Ročník 2000‎ > ‎2. číslo‎ > ‎

Politická dimenze katolicismu v českých zemích - díl 2.

Petr Kolář

HISTORICKÉ PŘEDPOKLADY ROZVOJE POLITICKÉHO KATOLICISMU V ČESKÝCH ZEMÍCH

POSTAVENÍ KATOLICKÉ CÍRKVE V HABSBURSKÉ MONARCHII

„Aby však Církev souhlasila s vládnoucím režimem, k tomu jí nestačí, že například katolíci tam mají svobodu kultu aže kněží jsou placeni státem (což je ostatně často úplatek, aby mlčeli!). Je třeba, aby ve všech úsecích veřejného života byla respektována nezadatelná práva Boží i lidská, a proto Církev se nemůže omezit na obor zbožnosti a bohoslužby.“ 1 Slova jistě pravdivá a velice aktuální pro celé období vztahů Církve a státu v moderní době. Samotná symbióza trůnu a oltáře, tak typická pro Rakouskou monarchii, bývá často chápána jako ideální souhra obou činitelů, podíváme-li se však na někdejší situaci, brzy zjistíme, že situace byla mnohem složitější.

Ze zemí Koruny české byl v Čechách Obnoveným zřízením zemským z roku 1627, na Moravě o rok později, prohlášen katolicismus za jediné dovolené náboženství. Poněkud jiný vývoj nastal ve Slezsku, kde platila smlouva Altranstadtská z 22. srpna 1707 a Exekuční reces z 8. února 1709, vynucené na ochranu slezských luteránů švédským králem Karlem XII. Odlišné byly konfesně právní poměry v Uhrách. Zde mírem Bočkajovým z roku 1606 ve Vídni byla vynucena náboženská svoboda pro protestanty ještě nerozdělené, mírem lineckým z roku 1645 pak pro luterány i reformované.

Josefinismus vytvořil tzv. „policejní církev“. Zřizování nových farností i biskupství, porušení tradičních vazeb, hmotné zajištění duchovenstva, to vše napomohlo tomu, že klerici se stávali jakýmsi druhem státních úředníků. Z majetku sekularizovaných klášterů byly zřízeny náboženské fondy, školy byly postátněny, zůstaly však přísně konfesijní. Církev ztratila mnoho práv, avšak jednotlivý biskup či kněz měl osobně pravomocí mnohem více, ovšem právě jako státní úředník. Tento systém si získal podporu i u vysokého kléru a ještě v roce 1848 prohlásil vídeňský arcibiskup Vincenc Eduard Milde, že „pokládá josefinismus za nejvhodnější církevně politický systém pro rakouské mocnářství, protože církev nemůže existovat bez státu, církev si nemůže zachovat svobodu bez státní ochrany“ .2 Po porážce Napoleona a Vídeňském kongresu se stal nejdůležitější osobností v monarchii kancléř Klemens Wenzel Lothar kníže Metternich (1773-1859). Ten sám proti Církvi nijak nevystupoval, stejně jako císařové František II. (1792- 1835) a Ferdinand V. (1835-1848 - v jeho případě však spíše dvorská komora). Josefínský duch přetrvával. Císař František podnikl několik kroků, jimiž se snažil sblížit císařský dvůr s Apoštolským stolcem. Například v roce 1819 se setkal s papežem Piem VII., podporoval řeholní řády a v závěru svého panování zprostředkoval také nová jednání o postavení Církve v Rakousku s římskou kurií, kdohodě však nedošlo, neboť pod vlivem již výše zmíněného vídeňského arcibiskupa Vincence Mildeho se do návrhu dohody dostal požadavek další kontroly státu nad Církví, s čímž římská kongregace nemohla souhlasit.

Katolická církev zůstala nadále církví státní, neboť evangelické církve povolené tolerančním patentem byly pouze trpěny, stejně jako židé. Úzká spjatost se státními institucemi se také neblaze projevila při perzekuci svobodomyslnějších představitelů, byť patřili ke katolickým duchovním. Typickým příkladem jsou osudy Bernarda Bolzana, Bonifáce Buzka či moravského buditele Františka Matouše Klácela. Ze zásahu josefinismu se začaly zotavovat řeholní řády. Roku 1827 se navrátili jezuité a přístup do monarchie získali i redemptoristé a milosrdné sestry sv. Karla Boromejského. Mimořádný význam měla hojná účast katolického kléru na českém národním obrození. Po starší generaci obrozeneckých kněží a mnichů, jako byli Josef Dobrovský, Gelasius Dobner, Antonín Puchmajer či Stanislav Vydra, nastoupila nová generace obrozenců, z nichž můžeme jmenovat básníka a spisovatele Karla Aloise Vinařického (vyšehradského kanovníka asekretáře pražského arcibiskupství) či Františka Josefa Slámu. Mnozí kněží se intenzivně věnovali sbírání i tvorbě lidové slovesnosti - na Moravě proslul František Sušil, v Čechách pak Josef Vlastimil Kamarýt aFrantišek Vacek Kamenický. Spjatost lidové zbožnosti s národní myšlenkou, obraz venkovského faráře jako národního buditele patří jistě k nádhernému romantickému obrazu této doby.

Jednou z nejvýraznějších osobností českého katolického kléru byl českobudějovický biskup Jan Valerián Jirsík. Jeho velikou radost z korunovace Ferdinanda českým králem, kterou sdílela převážná část našeho národa, můžeme vidět v pastýřském listě, který k té příležitosti vydal: „Máme tedy již krále nejen dědičným právem k trůnu českému povolaného, anobrž již i pomazaného a korunovaného... ó jak přemnoho dobrých skutků může král blahodatný mocí svého vznešeného úřadu vykonávati... a tak i ty, milostivý pane a králi náš, miliony lidí, miliony srdcí lidských oblažíš, i ty královský otče náš, štítem a ochranou budeš všem národům svým... pod žezlem tvým nové vzkvete české vlasti blaho...“ 3

Neudržitelnost josefínského modelu předznamenalo rozhodnutí Kroměřížského sněmu, když v březnu 1849 stanovil pro poměr Církve a státu tyto směrnice: „Každá církev je při samostatné správě svých vnitřních záležitostí podřízena zákonům státu. Právo svobodnou volbou dosazovat církevní představené se uděluje církevním obcím a synodám, na něž vysílají zástupce i obce. Církevní jmění je spravováno orgány obce za ochrany státu.“ 4 V prosinci 1848 se v arcibiskupském paláci v Olomouci ujal císařské vlády František Josef I., v březnu 1849 byl Kroměřížský sněm rozehnán a ani oktrojovaná ústava, ve které bylo i nekatolickým církvím přiznáno právo samostatně spravovat své záležitosti, nevešla v platnost.

Rakouští biskupové zpracovali své pojetí vzájemných vztahů se státem na konferenci ve Vídni, která trvala od dubna do června 1849. Předsedal jí salcburský biskup kardinál Bedřich kníže Schwarzenberg, bratr předsedy vlády Felixe. Sám Bedřich byl krátce na to jmenován arcibiskupem pražským (1849 - 1885). Výsledkem konference byl pastýřský list ze 17. června 1849, v němž biskupové žádali svobodu Církve a odsoudili revoluční myšlenky jako „zhoubné ideje nové doby“. Projevili také ochotu „chránit trůn císařův“, nebude-li jejich činnost zbytečně omezována.

Definitivní konec epochy josefinismu však znamenaly až císařské patenty z roku 1850. Bylo jimi zrušeno tzv. Placetum Regium, což znamenalo, že styk mezi římskou kurií a rakouskými církevními hodnostáři byl zcela uvolněn a publikování listin papeže a církevní hierarchie nepodléhalo žádnému mimocírkevnímu schvalování. Biskupům bylo ponecháno samostatné rozhodování o vnitřních církevních záležitostech, byla obnovena církevní soudní pravomoc a stát se vzdal zásahů do předpisů o výkonu církevních obřadů.

V den 25. narozenin císaře Františka Josefa I., 18. srpna 1855, podepsali papežův legát u císařského dvora pronuncius kardinál Viale Prela a zástupce císařův, vídeňský arcibiskup Otmar kníže Rauscher (byl žákem „apoštola Vídně“ sv. Klementa Marii Hofbauera), konkordát mezi Apoštolským stolcem a habsburskou monarchií. Konkordát obsahoval 36 paragrafů, z nichž nejdiskutabilnějšími se staly ty, jež se týkaly podřízení veškerého nižšího a částečně i středního školství výlučnému dohledu Církve, a ty, kde se stát vzdává rozhodujícího slova v otázkách manželského práva. Konkordát vyvolal bouři nevole a odporu v liberálních kruzích a zápas proti „konkordátnímu katolicismu“ vedl až k jistému druhu kulturního boje. Když se v roce 1864 vídeňský nuncius tázal olomouckého arcibiskupa Fürstenberga, jak se dodržuje konkordát, ten mu odpověděl, že do praxe zatím bylo uvedeno pouze 17 paragrafů.5 To jistě o něčem svědčí.

Boj proti konkordátu se projevil již v roce 1861, kdy byl vydán protestantský patent, jímž se protestantům po právní stránce dostalo úplné náboženské rovnoprávnosti. Dnes bychom tuto otázku považovali za zcela samozřejmou, tehdy však zcela oprávněně byla chápána jako zasahování do mocenského postavení Církve. K dalšímu porušení konkordátu došlo v květnu 1868, kdy byl vydán zákon č. 48 ř. z., jenž rušil církevní dozor nad školami. Škola se stala nadkonfesijní a bylo povoleno jen dvouhodinové vyučování náboženství podle konfesí. Z důvodu vnitřního rozkladu piaristického řádu v letech 1871- 1884 přešlo do státní správy 13 piaristických gymnázií v Čechách a na Moravě. Nakonec Církvi zbylo pouze sedm gymnázií a osm učitelských ústavů, kromě toho několik měšťanských anárodních škol. Roku 1872 byla zbavena konfese i pražská Karlo-Ferdinandova univerzita. Májovými zákony z roku 1868 bylo zavedeno místo kanonického práva manželského právo státní a upraveny některé interkonfesijní poměry, jako náboženství dětí, přestup z jedné konfese do druhé apod.

26. června 1867 sdělil papež Pius IX. v alokuci svůj plán uspořádat ekumenický koncil. Ten se také uskutečnil v období od 8. prosince 1869 do 18. července 1870 a jeho hlavním závěrem byla definice učení o katolické víře a o primátu a neomylnosti papeže. Zde se praví: „Obnovujeme tedy rozhodnutí všeobecného koncilu florentského, podle něhož všichni Kristovi věřící musí věřit, že Svatá apoštolská stolice ařímský papež zaujímají přednostní postavení nad celým okrskem zemským, a že právě římský papež, nástupce svatého knížete apoštolů Petra, pravý náměstek Kristův a jako hlava celé Církve je také otcem a učitelem všech křesťanů a že na něho ve sv. Petru byla naším pánem Ježíšem Kristem přenesena plná moc, celou Církev pást, řídit ji a spravovat... římský papež, když mluví ze své učitelské stolice (ex cathedra), to jest když koná svůj úřad jako pastýř a učitel všech křesťanů amocí své nejvyšší apoštolské úřední moci s konečnou platností rozhoduje, že se má držet nějaká nauka o víře nebo mravech od celé církve, těší se na základě Boží pomoci, která mu byla přislíbena ve svatém Petru, oné neomylnosti, kterou chtěl mít vyzbrojenu božský Spasitel svoji Církev, při konečném rozhodování o nauce ve věcech víry nebo mravů, a že proto taková konečná rozhodnutí římského papeže jsou nezměnitelná samo sebou, ne ale souhlasem Církve.“ 6

Proti tomuto vyhlášení dogmatu se vehementně stavěli evropští monarchové, kteří vyvíjeli velmi intenzivní tlak na církevní hodnostáře ve svých zemích. Na rakouské a české biskupy v čele s pražským arcibiskupem kardinálem Schwarzenbergem (1809-1885) byl vyvinut tak tvrdý nátlak, že téměř všichni tito církevní hodnostáři při hlasování o papežské neomylnosti dne 18. 7. 1870 se buď hlasování nezúčastnili, nebo hlasovali proti. Kardinál Schwarzenberg hned po hlasování, které skončilo porážkou odpůrců (ze 700 účastníků jich 532 hlasovalo pro nové dogma), navštívil Svatého otce Pia IX., aby svůj postoj omluvil a obnovil Svatému otci slib oddanosti.7 Vyhlášení tohoto dogmatu se stalo rakouské vládě vhodnou záminkou k vypovězení konkordátu s vysvětlením, že se zásadně změnil smluvní partner. To je samozřejmě z hlediska mezinárodního práva argument neudržitelný.

Církevní poměry pak byly upraveny květnovými zákony z roku 1874, kterými byla Církev postavena pod přísný státní dozor. To pochopitelně vyvolalo napětí ve vztazích s Vatikánem a papež Pius IX. údajně dokonce uvažoval o exkomunikaci Františka Josefa I. K tomu však nedošlo, neboť bylo v zájmu obou stran zachovat zdání dokonalé shody. Toto úzké sepětí se opět stalo terčem útoků i ze strany liberálů, kteří katolickou církev posměšně nazývali „c.k.k. církev„ - t.j. „kaiserlich - königlich - katolische Kirche.“ O těchto zákonech jednala i konference rakouského episkopátu, kde však většina biskupů kapitulovala, když zejména vídeňský arcibiskup Rauscher zaujal vůči vládě velmi servilní stanovisko. Nekompromisně vystoupit proti zákonům chtěl linecký biskup Rudigier, kterého podpořili i čeští biskupové, především českobudějovický Jirsík, jenž prohlásil, že v zásadních otázkách musí biskupové jednat důsledně, a to i za cenu, že budou „pronásledováni a žalářováni jako biskupové pruští“ .8 I přes určité ústupky se dá říci, že úzká spjatost „trůnu a oltáře“ v takto popsané podobě, jež pro Církev ani zdaleka nebyla ideální, trvala až do roku 1918.

Poznámky:

Historické předpoklady rozvoje politického katolicismu v Českých zemích

  1. Sborník Křesťanství a obnova společenského řádu. Křesťanská akademie 1953, str. 51.
  2. V. Medek, Cesta české a moravské církve staletími. Praha 1982, str. 285.
  3. J. Kadlec, Jan Valerián Jirsík. Setkání 1995, str. 61.
  4. J. Kadlec, Přehled českých církevních dějin. Zvon 1987, str. 220.
  5. V. Medek, op. cit., str. 301.
  6. H. Jedin, Malé dějiny koncilů. Praha 1990, str. 94.
  7. F. Vymětal, A. C. Stojan. Praha 1980, str. 94.
  8. V. Medek, op. cit., str. 302.