí, že v singulární predikativní větě se skládá substance s akcidentem, přičemž substance má být konkrétní jsoucno, zatímco akcident abstraktní. To však tradiční nauce neodpovídá. (Když pomineme fakt vágnosti slova tradiční. Jaká tradice se myslí? Kteří autoři, která ontologická koncepce?) Před rozlišováním jsoucen na abstraktní a konkrétní varuje A. Kenny ve své monografii Tomáš Akvinský . Existují přece substance, které nejsou nijak konkrétní v tom smyslu, že bychom je mohli popsat objektivně lokalizující deskripcí - třeba Bůh. A na druhou stranu - drsnost pilníku můžeme cítit rukou, stejně jako čichat vůni, pozorovat barvy nebo vychutnávat sladkost. Rozhodně nelze říci, že rozdíl mezi substancí a akcidentem je právě v abstraktnosti nebo konkrétnosti. Postačujícím určením substance je inseita, která ji definuje a současně odlišuje od akcidentu.

Snažil jsem se ukázat, že důvod, který autoři uvádějí pro odmítnutí tradiční nauky o singulárních predikativních větách (jenom upozorňuji, že autoři užívají termín „věta“ i tam, kde se v tradici užívalo spíše pojmu „soud“), nevychází ze skutečného chápání ontologické struktury skutečnosti, které můžeme najít např. u nejvýznamnějšího ontologa našeho tisíciletí, Tomáše Akvinského, ale je získán pouze ze sekundární literatury bez dostatečného kritického prověřování.

Domnívám se, že pro udržení realistické koncepce singulárních predikativních soudů, vycházející z tzv. identitní teorie predikace, je klíčovým pojmem substance. Od dob britských empiriků je filosofie k metafyzickým pojmům skeptická a tato nedůvěra, kulminující v metafyzické čistky novopozitivistů Vídeňského kruhu, se dodnes odráží v dílech mnoha logiků, třebaže stále více jich připouští, že logika musí být založena v ontologii. Proto je třeba poněkud přiblížit některé důkazy, kterými je možné pojem substance odůvodnit. Ojednom důvodu pro ontologii se zmiňuje polský filosof a logik J. M. Bochenski ve své knize Cesta k filosofickému myšlení . Říká, že není jasné, proč když o nějakém jsoucnu vypovídáme nadřazené pojmy, např. o Petrovi, že je člověk, živočich, substance, některé vypovídáme o Petrovi, zatímco jiné pouze o slově Petr. Skok od reality do sféry jazyka je nečekaný a neodůvodněný. Bochenski uvádí, že tento argument se pro mnoho logiků ukázal být velmi přesvědčivým. Mě osobně zaujal jiný, kterému věnuji více místa.

Uvažme znovu zmíněnou disjunkci - jsoucno je buďto nositelem vlastností, anebo je vlastností. Předpokládejme, že substance jsou prázdné pojmy - neexistují tedy nositelé vlastností a veškerá jsoucna jsou pouze konfiguracemi vlastností, jsou pouze svazkem vlastností. (Teorii jednotlivin jako svazku vlastností zastával např. filosof alogik B. Russell). ZLeibnizova principu identity, který je ekvivalencí x y (x=y <=> F(Fx <=>Fy)), vyplývá princip nerozlišitelnosti identických věcí a princip identity nerozlišitelných věcí, v jazyce predikátového kalkulu druhého řádu x y ( F(Fx <=>Fy)=> x =y). Princip identity nerozlišitelných věcí říká, že když dvě věci mají všechny relační i nerelační predikáty stejné, jsou identické. Je však logicky bezrozporně myslitelná situace (řekne-li se, že je nějaká situace logicky možná, tak to znamená pouze to, že realizaci dané situace nebrání nějaký logický spor, neznamená to však, že je tato situace reálně, např. fyzikálně možná), kdy dvě jsoucna mají všechny predikáty stejné, a přesto je není možné ztotožnit. Takovou situací může být např. cyklicky se opakující vesmír obsahující jediný prvek, mající všechny vlastnosti stejné. Přesto to nebude identické jsoucno, ale jsoucna různá - právě proto, že to bude první, druhé ... X-té jsoucno. Kvantita však rozrůzňuje substance, nikoli akcidenty - ty jsou identické. Proto nemohou být věci svazky kvalit, ale substance, které kvality vlastní. Má totiž smysl ptát se, kolik je např. v krabici kostek cukru, ale neexistuje smysluplná otázka, kolik je v krabici s cukrem hranatostí či sladkostí. Akcidenty jsou zmnožovány mnohostí substancí a v tomto smyslu je předpokládají jako své nositele. Problém vztahu substance a kvantity je ovšem složitější, než jsem naznačil, pro samotný důkaz to, myslím, není podstatné.

Uvažme příklad singulárního predikativního soudu, např. již zmíněné: „Sókratés je plešatý“. Připomínám, že podle autorů je jsoucno zastoupené termínem v subjektu konkrétní (což má zřejmě znamenat, že je popsatelné objektivně lokalizující deskripcí) a jsoucno, které zastupuje termín ve funkci predikátu, má být abstraktní. Snažil jsem se ukázat, že to neodpovídá tradiční nauce a že je dokonce nutné se takového rozlišování vyvarovat.

Přistupme k analýze naší věty, přičemž musíme anticipovat noeticky verifikovanou realistickou koncepci pravdy jako shody mezi realitou a myšlením, která se realizuje v pravdivém kategorickém soudu. V noetice, která je naukou o hodnotě našeho poznání, se dá dokázat, že naše pojmy svými obsahy korespondují s realitou (J. Fuchs, Filosofie, 2. Kritický problém pravdy ). V singulárním predikativním soudu termín v subjektu zastupuje abstraktně pojatou jednotlivinu - substanci, o které vypovídáme nějaké vlastnosti nebo čím zmíněná substance je. Je důležité, že zmíněné vlastnosti nevypovídáme o pojmech v subjektu, ale o samotné substanci - pojem v subjektu zpřítomňuje mysli poznané, pojem v predikátu naopak to, co o substanci poznáváme. Proto můžeme říci, že pravda soudu je shoda myšlení se skutečností. V našem příkladě poznávám Sókrata, který je zastoupen svým vlastním jménem jako termínem v subjektu, a poznávám ho jako plešatého - a zde pozor. Podařilo se mi, myslím, ukázat, že rozdíl mezi substancí a akcidentem není v abstraktnosti nebo naopak konkrétnosti.

Zbývá však ještě jedna námitka - a to, jaká je povaha onoho složení dvou jsoucen v singulárním predikativním soudu. Celá předchozí reflexe směřuje k vyjasnění tohoto problému. Jak jsem již řekl, pojem v subjektu zprostředkovává mysli poznané, pojem v predikátu to, co poznáváme. O substanci však nevypovídáme pojem tak, jak je zachycen myslí a popřípadě vysloven, ale v jeho objektivním aspektu a přesněji jeho obsah. Obsahem pojmu „plešatý“ však je - neboť jde o konotativní pojem - „ten, který je plešatý“. Konotativní pojem má ve svém obsahu odkaz na nositele. Nechceme přece říci, že „Sókratés je plešatost“, ale že „Sókratés je ten, který je plešatý“. Kžádnému spojení dvou jsoucen tedy nedochází, pravdivým singulárním predikativním soudem pouze vyjadřujeme identitu jsoucna v subjektu, nikoliv nějaké jeho spojení s jiným jsoucnem.

Tugendhat, Wolfová, Logicko-sémantická Propedeutika . Nakladatelství Petr Rezek, Praha 1997, 237 str.