Ročník 2000‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Kristovo kněžství zdola, nebo shora?

Jaroslav Brož

Je potěšitelné, že systematická teologie na výzvu II. vatikánského koncilu oduševňuje lidskou reflexi Božího slova soustavnějším a metodickým příklonem k výsledkům biblické exegeze. Příkladem takového přístupu v českém prostoru je v nedávné době vydaný systematický přehled christologie C. V. Pospíšila. Autor se v biblické části své knihy pokouší utřídit poznatky biblické christologie, aby z nich učinil východisko pro rozvíjení christologických témat v tradici církve, učení magisteria a úvahách teologů. Vr ozsahu takové systematické příručky jistě nelze postihnout všechny problémy, které jsou s exegetickými otázkami spojené. Určité zjednodušení je nutné. Avšak takové zjednodušení by mělo být v zásadě pravdivé a mělo by odpovídat biblickým textům.

Chci tu poukázat na jeden omyl, v němž autor není věrný předem ohlášené metodě. Když v úvodní kapitole mluví o Písmu svatém jako o východisku a základu pro dogmatické uchopení Kristova tajemství a o vážném respektování toho, k čemu došel exegeta nebo biblický teolog, měl by vzít v úvahu i to, co novozákonní spisy praví o Kristově kněžství. Jinak se vystavuje nebezpečí, že určující pro něho nebude skutečná výpověď biblického autora, ale vlastní představy, které do biblického textu vnáší.

STRUKTURA STAROZÁKONNÍHO RITUÁLNÍHO KNĚŽSKÉHO ŘÁDU

Nebylo snadné přenést na Krista kněžský titul tak jako například titul prorok. Starý zákon zná různé úkoly kněží, aniž by vysvětloval jejich vzájemný vztah: věštby (Dt 33,8; 1 Sam 14,41; 23,9; 30,7), vyučování Božímu zákonu (Dt 31,9; 33,9-10; Ag 2,11nn; Zach 7,3; Mal 2,7), přinášení obětí (Dt 33,10, Lv 1-7), dozor nad rituální čistotou (Lv 11-15), žehnání (Nm 6,22-27) a péče o svatyni a posvátné předměty (Nm 3,38; Sd 17,5-13; 1 Sam 7,1; 1 Král 12,31n). Spolu s centralizací chrámového kultu za Jóšijáše (2 Král 23,8) bylo kněžstvo reorganizováno (23,9). A tato reforma byla pak po exilu potvrzena.

Kněžské funkce v dávných dobách nebyly rezervovány kněžím. Když chtěl Abrahám obětovat Bohu, nevyhledal kněze. Sám stavěl oltáře (Gn 12,7n; 13,18; 22,9) a přinášel oběti (22,13). Obdobně jednali i Izák (26,25) a Jákob (28,18; 31,54). S ustavením Israele jako Božího lidu se zakládá také kněžství jako příklad společenské specializace.

Spolu s ustavením kněžství, jež bylo svěřeno „Árónovi a jeho synům“ (Ex 28,1; Lv 8,1), se utváří i struktura kněžského kultu, založená na starozákonním pojmu svatosti. Jediný svatý je Hospodin zástupů (Iz 6,3) a člověk před jeho tváří ví, že je nehodný a neschopný se jeho svatosti přiblížit (Iz 6,5). Z Boží iniciativy však vychází požadavek posvěcování člověka jako účasti na Boží svatosti: „Buďte svatí, neboť já, Hospodin, jsem svatý“ (Lv 19,2). Má-li člověk vstoupit do společenství s Bohem, bude to možné jen na základě sdílení toho, co je Bohu vlastní. Proto je nutný požadavek posvěcení člověka. Lidé mají přejít z profánní roviny běžné existence na posvátnou rovinu božské skutečnosti.

Tento požadavek je vtělen do rituálního systému posvěcování založeného na principu oddělování . Jelikož Israel přes své vyvolení neměl svatost takové kvality, aby se mohl účinně přiblížit k Bohu (Ex 19,12; 33,3), byla v rámci Božího lidu vytvořena vzestupná pyramidová škála rostoucí svatosti směrem k plnějšímu setkání s Bohem. Ze svatého lidu byl jeden kmen – Lévi – oddělen pro liturgickou službu. Jediná rodina Árónova z tohoto kmene směla přinášet oběti. Jeden člen této rodiny byl vybírán za velekněze. Posvátným úkonům bylo také oddělením vymezeno místo a čas. Jeruzalémský chrám byl stupňovitě uspořádán až k nejposvátnější velesvatyni. Mezi dny celého roku byly určeny svátky a kající dny. Stále rostoucí smysl pro svatost se projevil v období druhého chrámu, kdy se do středu liturgického slavení dostal veliký Den smíření ( jóm kippúr ). Byl to jediný den v roce, kdy velekněz mohl vstoupit do velesvatyně, setkat se s Bohem a přinést lidu odpuštění hříchů. Rituální cesta k navázání společenství s Bohem byla tedy vyznačena oddělením stupňů posvátnosti, po nichž bylo možno postupovat jenom prostřednictvím přinášení obětí. Israelský obětní řád nezná lidské oběti. Člověka vždy zastupuje obětní zvíře, neboť člověk sám – ani kněz – nebyl schopen zcela vstoupit do božského světa. Podle rituálu tedy musel vzít obětní zvíře a obětovat ho Bohu. Tato oběť byla jako celopal zabita, strávena ohněm, proměněna v dým, a tak symbolicky stoupala k nebi. „Tento ob řad znamenal vrchol oddělování. Oběť byla zcela zbavena pozemské existence, aby byla pohlcena nebeským ohněm, jenž ji nesl k Bohu.“

Různé kněžské funkce lze v levitickém rituálním řádu uspořádat do trojdílného schématu, podle něhož se uskutečňuje úplná kněžská mediace.

(a) Ve vzestupné fázi se jednotlivé vzájemně od sebe oddělené články stále více přibližují Bohu svou svatostí. Sem můžeme zařadit celý systém rituálních oddělování, tj. pravidla o čistých a nečistých pokrmech, o malomocenství, znečištění dotykem apod., nařízení o obětních darech a předpisy pro obřady očišťování a zasvěcování.

(b) Rozhodující okamžik v celém procesu tvoří střední část: díky přijaté oběti je kněz přijat do Božího příbytku, setkává se s Bohem. Mezi člověkem a Bohem byl nastolen dobrý vztah. Vrcholný projev této fáze představovala v období Druhého chrámu liturgie jóm kippúr .

(c) A nyní může kněz v sestupné fázi přinést lidu Boží dary: odpuštění a ukončení trestů za spáchané hříchy; Boží pokyny, které zjevují správnou životní cestu; Boží požehnání, které je zárukou plodnosti, pokoje a štěstí.

I když Starý zákon neoznačuje kněžskou funkci slovem „prostředník“, uvedené schéma přisuzuje knězi úlohu prostředníka jak „zdola vzhůru“, když Bohu přednáší modlitby a dary lidu, tak „shora dolů“, když přináší lidu Boží odpovědi a milosti. Zajišťuje tak dobré vztahy mezi lidem a Bohem. Starozákonní texty nemluví o prostřednické funkci přímo, ale zdůrazňují slávu a nádheru kněží (Árón a Šimeón: Sir 45,6-22; 50,5). Na kněžích jako prostřednících se zrcadlila sláva samého Boha.

VZTAH JEŽÍŠE Z NAZARETA K STAROZÁKONNÍMU RITUÁLNÍMU KNĚŽSTVÍ

Náboženské zkušenosti během dějinného vývoje zvětšovaly v Izraeli úctu k Boží svatosti, což vedlo ke stále většímu kněžskému exkluzivismu. Souběžně s tímto vývojem narůstala moc kněží. Po návratu z babylónského vyhnanství získal velekněz i politickou autoritu, kterou si s určitými omezeními udržel i během správy římských prokurátorů v Judsku. Předsedal synedriu, které Římané respektovali jako místní mocenský orgán. Evangelia a Skutky apoštolů tyto okolnosti věrně dosvědčují.

Současně s tímto vývojem dochází ke kritickým postojům vůči takové podobě kněžské služby. Některé skupiny v židovstvu po zklamání nad současným stavem v sobě začaly živit naději na obnovu kněžství. Již prorok Malachiáš káral nedostatky kněží (Mal 2,1-9) a ohlásil očistu synů Léviho (3,3). Kumránská komunita očekávala „mesiáše Israele“ a „mesiáše árónovského“, tedy kněžského (1 QS 2,18-21; 9,10-11). VDamašském spisu jediná mesiášská postava v sobě slučuje obojí hodnost královskou i kněžskou (CD 12,23n; 19,10n). VZávěti Rúbenově se mluví o nadřazenosti Léviho: „Proto vám přikazuji, abyste Léviho poslouchali, protože on zná zákon Páně a rozhoduje na soudu a obětuje za celý Izrael, až se naplní čas příchodem pomazaného velekněze, o kterém mluvil Pán“ (6,7). Podle Závěti Léviho nehodní kněží budou v poslední době potrestáni a „Pán si vzbudí nového kněze, jemuž budou odhalena všechna slova Páně. On sám vykoná pravý soud na zemi v plnosti dnů“ (18,2). Vdobě Ježíšově tedy byly živé hlasy volající po reformě kněžství, které většinou svoji naději upínaly k mesiášské budoucnosti.

Mělo Ježíšovo hlásání Božího království něco společného s těmito reformními očekáváními? Stav bádání o této otázce nám nedovoluje vyslovit jednoznačný závěr. Je pravděpodobné, že představy dochované ve spisech od Mrtvého moře alespoň pronikly do vědomí širších vrstev židovských věřících. Vjakém rozsahu však ovlivnily i jejich přesvědčení, lze ztěží určit.

Evangelní tradice zdůrazňuje Ježíšův původ z kmene Judova. Ježíš tedy nebyl knězem podle Mojžíšova zákona. Nikdy za svého života nekonal kněžské funkce. Na veřejnosti vystupoval více jako prorok. Kázal jako proroci. Někdy používal symbolických úkonů. Jeho zázraky vyvolávají vzpomínky na období proroků Eliáše a Elíšy. Po Ježíšově vzkříšení apoštol Petr prohlašuje, že Ježíš byl prorokem jako Mojžíš, kterého zaslíbil Bůh v Dt 18,18 (Sk 3,22).

Ježíš navázal na prorockou tradici i tím, že kritizoval náboženský formalismus včetně kněžského. Odmítá rituální čistotu (Mt 9,10-13; 15,1-20) a absolutní hodnotu předpisů o šabatu (Mt 12,1-13; Jan 5,16-18 a další texty). S odvoláním na proroka Ozeáše „Milosrdenství chci a ne oběť“ (Oz 6,6; Mt 9,13; 12,7) Ježíš potvrzuje, že Bůh sám podle Písma se vyslovil ve prospěch milosrdenství na úkor rituální bohopocty. Vpohledu starozákonního kněžského náboženství se Ježíš svou smrtí od kněžství ještě více vzdálil. Nezemřel v posvátném obětním prostoru, ale mimo svaté město (Žid 13,12). Ke smrti byl odsouzen jako k zákonnému trestu, který znamenal potupné zavržení. Podle Zákona se smrtí na kříži člověk neposvěcoval, naopak stával se prokletým (Dt 21,22n; Gal 3,13).

Dosavadní zjištění můžeme shrnout takto: VJežíšově době existovala v části židovstva silná touha po očistě kněžského kultu. Nejlépe je doložena v kumránských spisech. O jejich vlivu na Ježíše nebo dokonce o přímých vzájemných kontaktech nemůžeme dnes zatím tvrdit nic určitého. Obětní praxe v prostředí, v němž se Ježíš pohyboval, byla určována předpisy Zákona. Ty stavějí na rituální soustavě posvěcování, do níž Ježíš svým projevem ani svou smrtí nemohl zapadat. Bylo by proto unáhlené představovat si, že k pochopení Ježíšova tajemství vedla cesta „zdola“ přes dílčí představy o kněžství založené na kněžství starozákonním.

TAJEMSTVÍ VZKŘÍŠENÉHO KRISTA A KŘESŤANSKÝ KULT

Pro Ježíšovy učedníky bylo, jak se zdá, obtížné přenést na něho ideu kněžství. Dokonce velmi těsného spojení davidovského královského mesiášství s jeho kněžským rozměrem v Žl 110,1.4 nevyužívá ani prvotní kérygma, ani tradice dosvědčená synoptiky. Jak Petrovo letniční kázání (Sk 2,34), tak Ježíšovo jeruzalémské poučení o mesiášově Božím synovství (Mk 12,36 par.) využívá pouze první verš Žl 110. Kdyby Ježíš svým předvelikonočním působením ukázal jasně své kněžské rysy, jistě by tento důležitý aspekt jeho tajemství nezůstal od počátku nevyužit. Aby však křesťané mohli bez zábran vyslovit „Ježíš Kristus je náš velekněz“, bylo zapotřebí více teologických kroků.

Davidovské královské mesiášství tvořilo pevné východisko. Ježíš pocházel z kmene Judova a z potomstva Davidova. Davidovský mesianismus měl díky Nátanovu proroctví vazbu na kultovní instituce: Davidův syn postaví Bohu dům (2 Sam 7,13). Všechna čtyři evangelia dosvědčují naplnění tohoto proroctví novou formou. Téma zboření a znovuvystavění chrámu v souvislosti s Ježíšovou smrtí (Mk 14,58; 15,29.38; Jan 2,13-22) naznačuje, že Ježíšovo poslání se týká i kultu. Pouhý náznak však bude vyžadovat rozvedení.

Proměna kultu se váže na novou smlouvu. Když Ježíš při poslední večeři pronesl nad kalichem slova „Toto je má krev smlouvy“ (Mt 26,28), bylo to něco nového. Spojení slov „krev“ a „smlouva“ vyvolává představu oběti doprovázející uzavření smlouvy v Ex 24,6-8. Jestliže Ježíš tímto eucharistickým úkonem anticipoval svoji smrt na kříži, pak ji chápal jako oběť. Křesťanská reflexe tyto souvislosti postupně odhalovala. Tak například sv. Pavel křesťanům zapovídá účastnit se zároveň eucharistie a pohanských kultovních hostin (1 Kor 10,14-22). Eucharistii chápe jako úkon kultu. Kristova smrt a vzkříšení a jejich svátostné zpřítomnění znamená pro křesťany radikální obnovu kultu.

Ježíš byl ukřižován v den, kdy se zabíjeli velikonoční beránci. I tato časová souvislost připomínala obětní charakter jeho smrti. Proto může sv. Pavel v 1 Kor 5,7 říci: „Náš velikonoční beránek – Kristus – je už obětován.“ Novozákonní listy se pokoušejí obětní charakter Ježíšovy smrti popsat také dalšími kultovními termíny: hilastérion (Řím 3,25), dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá (Ef 5,2), beránek bez vady (1 Petr 1,19; srov. Lv 14,10; 23,18 aj.).

Zjištění, že Kristus se stal obětí za naše hříchy, ještě neřeší přímo jeho vztah ke kněžství. Ve starozákonním řádu nebyly obětní dar a kněz jedno a totéž, právě naopak – byly to dvě oddělené skutečnosti. Nelze však popřít, že Kristus mezi lidmi a Bohem působil jako prostředník. Navíc toto postavení má doposud. Proto mu právem náleží titul prostředník.

Z novozákonních spisů se především a téměř výlučně list Židům zabývá obsahem Kristova kněžství a představuje velmi systematicky teologickou metodu, která vede k připsání starozákonního titulu kněz Kristu.

List Židům má velice důkladně propracovanou strukturu, kterou je třeba při výkladu respektovat. Pro náš výklad je podstatné uvědomit si, že impozantní prolog (Žid 1,1-4) shrnuje velmi rozvinutou christologii. Mluví o nadčasovém bytí Božího Syna (v. 3: odlesk slávy a výrazná podoba jeho podstaty), o jeho úloze při stvoření, v dějinách zjevení, v spasitelském díle charakterizovaném jako očištění od hříchů a konečně i oslavení po Boží pravici. Východiskem pro úvahu o Kristově kněžství je kompletní christologická víra, nikoli pouze pohled „zdola“.

Dva důležité momenty Kristova tajemství autor potom rozvádí a upřesňuje v prvních dvou kapitolách. Nejprve je třeba ujasnit, že oslavený Kristus má skutečně hodnost rovnou Bohu. Ze srovnání s anděly a za pomoci sedmi citátů ze Starého zákona plyne, že Kristus je skutečně Boží Syn (1,5-14). To je součást „jména“, kterého se mu trvale dostalo (1,4).

Konstatováním božství však není Kristovo „jméno“ úplné. Kristus se stal člověkem a zůstává jím i po svém oslavení. Prostřednictvím exegeze Žl 8 a dalších textů autor tuto skutečnost staví mimo vší pochybnost (2,5-18).

Takové důkladné teologické zajištění dvou základních skutečností, totiž Kristova božství a lidství, není samoúčelné. Slouží jako východisko pro pojem Kristova kněžství. Je zcela v souladu se systematickým duchem listu Židům, že teprve nyní zaznívá ohlášení tématu listu: Kristus se stal v záležitostech lidí u Boha veleknězem milosrdným a hodnověrným (2,17).

Není nutné opakovat při našem omezeném rozsahu to, co již bylo dobře zpracováno jinými dříve. Připomeňme si jenom, že v Kristově kněžském titulu jsou obsaženy všechny tři fáze kněžského zprostředkování. List Židům, jak jsme již viděli, začíná fází střední – spojením kněze s Bohem. Věřící mohou od počátku kontemplovat Krista po Boží pravici (1,4-14), oslaveného, jehož Bůh prohlásil za „hodna víry“ (3,1-6). Je stále živý, aby se za nás přimlouval (7,25). Kristus na základě tohoto dokonalého spojení sBohem přináší dary – fáze sestupná: očištění svědomí (9,14), posvěcování (10,10), přivedení k dokonalosti (10,14), nová smlouva (9,15; 10,16) a na základě toho nový blízký vztah k Bohu (8,10n). Pro doplnění autor pojednává o události, která Krista dovedla k současnému kněžskému postavení. To je vzestupná fáze Kristova kněžství. Nestačilo totiž, že Kristus byl od věčnosti Božím Synem. Aby mohl být nazván knězem, nestačilo jen těsné spojení s Bohem, ale také s lidmi. Musel se tedy „ve všem připodobnit bratřím“. Kristovo utrpení a smrt je tedy i obětí kněžského zasvěcení. Na rozdíl od rituálního obřadu starozákonního se Kristus zasvěcuje proměňováním své lidské přirozenosti.

Přisouzení kněžského titulu Kristu se děje „podle Písma“. Máme-li v bib lických východiscích systematické teologie uplatnit princip historicko-kritický, nemůžeme v aplikaci starozákonních předobrazů na Krista použít libovolného hermeneutického postupu. Pospíšilem uváděný postup via affirmationis – via negationis – via eminentiae je nutné pro vyjadřování o Bohu použít, ovšem ne paušálně. Velice se osvědčuje například v pojednání o Božích vlastnostech v traktátu dogmatiky De Deo Uno .

Mluvíme-li však o Ježíši z Nazareta, pak historickou aplikaci mesiášských titulů lze popsat mnohem konkrétněji, protože ji lze vystopovat v biblických spisech. Je známo, že v době rabínských škol existovaly různé konkrétní metodické kroky, jak Písmo vykládat na nové situace. Některých postupů novozákonní autoři použili, když na Ježíše zmrtvýchvstalého přenášeli starozákonní tituly a obrazy. Jisté je, že existovala pluralita křesťanských postupů, které lze jen přibližně shrnout do několika typů. Autor listu Židům postupuje originálním způsobem. Když mluví o kněžství Kristově, nachází v Árónově kněžství jeden prvek, použitelný pro pojem nově se tvořícího pojmu kněžství novozákonního: kněžství si nikdo nemůže dát sám, je z Božího ustanovení. „Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón. Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám“ (Žid 5,4). Po zajištění kontinuity se Starým zákonem však autor hledá nový předobraz Kristova kněžství, protože v ostatních rysech Árónovo kněžství nestačí, naopak Kristovu kněžství přímo protiřečí, jak uvedeme níže. Autor listu nachází jiný předobraz kněžství v okrajové postavě Melchizedechově (Gn 14,18-20; Žl 110,4). Nemůže se však spokojit se skrovným biblickým popisem tohoto královského kněze. Kromě výslovně řečeného zručně interpretuje „mlčení“ biblického textu jako implicitní předobraz Kristova nadpozemského původu a nadčasové existence (Žid 7,1-28).

ZÁVĚR

Novozákonní kněžská christologie vděčí za své formulování autorovi listu Židům. Ten chtěl v době pronásledování obnovit životní dynamismus těžce zkoušených křesťanských komunit. Nečiní to jen prostým povzbuzováním bez naukového základu, ani jen neopakuje „základní učení o Kristu“ (Žid 6,1). Víra se má opřít o prohloubenou základní nauku. Ta má lépe zakotvit začátečnickou víru a posílit důvěru a velkorysost. Autor si volí téma kněžství, které vyžaduje vážné promyšlení vztahu mezí vírou v Krista a inspirovaným Písmem Starého zákona. Řešení nabízí Žl 110 ve spojení veršů 1 a 4, v nichž Písmo zjevuje, že Mesiáš je kněz.

Bylo by však zjednodušující říci, že pojem Kristova kněžství byl odvozen „zdola“ evoluční cestou z židovských mesiášských očekávání. List Židům vychází od velikonočního tajemství Krista vyjádřeného ve formě značně zralé christologie. Druhým základem pro tuto teologickou operaci je přesvědčení o trvalé inspirovanosti starozákonních Písem. Na ně autor ve světle velikonočního tajemství aplikuje vhodnou a přiměřenou hermeneutiku. Nemálo se na prohloubení nauky podílelo i ustavičné zakoušení křesťanů – v liturgii i mimo ni -, že jsou sjednoceni s Bohem díky oslavenému Kristu.

Dále je třeba rozlišovat dvě skutečnosti: (a) Ve starozákonní rituálním systému byl vytvořen projekt prostřednictví, spočívající ve třech fázích. Ten zůstal platný. (b) Ukázal se však jako neúčinný, proto bylo zapotřebí jej naplnit. Kristus svou osobní aexistenciální obětí dovedl tento projekt ke zdárnému naplnění tím, že byl prohlouben a proměněn. Kristus – kněz se již rituálně neodděluje od lidu ani nemusí prožívat neschopnost přímo a účinně se spojit s Bohem, jak to bylo v případě starozákonních kněží. Kristovo kněžství je účinné proto, že umožňuje dokonalé společenství s oběma zprostředkovanými stranami: (a) s Bohem na základě Božího synovství; (b) s lidmi díky solidaritě zakotvené v tajemství vtělení.

Na základě dosud vysloveného si dovoluji učinit závěr. Třebaže každý lidský pojem nese s sebou jisté omezení, Kristův titul „kněz“ tak, jak jej předkládá především list Židům, se dobře kryje se slovy apoštola: „jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš“ (1 Tim 2,5). Postavení Krista – prostředníka stejně jako jeho zprostředkování kněžské je nutno umístit pouze do vyváženého středu jakéhokoli mediačního schématu, v němž se Kristus nalézá pouze díky plnému originálnímu společenství s Bohem a na základě inkarnace solidárnímu společenství s lidstvem a celým stvořením.