Ročník 2000‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

AD: Stát se musí bránit ghettům pro chytré

Matěj Rak

VLN 1. 7. 2000 v rubrice NÁZORY vyšel článek Radky Kvačkové pod názvem Ministr školství jde po krku víceletým gymnáziím s podtitulkem „Stát se musí bránit ghettům pro chytré“. Dovolte mi uvést argumenty autorky a pak si s nimi zapolemizovat, jak už to bývá v Distanci zvykem.

Sociálnědemokratický ministr školství Eduard Zeman dal najevo, že by příští školský zákon měl zrušit víceletá gymnázia, tedy ta, do nichž nastupují nadanější žáci už po páté, eventuálně po sedmé třídě základní školy.

Autorka jeho záměr obhajuje takto:

(1) společné vzdělávání alespoň do 14 – 15 let doporučují odborníci po celém vyspělém světě. Existuje například v severských zemích, ale de facto i ve Francii, a u našich sousedů v Německu a Rakousku se o něm alespoň diskutuje;

(2) některé dítě se ve věku 5.-7. třídy může jevit jako neperspektivním pouze proto, že ještě nedozrálo (z různých důvodů), a není tedy vyloučeno, že se časem „nevybarví k lepšímu“. Když ovšem jeho nadanější spolužáci zmizí ve výběrových školách, dítě se pravděpodobně už nezlepší – nikdo ho totiž nepotáhne nahoru. To dle odborníků vede k prohlubování rozdílu mezi dovednostmi a znalostmi žáků základních škol a víceletých gymnázií;

(3) jednotícím znakem dětí na víceletých gymnáziích je, že rodiče bývají zpravidla sami vzdělaní, a svým ratolestem tudíž poskytují stimulující zázemí – to autorka nazývá určitou „sociální nespravedlností“ – která se však netýká ekonomické situace rodin. Rodičům nadaných dětí jde mj. o společnost, v níž se jejich jedenácti až patnáctiletí potomci budou pohybovat. A ptá se: „Je pro mladého člověka lepší výlučná společnost, do níž jakoby zapadá, nebo by se měl učit žít se všemi? A jakou roli by měl hrát stát? Není to náhodou tak, že by měl ze své podstaty bránit všem přirozeným snahám o oddělování?

(4) snaha rodičů zajistit svým dětem co nejlepší vzdělávání ve vyhovujícím kolektivu je dle autorky legitimní stejně jako snaha ministra (respektive státu) tomuto bránit. Řešením jsou prý tzv. comprehensive schools , kde se učí všechny děti společně i odděleně dle svých dispozicí. Dobré školy se nespecializují na hledání nedostatků, ale předností žáků – např. velmi oceňovaných manuálních dovedností.

K jednotlivým argumetů bych si dovolil říci toto:

Ad (1): Vždycky mi přijde směšné, odvolává- li se někdo na mínění odborníků, aniž upřesní, o jaké odborníky jde a o co jim jde. Mám dojem, že dnešní trend ve výchově ze strany některých vlád a nadnárodních institucí směřuje spíše k omezení autority a nezávislosti rodiny, který se maskuje třeba hnutím za práva dětí (viz např. Wade F. Horn – Vláda dětem lásku koupit nemůže . – bulletin OI č. 29/leden 1994). Omezením vlivu rodiny na výchovu dětí lze významně ovlivňovat hodnotové preference, způsoby myšlení a jednání. K čemu to ovšem bude dobré? K tomu, že společnost, kde bude většina již od mládí takto formována, bude daleko ovladatelnější a přístupnější k jakýmkoli projektům sociálních inženýrů (např. známé hrozby ekologů o přelidnění) než společnost názorově pluralitní vlivem rodinné výchovy a tradic, v kterých rodiny žijí. Jde-li „odborníkům z vyspělého světa“ o toto, pak se nedivím, že doporučují společné vzdělávání již od útlého věku. Sama autorka uvádí, že mozek je nejtvárnější a nejpřístupnější v hodně mladém věku a později se novým vlivům brání.

Ad (2) Autorka nás ovšem přesvědčuje, že hlavní důvod společného vzdělávání je v pomoci méně nadaným či lidově řečeno hloupějším žákům. Je jistě možné, že dítě neprospívající v pátém ročníku, může vývojem tzv. dozrát. Lze ovšem použít nadané žáky jako nástroj ke zvyšování úrovně těch slabších? To snad ne?! Nebo si autorka uvědomuje, že díky platovým podmínkám, které ve školství vládnou, zůstávají v profesi učitele již jen opravdoví nadšenci, kterých je stále méně, nebo zoufalci, kteří by se jinde kvůli své neschopnosti neuchytili? Takže nedostatek nástroje kvalitní výchovy ve školách – učitele, profesora – nahradíme alespoň kvalitními žáky, kterým se zakáže odejít do výběrových tříd. A jak bude koncipována metodika a obsah učiva? Pro nadané, průměrné či nejméně nadané?

Ad (3) Většina rodičů, kteří jsou vzdělaní, jistě chápe význam výchovy a svým ratolestem poskytuje podnětné prostředí a stimulující zázemí. Jiní rodiče toto svým dětem neposkytují, čímž je jistě poškozují co do předpokladů k co nejkvalitnějšímu vzdělání. Autorka ovšem tento fakt považuje za sociální nespravedlnost, kterou by měl napravovat stát. Kdybych chtěl být vtipný, podotkl bych, že většina vzdělaných rodičů (mám na mysli především lékaře a učitele) má poměrně nízké platy, takže pře stože odvádí do státní pokladny tučné daně, jsou tyto částky přece jen malé, takže je doplní obětováním svých ratolestí ve prospěch těch, kterým se nedostalo, díky jejich vlastním rodičům, podnětného prostředí. To zařídí stát, tím, že zabrání těmto, jak autorka sama přiznává, přirozeným snahám vzdělaných rodičů, dát svým dětem co nejlepší vzdělání. Nabízí se otázka: Jestliže je přirozené právo rodičů určovat způsob výchovy, kde bere stát právo je omezovat? A jestliže je toto právo státu legitimní, jak uvádí autorka, není to neefektivní pouze v této míře omezovat přirozená práva rodiny – tj. práva na výchovu svých dětí? Nebylo by daleko účinnější odebírat děti rodinám a vychovávat je pod „blahodárným“ vlivem státu a jeho úředníků?

Ad (4) Opravdu jen těžko se nechám přesvědčit, že cílem společného vzdělávání je pozdvižení podprůměrných žáků nadprůměrnými k průměru. Většina rodičů, kteří prošli tímto školským systémem, těžko překročí svůj stín, a jestliže jejich nadané děti a dále jejich nadané děti budou použity ke prospěchu méně nadaných, nevím, kam to povede. Spíše mi přijde, že cílem je celkově vzdělanost snižovat. Pokud platí motivy „odborníků z vyspělého světa“, dávalo by to smysl.

Pokud by šlo opravdu o všeobecné zvýšení vzdělanosti, nebylo by rozumnější podporovat nadané co nejvíce, aby po vystudování vychovávali kvalitně své děti jako zodpovědní rodiče, případně jako kvalitní pedagogové ve školách?

Zkušený ďábel z Přípitku C. S. Lewise1 mluví o něčem, co se záměru ministra Zemana (a zřejmě nejen jeho – směřujeme přece do Evropské unie) velmi podobá. Doporučuji k přečtení.

1. Přípitek zkušeného ďábla a jiné eseje. Praha 1997.