Ročník 2000‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Peter Kreeft: C. S. Lewis for the third millenium

Roman Cardal

„Zatímco naše senilní, bezzubá a zmatená kultura slepě klopýtá do třetího tisíciletí, zatímco naše »století genocidy « kráčí ke svému završení – století, které zavraždilo více lidských bytostí (narozených i nenarozených), než jich žilo ve všech stoletích předcházejících, zatímco naše ďábelská »kultura smrti« zintenzivňuje svoji žraločí poživačnost lidských těl a duší a zatímco se naše arogantní a nekající se planeta řítí celá obnažená vstříc strašlivé kolizi s nebeským tělesem Boží spravedlnosti, vyvstává otázka: »A co dál?« – ba dokonce, zda ještě vůbec bude nějaké »dál«? Ohlížíme se po prorocích.“1 Takovým sugestivním krokem se čtenář spolu s autorem ocitají na počátku diskuse o důležitém a ožehavém problému týkajícím se bytí a nebytí současné západní civilizace. Aktuální téma je zpracováno P. Kreeftem v těsném kontaktu s anglickým spisovatelem C. S. Lewisem – s prorokem, u něhož lze nalézt nejen jasnou a nezkreslenou analýzu morbidního stavu naší západní kultury, nýbrž i výhledy do budoucnosti, které se sice nemusí uskutečnit s fatální nutností, ale k nimž se přece jenom nezadržitelně přibližujeme z důvodu abdikace na naši osobní svobodu, jež jediná v sobě skrývá potenciál zvratu nepříznivé tendence k zániku.

Rozsáhlé literárně-filosofické dílo C. S. Lewise vešlo ve známost našich čtenářů díky mnohým českým překladům. Z nepřeberné bohatosti námětů vzešlých z pera oxfordského profesora renesanční literatury vybírá P. Kreeft úvahy vycházející z kritické reflexe stavu současné západní společnosti a orientované na blízkou budoucnost. Kniha o Lewisovi tedy vlastně není o něm samotném. Prostřednictvím analýzy centrálních textů se čtenář seznamuje s Lewisovou vizí moderní kulturní situace a pomocí Kreeftova komentáře se mu odhalují i skryté implikace, které nejsou v prvním styku s textem patrné. Sonda do Lewisova odkazu byla vedena jeho žákem systematicky a cíleně. Všesti kapitolách jsme postupně uváděni do dění, jehož jsme sice aktivními účastníky, ale jehož význam a smysl nám příliš často uniká. Proto potřebujeme získat osvobozující ptačí perspektivu, odpoutanou od bezprostřední přítomnosti, z níž můžeme jedním pohledem spatřit příčiny našeho současného stavu a zahlédnout směr, jímž jsme se vydali.

K Lewisovu odkazu patří nemilosrdné odkrytí mylnosti dnes již nediskutovaných a nezpochybňovaných dogmat hluboce zakořeněných v myslích širokých mas. K nejvážnějším omylům moderního člověka patří podle Lewise jeho nekritické přesvědčení o tom, že technologický vývoj automaticky znamená zrání člověka, nakolik je člověkem. Technologický progres se zakládá na překonávání předcházejících, méně vyvinutých fází, které se pokročilou evolucí stávají zastaralé, protože ztrácejí svoji původní platnost i svůj původní, historicko-situačně podmíněný smysl. Protože techologie zasáhla do všech oblastí lidského života, stala se masově uznávanou autoritou formující způsob moderního myšlení. Lewis se ale odvažuje zpochybnit její univerzalistický nárok na dominanci na všech rovinách lidského života. Naopak, poukazuje na neblahé následky technologického způsobu myšlení – pokrok vědeckého poznání plodí v moderním člověku zdání, že veškeré vědění se musí podřídit železnému zákonu vývoje, že nic není definitivní, stabilní, nadhistorické. Výsledkem je absolutizace dějinnosti, dynamismu, neománie mas. Lewis chce vyburcovat zmanipulované mysli ke kritickému úsilí, k odstupu od panujících a společensky žádoucích přesvědčení. Svou pozornost soustředí především na sféru mravní, neboť jako historie znalý myslitel rozpoznává v mravní dekadenci preludium neodvratné civilizační zkázy. Zkázy, která není neodvratná, protože by stačilo uvědomit si, že absolutní relativizace hodnot je pouze do atraktivního hávu oblečený omyl. „Vylučuje stabilní mravní standard vývoj? Naopak, bez předpokladu neměnného standardu je vývoj nemožný... Jestliže stanice je stejně pohyblivá jako vlak, jak se k ní může vlak přibližovat?“ ptá se Lewis moderního člověka opojeného vlastní pokročilostí.2 V intelektuální relativizaci hodnot spatřuje Lewis naprosto nový historický jev. Všechny minulé civilizace, jakkoliv se jim dařilo naplňovat své mravní ideály, alespoň věřily v objektivitu mravního zákona; dnešní člověk, nemocný subjektivismem, tuto víru ztratil. Bezútěšnost mravního stavu západní společnosti vyplývá i z toho, že bohatá škála názorů relativizujících smysl lidského života, přijímá podobu „vědeckosti“, za niž ručí celá armáda „expertů“ – „najatých děvek establismentu“3 – z různých oborů (filosofie, sociologie, psychologie, psychoanalýzy aj.). Odbourání absolutních mravních norem a zvláště křesťanského způsobu života se stalo „mravním“ obligem, které nesnese diskusi4 a jehož praktické i teoretické nenaplňování bývá společensky sankcionováno. To vše ve jménu zdogmatizovaného pokroku.

P. Kreeft sleduje z blízka Lewisův boj o duši moderního člověka, o jeho intelektuální i mravní zdraví, objasňuje a doplňuje autorova stanoviska. Ve dvou bodech ale vyjadřuje i svůj nesouhlas. Ten první se týká Lewisovy terminologie užívané v souvislosti s ozřejmováním smyslu mravního zákona. Kreeft pochybuje o účinosti termínu „hodnota“, kterým Lewis označuje „mravní zákon“. Podle Kreefta rozumí současný člověk pojmu „hodnota“ přes filtr moderní filosofie, zvláště pak Kanta, což mu zakrývá výhled na jeho širokou objektivnost. Hodnota má v moderním myšlení povahu něčeho, na jehož počátku stojí úkon subjektu – je to subjekt, který propůjčuje skutečnosti smysl a hodnotu.5 Druhý názor, v němž se Kreeft s Lewisem rozchází, byl vyjádřen komentovaným autorem v jeho známém díle The Abolition of Man . Prorocká Lewisova vize načrtnutá v této knize by se dala syntetizovat následovně: moderní člověk ztratil víru v absolutní, nadhistorickou platnost přirozeného mravního zákona. Tím ale došlo k dramatickému zúžení zóny svobody, protože jenom objektivně platný mravní zákon osvobozuje člověka od instinktivního a prostředím naprogramovaného modelu chování. Intelektuálně- mravní skepse filosofů postupně prorostla celou společností a stala se vlastně jedinou, společensky a politicky tolerovanou ( politically correct ) „hodnotou“ modelující chování lidí. Ti, kteří by mohli sehrát hlavní úlohu při řešení krize, podlehli naivně tlaku doby a stali se vyznavači „humanistických“, přitom však nepřehlédnutelně technokratických věd, jako jsou psychologie, psychoanalýza a sociologie (Lewis s neopakovatelnou ironií poukazuje na případy kněží, kteří zaměnili své poslání za psychologii, psychiatrii, sociologii, anebo se vrhli do politiky a tím přijali právě to, co po nich duch doby žádá). Nepřítomnost přirozeného mravního zákona ve vědomí člověka ho vydává na pospas determinujícím vlivům prostředí. Člověk si podmanil přírodu, ale v momentě, kdy začal manipulovat danosti lidské přirozenosti, kdy abdikoval na přirozený mravní zákon, se jí protismyslně znovu vydal do moci. Poslední krok na cestě dominace přírody ze strany člověka ústí do zničení samotného člověka. Kreeft uznává brilantnost Lewisovy analýzy, ale snaží se zmírnit jeho skepsi nesouhlasem s možností totálního vymazání přirozeného mravního zákona z vědomí lidí. Pro svoji tezi uvádí celou řadu argumentů, převzatých hlavně od Tomáše Akvinského. Kdyby měl v tomto ohledu Lewis pravdu, od určitého okamžiku by západní civilizace byla s konečnou platností ztracena, neboť definitivní odstranění přirozeného mravního zákona by odstartovalo nezvratný, již více nekorigovatelný pád do naprosté zkázy. Kreeftovo pojetí neodstratelnitelnosti základního mravního vědomí ponechává za všech okolností určitý prostor pro možnost návratu, a tedy i pro záchranu.

Ve všech ostatních oblastech Kreeft vyjadřuje svůj souhlas s Lewisovou diagnózou i prognózou vývoje západní společnosti. Oceňuje především styl, v němž Lewis svoje myšlenky formuloval. Jde o lehké, literární zpracování těžkých a závažných témat. Lewis navazuje na sókratovskou metodu ironie, satiry a inteligentního humoru. Proti agresivní, modernistické stupiditě se ironie a humor prosazují mnohem účinněji než emocí prostá, odborná pojednání diskvalifikující a odkrývající terminální demenci moderní éry. Kreeftova kniha představuje C. S. Lewise jako aktuálního, slyšení hodného myslitele a napomáhá tak k základní orientaci v současné, nekorigovanou pluralitou názorů poznamenané době.

Poznámky:

  1. Peter Kreeft, C. S. Lewis for the Third Millenium. Ignatius Press, San Francisco 1994, str. 9.
  2. Ibid., str. 16.
  3. Despektuplný výraz je užit P. Kreeftem: „the experts, i. s. the hired prostitutes of the establishment“ (ibid., str. 65).
  4. „The media moguls, the opinion molders and real educators of our society, are the most agressively anti-Christian propaganda elite since the Nazis“ (ibid., str. 33-34).
  5. „By the way, I think Lewis made a tactical error in conceding to use the modern word values instead of the ancient word law in The Abolition of Man. For to the mind of the modern reader, the idea of objective values is simply an unintelligible contradiction in terms. For this modern mind is Cartesian and Kantian; and to the Cartesian dualist, objective means merely physical, which values are not, and to the Kantian moralist, values mean something posited by man’s will, not God’s: something subjective, though universal. You see, there is real confusion her e. God did not give Moses »The T en Values«. And the currently fashionable way of teaching moral relativism in American high schools is not called »Law Clarification«. There is a difference“ (ibid., str. 44).