Ročník 2000‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Ještě jednou k domnělé „rigorizaci“ důkazu boží existence

Stanislav Sousedík

Ve svém článku Rigorizovaný důkaz Boží existence Distance 1/1998, str. 5nn) Roman Cardal uvedl, že je v rámci důkazu Boží existence „povinná distinkce mezi příčinou per se per accidens , bez níž se žádná filosofická argumentace neobejde“ (str. 10). V témže článku autor tvrdil, že je příčina podřazena jiné per se , je-li na ní závislá co do samotného výkonu kauzálního působení a působí-li s ní simultánně (tj. zároveň). Cardal v uvedeném článku dále zastával mínění, že každá řada příčin, jejíž členy jsou závislé na předchozím per se, je nutně konečná a že jejím prvním členem musí být nezávislá příčina, Bůh.

Proti tomu jsme s P. Dvořákem ukázali, že existují řady příčin, jejichž členy jsou podle uvedené Cardalovy charakteristiky podřazeny per se , jejichž prvním členem však není Bůh. Je-li tomu tak, není to, co Cardal čtenářům Distance předložil, platný (a tím méně „rigorizovaný“) důkaz Boží existence.

Rád konstatuji, že R. Cardal k našim kritickým připomínkám vážně přihlédl a pokusil se původní verzi důkazu upravit. Upozorním krátce, proč se mi tyto úpravy nezdají dosud dostatečné. V Cardalových pokusech o vylepšení lze myslím rozlišit trojí směr úvahy.

(1) Náš autor se předně pokouší pozměnit význam termínu „současné působení příčin podřazených per se “. Nejedná se prý o současnost „odečítanou z různého situování příčin na časové ose“, nýbrž o „zesoučasnění minulého působení příčin nyníprobíhající změnou“, tj. jejich nynějším účinkem.

Tento Cardalův výklad mi není srozumitelný. „Zesoučasnit“ znamená asi učinit dvě nebo více věcí současnými (tak bych mohl např. „zesoučasnit“ odbíjení dvou hodin, které neudávají čas přesně stejně). Z toho, že nějaká změna probíhá nyní, tj. zároveň s mou nynější úvahou, ale přece neplyne, že činí současnými minulé, již neexistující příčiny. Co s čím je tedy podle Cardala vlastně „zesoučasněno“?

(2) Druhý směr Cardalových úvah se týká skutečnosti, že alespoň některé řady příčin, mezi jejichž členy je vztah příčinnostiper se , působí de facto současně (tak je tomu v případě kámen-hůl-ruka-nervový a motorický systém člověka-vůle). V takových případech lze podle Cardala jistě usuzovat na existenci první, nezávislé příčiny, Boha.

K této Cardalově úvaze musím podotknout, že lze-li takto usuzovat pouze v případě některých kauzálních řad, nejedná se o důkaz z povahy účinné příčiny jako takové, o nějž v druhé cestě jde, nýbrž o nějaký jiný důkaz vycházející ze zvláštní povahy určité speciální příčiny (v Cardalově příkladu se jedná o vůli). Zda nějaký takový důkaz lze podat, považuji za problematické (Cardalův vlastní pokus o jeho formulaci obsahuje dle mého mínění kruh), ale i kdyby to nakrásně možné bylo, jednalo by se o zcela jiném důkazu, než o jakém nyní diskutujeme.

(3) Cardal se konečně pokouší upravit svůj původní důkaz tak, že rezignuje na to, co dříve tvrdil, a připouští, že členy řady příčin závislých na sobě per se můžou působit i nesoučasně. Jaký je ale potom – můžeme se ptát – rozdíl mezi kauzální závislostí per se per accidens ?

Cardal vysvětluje, že o tom, o jaký typ kauzální závislosti jde, „rozhoduje přímost či nepřímost závislosti účinků na příčinách“. Z jeho dalšího výkladu pak plyne, že je podle něho účinek závislý na příčině přímo, čili per se , když působení příčiny vede nutně k vyvolání onoho účinku. To, bohužel, není příliš jasné vysvětlení. Jeho nejasnost se dále ještě stupňuje příkladem, jímž se je Cardal pokouší ilustrovat: Vrhne-li Jan hůl, která při pádu narazí na kámen a rozdrtí pod ním ležící semeno, závisí prý rozdrcení semene na činnosti Janovy ruky kauzalitou per se , čili – jak nám Cardal vysvětlil – nutně. Ale zdá se přece, že rozdrcení semene není nutným účinkem Janovy ruky: vždyť kdyby během letu hole náhodou zavál větřík, mohla vržená hůl dopadnout jinam. O jaké „nutnosti“ tu Cardal vlastně mluví? Jeho pokus vysvětlit nově rozdíl mezi kauzalitou per se per accidens se mi zdá velmi nejasný. Přitom by měla být průvodním znakem každé dobré (a tím spíše „rigorizované“) argumentace přece právě jasnost!

Doufám, že naše kritické poznámky Cardalovi pomohou k dalšímu prohloubení jeho dosavadních úvah o důkazu Boží existence inspirovaném první a druhou cestou sv. Tomáše. Nezamýšlím již prozatím výsledky jeho práce dále komentovat. Jsem nicméně přesvědčen, že důkazy Boží existence jsou nad jiné důležitým filosofickým námětem a že je dobře, že jim R. Cardal věnuje pozornost. K zvládnutí problematiky není však třeba bojovné rétoriky, nýbž myšlekového úsilí, které se vyrovná i s příspěvky současných kritiků takového důkazu. Z těch jmenuji:

A. Kenny, The Five Ways. St. Thomas Aquinas’ Proofs of God’s Existence. Notre Dame 1980.

J. L. Mackie, The Miracle of Theism. Arguments for and against the Existence of God . Oxford 1982.

K. E. Yandell, Philosophy of Religion. A Contemporary Introduction. London-New York 1999. (Toto dílo, jak jsem se doslechl, by snad mělo vyjít i v českém překladu.)