Ročník 2000‎ > ‎3. číslo‎ > ‎

Politická dimenze katolicismu v českých zemích - díl 3.

Petr Kolář

HISTORICKÉ PŘEDPOKLADY

– dokončení kapitoly z předchozího čísla

Česká katolická moderna

Modernistické myšlenky v našem prostředí v té době byly velice silné a značnou měrou se podílely na vývoji událostí po vzniku republiky i ve vztazích se Svatým stolcem. Všichni, kdo četli romány K. V. Raise, J. Š. Baara či A. Jiráska z tohoto období, nemohou si nepovšimnout, jakou významnou roli v upevňování národního sebevědomí hráli diecézní, především pak venkovští kněží. „Nacionální cítění, v tehdejší situaci národa pochopitelné a oprávněné, překračovalo někdy přípustné hranice. Mnozí čeští kněží se cítili více jako buditelé, než jako apoštolové víry.“ 9 A to byl snad i jeden z hlavních důvodů, proč se začalo kolem roku 1900 rychle šířit nové hnutí, zvané Katolická moderna, v jehož čele stáli Xaver Dvořák, Sigismund Bouška, Jinřich Šimon Baar a Karel Dostál Lutinov. Toto hnutí však nemělo nic společného s tehdy rozšířeným racionalistickým modernismem, jenž se ve snaze docílit souladu vědy a víry pokoušel o nové řešení jejich poměru ve smyslu kantovského imanentismu a ve svém důsledku znamenal rozklad katolického učení. Snažil se sice zcela zachovat formu a vnější výraz církevní nauky, ale dával mu a priori takový smysl, který se kryl s názory moderní vědy. Byl proto také papežem Piem X. roku 1907 v encyklice Pascendi Dominici odmítnut. Tento proud se však v Katolické české moderně neprojevoval, ta se zaměřovala (podle svého přerovského programu z roku 1906) na reformní požadavky praktického rázu. Ty byly téměř identické s požadavky, které vyslovil František Náhlovský již v roce 1848 na schůzi kněžstva pražské arcidiecéze, a zahrnovaly modernizaci církevní ústavy, českou liturgickou řeč, zdobrovolnění celibátu, zlepšení sociálních podmínek kněžstva a jeho vzdělávání.

Stoupenci těchto požadavků se soustřeďovali kolem periodik Nový život, Rozvoj, Rozkvět, Bílý prapor, Mane a Nezmar. Lze myslím říci, že celé hnutí nazývané českou katolickou modernou bylo hnutím velice složitým. Především v oblasti sociální velmi úzce navazovalo na známé encykliky papeže Lva XIII. Zahrnovalo však v sobě natolik choulostivé otázky, že se skutečně jen velmi těžce dalo očekávat jejich kladné přijetí. Předešli dobu. Až II. vatikánský koncil většinu těchto otázek vyřešil. Vdobě, v níž se nyní pohybujeme, tyto reformistické názory oprávněně vyvolaly řadu podezření a ve svém důsledku řadu problémů, jež se přímo ve vztazích se Svatým stolcem projevily. Po převratu se pak tyto názorové proudy staly základem schizmatu, jež poznamenává celý proces navazování diplomatických vztahů s Vatikánem.

Situace Církve v českých zemích

V celém Rakousku měly pouze dvě kapituly právo volit si arcibiskupa – olomoucká a salzburská. Nad ostatními arcibiskupstvími i biskupstvími měl jmenovací právo, dle uchovávané a všemi stranami akceptované tradice, panovník. Výjimkou pak byly pouze diecéze sekavská a labodská, které obsazoval salzburský arcibiskup.

Je tedy zřejmé, z jakých vrstev církevní hierarchie pocházela. Na pražském arcibiskupském stolci se po smrti kardinála Schwarzenberga objevil František de Paula Schönborn- Buchheim-Wolfstal (1885-1899), dosavadní biskup budějovický. Proslul svou starostí o kněžský dorost, což se nejzřetelněji projevilo, když na jeho přání papež Lev XIII. roku 1884 zřídil v Římě českou kolej Collegium Bohemicum (od roku 1929 přejmenována na Nepomucenum ).

Jeho apoštolské Veličenstvo, císař a král František Josef I. jmenoval 15. září 1899 pražským arcibiskupem moravského šlechtice Lva, svobodného pána Skrbenského z Hříště. K praekanonizaci od papeže došlo 14. prosince téhož roku a k intronizaci 13. ledna 1900. Dovolím si zde podle dobových pramenů popsat slavnostní vstup nového českého primase do Prahy, neboť i to je velmi autentické svědectví o situaci té doby: „...kníže-arcibiskup jel za hlaholu zvonů chrámových vyzdobeným městem Příkopy, Ovocnou ulicí, Ferdinandovou třídou, po nábřeží a mostě Karlově do kostela sv. Mikuláše. U dveří téhož chrámu uvítala ho metropolitní kapitula sv. Vítská, probošt metropolitní vsdp. Antonín Hora, první prelát království Českého, podal mu pacifikál, pak aspergil a incensum, načež kníže-arcibiskup provázen asistencí se odebral k hlavnímu oltáři, kde byl přítomen požehnání... druhého dne, na slavnost Jména Ježíš, byl nejd. pastýř uveden ve slavném průvodu za hlaholu všech zvonů pražských v 10 hodin dopoledne do velechrámu sv. Víta, s jehož věží četné prapory vlály. Průvod, jehož se i veškeré katolické spolky zúčastnily, konal se v tomto pořádku – 1. oddělení pražských c.k. privilegovaných sborů měšťanských, 2. korouhve metropolitního chrámu Páně, 3. arcibiskupské komoňstvo, 4. řeholníci: Školní bratři, Milosrdní bratři, Kapucíni, Františkáni, Augustiniáni, Minorité, Dominikáni, Redemptoristé, Piaristé, Jezuité, Benediktini z Emauz a Břevnova, Praemonstráti, Křižovníci, Maltézští, 5. k.a. alumnové, 6. umbella, 7. zpěváci, 8. akolyté, 9. faráři a kaplani z venkova a faráři pražští, 10. duchovenstvo velechrámu sv. Vítského a k.a. konzistorní kanceláře, 11. k.a. vikáři, 12. vysoké školy, 13. kollegiátní kapitoly u Všech Svatých, ze Staré Boleslavi a z Vyšehradu, 14. infulovaní hodnostáři a zemští preláti, 15. k.a. kříž, 16. metropolitní kapitola sv.Vítská, 17. nejd. pp. biskupové, 18. oba asistujíci kanovníci metropolitní, 19. Jeho knížecí arcib. Milost s prelátem arcijáhnem a ceremoniáři, 20. starosta kr. hlavního města Prahy s obecním zastupitelstvem se zástupci předměstských obcí, hodnostáři světští 21. ostatní obecenstvo, 22. oddělení c.k. privilegovaných sborů měšťanských.“ K tomuto nádhernému popisu tehdejší slavnosti je jistě vhodné také připomenout, že od dob Karla IV. je arcibiskup pražský samo sebou také papežským legátem pro celé království České a diecéze bamberskou, míšeňskou a řezenskou. Je také kancléřem obou bohosloveckých fakult, má virilní hlas na sněmu Českém. Zároveň je členem panské sněmovny ve Vídni.

V polovině probíhající války byl pražským arcibiskupem jmenován Pavel Huyn (1916 – 1919). Jako německý šlechtic se snažil být nestranný vůči oběma částem obyvatelstva, nicméně jeho oddanost myšlence monarchie byla po převratu neudržitelná. Na sklonku října 1918 pobýval na vizitaci v Chebu, odkud se již na pokyn nunciatury do Prahy nevrátil a odjel do Švýcarska. Administrátorem arcidiecéze „ad tempus“ byl z Říma jmenován 13. prosince královehradecký biskup Josef Doubrava. 16. července 1919 obdržel arcibiskup Huyn list od papeže Benedikta XV., na jehož podkladě rezignoval na pražský arcibiskupský stolec. 6. září byl jmenován titulárním arcibiskupem ze Sardiky a 13. června 1920 asistentem u papežského trůnu a latinským patriarchou alexandrijským. Zemřel 1. října 1946 v severoitalském Bolzanu, kde je pochován v hrobce benediktinského kláštera.

Velmi významně se do českého církevního života zapsali dva biskupové – českobudělovický Jan Valerián Jirsík a královéhradecký Eduard Brynych, který se stal propagátorem hesla: „Proti knize nebo listu musíme dáti knihu nebo list, proti spolku musíme postavit spolek, proti činnosti činnost, proti penězům peníze, proti zášti a fanatismu musíme dáti lásku a odhodlanost.“

V té době také opět velice ožily pouti, jež se staly výrazem dvou tehdy velmi silných duchovních proudů. Byl to jednak kult mariánský, jenž se projevoval obzvláště po vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie (r. 1854) a po mariánském zjevení v Lurdech roku 1858, a jednak mohutné oslavy milenia příchodu svatých Cyrila a Metoděje, jež vrcholily v roce 1863. 30. září 1880 vydal papež Lev XIII. encykliku Grande munus , která postavila naše věrozvěsty všem křesťanským národům za vzory svatosti a jejich úctu rozšířil po celé Církvi. Jubilejní oslavy se konaly v roce 1885 za účasti statisíců poutníků a rakouská vláda se ohradila proti údajnému politickému zneužívání těchto oslav. Kardinál Fürstenberg důrazně odpověděl a nařčení odmítl. Včele snah o obnovení tradice sv. Hostýna stojí Antonín Cyril Stojan, což se mu také, již jako arcibiskupovi, podařilo. Dosáhl dokonce toho, že na jeho popud vykonal pouť na sv. Hostýn i císař František Josef I. (1. 9. 1897) a papežský nuncius ve Vídni Genaro Granito Pignatelli (7. 9. 1904).

Podle vzoru německých katolíků byly uspořádány v našich zemích také veliké katolické sjezdy, a to jednak v měřítku diecézním, jednak v měřítku celostátním. Do vypuknutí světové války bylo takovýchto všeobecných sjezdů uspořádáno celkem sedm, v Brně (1894), v Praze (1897), v Brně (1903), v Praze (1908), v Hradci Králové (1909), v Olomouci (1911) a v Kolíně (1913). Tematika těchto sjezdů se vždy týkala palčivých aktuálních otázek, především sociálních.

Velice ožil katolický život spolkový. Lidé nejrůznějších profesí a zaměření vytvářeli organizace mající sloužit k prosazení jejich ideálů. K nejvýznamnějším patřily Matice cyrilometodějská, Dědictví sv. Prokopa či Anděl strážný.

Velikou národní manifestací se staly oslavy svátku sv. Václava 28. září 1918. Antonín Šorm to popisuje: „Po celých Čechách, ve všech kostelích, přes zákazy státních úřadů slouženy Mše svaté za šťastnou budoucnost českého národa, neb jak patrno z ohláškových knih bychom se brzkého míru a lepších časů v osvobozené vlasti dočkali. Chrámy byly přeplněny, z kazatelen promluvena kázání na onu dobu velice smělá a protirakouská. Na mnoha místech uspořádány tábory lidu... tak vítali jsme v našich českých chrámech i v malých kostelících oslavami svatováclavskými svoji samostatnost o celý měsíc dříve, než přišla doopravdy.“ 10

Český politický katolicismus

Základem ke vzniku katolických politických stran se stalo hnutí křesťansko- sociální, jež získávalo neustále na síle od přelomu 19. století. V Rakousku se pak začalo velmi rychle šířit v 80. letech především zásluhou barona Karla von Vogelsanga (1818-1890), který z křesťanských pozic velmi ostře kritizoval soudobý kapitalismus. Jeho tvrdou obžalobou se také stalo roku 1891 vydání známé encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum , která se obracela především na dělnictvo a snažila se jej odvrátit od nenáboženského socialistického hnutí. Pod vlivem této encykliky i v důsledku volební porážky staročechů liberálními mladočechy v roce 1891 začalo organizování prvního českého katolického politického hnutí.

Na Moravě se stal hlavním šiřitelem těchto myšlenek Antonín Cyril Stojan (1851 – 1923), který zde založil dvě známé instituce – Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje a Velehradskou akademii. Tento muž svatého života, k jehož beatifikaci se dnes vedou přípravné práce, měl v úmyslu udělat z Velehradu středisko unionistických snah, především mezi slovanskými národy. Již jsem se zmínil o jeho pastoračním zápalu, sám byl však velice činný i na poli politickém. 9. 3. 1897 byl zvolen poslancem do Říšské rady za stranu katolicko-národní a zůstal zde i v dalších volebních obdobích (1901, 1907, 1911). Do moravského zemského sněmu byl zvolen 4. 12. 1900 za Jihlavsko a Telečsko a potom opět 16. 10. 1902. Po dosažení státní samostatmosti v roce 1918 se do veřejné činnosti zapojil ihned jako člen Okresního národního výboru v Olomouci a od listopadu 1918 také jako člen Národního shromáždění v Praze. Později byl zvolen do Senátu za Československou stranu lidovou a zůstal v této funkci až do konce svého života i jako arcibiskup.

K formálnímu založení strany mělo dojít na podzim 1894 v Litomyšli na sjezdu, který svolali kněz R. Horský a T. J. Jiroušek za Čechy a za Moravu kněží Prokop Šup a Antonín Rip. Zde byl dohodnut pouze organizační rámec a k vlastnímu založení zemských organizací pak došlo v r. 1896 v Čechách a 1899 na Moravě. VČechách však záhy došlo ke sporům mezi konzervativnějším křídlem tzv. křesťanských sociálů vedených R. Horským, T. J. Jirouškem a T. Škrdlem, a radikálnějšími křesťanskými demokraty v čele s V. Myslivcem, E. Dlouhým-Pokorným a G. Mazancem.

Na Moravě reprezentovaly politický katolicismus před válkou dvě strany. Katolickonárodní strana byla založena roku 1896 olomouckým advokátem dr. Mořicem Hrubanem a byla považována za jednu z nejkonzervativnějších politických skupin v českém národním táboře. Ve svém programu vyjadřovala věrnost habsburské monarchii (jejím heslem bylo: Pro Boha, vlast a krále! ) a z českých národních požadavků hlásala pouze nutnost rovnoprávnosti národů ve veřejných úřadech.

Strana křesťanskosociální byla založena roku 1899 na Velehradě kaplanem Janem Šrámkem. Vpr ogramu této strany dominovaly otázky sociální a do značné míry demokratické. Ani křesťanští sociálové však nešli cestou proti monarchii.

V této době také vzniká Orel jako tělovýchovná organizace položená na katolických základech. První jednota vzniká roku 1905 ve Vyškově a již v roce 1909 byla vybudována celá organizační struktura se sídlem v Brně.

Před volbami roku 1907 se sice strany s křesťanským programem dokázaly sjednotit a dosáhly slušného výsledku 17 mandátů do Říšské rady (v Čechách sedm, na Moravě deset), ale již následující volby v roce 1911 skončily katastrofálně – v Čechách nedosáhl potřebného počtu hlasů žádný kandidát, na Moravě pouze sedm. Český politický katolicismus pak propadl rozvratu a vzájemnému boji několika frakcí. Konzervativní ráz katolické politiky se výrazně projevil během války, když její představitelé zaujímali nejaktivnější prorakouská stanoviska, a to i v době, kdy většina českého politického tábora se již ideje Rakouska zřekla. 22. května 1918 se v Brně konal sjezd křesťanskosociální strany, který se vyslovil pro přebudování habsburské monarchie ve federativní svaz samostatných národních států. Ještě 21. července 1918 navrhoval dr. Hruban při audienci u císaře Karla federalizaci říše a považoval ji za uspokojení českých národních aspirací. 30. října 1918, tedy již po převratu, jednal dr. Mořic Hruban s dr. Benešem v Ženevě a doporučoval mu monarchii v čele s italským nebo anglickým princem.

Docela jistě i tato stanoviska způsobila v očích veřejnosti představu o úzké spjatosti katolických proudů s myšlenkou monarchie a pouze umocnila trend „Pryč od Říma!“

PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA – STÁT S PROTIKATOLICKÝM DUCHEM

Vznik Československé republiky

REAKCE KATOLICKÉ HIERARCHIE

„Republika zůstává v dějinách dědičně zatížena a poznačena Kainovým znamením.“ 1 Těmito slovy vyjádřil v roce 1922 mnichovský kardinál Faulhaber své mínění o novém politickém řádu, který v té době prokazoval své četné chyby, a jistě to samo o sobě svědčí o minimálně zdrženlivém postoji katolické hierarchie ke vznikům republik. Ta naše pochopitelně nebyla výjimkou. Významnou roli samozřejmě sehrálo zvolení nového papeže Benedikta XV. (Giacomo della Chieza) v září 1914, který velmi záhy prokázal úzkou návaznost na dílo Lva XIII., což se přímo projevilo jmenováním státních sekretářů Domenica Ferratiho a Pietra Gasparriho. Gasparri, vynikající člověk a diplomat, spolu s Eugeniem Pacellim, jenž byl v květnu 1917 jmenován nunciem v Mnichově, se stali hlavními tvůrci politiky Svatého stolce v době války. Vpr oslulé výzvě z 1. srpna 1917 již Benedikt XV. přišel se zcela konkrétními návrhy spravedlivého mírového uspořádání. Jasnými slovy požadoval omezení výzbroje a řešení sporů mezi státy mezinárodním soudem. Doslova napsal:

„První bod musí spočívat v tom, že materiální moc zbraní nahradí morální moc práva. V souladu s ním musí následovat spravedlivé ujednání o současném oboustranném odzbrojení podle přesných pravidel a s dohodnutými zárukami. Pak by měl na místo armád nastoupit smírčí soud, který by plnil dalekosáhlou mírotvornou funkci.“ 2 Papež tak půl roku před proslulými body prezidenta Wilsona požadoval instituci sloužící k zajištění míru. Německo papežovu výzvu odmítlo, Rusko, Francie a Itálie na ni vůbec neodpověděly. Přestože pak byl Vatikán vyloučen i z pařížských mírových vyjednávání, diplomatická prestiž papežství oproti roku 1914 značně stoupla. To byl také jeden z důvodů, proč naše popřevratová diplomacie chápala nutnost udržení vztahů s Vatikánem, a to i přes proklamovanou rozluku státu a Církve, přičemž se vždy řídila příkladem francouzským.

Papež Benedikt XV. již 8. února 1918 poslal přípis kardinálovu státnímu sekretáři, v němž vyložil, že není příčiny, proč by Svatý stolec nemohl uznat nástupnické státy. Zároveň ve své alokuci ze dne 8. 11. 1918 vyhlásil, že „Církev, jako se přizpůsobuje rozličným útvarům vládním, přijímá také bez jakékoliv nesnáze zákonné územní a politické změny národů“ .3Tím byla otevřena cesta k navázání řádných diplomatických styků. Přesto již od samého počátku bylo jasné, že bude nutno vyřešit velmi mnoho choulostivých otázek, a tak bylo pro představitele rodícího se československého státu značným překvapením, když vídeňský nuncius Valfré di Bonzo, zastupující Svatý stolec v metropoli právě se rozpadající monarchie, již počátkem listopadu 1918 oznámil tehdejšímu vládnímu delegátovi Vlastimilu Tusarovi uznání Československa hlavou katolické církve.

Do krizové situace se dostaly církevní instituce na našem území, jež byly revoluční vlnou značně otřeseny. Primas český, arcibiskup Huyn, pobýval v době převratu na vizitaci v Chebu, kde biřmoval a také se zotavoval ze španělské chřipky. Odtud se na popud vídeňské nunciatury do Prahy již nevrátil, odejel do Švýcarska a odtud do Říma, kde se na radu papeže vzdal svého úřadu. Než došlo k definitivnímu vyřešení vzniklé situace, byl pražským apoštolským administrátorem jmenován (3. 12. 1918) ad tempus královéhradecký biskup Josef Doubrava. Olomoucký arcibiskup Lev Skrbenský byl také rakouský šlechtic, a proto i jeho autorita v revolučních časech velmi upadla (s konečnou platností rezignoval až v září 1920). Vtomto období vakua pak došlo ke známé a osudové události, jež předznamenává ducha nově vzniklého státu – ke stržení mariánského sloupu.

Norský historik a teoretik architektury Christian Norberg Schulz ve své světoznámé knize Genius loci spatřuje podstatný fenomén Prahy v její poloze v centru Čech a Evropy. Onen genius loci je zde vyjádřen jako vztah horizontály země a vertikály nebes. Horizontála panoramatu Hradčan logicky vrcholí jedinou hlavní věží svatovítské katedrály, Malá Strana věží a kupolí chrámu sv. Mikuláše a Staré Město věžemi chrámu Panny Marie před Týnem a od roku 1650 do 1918 také vertikálou mariánského sloupu. Funkci středu Čech a celé Evropy přiřkl právě tomuto mariánskému sloupu ve své grafické univerzitní tezi pražský arcibiskup a velký mariánský ctitel Jan Bedřich z Valdštejna. Na této tezi z roku 1661, kterou podle předlohy Karla Škréty ryl Melchior Küssel, se pražskému mariánskému sloupu klanějí všechny země Evropy, včetně početného sboru nebešťanů, v němž nechybí ani sbor českých zemských patronů.4

Sedmého dne po dosažení národní samostatnosti, 3. listopadu 1918, došlo tedy k činu, který byl nejen kulturněbarbarský, ale byl také symbolem skutečné hodnotové reorientace našeho národa, jež se později mnohokrát potvrdila. Slova dobového záznamu znějí skutečně velmi bolestně: „...sražena nejprve socha anděla na západním nároží za zpěvů písní a za vztyčení rudého praporu. Po té, kdy přípravné práce skončeny a zástupy lidí směrem k Týnu odstraněny, přikročeno k sražení sloupu, jež provedeno dlouhým provazem řadou demonstrantů. Sloup po prvním trhnutí jen poněkud se zaklonil, po dalším zatáhnutí dal se do rozkyvu. Následovaly dva další rozkyvy, stále znatelnější. Při pátém rozkyvu sloup se mocně naklonil a jako padající strom s ohromným třeskem dopadl k zemi za frenetického jásotu davu. Bořivé dílo bylo dokonáno a oslaveno doslovem řečníka ...“ 5

Proti tomuto vandalskému činu (jehož hlavním aktérem byl pražský bohém Franta Sauer) nezasáhla žádná legitimní síla, přestože byl Národní výbor, především dr. Soukup, předem informován o bojovné náladě demonstrantů táhnoucích z Bílé hory, kteří se chystali ničit sochy na Karlově mostě a svrhnout mariánský sloup. Později se ukázalo, že mezi těmito vandalskými „exekutory“ byl i senátor Ferdinand Šťastný. To, že se celá záležitost musela promítnout do otázky vztahů státu a Církve, je pochopitelné.

Tato událost se skutečně bolestně promítla v názorech církevních hodnostářů, z nichž u většiny se nejistota, co bude dál, projevovala mlčením. Krásně to vyjadřuje vzpomínka jednoho faráře, který dostal z arcibiskupství pokyn, aby ve farnosti sloužil Te Deum za nově vzniklý stát. Poslechl s určitou zdráhavostí a jen napůl. Místo Te Deum se konala prosebná bohoslužba s Veni Sancte Spiritus . Farář, člověk jasnozřivý, argumentoval tím, že pomoc a dary Ducha svatého národ v nových podmínkách potřebuje především.

Faktického vedení církevních záležitostí v našich zemích se ujal kněžský spolek Jednota katolického duchovenstva.Benediktinský opat Prokop Šup její tehdejší činnost popisuje takto: „Přípravný výbor Jednoty mohl v den převratu mezi prvními osvědčiti svou oddanost Národnímu výboru a vítati novou naši svobodu. A už desátý den (7. listopadu) z valné hromady nové Jednoty duchovenstva valily se seřazené šiky kněžstva k práci v národě. V době, kdy biskupové mlčeli, mluvit nechtěli nebo nesměli, byla Jednota jediným mluvčím kléru českého, musila býti vším, co Církev potřebovala.“ 6 Na ustavující schůzi Jednoty, jež tedy proběhla 7. listopadu 1918, děkan F. Krojher v proslovu vyjádřil radost nad vznikem československého státu i z důvodů církevních a současně přihlášení se k jeho republikánské formě: „Rakousko mělo ve světě pověst státu katolického, ve skutečnosti považovalo Církev za služebnici a nás za sluhy státu. Tento způsob jednání s námi a s Církví byl umožněn tím, že panovník rakouský měl privilegium určovati, kdo se má státi biskupem, po případě i jiným hodnostářem církevním ... myslím, že všichni považujeme za žádoucí a že všichni se spojujeme v prosbě, aby kníže arcibiskup Huyn užil své cesty do Říma k resignaci na stolec sv. Vojtěcha. Kanonický důvod k tomu má.“ 7

V té době skutečně Jednota představovala reprezentaci českého kléru a patřily do ní takové osobnosti jako např. pozdější arcibiskup a kardinál Karel Kašpar, kanovník Josef Čihák, velmistr pražských křižovníků Josef Vlasák, provinciál kapucínů Jan Kapistrán Vyskočil, pozdější pražský světicí biskup Antonín Podlaha, biskup Sedlák, opat a senátor Metod Zavoral i Josef Beran, taktéž pozdější arcibiskup pražský a kardinál, královehradecký biskup Josef Doubrava a další.

Z valné hromady byl odeslán holdovací dopis Svatému otci a loajální projev pro Národní výbor. Stanovy Jednoty byly schváleny pražským místodržitelstvím a Jednota sama byla fakticky uznána Svatým stolcem jako kanonicky zřízený spolek. Velmi brzy však na půdě Jednoty ožily reformní myšlenky někdejší Katolické moderny, což se projevilo i tím, že v jejím čele stanuli Xaver Dvořák, J. Š. Baar a jiní modernisté. Začaly se projevovat konflikty, jež vyústily do schizmatu.

VZNIK ČESKOSLOVENSKÉ CÍRKVE

Pro další vývoj byla rozhodující veřejná členská schůze Jednoty konaná 23. ledna 1919 v Obecním domě, které se zúčastnilo 475 kněží a na níž hlavními řečníky byli Bohumil Brodský-Zahradník a dr. Farský. Ve velmi emocionálních projevech se vyslovili pro radikální řešení ožehavých problémů, což se stalo důvodem k následným debatám a roztržkám, a jasně se ukázalo, že Jednota ani zdaleka není jednotná. Ostré diskuse pokračovaly až do dalšího zasedání 7. srpna 1919, kdy Jednota byla na vrcholu svého vlivu. Na této schůzi byli přítomni i delegáti moravských diecézních jednot dr. Hejčl, Dostál- Lutinov, Zavadil, Holba, poslanec Juriga zastupující Slovensko a americká delegace Msgr. Bouška a farář Zlámal. Výsledkem jednání se stal program nazvaný Návrh československého duchovenstva na obnovu církve katolické v republice Československé.Jednalo se v podstatě o tyto body: zřízení českého patriarchátu, rozšíření církevní samosprávy a možnost laické spolupráce v ní, úprava patronátního práva a obsazování far, volba biskupů, návrh na liturgii v lidovém jazyku, úprava kněžského studia a výchovy, zdobrovolnění celibátu, upravení církevní praxe při pohřbu žehem, breviář v české a slovenské řeči.

Z dnešního pohledu se nám tyto požadavky mohou jevit jako zcela přirozené, oprávněné a vzhledem k tomu, že II. vatikánský koncil znamenal zásadní změnu právě v duchu většiny podobných požadavků, kromě otázky celibátu a volby biskupů, i ryze katolické. Uvědomme si však, že kněz se při svěcení zavazuje poslušností svému biskupovi, řeholník svému představenému a biskup papeži. Katolická cesta reforem vede jiným směrem! Z činů tehdejší Jednoty je spíše cítit pragmatické přizpůsobování se duchu své doby a hledisko nacionální převažuje na úkor církevní univerzality.

Výbor Jednoty vyslal 10. května 1919 čtyřčlennou deputaci (Msgre. Marian Blaho, pozdější biskup bánskobystrický, dr. Alois Kolísek, děkan dr. Krojher a prof. dr. Vojtěch Šanda) do Vatikánu, aby zde tyto návrhy přednesla papeži Benediktu XV. Tato cesta do Říma byla hodnocena i státními orgány velmi odpovědně. Delegátům byly vystaveny diplomatické pasy a bylo jim hrazeno cestovné „jako jiným expertům poslaným do ciziny“ 8. Bylo ta také poprvé od dob Karla IV., kdy česká delegace měla možnost bezprostředně jednat se Svatým stolcem v Římě. Čeští delegáti zdůrazňovali, že „český národ byl po staletí veden biskupy, kteří byli lidu cizí, proto ochladla láska k Církvi v Čechách ... kdyby mělo Rakousko existovat ještě sto let, pak by se katolické náboženství zcela vytratilo ze srdcí našeho lidu ... splněním předložených požadavků dojde k novému rozkvětu víry a křesťanského života, a to nejen v rozsahu našeho státu, ale i u ostatních slovanských národů“ .9 Kromě těchto požadavků se mělo jednat i o obsazení pražského arcibiskupství a biskupství litoměřického, které osiřelo po odchodu německého biskupa Josefa Grosse.

Delegaci přijal státní sekretář Pietro Gasparri i samotný papež Benedikt XV. V otázce obsazení biskupství bylo dohodnuto, aby komprovinciální biskupové předložili seznam kandidátů, podle kterého po vyjádření vlády Svatý stolec jmenuje biskupa či arcibiskupa. Také nebylo námitek, aby arcibiskup pražský byl jmenován primasem republiky. Požadavky reformního kléru nebyly přijaty pozitivně, nicméně byly předloženy podrobnějšímu přezkoumání a úvaze. Jako výraz porozumění si delegace z Říma odvážela souhlas, aby bylo dovoleno číst epištolu, evangelium a kázání česky a zároveň na památných místech v určené dny bylo možno sloužit slovanskou liturgii.

Na valné hromadě Jednoty (7. srpna 1919), jíž se zúčastnilo 1011 kněží a 58 hostů, delegáti podali zprávu o své cestě. Následné rozhořčené reakce daly vykrystalizovat třem směrům: umírněný, ale početně velmi silný střed, radikální levice (tzv. Ohnisko) s asi 200 kněžími a pravice, jejímž heslem se stalo zvolání „Bůh nás zachovej v jednotě se sv. Otcem a církví“ . Kněžská část Ohniska pak dala najevo své stanovisko velice zřetelně, když v Právu národa (č. 15, 1919) vyzývá k činu:„Nedá-li proto Řím v jisté době určitou odpověď v otázce celibátní, jakou od něho žádá zákon přirozený a evangelický, jsem přesvědčen, že tak vyspělí a silní budeme skoro všichni, že překonáme v tomto smyslu nesprávné stanovisko Benedikta XV. a slovy Petrovými mu odpovíme: »Více sluší se poslouchati Boha než lidí.« Buď pozdravena, cesto činu.“ 10

Co následovalo, je zřejmé. Klasický příklad schizmatu – část (byť minoritní) kněží a laiků se domnívá, že jen a pouze ona má pravdu, jen ona se může odvolávat na učení Ježíše Krista, přičemž jí nijak nevadí zpřetrhání nedílného fundamentu víry – tradice.

Řím skutečně odpověď podal poměrně brzy, ovšem zřejmě jinou, než mnozí předpokládali. Již na počátku září 1919 přijel do Prahy vídeňský nuncius Micara a přivezl terno: Kordač- Zavoral-Kašpar. Spolu se světícím biskupem vykonal návštěvu u předsedy vlády Tusara, který zastupoval ministra zahraničí Beneše (ten v té době vedl jednání v Paříži), aby se ujistil, že vláda nemá proti nikomu ze tří kandidátů námitky. Tusarova spontánní reakce zněla: „... Nic, vždyť znám Kordače z Národního shromáždění.“ Oficiální zpráva prezidentské kanceláře pak zněla: „Dopisem odpověděl ministerský předseda Tusar nunciovi, že při výběru dr. Kordače postupovala papežská stolice s velikým taktem, poněvadž osoba tato české vládě jest velice milá. Ježto konkordát ve starém Rakousku byl zrušen a pouze jako beneficium starému císaři bylo ponecháno právo biskupy dále jmenovati, stojí papežská stolice na stanovisku, že jmenování biskupů přísluší jí.“ 11

„Prožívali jsme doby,“ vzpomíná biskup dr. Podlaha, „nadmíru nebezpečné, kdy se zdálo, že zhroutí se to, co jest nám tak drahé, kdy tolik nepřátel nás obklopovalo, a kdy i mnozí z těch, kteří bývali s námi, opustili tábor náš, aby bojovali proti nám. A v té době dostalo se nám štěstí, že dobrotivý Bůh postavil nám v čelo muže, jenž se osvědčil jako vojevůdce prozíravý a chrabrý.“ 12 Tímto vůdcem byl prof. ThDr. et PhDr. František Kordač, jehož 16. září 1919 papež Benedikt XV. jmenoval pražským arcibiskupem.

Nový pražský arcibiskup byl intronizován a na biskupa vysvěcen v katedrále sv. Víta 26. října 1919 vídeňským apoštolským nunciem Teodorem Valfre di Bonzo za asistence biskupů Josefa Grosse a Josefa Antonína Hůlky, v přítomnosti dosavadního administrátora biskupa Josefa Doubravy. V Římě byl dr. Kordač přijat samotným papežem, který analyzoval situaci Církve u nás a doporučil mu nekompromisní zásadovost ve věci katolické víry a disciplíny v kléru i lidu, zejména v otázce zdobrovolnění kněžského celibátu a všeobecného zavedení českého jazyka do liturgie.

22. prosince 1919 vydává pražský arcibiskup pastýřský list, ve kterém vyzývá ke svornosti duchovních a věřících, upozorňuje na nebezpečí rozkolu a vysvětluje své pojetí reforem. Na počátku roku 1920 pak rozpustil Jednotu a i ostatní biskupové vyzvali kněžstvo, aby z Jednoty vystoupilo a sdružovalo se v nových diecézních jednotách pod vedením episkopátu. Významní vůdci Jednoty, jako J. Š. Baar, Xaver Dvořák a jiní, se rozhodnutí podrobili a zůstali katolíky. Radikálové však šli jinou cestou.

Na 8. ledna 1920 svolali radikální reformátoři sjezd do Národního domu na Smíchově, kterého se zúčastnil i ministr pošt a telegrafů F. Staněk (v těch dnech velice populární svým výrokem: „Nic si nedělejte z těch nepořádků na poštách, já taky dostávám noviny až pátý den.“ ). Celkem se sešlo 211 členů Klubu reformního duchovenstva, jenž byl ustaven 15. září 1919 z nejradikálnějších členů Jednoty. Jednání zahájil profesor plzeňské reálky Karel Farský. Svůj patetický útok proti arcibiskupovi Kordačovi ( „starořímský imperialismus vládne dosud“ ) završil novým požadavkem reformátorů – svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Hned následující řečník farář Choc se dotkl nejchoulostivější otázky – manželství a celibátu kněží. Jeho rozbor vyzněl jasně ve prospěch možnosti uzavírání sňatků. Následná bouřlivá diskuse vyústila ve hlasování o secesi. Při hlasování o osamostatnění se v nové církvi hlasovalo 140 kněží pro rozkol, 66 bylo proti a 5 se hlasování zdrželo. Shromáždění zazpívalo Kde domov můj, Nad Tatrú sa blýska a Svatý Václave a Farský oznámil, že nová církev přejímá dosavadní platný řád katolické církve, navíc zavádí svobodu svědomí a češtinu jako bohoslužebný jazyk. O dva dny později, 10. ledna, se výbor Československé církve (až v roce 1971 přejmenována na Československou církev husitskou) obrátil na všechny lidi s provoláním, v němž se přihlásil k tradici Cyrila a Metoděje, Mistra Jana Husa, českých bratří a T. G. Masaryka, a vyzval je, aby „odhlášením z církve římské a přihlášením do církve československé dokázali, že jest jim zájem o svobodu vlastního svědomí, o mravní povznesení národa a jeho výchovy a zdemokratizování i života náboženského zájmem opravdovým“ .13

Sám Karel Farský o svém rozhodnutí vytvořit novou církev píše: „Hotov rozejíti se s církví vládnoucí, stál jsem před ohromnou otázkou: Kam nyní a co tam? I cítil jsem, že to není jen otázka moje, že to je spíše otázka celé naší společnosti, celého národa. Proto jsem napjatě sledoval reformní snahy v duchovenstvu římském, obnovu ústřední Jednoty duchovenstva po převratu, vnitřní krize, které prodělávaly ty snahy v samém duchovenstvu, hleděl jsem toužebně vstříc přetvoření církve luterské a kalvínské v jednu evangelickou církev českobratrskou, účastnil jsem se činnosti duchovenstva ve stranách politických nově vznikajících, studoval jsem navrhované opravy života církevního, hájil jich zprvu dosti urputně v polemikách novinářských i na schůzích, a vida konečně v roce 1919 jich neudržitelnost v rámci církve vládnoucí, dospíval jsem pomocí zdravé kritiky ponenáhlu k přesvědčení, že je tu třeba nábožensko-církevní společnosti nové, odpovídající vymoženostem kultury naší doby, ale beroucí také zřetel k našemu náboženskému vývoji minulosti dávné i novější.“ 14

Tímto rozhodnutím stoupenci schizmatické církve upadli ipso facto v exkomunikaci, zveřejněnou dekretem Kongregace Svatého officia z 15. ledna 1920. Do roku 1924 odpadlo od katolické církve celkem 288 duchovních (ze Slovenska 5, z diecéze brněnské 30, z olomoucké 35, z královéhradecké 68, z pražské 63, z litoměřické 47 a z českobudějovické 49). Pokud jde o obyvatelstvo, podle sčítání z roku 1930 během uplynulých deseti let z katolické církve vystoupilo 1 650 000 členů, z těch se k československé církvi přihlásilo 793 000 a 853 000 jich zůstalo bez vyznání.15 Aby arcibiskup Kordač usnadnil jejich návrat do Církve, požádal Svatý stolec o udělení mimořádných pravomocí pro všechny zpovědníky. Ty byly k 5. dubnu 1920 papežem uděleny a pak prodlužovány. Na tom, že nedošlo ještě k většímu odpadu od katolicismu, měly jistě zásluhu projevy a postoje takových osobností, jako byl prof. Šusta či prof. Pekař. Ten v Národní politice 13. ledna píše: „Chci krátce vyložiti, proč vyzvání nemíním uposlechnouti. Především proto, že mi mé české národní svědomí velí vystříhati se všeho, co by těžce poškodilo budoucnost naší mladé republiky ... všichni Čechové zajisté mohou býti přesvědčeni, že ustavení se nové církve československé, k němuž došlo dne 8. ledna na Žofíně, pozdraveno bylo s velkou radostí nepřáteli našeho národa ... již tu nelze vykládati jinak, než že celá myšlenka přichází z vnějška, nikoliv z nitra, z povrchně pochopené příležitosti, nikoliv z hluboce cítěné a zažité potřeby vnitřní ... liberálnost tak podezřelá neznamená, myslím, pokrok proti dřívějšku, ona musí ohroziti existenci nové církve od počátku a odůvodniti nejvážnější pochybnost, že by nová instituce byla s to, aby jala se s prospěchem mravního povznesení národa.“

Československá církev byla uznána státem dne 15. září 1920 ve smyslu § 2 zákona z 20. května 1874 č. 68 ř.z. Ovšem již na jaře 1920 docházelo mezi příslušníky nové církve a katolíky ke sporům o kostely. Bořily se kříže a sochy svatých, zejména sv. Jana Nepomuckého, mezi lidem se šířily poplašné zprávy, že kdo neodpadne, bude platit vysokou náboženskou daň, naproti tomu kdo odpadne, prý dostane kus farského pole. Tvrdilo se, že nová církev je stejná jako katolická, jenomže je všechno české. To byla jistě účinná agitace pro sčítání lidu konané 15. února 1921, kdy formuláře měly rubriky: vyznání „římsko- katolické“ a vyznání „československé katolické“ . V některých místech bylo třeba při sporech, dokonce rvačkách o kostely, četnické asistence. Tekla i krev, jako například v Dubicku v okrese Šumperk, kde soud uložil tresty do výše šesti měsíců vězení. Prezident republiky udělil 29. září 1925 amnestii „v příčině trestných činů, spáchaných ve sporech mezi příslušníky různých církví“.

I čeští evangelíci vyznání helvétského a augsburského se sjednotili v roce 1918 na husitské základně a vznikla tak Českobratrská církev evangelická. Jejím duchovním střediskem se stala Husova evangelická fakulta, zřízená státem r. 1919, a přední osobností profesor Hromádka. Ten byl také autorem jedné z nejtvrdších kritik katechismu československé církve, když napsal: „Katechismus však je kuriózní směsí pantheismu, pozitivismu, historismu a symbolismu. Pouze křesťanský princip je zlomen a umlčen.“16

Tak jak to již historie mnohokrát ukázala, i zde v Církvi československé velmi záhy dochází ke vzájemným střetům a zásadním rozporům. Konzervativnější směr chtěl jít cestou východní tradice a vytvořit autokefální Československou pravoslavnou církev.

Touto cestou šli především Moravané za vedení kněze Matěje Pavlíka. Ten navázal styky se srbskými pravoslavnými biskupy, byl od nich vysvěcen na biskupa a dostal jméno Gorazd. Silnější směr však vedl Karel Farský k udržení zcela samostatné církve, která sama sebe definovala v 1. článku Ústavy CČS jako: „Křesťané vyznávající učení Ježíše Krista podle podání sedmi prvních obecných sněmů církevních a nicejsko-cařihradského vyznání víry a řídícími se tradicemi hnutí husitského, vše v duchu nynějšího stavu lidské kultury, tvoří církev československou.“ Spory mezi oběma směry charakterizuje článek z časopisu Náš směr: „Místo o křesťanském učení slyšíme jen o nelásce, zášti a závisti. Projednávají se osobní spory jednotlivců – tedy samé věci, jež spolu s náboženstvím nemají vůbec co dělat. Hotový chaos, jak v hlavách, tak v údech – spory, hádky všech křesťanů, nedůstojná zášť a nenávist jedněch k druhým.“ 17

Jaké důsledky mělo pro další vztahy s Vatikánem toto vytvoření nové, státem uznané a na národním principu založené církve, je zřejmé. Nejen že silně podpořilo antagonistické pohledy vůči našemu vzniklému státu v zahraničí, ale probíhající „kulturní boj“ v Čechách velmi nelibě nesli i představitelé slovenského a německého katolicismu. Jasné konečné stanovisko k českému modernistickému hnutí a naší tehdejší situaci zaujal papež Benedikt XV. ve své alokuci při tajné konzistoři 16. prosince 1920:„Naše starost se týká jedné části českého kléru, která si vede tak, že úplně zapomíná na čest svého povolání. Sami jste svědky, jak jsme se namáhali, abychom blouznivce ty přivedli na pravou cestu. Mnozí z těchto kněží dospěli již tam, že od Církve odpadají ... český episkopát vykonal svou povinnost, aby věrnost těchto kněží posilnil. V konferenci biskupů bylo usneseno organizaci duchovenstva rozpustit a dovolit organizace pro každou diecézi pod ochranou biskupa. Koncem února 1920 jsme tento krok schválili v přípisu, zaslaném arcibiskupovi do Prahy ... právě nyní v této trudné době, kde svodů k hříšnému životu tolik se hromadí, kdy bují divoké vášně a chtíče, kde se zdá, jako bychom tu žili jen pro požitky, je tím více nutno, aby katolický kněz stal se vůdcem jiným, aby sám dal příklad, jak se ovládati dle příkazu papeže Siricia, že kněz při ordinaci slíbil srdce a život svůj zasvětiti čistotě a odříkání. Proto zde důrazně prohlašujeme, že nikdy k tomu nedojde! Aby Apoštolská Stolice kdy zamýšlela upustiti od církevního zákona o celibátu, že zákon ten nikdy neodstraní, ani nezmírní. Též jsme již v dopise do Prahy prohlásili, že všeliké tzv. demokratické požadavky uvolnění církevní discipliny nutno zamítnouti.“ 18

Poznámky:

HISTORICKÉ PŘEDPOKLADY

  1. J. Kadlec, op. cit., str. 223.
  2. A. Šorm, 28. září 1918 naším 28. říjnem. Praha 1921.

PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÁ REPUBLIKA - STÁT S PROTIKATOLICKÝM DUCHEM

  1. B. Grote, Kirche, Staat und Katholiken. Augsburg 1921, str. 37.
  2. J. Gelmi, Papežové. Praha 1994, str. 262.
  3. K. Krofta, E. Beneš a čsl. zahraniční politika 1924-33. Praha 1934, str. 197.
  4. Srov. Dějiny a současnost 5/1994, str. 30.
  5. Ibid.
  6. A. Šorm, 28. září 1918 naším 28. říjnem. Praha 1921.
  7. J. Doležal, Český kněz. Praha 1931, str. 56.
  8. Ibid.
  9. V. Medek, Cesta české a moravské církve staletími. Praha 1982, str. 326.
  10. J. Doležal, op. cit., str. 56.
  11. Záznam z jednání kanceláře prezidenta republiky, 20. října 1919.
  12. Sborník Zemřel kněz. Praha 1934, str. 14.
  13. K. Farský, Přelom. Praha 1926, str. 68.
  14. F. Vymětal, A. C. Stojan. Praha 1980, str. 195.
  15. F. Cinek, Církev zbudovaná na frázích. Olomouc 1923, str. 22.
  16. Časopis Náš směr 8/1920.
  17. J. Doležal, op. cit., str. 77.
  18. Zápis biskupské konference z 19. října 1922.