Ročník 2000‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Otevřený dopis Františku Koukolíkovi

Aleš Novotný

Vážený pane kolego,

s potěšením jsem si přečetl Vaši úvahu Cihla a katedrála v měsíčníku Přítomnost 3/2000, které se dá skutečně máloco vytknout. Na současné úrovni vědění, příjemně zjednodušené pro laiky, v rámci vědecké serióznosti však nikoliv přespříliš, hlavně však politicky korektně vyvážené, aby se vlk materialistického evolucionismu nasytil, ale koza idealistického kreacionalismu zůstala přesto celá. Vskutku povedené.

Zpozorněl jsem při dvou detailech a musel jsem si celý článek přečíst ještě jednou, než jsem objevil tu logickou botu, kterou jsem sice vycítil hned (ona intuice je přece jen to důležitější i v té vědě), ale ne hned přesně vystihl. Jde mi jednak o chudáka mnicha Williama, kterého mám vůbec moc rád, a proto bych nerad, aby se mýlil (nemýlil se on, jak ještě uvidíte), ale více ještě o tu malilinkou vsunutou větičku v druhém odstavci na poslední straně: „Předbuněčné podoby života...“. Zde vskutku ruku na srdce, pane kolego: Vy nějaké znáte?

Já ne, a jsem pevně přesvědčen, že Vy rovněž ne. Nikdo je nezná, protože nejsou a zcela zjevně ani nikdy nebyly, jen se postulují, aby se to dalo všechno lépe vysvětlit „samo ze sebe“ (jak říkají jedni) nebo bez Boha (jak říkají druzí). Vám samozřejmě nemusím nic vykládat o virech, které jen zdánlivě jsou „předbuněčné“, tedy primitivější než jednoduché buňky, jsou víceméně jen čistou D/RNA. Viry pochopitelně odpovídají Vámi uvedené (částečné, ale vcelku správné) definici života podle tří kritérií (dala by se vlastně zcela bez potíží redukovat na kritéria dvě, neboť „schopnost aktivně odpovídat na proměny okolí“ má buď co dělat s metabolismem (jde-li o úroveň individua), nebo s reprodukcí/ replikací, jde-li o úroveň druhu), jen proto, že ke své (přinejmenším) reprodukci využívají enyzmatickou výbavu hostitelské buňky, ano buňky, jsou tedy parazity, a tedy fylogeneticky zcela zjevně výsledkem redukce z původních buňek, specializací právě tímto směrem. Mimochodem je přece dosti zřetelné, že vývoj tak sofistikovaného způsobu vlastní reprodukce vyžadoval zcela zjevně určitou dobu, je tedy už proto druhotný, buňka je prvotní. Ať už jakkoliv, bez buněk by nebylo ani virů.

Chcete-li postulovat „předbuněčnou podobu života“ a zároveň uznáváte, že bez D/RNA to nejde, (přičemž tady vylučuji ovšem ten jediný, nám známý způsob, jak „vzniká nový život“, tedy replikaci), a Vy sám (promiňte, ale já intuicí cítím, že Vaše politická korektnost vychází z duše přece jen dost jasně jednostranně orientované, jinak bych Vám samozřejmě ani nepsal) vylučujete Boha (inteligenci, zásah zvenčí, paralelní kosmické vědomí atd. atd.) a pak činíte následující:

Když vezmeme jenom těch tři sta genů jako nezbytné minimum, každý zhruba o deseti tisících, pro mě za mě, jenom o tisíci bázích pro gen (nemluvě o tom haraburdí, ale to si teď úplně odpusťme), tak máme nějakých tři sta tisíc až tři milióny bází v určitém pořádku za sebou, v určitém pořádku, pane kolego, a Vy jistě víte stejně dobře jako já, že jediný citosin místo jediného adeninu v té desetitisícové (a kdyby jen desetitisícové) řádce má za následek (podle okolností) lehčí nebo i velmi těžkou genetickou poruchu, nemoc, třeba mukoviscidózu, cokoliv podobného. Dvě takové zdánlivé mikrochybičky už mohou být neslučitelné s další smysluplnou, smysluplnou, pane kolego, reprodukcí, tedy životem, znamenají totiž smrt buňky, za určitých okolností individua.

Tvrdit, že toto vzniklo „samo ze sebe“, tedy pouze chemicko-biologicky (za jakýchkoliv doprovodných okolností – aniž bych chtěl snad ohřívat nesmrtelné Oparinovy pitomosti o jezírkách bílkovin, co na ně svítí sluníčko, ale fakt je, že mě tím tenkrát v Brně ládovali – nicmémě, pane kolego, podobné, mnohem a mnohem sofistikovaněji ovšem, by ty doprovodné okolnosti při „samo ze sebe“ přece být musely, nebo ne?), znamená tvrdit, že mohu dát do krabice od bot tři sta písníček, nahraných na magnetofonovém pásku, každou o tisíci notách, rozstříhané ovšem na ty jednotlivé noty (a to pomáhám Vaší představivosti na úkor logiky, totiž předpokladem, že byly nahrané, mnohem správněji by bylo říci: vložit do krabice tři sta tisíc, když už ne tři miliony, not), načež s tím budu trochu třepat, trochu to zahřeji, ale ne zase až tak moc, aby se to nezapařilo, nechám na to posvítit nejen sluníčko, ale i měsíček, a úplně navrch na to nechám dýchnout i samotného Oparina. Pak tu krabici otevřu a ejhle! nejen že tam je nyní jediná celistvá magnetofonová páska spojená dohromady asi nejspíše zázrakem, protože polymerázy na to byly těžko k dispozici, když jsou kódované DNA, která předtím právě ještě nebyla. Ale to bych snad pochopil, to je ještě zázrak relativně malý, jenže ono je tam na té zázračné pásce za sebou tři sta písniček – a ani jedna nota nezní falešně!

Takže jsem pochopil, kde se bohudíky nezmýlil starý dobrý mnich William, ale Vy: existuje-li teorie jednodušší, měla by se užít, tak jest. Uvažovat však o vzniku života „sám ze sebe“, bez daru smyslu/inteligence/plánu atd., prostě bez zásahu zvenčí, to není teorie jednodušší. To není teorie žádná, to je prostě a jednoduše nesmysl.

Nic ve zlém, pane kolego, a jen tak dál, ono už se dávno vědělo, že jeden hledající je cennější než sto pravověrných.

S přátelskými pozdravy

Aleš Novotný

Gmund, Deutschland